Petr Příhoda: Bude se ještě dlouho chodit se džbánem pro vodu?

Karel SchwarzenbergFoto: Marián Vojtek

Z vládních výšin se znovu ozývá hřmění. Poté, co prezident Klaus prohlásil, že unijní smlouvu o rozpočtové odpovědnosti nepodepíše, kontroval ministr Schwarzenberg výrokem, že by nemohl setrvat ve vládě, která bude mařit srůstání naší země s EU. Když pak premiér Nečas onu smlouvu v Bruselu nepodpořil, vyjádřil se kníže adresněji: premiérův postup škodí zemi.

Nečas na to nepřímo označil Schwarzenbergův výrok za hloupý a poznamenal, že ministr zahraničí by měl více zvažovat to, co říká. A prezident Klaus ho v tom (jak jinak?) podpořil. 

Na vnitrokoaliční rozmíšky jsme si už zvykli. Zatím se každá přehnala jako dubnový deštík. Možná, že tato dopadne stejně. Pokud ovšem nejde o postupné eskalování rozporu, který zatím stále ještě umožňuje vládní koexistenci, ale za nějaký čas může naplnit smysl přísloví o džbánu, se kterým se tak dlouho chodí pro vodu – však to znáte. 

Ministr Schwarzenberg má tu výhodu, že je sám o sobě srozumitelný a jako takový je i vnímán. Jeho nevýhodou je jeho osamělost. Na tu si premiér Nečas stěžovat nemusí. Stojí za ním tři politické strany: ta jeho, VV a komunisté. Také prý většinové veřejné mínění. A ovšem prezident republiky. Nevýhodou je Nečasova nesrozumitelnost. Po návratu z Bruselu prohlásil, že „podpis smlouvy nepřináší Česku žádný politický benefit, nic nového nebo přínosného“ a že „velkou část věcí uvedených ve fiskální smlouvě má česká vláda ve svém programovém prohlášení a hodlá je provádět bez ohledu na to, jestli bude fiskální smlouva uskutečněna“. – Je-li tomu tak, že se snahy naší vlády v zásadě shodují s těmi unijními, mohl se Nečas o to snáze k smlouvě připojit. Není jasné, proč tedy riskuje nesrozumitelnost českého stanoviska v očích jiných zemí Unie, čili mezinárodní izolovanost naší země. 

Nečasova nesrozumitelnost je však pouze teoretická a doma mu nemusí vadit. Vždyť domácí politické rozpravy jsou také nesrozumitelné. 

Iracionální. Uvažme jen, s kolika nedefinovanými a nesrozumitelnými pojmy se v nich setkáváme. Třeba nepolitická politika. Národní zájmy. Suverenita. Nebo kolik rozporů zůstává zamlženo, tedy i neřešeno, třeba: konkurenceschopnost a zaměstnanost. Nebo zaměstnanost a rodičovství. Odbornost a vzdělanost. Legalita a mravnost. Atd. 

Debaty by byly méně iracionální, kdyby byly věci nazývány správnými jmény. Pak by byl i Nečasův postup srozumitelnější. On je v nesnadné pozici. Pohybuje se po hřebeni střechy. Věřím, že se v hodnotové sféře dokáže orientovat. Osvědčil to v krizi na pražském Magistrátu. Ale je stále obklopen mocnými silami, s nimiž si to nechce rozházet. S většinovým veřejným míněním. S významnou částí své strany. S tou „kmotrovskou“, jak se někdy říká. Té se do Evropy nechce. Také s Václavem Klausem, k němuž má, zdá se, jakýsi synovský vztah. Ten má ostatně i značná část veřejnosti, která ho pokládá za nejvěrohodnější instanci v zemi, a proto se rozhodla přehlédnout mj. událost z hlediska světových dějin nevýznamnou, která však o osobnosti říká mnohé. Totiž podivné přivlastnění si chilského protokolárního pera. 

Vraťme se však k situaci ve vládní koalici. Téma integrace Evropy ji antagonizuje. Pokud by se mělo naplnit přísloví o džbánu a jeho utrženém uchu, vláda by padla. Co by následovalo? Teď si zaspekuluji, na víc nemám. Doklad iracionálnosti našich poměrů vidím v tom, že na tu otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Stát se může leccos. 

Nesporné jsou šance ČSSD. Ta asi bude vládnout. Jenže s kým? Její proevropský postoj je mi osobně sympatický, i když nevím, jakou oporu má v jejím voličstvu. Představa vlády ČSSD a TOP 09, která by nás vrátila do Evropy, je svůdná, ale málo reálná. Ty strany se nemají rády. Proevropský postoj ČSSD asi není důvodem, proč její šance vzrůstají. Tím je spíš její postoj protireformní. S kým tedy? Menšinová vláda ČSSD s VV nebo bez nich s tichou podporou komunistů? Nebo snad návrat „smluvněopoziční“ koalice, jaká donedávna vládla na pražském Magistrátu? A jak do ustavení vlády zasáhne hlava státu, která si tu příležitost jistě nenechá ujít? Asi budeme překvapeni. Pokolikáté už? 

Dospívám k pointě své úvahy. Tou je nepředvídatelnost politického dění v naší zemi. Měla by nám dělat starost. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.