27. ledna  2013 v 19:00  rubrika: Názory a argumenty

Rudolf Kučera: Historie se vrací

Evropská unie  - Foto: Tiskový servis Evropské komise

Evropská unie Foto: Tiskový servis Evropské komise

Evropská unie si nyní slavnostně připomněla padesáté výročí vzniku tzv.Elysejské smlouvy, která založila francouzsko-německou osu evropské integrace. Spojené státy zpočátku chtěly, aby tuto osu vytvářela i Velká Británie, ale ta to odmítla. Pak teprve došlo k vytvoření této osy.

Ta dodnes funguje, protože německá a francouzská ekonomika jsou dvě nejvyspělejší evropské ekonomiky a navíc nalézají stále znovu nová společná stanoviska k zásadním politickým událostem. Jinak vyjádřeno, cítí největší odpovědnost za evropskou integraci, která přinesla Evropským společenstvím a pak Evropské unii téměř sedmdesát let míru a prosperity. Samozřejmě vznikají krizové momenty, ale ty se vždy řeší společně. Budiž také připomuto, že od samého počátku evropské integrace měla Velká Británie své výhrady, připomínky a když už se nakonec k evropské integraci přidala, neustále si vynucovala vyjímky ze společných pravidel atd. A to se dnes v podstatě opakuje. 

Důvodem byl poválečný hospodářský vývoj ve Velké Británii. Až do padesátých let byla její životní úroveň vyšší než v Německu a ve Francii a britský konzervativní politik Harold Macmillan šel v roce 1959 do volebního boje s heslem: ještě nikdy jsme se neměli tak dobře. Jenže situace se začala měnit a Britové začali na oba hlavní kontinentální partnery ztrácet. V Evropě se do popředí začalo dostávat Německo, následované Francií, Holandskem a Švédskem. Ve Velké Británii se sice udržovaly mzdy na vysoké úrovni, jenže rostla moc odborů, které to podporovaly bez ohledu na hospodářské výsledky. 

Obě nejsilnější politické strany, labouristé a konzervativci, byly přitom proti vstupu do evropského hospodářského prostoru, do společného trhu, jenže jim postupně došlo, že není jiného východiska než vstup do něj. Velká Británie byla velmi závislá na dovozu surovin a potravin a jinak než přes tento mocný evropský trh to nešlo. Do Evropských společenství vstoupila Velká Británie v roce 1973. V roce 1979 zvítězila ve volbách Margaret Thatherová, která provedla řadu strukturálních reforem, ale k politické integraci Evropy měla silný odpor, proto v roce 1992 odmítla Velká Británie podepsat Maastrichtskou smlouvu o vzniku Evropské unie. Premiér Václav Klaus ji tehdy naopak podepsal. 

Vítěznou bitvu s Evropskými společenstvími vybojovala Margaret Thatherová v roce 1984, kdy Evropská rada odsouhlasila zvláštní tzv. britský rabbat, jenž zemi poskytl zvláštní statut. Ten znamenal, část plateb Velké Británie do společné pokladny Společenství se musí vrátit zpět ve formě různých subvencí a příspěvků. Je tomu tak, že rabbat čini zhruba 66 procent daného hrubého příspěvku, v roce 2005 činil například něco přes pět miliard euro. V posledních letech bylo v Evropské unii stále častěji slyšet, že by se tento pozůstatek minulosti měl postupně odbourávat. V roce 2005 udělala německá kancléřka Merkelová kompromisní návrh, aby se rabatt podstatně snížil do roku 2013, což se nestalo a právě v tomto roce přešla vláda Davida Camerona do protiútoku a začala vyhrožovat vystoupením Velké Británie z Evropské unie. 

Jestliže je to kvůli každoročním několika pár milardám euro, svědčí to o tom, že Velká Británie na tom zřejmě není dobře. Samozřejmě v tom hraje roli také nezávislost britského finančního centra, tzv.londýnské City, které se cítí ohroženo nově zformovaným evropským finančním systémem. Ten se zformoval kvůli zvládnutí krize v eurozóně a jeho podstata spočívá ve společném finančním dozoru. Takže nezpochybňuji možné vážné britské obavy, ovšem vyhrožováním vystoupením Británie z Evropské unie je příliš vážné. Podle mého názoru a názoru řady evropských politiků se tentokrát premiér Cameron přepočítal a rozehrál hru, kterou v podstatě nemůže vyhrát. Zaprvé, v Unii panuje plná shoda, že se s Velkou Británií nebude jednat o žádné revizi základních smluv. Unie se už nesníží k nějakým novým dohadům o své údajné nové modernější podobě jen kvůli finančním výhodám pro jednu zemi. Velká Británie není členem eurozóny a euro rozhodně nechce přijmout, na což má právo, na řešení krize v eurozóně se proto nepodílela. Premiér Cameron pouze Unii mentoroval, aby už si pospíšila a krizi vyřešila. Tu v podstatě vyřešila společná akce zemí eurozóny a vytvoření společného evropského dohledu nad finančními trhy. 

Existuje ochota uzavřít s Velkou Británií nějaký nový kompromis, ale zasadní věci nelze zpochybňovat. V Bruselu už v podstatě začaly přípravy na nejhorší scénař vystoupení Británie z Unie, protože eventuální výsledek britského referenda v tomto směru nelze zpochybňovat. Současně by si ale David Cameron a všichni Britové měli uvědomit, co by takové vystoupení mohlo znamenat. Británie by například přišla o členství v evropském vnitřním trhu, což by mělo nedozírné následky pro britskou ekonomiku. 

Zůstávají tedy v podstatě dvě možnosti. První, ta žádoucnější, je trpělivé jednání s britskou vládou o možných kompromisech. Druhá vychází z toho, že kancléřka Merkelová a další vedoucí evropští politkové si postaví na misku vah otázku priorit, na jednu zájmy londýnské City a silné lobby britských euroskeptiků, na druhou pak zájmy naprosté většiny evropských zemí. Především členů eurozóny, kteří chtějí uchovat silnou sjednocenou Evropu jako záruku bezpečnosti a prosperity stamilionů občanů Evropské unie. Takto postavená otázka nutně povede k odpověďi, že Británie by měla odejít. Evropská unie bude tímto odchodem oslabená, ale přežije. Někteří evropští politikové se dokonce domnívají, že lépe bez Velké Británie. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 


 

Autor:  Rudolf Kučera

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace