31. prosince  2011  rubrika: Názory a argumenty

Rok 2011 v České republice očima Martina Schulze

Rok 2011 - Foto: Stock Exchange

Rok 2011Foto: Stock Exchange

Vítám Vás u přehledu roku 2011 v poznámkách a glosách k některým z nejdůležitějších událostí na vnitropolitické scéně. Kdybychom nebyli rozhlasová stanice, ale například publicistická televize, hodil by se na tomto místě marketingový trailer (či upoutávka) na rok 2012. Vzhledem k tomu totiž, že podle některých strašičů, kterých je v každé v době vždy dost, by rok 2012 měl být (údajně podle starých Mayů) posledním rokem dějin lidstva, posloužil by přehled roku 2011 jako docela slušná ochutnávka toho, co by nás mohlo čekat.

Někteří politici, domácí i zahraniční se sice snaží nám v závěru roku se strnulými úsměvy sdělovat, co vše dobrého se jim podařilo v roce 2011 udělat, pohled kolem sebe a styk s tzv. normální veřejností však častěji vypovídá o tom, že svět kolem nás ztrácí nejen na obecném půvabu, ale také spíše na hodnotách a jistotách, na které jsme si (možná trochu nabubřele a trochu neoprávněně) v minulých obdobích zvykli. 

V českém (moravském, slezském) prostředí to znamená zhruba tolik, že ač se k moci dostala silná vláda s pohodlnou většinou v Poslanecké sněmovně, přesto se jí v průběhu roku podařilo devastovat nejen vlastní obraz i pověst, a tím se zbavit původně slušné podpory veřejnosti, ale navíc s urputností vlastní spíše rozdurděným dětem proválcovala zákonodárným procesem systém reforem, který se jí (vládě) samotné sice líbí, za to však slibuje v příštím roce zhoršení života prakticky celé společnosti. Jako vítězství pravicového liberalismu se to s přehledem označit nedá – spíše za vítězství, které v dějinách proslavilo pana Pyrrhu… 

Hlavním tématem roku však bylo cosi, co je údajně společně s prostitucí jednou z nejstarších diskutabilních aktivit v dějinách lidstva – říká se tomu „korupce“. Přitom člověka napadne, jako by právě téma korupce bylo zahrnuto do nějakého širšího plánu klamání veřejnosti. Jako by nestačilo, že korupce a korupční prostředí se jeví jako hlavní nepřítel normálního, neřku-li prosperujícího stavu státu a společnosti. Ještě slouží jako zástupné téma, které plní hlavní stránky všech médií, přemílá se neustále dokola, přičemž skoro nic konkrétního se proti ní nedělá a korupce dál běží, skryta právě za onu pseudoreálnou debatu ve sdělovacích prostředcích. 

Hned zkraje roku 2011 – i když je nutné připomenout, že o téže kauze referovala různá média již v průběhu mnoha minulých let – se v deníku Mladá Fronta Dnes objevily informace o tom, že velké peníze související s poměrně zamotanou a (oficiálně prý) nerozkrytelnou privatizací společnosti Mostecká uhelná před 11 lety skončily na účtech několika lidí spojených s tehdejšími špičkami ČSSD v čele s exministrem vnitra a expremiérem Stanislavem Grossem. Jak koncem roku víme, skutečnost je ještě o něco pomotanější a hrozivější – peníze ulité nejspíš v souvislosti s touto divnou privatizací do Švýcarska neodhalili čeští kriminalisté, nýbrž je odhalily tamní orgány a přišlo se přitom na to, že ač to mnohé české instituce a jednotlivci věděli, nepodnikli celá dlouhá léta pro odhalení padouchů a získání (zřejmě) ukradených peněz nazpět ale vůbec nic. 

Tato informace byla v pěkném kontrastu s oznámením vlády, mimochodem den před tím, než vyšel tento článek v Mladé Frontě Dnes, že se shodla na protikorupční strategii – definitivně jí pak přijala 19. ledna. Nicméně, aby nebylo exekutivě zcela křivděno: bylo pak zajímavé sledovat, jak v průběhu roku – zdá se – začaly nějakým (spíše zákulisním způsobem) fungovat mechanismy, které měly pro veřejnost podobu různých změn na významných politických, státních, justičních i ekonomických pozicích. 

V lednu došlo k první z výměn ministrů vlády – do čela ministerstva životního prostředí nastoupil Tomáš Chalupa (ODS). Nahradil Pavla Drobila, který byl nucen rezignovat kvůli dodnes řádně nevyšetřenému podezření, že věděl o jistých krocích jeho podřízených, jejichž cílem mělo být získání zhruba půl miliardy korun údajně do stranické kasy. Podvod měl nastat prostřednictvím oblíbeného mechanismu, který se ukazuje být modelovým způsobem, jak „převádět“ státní peníze do soukromých kapes. V principu jde o to, že bývá tzv. „odměňována“ předražená státní zakázka – projekt je prostě schválen i přesto, že je někdy i několikanásobně předražen. Systémem – tedy řadou schvalování – projde proto, že do řetězce je zapojen větší počet subalterních úředníků, kteří tu něco přehlédnou, tu něco opomenou, tu najdou skulinku v předpisech, a podobně. Veřejnou zakázku pak dostane firma ochotná, řečeno hlasem galerky, „pustit chlup“ a ulít část nevyužitých financí organizátorům podvodu. Tohle funguje napříč podnikatelským prostředím a prakticky na všech úrovních veřejných zakázek , ať už jde o mizerné miliónky, či krásné stamilióny… 

17. února podepsali ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09) a předseda Lékařského odborového klubu (LOK-SČL) memorandum o zvýšení platů lékařů. Předseda LOK-SČL Martin Engel poté ukončil protestní akci Děkujeme, odcházíme. Vláda zvýšení schválila 23. února. Akce lékařů, jako obvykle, rozpoltila národ podobně, jako se nemůže shodnout na postoji o odbojové činnosti bratří Mašínů. Část veřejnosti si neustále myslí, že lékaři, vázaní příslušnou stavovskou přísahou, jsou povinni léčit, léčit a léčit – a nezabývat se tím, že vzhledem k důležitosti jejich práce, k odpovědnosti, která je s tím spojená, se stresem, jež na ně dennodenně doléhá, a vzhledem k asi tisíci dalších věcí, jsou povinni dělat to za – řekněme – nepřiměřeně nízké platy. Jiná část veřejnosti naopak zastává názor, že vzhledem k shora naznačeným okolnostem, za nichž musí lékaři pracovat, by si zasloužili v principu násobky jejich současných příjmů. 

Zajímavé je v této souvislosti například srovnání postojů veřejnosti k hladinám příjmů jiných profesních skupin. Není například zvykem, že by se do ulic vydali tisíce lidí a požadovali, aby soudkyně a soudci pracovali svižněji a účinněji, když už tedy za svou práci dostávají (za účelem nezkorumpovatelnosti) právě ty násobky průměrného platu. 

Totéž platí pro policisty, hasiče i vězeňskou službu. Hasiči i policisté doslova nasazují denně životy za stále se snižující platy. Je vskutku podivuhodné, že například nový příslušník policie, nastupující do drsné služby, dostává plat o mnoho tisíc nižší, než slečna u přepážky v bance, kde jí za sklem hrozí nanejvýš to, že by si mohla ušmudlat blůzku, když uchopí propisovačku za opačný konec. 

Mimochodem, týž den, kdy došlo k dohodě mezi lékaři a jejich ministrem, vyjevil ministr financí Miroslav Kalousek, že analytický útvar jeho ministerstva neumí zjistit, co stát získal za zhruba polovinu plateb firmě Promopro, která zajišťovala služby pro stát v době předsednictví Evropské unii. Uvedl též, že část z nějakých 500 miliónů, které stát firmě vyplatil, odtekla na „podezřelé“ účty v zahraničí. Dlužno dodat, že tato aféra rovněž nebyla věrohodně objasněna a ministr, zodpovědný za tehdejší předsednictví EU, Alexandr Vondra, tuto kazu úspěšně ustál. 

11. března došlo k bezprecedentní události v novodobých (čtěme polistopadových) dějinách domácí žurnalistiky. Do sídla České televize na Kavčích horách vtrhlo komando Vojenské policie. Příslušníci přepadové jednotky se nijak nezatěžovali ochrankou, v maskáčích, s nasazenými kuklami a s útočnými puškami v bojové poloze přeskákali vchodové turnikety a vloupali se do kanceláří redaktorů ČT. Údajně tam pátrali po materiálech, které se měly nějak vztahovat k činnosti někdejšího šéfa vojenské tajné služby Miroslava Krejčíka. 

Pravděpodobnější vysvětlení by mohlo být jiné. Vzhledem k tomu, že vojenské komando zabavilo prakticky všechno, co se nalézalo v kancelářích napadených redaktorů, šlo spíš o pokus zamezit investigativním novinářům v rozkrývání celé řady nelegálních akcí, které se v poslední době začaly na Ministerstvu obrany objevovat. Ministr obrany Vondra po této akci postavil mimo službu šéfa Vojenské policie Vladimíra Ložka. Bez zjevné souvislosti s tímto vojenským přepadem obžalovalo o pár dní později státní zastupitelství v Českých Budějovicích 52 osob kvůli podezření z manipulací se zakázkami na ministerstvu obrany. 

O půlnoci z 25. na 26. března nastal tzv. „rozhodující“ okamžik, kterému proběhlo na území státu sčítání lidu, domů a bytů. Tato akce, která se konala opět po deseti letech byla předmětem různých druhů kritiky, především kvůli tomu, že se prostřednictvím dotazníků buď ptala na věci, zjistitelné i z jiných zdrojů, nebo se poptávala po záležitostech, jež se mnoha lidem zdály být příliš osobní. Jaký konkrétní výsledek to přinese například v oblasti národního hospodářství, což bylo uváděno jako jeden z nejdůležitějších důvodů sčítání, ukáže (nebo neukáže) budoucnost. Z těch zajímavějších výstupů zaznamenejme, že masivně poklesl počet lidí, kteří se hlásí ke katolickému vyznání, a nebo také to, že v rubrice náboženství nějakých zhruba 16000 lidí uvedlo Rytířský řád Jedi, což jak víme je spolek z filmové ságy Hvězdných válek.Dovolím si zde, kvůli úspoře času, zařadit nikoli bohatou historii tohoto Řádu, ale jen tzv. Mantru rytířů Jedi. Zní takto: „Nejsou žádné emoce, je jen mír. Není žádná nevědomost, je jen poznání. Není žádná vášeň, je jen klid. Není žádný chaos, je jen harmonie. Není žádná smrt, je jen síla.“ Konec mantry rytířů Jedi. V té souvislosti je též poměrně pozoruhodný fakt, že k romské národnosti se při sčítání lidu přihlásilo méně lidí, než je v republice rytířů řádu Jedi – něco kolem 13. 000 osob. 

Koncem března byl z funkce náměstka ministra financí odejit Martin Barták, který od té doby čelí nařčení a podezření z korupce, které se měl dopustit v době, kdy působil na ministerstvu obrany. 

5. dubna vyloučila Rada Věcí veřejných poslance Jaroslava Škárku ze strany, neboť porušil etický kodex strany a poškozoval ji, když v médiích uváděl, že byl svým způsobem uplácen, aby na veřejnosti mlčel o zákulisí financování strany. O den později poslanec Škárka předal státnímu zastupitelství důkazy o údajném sledování politikou agenturou ABL a též obálku s údajně 170.000 korun, kterou mu prý předal lídr Věcí veřejných Vít Bárta za onu shora zmiňovanou loajalitu straně. Předání peněz jako důkazu mělo malou chybku – část obnosu byla už použita. Věrohodnosti pana Škárky to mnoho nepomohlo. A den na to, sedmého dubna poslanecký klub VV vyloučil šéfku sněmovní frakce Kristýnu Kočí a poslance Stanislava Humla. Kočí byla vyloučena i ze strany (byla druhým poslancem VV, který podal trestní oznámení kvůli penězům od Bárty). Novou předsedkyní poslaneckého klubu se poté stala Karolina Peake, kterou pak konec roku zastihl již ve funkci místopředsedkyně vlády, předsedkyně Legislativní rady vlády a předsedkyni Vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí. 

Dění kolem věcí veřejných svým způsobem charakterizuje metodu, kterou by se mohla veřejnost cítit jaksi ohlupována a odváděna od zájmu o skutečných běh státních záležitostí. Proto si dovolím zde zařadit jeden z dobových komentářů. 

Jmenoval se „Apríl každý den“ a impulsem k jeho napsání byla akce ministra financí Kalouska poslední dubnový den: Zvyky i tradice se mění. Kdysi to chodívávalo tak, že člověka se mohlo (relativně beztrestně) napálit 1. dubna. Pro obzvlášť tvrdé nátury se občas „napalovalo“ ještě 30. dubna a tvrdívávalo se, že je to takový „druhý Apríl“. Už je to ale všechno jinak. Apríl je pořád… Respektive, „aprílem“ nás vyvádějí naši politici prakticky libovolně. 

Připomeňme, že významně se na této změně zvyků podepsal před nějakou dobou místopředseda vlády a ministr financí Miroslav Kalousek. Nejprve sdělil, že má tajnou nahrávku interní schůzky několika šéfredaktorů, na níž se mělo cosi piklit, nebo piklet, nebo tak nějak. Načež po několika hodinách sdělil, že nahrávku měl, ale zahodil do Vltavy. Načež po dalších pár hodinách sdělil, že nahrávka neexistuje, že to celé byla mystifikace. Načež se objevila nahrávka, na níž kdosi předává ministru Kalouskovi cosi, co podle něj neexistovalo… 

Tím byla nejspíš pro současnost nastavena pravidla styku politika s novináři. Jinak by si člověk mohl jen těžko vysvětlit nejnovější tzv. „mystifikaci“, kterou nás všechny pěkně napálil a ještě stále napaluje místopředseda Věcí veřejných a poslanec Jaroslav Škárka. Pan poslanec, soudě alespoň podle článku v týdeníku Respekt, nejprve při kontaktu s novináři tohoto média jevil známky akutní psychózy, aby z něj po chvíli vypadlo, že se obává útoku nějakých nepřejícníků. Ti by jej měli atakovat kvůli sdělením, které pan poslanec Škárka pro novináře měl. Sdělení byla tak závažná, že si novináři při třetí ze schůzek výpovědi pana poslance natočili. Obsahem již těch prvních dvou, nikoli pouze toho třetího a nahrávaného sdělení pana Škárky byla závažná fakta. Měl totiž pan Škárka dostávat od neformálního vůdce Věcí veřejných Víta Bárty a to prostřednictvím dvou dalších členů Věcí veřejných peněžní hotovost, jinak řečeno úplatky. Peněz to mělo být hodně, pan Škárka tvrdil, že to byla částka srovnatelná s jeho poslaneckým platem bez náhrad, čili od oka tak padesát tisíc, a to měsíčně. Úplatky měl dostávat za zachování loajality. 

Zde učinili novináři z týdeníku Respekt, řekl bych, drobnou investigativní chybu. Měli ještě chvilku udržet tuto mediální „bombu“ a po dohodě s panem Škárkou zachytit i předávku úplatků. Pak by se možná mohlo něco stát. Pan Škárka ale už nechtěl údajně žít ve lži, a s braním úplatků jakoby skončil právě ve chvíli, kdy o nich informoval novináře. 

Když kauza vyšla najevo, pan poslanec Škárka otočil a zcela v intencích shora zmiňovaných mediálních veletočů ministra Kalouska prohlásil, že se jedná o mystifikaci. Povšiml si prý diktafonu uschovaného ve výstřihu novinářky, a v ten okamžik se rozhodl improvizovat a mystifikovat. Jen tak, pro nic za nic, ale aby domněle prohnané novináře ještě prohnaněji napálil. 

Mám za to, že přesně s tímhle by se mělo něco udělat. 

Je totiž vlastně úplně jedno, jestli pan Bárta někomu platil peníze za loajalitu. Je také úplně jedno, jestli je pan Bárta neplatil. Ale není jedno, že tu po světě běhají politici, kteří se rozhodli zahrávat si se zástupci médií. Jde o to, že národ novinářů jakoby přistupoval na toto nekonečné rozmělňovaní „kauz“, na tu všude- a všudypřítomnou relativizaci čehokoli. Za chvíli a po několika dalších podobných „mystifikacích“ to totiž, podle mého, mohou novináři zabalit. Už prostě nepůjde rozeznat co je reálné, a co je fikce. 

Možná, že tomu přispěla i nedokonalá novinařina, či jak to nazvat. Možná k tomu přispěly všechny ty kauzy, které se skoro denně objevují ve všech možných médiích. Většinou oznamují obrovitá a převratná sdělení, aby se po chvíli ukázalo, že třeba neexistují skutečné důkazy. Nebo důkazy sice existují, ale nedaří se (pomocí soustředěného a důsledného mediálního tlaku), aby ty neustále se množící (a vzápětí mizící) kauzy byly dotaženy do zdárného konce. Což, jinak řečeno, znamená důkladné vysvětlení těch tradičních „někam zmizelých“ miliónů, což znamená, ještě jinak řečeno, pět až deset let vězení pro libovolného politika, který za to zmizení mohl. 

Víme už dnes, co bylo před kauzou ProMoPro? A co bylo před „sledovačkou firmy ABL“? A co bylo před tím, než redakci České televize vykradlo vojenské komando, které pak bylo zrušeno, aby se už nikdy nemohlo dohledat, co za tím vojenským přepadem veřejnoprávního média vlastně bylo? 

Skoro každý den tu novináři chytí, obrazně řečeno, padoucha nad obětí, a to navíc s kouřícím revolverem v ruce. Na druhý den se o tom píše, jako by šlo o reprízu oblíbené silvestrovské estrády – a jede se dál. Inu, jede, ale do pekel – řekl bych… 

Konec dobového komentáře a jděme dál… 

Seriál výměn ministrů pokračoval dubnu výměnou na ministerstvu vnitra, kam po Radku Johnovi (VV) přišel nestraník Jan Kubice a na mnisterstvu dopravy, kde na pár týdnů vystřídala Víta Bártu (VV) jeho tehdejší náměstek Radek Šmerda. 

Koncem měsíce přestál kabinet Petra Nečase rituální hlasování o nedůvěře. 

2. května zahájily na středních školách státní maturity. Bylo kolem nich hodně hluku, ale daleko více ho způsobilo v souvislosti s fungováním ministerstva školství angažování „hradního oblíbence“ Ladislava Bátory. Někdejší kandidát nacionalistické Národní strany se stal poradcem ministra Dobeše, po mocném mediálním propírání mnohdy velice extrémních názorů pana Bátory pak byl přesunut na post ředitele odboru, ale nakonec – prý uštván sdělovacími prostředky – pan Bátora z ministerstva odešel. Státní maturity byly mnoha zúčastněným k smíchu pro jejich jednoduchost, na druhou stranu ale ukázaly, že mnohé vzdělávací ústavy (najmě z oblasti tzv. učňovského školství, kde též lze dosáhnout na „maturitu“) své studenty na tuto „zkoušku dospělosti“ připravit nedovedou. Konkrétně – v květnu ministr školství Josef Dobeš oznámil, že u státních maturit propadlo 19,5 procenta studentů a každý desátý k ní vůbec nebyl připuštěn. 

Začátkem měsíce se prezident Václav Klaus distancoval od výroku svého vicekancléře Petra Hájka. Ten v souvislosti s dopadením a usmrcením teroristického vůdce Usámy bin Ládina v médiích prohlásil, že život a smrt této smutně proslulé osoby jsou pouze mediální fikcí. Podle prezidenta Klause byla Hájkova slova „nešťastná“. Veřejnost a komentátoři měli pro Hájkův postoj (jako již mnohokrát v minulosti) menší míru pochopení a jejich vyjádření směrem k jednomu z nejvyšších státních zaměstnanců byla násobně příkřejší. 

10. května vybuchla další z afér, na níž si člověk koncem roku už skoro ani nevzpomene. Bývalý zaměstnanec firmy Steyr podle deníku Právo vypověděl, že Marek Dalík, tehdejší blízký spolupracovník premiéra Mirka Topolánka, v roce 2007 požadoval 18 miliónů eur (asi půl miliardy Kč) za to, že česká vláda bude pokračovat v projektu nákupu obrněných vozů Pandur. Dalík to označil za "úplný nesmysl". Aféra dosud nedoputovala k nějakému vysvětlení, za to však v souvislosti s vyšetřováním této kauzy došlo k mnoha příhodám. Například „nějakou náhodou“ uniklo ze spisu na veřejnost právě jméno onoho vysoce exponovaného svědka v této korupční kauze. Byl to jasný signál, že vyšetřování je nějakým způsobem z nějakého politického povzdáli ovlivňováno. 

V polovině května vybral ministr kultury Jiří Besser do funkce ředitele Národní galerie odborníka z oblasti ekonomie Vladimíra Rösela, který vystřídal Milana Knížáka. Krok ministra Bessera (jakož i řada dalších, hlavně oblasti udělování výjimek z ochrany památek, spojení Státní opery Praha s Národním divadlem, apod.) byl hlavně odbornou veřejností přijat rozpačitě. 

Začátek června přinesl dvě překvapivá rozhodnutí v nejvyšších manažerských kruzích. 7. června odvolal insolvenční správce firmy Sazka jejího generálního ředitele Aleše Hušáka. O den později rezignoval na svou funkci generální ředitel České televize Jiří Janeček. Z funkce odešel k 31. srpnu a ve funkci ho nahradil Petr Dvořák. 

Odchod pana Hušáka si dovolím opět pomocí komentáře připomenout: „Je celkem jedno, zda současné dění kolem Sazky skončí jakousi rekonstrukcí firmy nebo krachem. Jedno je za osmnáct, druhé bez dvou za dvacet. Sazka, jak jsme ji znali, zemřela dávno před pádem pana Hušáka a jejími hrobaři nejsou magnáti finanční superligy. Sazku zavraždil s úsměvem (a za pomoci kamarádů z oddílu) další z dlouhé řady estébáků, které si polistopadová doba hýčkala na mnoha rozhodujících postech. 

Netřeba nyní spekulovat o budoucnosti, hlavním předmětem zájmu by měly být okolnosti, které ke svízelné situaci firmy vedly. 

Jenže, to u nás asi nejde. Sazka byla do chvíle, než její (kolektivní) vedení vynalezlo finální „ránu do vazu“, v podobně česky standardně předražené stavby (nyní) O2 Areny, pohádkově prosperující společností. Její šéfové nemuseli dělat nic jiného, než točit prstové mlýnky a naslouchat, jak v pozadí cinkají peníze, které se do kasiček firmy jen hrnou. 

Pan Hušák si mohl nakupovat pozemky a stavět barák někde na Mallorce (či kde, stejně je to jedno) a tiše se smát, neboť politické elity jednotlivých garnitur „politiků“ mu neustále šly na ruku, nenutily firmu platit řádně dohodnuté odvody do sportu, natož pak nějaké firemním ziskům přiměřené daně. 

Sazka jako firma je symbolem zkorumpovaného prostředí, které drží v rukou mocenské otěže České republiky. Sazka je symbolem systému. Sazka se hroutí pod vedením tunelářů stejně, jako se hroutily řady podniků v minulosti. Proč to nikoho, pod vlivem dřívějších zkušeností, nezajímalo dříve, než bylo pozdě? 

Stokrát či tisíckrát na její podivné postavení, hlavně ve smyslu neodvádění smluveného množství peněz do státních záležitostí, upozorňovali novináři. Stokrát či tisíckrát musela veřejnost poslouchat arogantní výmluvy jak šéfa Hušáka, tak jeho spolupachatelů z řad výkonného vedení firmy na to, že se nějakým řízením shůry Sazka zadlužila stavbou arény. Stará Blažková! Ta aréna byl jen (a vědět to musel kdekdo, nikoli jen lidé kolem Sazky) standardní tunel, kdy se peníze (státu, firmy, atd.) převedou pomocí předražených zakázek do soukromých kapes. 

V posledních měsících před krachem nedělali pan Hušák a jeho soukmenovci nic jiného, než že Sazku dojili až na morek. Jak je vůbec možné, že pár dní před krachem firmy byla, dle slov pana Hušáka, na firemních účtech hotovost v řádech „jednotek miliónů“? Na účtech firmy, která měla obří podíl na stomiliardovém herním kšeftu v této zemi… Záhada nebo trestný čin?“ 

Konec komentáře. 

Dodejme ještě s malým časovým předstihem v tomto přehledu, že v polovině září pojednou sám rezignoval na svou funkci generální ředitel energetického gigantu ČEZ Martin Roman. 

Pro podezřívavější spoluobčany by náhlé odchody manažerů polo - nebo zcela státních firem s miliardovými obraty mohly indikovat jakési zlaté pravidlo českého velkého byznysu. Když začíná jít – lidově řečeno – „tlusté do tenkého“ stačí v této zemi uprchnout z funkce, a ono se to nějak vyvrbí… 

Z červencových událostí připomeňme, že po dlouhých měsících provizória byl novým generálním ředitelem Českého rozhlasu zvolen Peter Duhan. 

13. srpna zemřel ve Spojených státech ve věku 81 let Ctirad Mašín. Patřil mezi legendy nejnovější československé i té „naší“ české historie. Příběh „skupiny bratří Mašínů“ zná nejspíš větší část veřejnosti, i když asi hlavně díky monotónně opakovaným mediálním frázím o tom, že činnost a činy této skupiny rozdělují společnost a hlavně její názory. Pro část veřejnosti jsou bratři Mašínové hrdiny, pro jinou část vrahy. 

Ve stručnosti připomeňme, že Ctirad a Josef Mašínové se, svého času (po komunistickém uchopení moci v únoru 1948), rozhodli postavit komunistickému režimu podobně, jako se jejich otec postavil režimu nacistickému. Jejich otec, legionář, generál Josef Mašín byl jedním z legendárních „Tří králů“, tedy skupinky, která tvrdě bojovala proti nacistům, a za svou účast v tomto odboji byl popraven. 

Jeho synové byli v roce 1945 vyznamenáni prezidentem Benešem československou medailí „Za chrabrost“ za „osobní statečnost v době války“. Po únoru 1948 ve svém boji pokračovali, tentokrát proti komunistům, s jejichž ideologií i metodami jejího násilného prosazování hrubě nesouhlasili. 

Skutečnost, že činnost skupiny bratří Mašínů měla za následek i lidské životy neustále dělí českou veřejnost, přičemž se zdá, že mezi jejich příznivce patří lidé obeznámení s širšími souvislostmi činnosti skupiny a k jejich odpůrcům, kromě neokomunistických funkcionářů, členů a sympatizantů, ti, kteří tyto souvislosti vidět nechtějí. 

Odpůrci činnosti bratří Mašínů to mají jasné, jedná se o loupežné vrahy. Připomeňme proto jeden proud argumentace na obranu činnosti skupiny bratří Mašínů. V roce 1993 schválil Parlament České republiky zákon č. 198/1993 Sb. „o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“. Zákon není dlouhý a měl by ho číst každý. Kromě toho, že se v něm komunistický režim v letech 1948-1989 označuje za „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ a Komunistická strana Československa za organizaci „zločinnou a zavrženíhodnou“ obsahuje též paragraf 3, který ocitujeme: „Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.“ Konec citátu ze zákona o protiprávnosti komunistického režimu. 

Je skutečně s podivem, že právní stát není schopen nejen uplatnit paragrafy vlastních zákonů, ale ani zavést nějakou smysluplnou debatu o tom, co všechno nám všem komunistická monovláda v letech 1948-1989 způsobila. A co hůř, vlastně neustále působí. Podle citovaného zákona si bratři Mašínové úctu zaslouží. 

Počátkem září schválila sněmovna zvýšení snížené sazby DPH od roku 2014 na 14 procent, od dalšího roku pak sjednocení sazeb na 17,5 procenta – Senát tento zákon vrátil, ale v listopadu jej sněmovna znovu prohlasovala. Zároveň sněmovna schválila omezení státní podpory stavebního spoření – průběh byl poté podobný, po neschválení Senátem omezení sněmovna v listopadu potvrdila. 

Sněmovna také opět schválila první část zdravotnické reformy, která mj. nově zavádí připlácenou nadstandardní péči. Zvyšuje také poplatek za pobyt v nemocnici z 60 na 100 Kč za den (prezident Klaus ji podepsal 29. září). 

Někdejší premiér Mirek Topolánek se 5. září stal předsedou Teplárenského sdružení, které reprezentuje zájmy tepláren. 

Při leteckém neštěstí hokejového týmu Lokomotiv Jaroslav zahynuli sedmého září tři čeští reprezentanti: Karel Rachůnek, Jan Marek a Josef Vašíček. 

Dvanáctého září se prezident Klaus vyjádřil k nepokojům, které tou dobou již několik týdnů trápily občany Šluknovského výběžku, kde vygradovalo léta trvající napětí mezi Romy a ne - Romy. Prezident Klaus prohlásil v rozhovoru pro Mladou Frontu Dnes, že stát by měl na Šluknovsku zasáhnout nekompromisně a silou. Stručně zopakuji pár poznámek z dobového komentáře: „Tvrzení prezidenta Klause se nesetkalo s velkým nadšením, protože násilí je sice možné na chvíli přibrzdit jiným, organizovaným násilím, ale situaci to mnoho neřeší. 

Problémy, které se jaksi vyvalily na povrch v oblasti Šluknovského výběžku, jsou letité a jsou rozprostřeny po více než třech stovkách komunit, které jsou bez jakékoli úcty k obětem holocaustu označovány jako romská „ghetta“. V těch místech se dlouhou dobu pokoušejí různé vládní i nevládní organizace s více méně malým užitkem umenšovat problém etnické nesnášenlivosti. 

A pro spoluobčany s pamětí tu máme ještě přímo návody z míst nejvyšších. Je v tom ale háček. Aby ty návody nějakým způsobem měly vůbec šanci zafungovat, musely by se jimi všechny minulé i ta stávající vláda také řídit. 

Říká se, že opakování je matkou moudrosti. Zdá se však, že přinejmenším v našich zeměpisných šířkách by bylo možné to přísloví snadno opravit. A to na současnosti a naší realitě více odpovídající: „Opakování je známkou nekonečné hlouposti!“ Když se totiž nějaká nepříjemnost opakuje a člověk jí nechce zabránit, i když by věděl, jak na to, je to prostě hlupák. Když například někdo spadne pětkrát za sebou do téhož výkopu na ulici, kterou dobře zná, je to superhlupák k pohledání… 

Přitom ale totéž s přehledem činí všechny naše polistopadové vlády, když úspěšně padají do téhož výkopu, který si navíc ještě pomáhaly vykopat. Každý, kdo jen trochu sleduje letitou „romskou“ problematiku si pamatuje, že analýzami situací, předkládáním konceptů, návrhy řešení či koncepcí politiky v oblasti integrace „nepřizpůsobivých“ se za posledních více než dvacet let zabývala řada lidí, někdy dokonce i odborníků… 

Naposledy to pod vedením exministra Michaela Kocába bylo vetknuto do materiálu nazvaného „Koncepce romské integrace na období 2010-2013“, který si ovšem příslušní úředníci na příslušných ministerstvech zřejmě ihned vetkli někam, doufejme, že jen do šuplíku… Pro všechny ostatní je ten dokument, který nemá ani sto stran, k dispozici na webových stránkách Úřadu vlády České republiky. A to včetně rozpisu jednotlivých úkolů pro jednotlivá spolupracující ministerstva. Pro začátek by jistě stačilo si je přečíst a poté se alespoň pokusit uvést je i do života. Nebo ovšem, jako vždycky, sebou tupě buchnout zase do stejného výkopu…“ 

Konec komentáře, k čemuž jen dodejme, že další z řady návrhů na řešení předvedla v září světu stávající zmocněnkyně pro lidská práva při vládě České republiky Monika Šimůnková. Na Šluknovsku se nic nezměnilo, jen nepokoje v plískanicích a blátě dál nepokračují. 

V říjnu odvolal premiér Nečas ministra zemědělství Ivana Fuksu, kterého v říjnu nahradil bývalý středočeský hejtman Petr Bendl. 

Jiří Paroubek opustil řady ČSSD a založil novou politickou stranu, nazvanou Národní socialisté – Levice 21. století (LEV 21), jíž se pak v listopadu stal předsedou. 

V polovině října odvolal ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil pražského vrchního zástupce Vlastimila Rampulu, kterého nahradil Stanislav Mečl. 

Koncem října obvinila švýcarská prokuratura z praní špinavých peněz a dalších machinací ve vztahu s nejmenovanou významnou energetickou společností z Česka sedm lidí. Dnes již víme, že šlo Mosteckou uhelnou, známe jména obviněných, ale neznáme skutečný postoj nejvyšších českých představitelů k tomu, jak s touto výbušnou kauzou naložit. 

Počátkem listopadu sněmovna schválila příjmy, výdaje schodek státního rozpočtu na rok 2012. I přes námitky odborníků jde o rozpočet iluzorní, neboť počítá v době další globální (a hlavně evropské) finanční krize s nereálným vývojem výkonu domácí ekonomiky. Zároveň Sněmovna schválila zpřísnění zákona o veřejných zakázkách, které by mělo přinést jejich zprůhlednění a později přehlasovala stanoviska Senátu k reformním a úsporným zákonům. Potvrdila přísnější pravidla pro podpory nezaměstnaným, znovu prosadila všechny tři zákony vládní důchodové reformy, které počítají se zavedením druhého pilíře penzijního systému, a schválila reformní novelu zákona o zdravotním pojištění (prezident Klaus tyto zákony podepsal 22. istopadu). 

Sněmovna též v listopadu schválila vládní daňovou reformu, která ruší koncept superhrubé mzdy a od příštího roku má zavést nové zdanění hazardu. Opozice a vládní Věci veřejné prosadily zachování daňového zvýhodnění stravenek. 

9.listopadu přijal premiér Nečas demisi ministra průmyslu Martina Kocourka (ODS) a nahradil jej Martinem Kubou z téže strany. Někdejší ministr Kocourek proslul jako vynálezce dalšího z výrazů, které obohatili moderní češtinu – jde o sloveso „odklonit“, použité pro vyjádření „ulití peněz z očí“ tak, aby jako neexistovaly. Jmenování pana Kuby zarmoutilo uchazeče o post ministra obchodu Michala Doktora (ODS) natolik, že vystoupil ze strany a stal se nezařazeným poslancem. 

Možná, že se nyní nějak zpronevěřím dějinám, ale události prosince, jakkoli závažné, naprosto zastínila jediná. Osmnáctého prosince dopoledne zemřel ve věku 75 let Václav Havel, první polistopadový československý prezident a později i první český prezident. Po úmrtích Jiřího Dienstbiera v lednu 2011 a Jiřího Gruši v říjnu tak na druhý břeh přešla jedna z nejvýznamnějších osobností nejen disentu, ale také jedna z nejvýznamnějších postav, které vůbec kdy v dějinách tato republika měla. Chtěl bych v závěru tohoto přehledu připomenout, že – pro mne osobně – bude Václav Havel vždy spojen s duchem chvil koncem roku 1989, kdy se všechno zdálo možné a uskutečnitelné, a to jenom proto, že to bylo správné, a že to tak mělo být. Bude spojen s tím, že naděje a touhy se dají přetavit ve skutečnost. Bude spojen s tím, že politika nemusí být neslušné slovo, či přímo synonymum pro nečestnost, klam, lež a podvod. 

Přehled roku 2011 končí. Mám pro Vás jeden pozdrav, který jsem nevymyslel, ale v té záplavě přání, co se objevují na webových serverech mě zaujal. Zní: Jak říkají staří Mayové, užijte si rok 2012, jako by měl být Váš poslední… 

A za sebe přeji dobré vykročení do Nového roku a pak celý dobrý rok 2012! 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas

Autor:  Martin Schulz

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas