Petr Příhoda: Naši prezidentští kandidáti

Pražský HradFoto: Filip Jandourek

Adeptů funkce prezidenta přímo voleného národem máme už několik. Někteří svůj zájem ohlásili veřejně, jiní zatím váhají a jistě přibudou další. Už dnes lze sestavovat žebříčky jejich obliby. Pokouším se intuitivně pochopit, co je jejím zdrojem.

U Jana Fischera, jemuž je přisuzováno první místo, je to nejspíš jeho slušnost. Říká se o něm, že nic nepokazil, ale také ničeho nedosáhl. Není to úplně pravda, protože po odstřelu Topolánkovy vlády dobře obstál ve zbylém čase našeho předsednictví EU. Ale toho si povšimli jen někteří. Je to prostě slušný člověk. A takový je v naší politice bílou vránou. Zatím nevadí, že o názorech pana Fischera toho víme velmi málo, skoro nic. 

Druhé místo bývá přisuzováno Janu Švejnarovi (třebaže ten si svou kandidaturu teprve rozmýšlí). Myslím, že i on boduje svou slušností. Na rozdíl od pana Fischera mívá příležitost vstupovat do polemik. Se svými oponenty jedná kultivovaně, rytířsky, a přitom s přehledem. To Václav Klaus neumí. Ten se pořád potýká s nějakými nepřáteli nebo s nepřátelskými „-ismy“. Ví se, že pan Švejnar je stoupencem tržní ekonomiky. Ale zase ne takovým, jako někteří zdejší trubadúři neoliberalismu. Je to přece slušný člověk. Jinak by v poslední prezidentské volbě nekandidoval za sociální demokracii. 

ODS prý uvažuje hned o dvou osobnostech. Je to paní Miroslava Němcová a pan Přemysl Sobotka. Myslím, že i tito dva se těší sympatiím pro své slušné vystupování. Podmínky mají poněkud snazší, protože působí v předních parlamentních funkcích. To je ale méně náročná disciplína. Jak by se chovali, kdyby se ocitli uprostřed skutečné politické vřavy, to se neví. Tuším, že oba mají připomenout staré zlaté časy své strany, kdy ODS ještě neměla na svém kontě tolik podezření z korupce a kdy se nic netušilo o nějakých „kmotrech“. Oba se tedy mohou navíc těšit sympatiím pravicových nostalgiků vzpomínajících na doby, kdy se zdálo, že máme nadějnou pravici. 

Kníže Schwarzenberg nějaké body získává, ale není jich zase tak moc. TOP 09, jeho strana, vsadila, zdá se, na jeho „image“, ale s tou je to složité. Zajisté imponuje jeho aristokratický původ, ale pozor: mnozí našinci nemají šlechtu rádi. Kníže to asi ví, a proto někdy sáhne k velmi jadrným slovům, takovým „lidovým“, má proto zvláštní šarm. Některým lidem (mnoho jich asi není) může být jeho šlechtický původ příslibem jakéhosi historického smíření. Jak to myslím? Schwarzenbergové, „vladaři“ jižních Čech, poctivě pečovali o své léno i o své poddané. Ti měli svou vrchnost z hlubocké i orlické větve rádi. Knížata byla zemskými vlastenci. Jeden z nich porazil Turky u Rábu v Uhrách. Bylo by hezké, kdyby v osobě Karla Schwarzenberga jako českého prezidenta došlo ke smíření dvou znesvářených epoch českých dějin. Jenže kníže je unaven. Péči o rodové jmění přenechal synovi. A pospává. I ve Sněmovně. 

Chuť zasednout na stolci českých králů prý projevila i paní Bobošíková. Nutno přiznat, že je to vskutku pohledná dáma. Jistě budí zájem mužů, kteří si neoblibují ženy příliš štíhlé. Jaký je politický rozhled těchto pánů, není jisté. To platí i o rozhledu této dámy. Dokáže vystihnout vnímavost části širší veřejnosti a je ochotna potýkat se s přízraky českého podvědomí, například se sudetskými Němci. Nebo s obludou Evropou, která se nás chystá pohltit. Objevuje se v blízkosti Václava Klause. Ale slovo uznání má pro ni i Miloš Zeman. Je sebejistá. Nikdy nedala najevo, že svět je složitý a některé problémy jsou obtížně řešitelné. Některým lidem se to líbí. 

Je-li řeč o Miloši Zemanovi, je třeba vědět, že i on koketuje s představou, že by zasedl na Hradě. Už jednou se o to pokusil. I v jeho případě je důležitou okolností nostalgie. Vytáhl sociální demokracii z nevýznamnosti. Některým z této strany rovněž zosobňuje její lepší časy. Některým ale ne. Zato je přijatelný i našim komunistům. Podezírám ho, že ze své poustevny na Vysočině živí mýtus o Přemyslu Oráči, kterého národ povolal ze Stadic na Vyšehrad. V jak velké části našich voličů ten mýtus žije, o tom nemám potuchy. 

ČSSD zatím nemá jasno a kromě pana Švejnara uvažuje i o panu Dienstbierovi. Ten obstál jako charakter zatím v jediném příběhu: v mocenském boji o pražský magistrát. To je nesporná zásluha. Česká politika je však scénou, kde se odehrává současně více příběhů. Jak v nich obstojí pan Dienstbier, to zatím nevíme. 

V zájmu pana Tomio Okamury tuším snahu o roztomilý happening. Získal významné body, což je známkou českého smyslu pro humor. A pro romantiku. – Jistě se objeví další kandidáti. Co třeba pan Babiš? Ten asi ne. Anebo ano? Nelze vyloučit, že nás ještě pár překvapení čeká. A že prezidentská kampaň bude zajímavou epizodou. 

Tuším-li správně, pak platí, že veřejnost se chystá odměnit svými sympatiemi prostou slušnost. Tu možnost při sněmovních volbách nemá, protože musí vsadit na celou stranickou kandidátku. Při volbě jediné osoby tu možnost má. Je zřejmě znechucena kontraproduktivním stylem komunikace mezi politiky. Nejen mezi vládními a opozičními, ale i těmi uvnitř koalice. Slušný člověk na Hradě by byl úlevou. Proto nevylučuji, že někdy příště bude mít šanci i paní Kateřina Peake, pokud se dokáže odstřihnout od své partaje. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.