18. ledna  2012  rubrika: Názory a argumenty

Petr Holub: Proč roste Německo rychleji než Česko

Ilustrační foto - Foto: Free Digital Photos

Ilustrační fotoFoto: Free Digital Photos

Před Českou republikou dnes stojí klíčová otázka. Jak známo, finanční krize zamíchala tradiční vztah mezi českou a německou ekonomikou. V několika letech před krizí rostlo Česko ekonomicky rychleji, v průměru to bylo o dvě procenta. To se bralo jako samozřejmost.

Na obou stranách hranice totiž experti předpokládali, že se budou nůžky v ekonomické výkonnosti pomalu zavírat. 

Po krizi se ale poměry obrátily. Loni i předloni rostla německá ekonomika o procento rychleji a nůžky se tedy začaly opět otevírat. Jsou dvě možnosti: buď jde o přechodnou anomálii, anebo musí mít změna nějaký důvod. 

Najít důvod ovšem není těžké. Statistika jasně ukazuje, že Německo předstihlo Čechy v kritériích zaměstnanosti. Zatímco Česko přišlo během krize o 130 tisíc pracovních míst, Němci vytvořili nových 700 tisíc pracovních míst. Pokud by k tomu nedošlo, pak by tuzemská ekonomika rostla stejně rychle jako německá, v roce 2010 dokonce rychleji. 

Dalo by se tedy shrnout, že za vším stojí rozdílná výkonnost veřejné správy. Německo použilo během krize takzvané fiskální impulsy, aby zachovalo pracovní místa v průmyslu. Investovalo půl procenta svého hrubého domácího produktu především do modelu zvaného kurzarbeit, při kterém mohly podniky se státní pomocí držet i pracovníky, pro které neměly vůbec žádnou práci. Němci tak i v hlavním roce 2009 udrželo zaměstnanost na úrovni předchozího roku. 

Češi použili ještě větší fiskální impuls, když zvýšili státní výdaje o 2,5 procenta HDP čili o 100 miliard korun. Peníze však nebyly cíleně použity na zachování pracovních míst. Stát prostě utrácel, jako by k žádné krizi nemělo dojít. Nějakých protikrizových účinků tím mohlo být dosaženo, není však jisté, do jaké míry se investice vyplatila. 

Zaměstnanost v Česku se tedy v každém případě snížila a její loňský nárůst krizový výpadek zdaleka nevyrovnal. 

Česko se z krize nakonec vyexportovalo, protože mohlo vyvážet do prosperujícího Německa. Fakticky se tím přiživilo na prosperitě, kterou se sousedům podařilo udržet zásluhou jejich vlády. Přesto Češi ztratili tempo a Němce jen dohánějí. 

Přidat plyn se dnes nedaří, protože stát musí snižovat deficit, vytvořený v roce 2009. Namísto nových investic se šetří. Je to jako v podniku. Neužitečná investice přivede veřejné finance do potíží a pokud stát či podnik přímo nezkrachují, jejich rozvoj se výrazně zpomalí. 

Z vývoje posledních let si Češi mohou aspoň odvést poučení, že se úplně nevyplácí, aby sebou mlátili ode zdi ke zdi. V období minulého režimu byla hlavním imperativem plná nezaměstnanost, která se dokonce prezentovala jako povinnost pracovat. Čím víc lidí bude chodit do práce, tím víc se vyrobí, zněla logická úvaha a stát podle ní 40 let fungoval. 

Pak se ovšem ukázalo, že model plné zaměstnanosti nefunguje, pokud nejsou zaměstnanci dostatečně produktivní. Lidé se ve svých zabezpečených místech nesnažili, pracovali z nechutí, podniky byly špatně řízeny, všechno ale běželo dál a vyrábělo se i nepoužitelné zboží, protože se nesmělo propouštět. 

Po listopadu se také v Česku prosadil liberální princip, podle kterého se podniky musí bezpodmínečně podřídit poptávce. Pokud není práce, tak se lidé jednoduše propustí. Ti se pak zaměstnají v nějakém jiném podniku, který právě má zakázky. Tento přístup výrazně změnil poměry na pracovním trhu. Podniky začaly preferovat práci na smlouvu, v masové míře se uplatnil švarcsystém. Z pohledu poptávkou řízené ekonomiky to je ideální model. Člověk čeká doma, až ho z podniku zavolají. A pokud mu práci najdou, pak mu ji také zaplatí. 

Zkušenosti z krize ale ukazují, že úspěšnost takového modelu má své hranice. Podniky propustily zaměstnance, pro které neměly práci. Udržely tak svou produktivitu a tím i zisk. Když se ale potom obnovila poptávka, nemohly dostatečně reagovat, protože nové či staronové zaměstnance sháněly jen s obtížemi. Právě ti schopnější si mezitím našli jinou práci. 

Naopak Němci se zachovali tak, že to z českého pohledu připomíná překonaný socialismus. Udrželi pracovní místa a tím také nabídku svých výrobků. Při ekonomickém oživení tak získali před konkurencí předstih a mohli získat nové trhy, které mezitím vyklidili například Japonci nebo Američané, kteří se mnohem víc drželi liberálních principů. 

Přitom Němci nejsou socialisté a model na záchranu pracovních míst prosadila pravicová vláda Angely Merkelové. Naopak Čechům uškodily jejich sklony k ideologiím, stejně jako v období socialismu.  

Poučení z krize tak může být dalším krokem k prosperitě, jen když se dokážeme poučit.  

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Autor:  Petr Holub

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas