8. prosince  2012 v 17:15  rubrika: Názory a argumenty

Rudolf Kučera: Několik poznámek k situaci v Egyptě

Stoupenci Muslimského bratrstva - Foto:  ČTK/AP, Hassan Ammar

Stoupenci Muslimského bratrstvaFoto:  ČTK/AP, Hassan Ammar

Dramatické události v Egyptě mají hlubší vypovídací hodnotu o povaze tzv. arabských revolucí. Názor, že tyto revoluce znamenaly velkou demokratizaci řady arabských islámských zemí, se potvrdil.

Byla odstraněna řada diktátorských režimů a na jednom z předních míst právě v Egyptě. Zde padl dosavadní prezident Husní Mubarak, konaly se první svobodné volby, byl zvolen parlament, následně pak v přímých volbách nový prezident a zvolna začala práce na nové ústavě. Nejviditelnějším symbolem této změny byla legalizace Muslimského bratrstva, hnutí, které bylo po desetiletí pronásledované, zakázané a různými způsoby diskriminované. Muslimské bratrstvo se před volbami proměnilo v politickou stranu, volby vyhrálo a člen hnutí se stal i novým prezidentem. 

Vzpomínám si na to, že téměř všichni komentátoři uvítali tyto události, a na obavy, které někteří vyslovovali z budoucí vlády Muslimského bratrstva, odpovídali, že to není žádné nebezpečné islamistické hnutí, ale normální politická strana, která bude schopná demokraticky vládnout. Před volbami navíc ještě většina poukazovala na to, že nelze ani očekávat nějaké větší vítězství Muslimského bratrstva, nanejvýš tak něco mezi 25 a 30 procenty. 

Tyto předpovědi se ukázaly velmi nepřesné. Muslimští bratři získali cca 37 procent a na druhém místě s 27 procenty skončila druhá islamistická strana, tzv. salafisté, kteří jsou v názorech na islamizaci Egypta ještě radikálnější než Muslimské bratrstvo. Tím se v parlamentu a také v úřadě prezidenta ocitli v převaze lidé, kteří by chtěli z Egypta udělat islámskou republiku, nejen formálně, ale reálně. Chtěli by, aby šaría začala skutečně určovat veškerý život v zemi a všichni obyvatelé se jí museli podřídit a žít podle ní. 

Problém je ovšem následující. Egyptskou revoluci vyvolali občané, především egyptská mládež, která protestovala proti režimu, jenž se ani nesnažil vytvořit pracovní místa, investovat do zdravotnictví, školství a sociální politiky vůbec, a navíc vládnul násilnými policejními metodami. Během demonstrací proto nezněla islámská hesla o šaríi, ale občanské požadavky mladých lidí, kteří jsou nuceni v Egyptě žít za opravdu za nuzných podmínek. 

Tato část společnosti, které můžeme říkat občanská, nebo dokonce liberální, reprezentovaná řadou politických stran, měla smůlu, protože volby prohrála, i když se také dostala do parlamentu a podržela si značný politický vliv. Egypt není země plná islamistů, jsou zde také normální islámští věřící, podporující demokracii, jsou zde křesťané, žijící v zemi odedávna, jsou zde sekulárně orientovaní občané, vyznávající západní hodnoty života atd. 

Představa, že lze nějak snadno, na základě jednoho volebního vítězství, udělat z Egypta islamistickou republiku, byla proto od samého počátku mylná. Jedno volební vítězství přece neznamená potlačení, nebo dokonce odstranění sekulárních a občanských hodnot ze života egyptské společnosti. Vítězství islamistických stran bylo v pořádku a bylo do jisté míry zasloužené, ale stejně jako v Čechách nemůže přece matematika ovládnout politiku a nelze tvrdit, že ten, kdo ve volbách získá početní převahu, může také vnucovat společnosti své pojetí života a hodnot. Demokracie znamená něco jiného, znamená především vytvoření demokratického řádu institucí a nastavení takových pravidel politického života, na němž se mohou podílet všechny významné společenské skupiny. Věřící i nevěřící, chudí i bohatí, pravice i levice atd.  

Proto v Egyptě velká část obyvatel očekávala, že po pádu diktátorského režimu dojde k zásadním politickým změnám. Mubarak vládnul ve zcela nedemokratickém prezidentském systému, v němž má prezident téměř neomezenou moc a vládne pomocí mimořádných pravomocí, zdůvodněných pomocí údajné potřeby udržovat při životě výjimečný stav. Ten byl udržován na obranu před islamistickým nebezpečím, hlavně ze strany Muslimského bratrstva. Očekávalo se proto, že po pádu Mubarakova režimu, konci výjimečného stavu a prvních svobodných volbách, se také relativně rychle změní nedemokratický prezidentský systém. Není už ho potřeba, protože politické poměry se radikálně změnily a Egypt nastoupil cestu k demokracii. 

Jenže nově zvolený prezident Mursí, jeden z hlavních představitelů Muslimského bratrstva, prezidentský systém nezměnil, a naopak se v něm pohodlně usadil a začal ho využívat, nebo dokonce zneužívat. Začátek nepokojů souvisí s jeho osvojením si mimořádných pravomocí, které nebudou podléhat soudnímu přezkoumání. Z politologického hlediska to znamená jen jednu věc: prezident Mursí chce vládnout diktátorsky, podobně jako bývalý prezident Mubarak. Rozdíl mezi nimi je hlavně v tom, že Mubarak nebyl volen svobodně, v demokratických volbách, zatímco Mursí ano. 

Konflikt se dále rozrůstá, když vešel ve známost návrh nové ústavy. Z toho, co jsem měl možnost zjistit na internetu, vyplývá, že tento návrh jde ještě dál ve směru totální islamizace Egypta, jinými slovy, je to návrh zcela nedemokratické ústavy. Zavádí šaríu jako pramen veškerého zákonodárství, což už bylo v ústavě dřív, tentokrát ale s tím rozdílem, že o oprávněnosti zákonů, přijímaných parlamentem, budou rozhodovat islámští učenci a nejvyšší islámští představitelé v zemi. Pokud usoudí, že zákon není v souladu s jejich výkladem Koránu a svatých písem, nemůže zákon vstoupit v platnost. 

Co k tomu může říct velká část egyptské společnosti, která nechce, aby jim islamisté takto určovali život? Může odpovědět pouze protesty a demonstracemi, což právě činí. Návrh ústavy jde totiž ještě dál a vymezuje například v tradičním islámském smyslu povinnosti žen, čímž z nich, přes všechny deklarace o rovnoprávnosti, činí občany druhé kategorie. Něco podobného se týká svobody vyjadřování, které je stanovena mez v zákazu zpochybňování Koránu a Proroka atd. 

Kdybychom si měli položit otázku, odkud berou Muslimští bratři své přesvědčení, že jenom oni mají pravdu, a chtějí ji vnutit celé společnosti, museli bychom se vrátit do doby jejich vzniku a podívat se blíže na jejich zásadní programové dokumenty. K nim se sice dnes aktuálně příliš nehlásí, ale to neznamená, že na ně zapomněli a za příznivých podmínek se k nim nevrátí. 

Muslimské bratrstvo vzniklo ve 20. letech minulého století v Egyptě a jejich zakladatel a hlavní ideolog Hassan al-Banná vymezil velmi zřetelně jejich zásady a program, kterým se mají řídit. Cílem je zřízení islámské společnosti, podřizující se ve všem šaríi, neuznávající jakoukoli opozici, dokonce se zde výslovně mluví o tom, že Muslimští bratři neuznávají politickou stranickost a jejich cílem je zrušení politických stran. Proto před volbami v minulém roce vedli Muslimští bratři ostrou debatu, zda vůbec mají vytvořit politickou stranu, až nakonec převážil taktický názor, že jinak by nevyhráli volby. 

A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale raději ponechám posluchači na uváženou, zda tedy jsou Muslimští bratři skutečně normální politickou stranou, schopnou pokračovat v demokratizaci Egypta, nebo zda jejich volebním vítězstvím neskončila demokracie v Egyptě. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Autor:  Rudolf Kučera

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace