15. prosince  2012 v 15:45  rubrika: Názory a argumenty

Václav Vlk: Evropská unie o čtyřiceti státech?

Evropská unie - Foto:  ČTK

Evropská unieFoto:  ČTK

Dějiny civilizace jsou dějem s nepřetržitým vznikem a rozpadem států, soustátí, říší a mocností. Stejný zákon platí i pro Evropskou unii. Čím více tlačí Brusel na „jednotu“ a vytvoření federace, tím více nabývá na síle a významu odstředivé hnutí v jednotlivých státech Unie. Všechny tyto separatistické síly však tvrdí, že chtějí působit jako samostatná jednotka uvnitř Evropské unie. Snad první, kdo tento trend razil, byli Slováci. Což se jim povedlo.

Donedávna patřila ve starých státech Unie k dobrému tónu povýšenost nad „zaostalými východními Evropany“ i kvůli tomu, že nově definovali své státní a národní zájmy. Ovšem i ve „staré Evropě“ tento problém vždycky existoval. Dlouho se jej dařilo politicky korektně bagatelizovat. Dnes vyplul na povrch. Nahlas o svém odtržení od Španělska uvažují Katalánci. Do jejich vlivu je nutno zahrnout i další části mluvící katalánsky – Valencii, Baleárské ostrovy (Mallorca). 

Mezi oblasti dlouho toužící po samostatnosti je nutno také počítat Korsiku, španělskou Galicii, ve Francii Bretaň a další. Někde se touha po osamostatnění stále stupňuje, jako například u „naftového“ Skotska. Dovolávání se rozumu při těchto odstředivých procesech nemá praktický význam. Hans Magnus Enzensberger v eseji Vyhlídky na občanskou válku říká: „V kolektivním amoku (výronu nacionalismu ze strachu či naděje) se ztrácí kategorie budoucnosti (ve smyslu uvažování o ní ,racionálně‘).“ 

Klasický evropský nacionalismus 19. století se po šílenství dvacátého století nejprve jakoby ztratil, aby pak opět vyplul. Integrace Evropy – vznik Unie – se zrodila v „modernizační mezeře“ po dvou světových válkách a její původní idea došla na hranice možného kolem devadesátých let 20. století. O budoucnosti Evropy uvažoval významný německý historik, Reinhard Koselleck. V práci Kritika a krize známé více jako Eine Studie zur Pathogenese der bürgerlichen Welt

Pak spolu s ním konstatujeme, že „naoktrojovaná EU ústava“, přijatá v kamuflované podobě coby Lisabonská smlouva, je jen logickým vyústěním určité politiky. Seshora zavedená „euroústava“ v kritických okamžicích logicky vyvolává singularizaci. Tedy touhu po jedinečnosti či oddělení. V Evropě, kde má každá sociální skupina i národ jednu jedinou vlastní historii, tlak na zavedení evropské federální unie vyvolává v mnoha částech Unie logicky protitlak. V okamžicích změn, v dobách neklidu a krizí se jednotlivé sociální skupiny a národnosti či lidé mluvící stejným jazykem a se stejnými dějinami stahují a uzavírají do obranné fáze. Uzavírají hranice, ustanovují nové hranice či obnovují staré. 

Loewenstein říká: „Zrychlený sociální pohyb vyvolává znejistění, úzkost, dezorientaci, ne-li archaický strach. To vyvolá singularitu, tedy dělení států a říší.“ To je opačný společenský pohyb, než o který se pokouší dnešní vedení EU. Jedním z důvodů tlaku vedení EU je to, že takovéto „démoticko-unitaristické“ řízení centrálního státu v rámci ideologie „multikulturalismu“, vytváří příznivější podmínky pro integraci, nežli státy se zachovanou etnickou a historickou pospolití a původem. 

Národy a jednotlivé státy, které mají vlastní fungující ekonomiku, považují snahu o centralizaci všeho dění za násilí a cítí ji úkorně. Stoupá politické a etnické napětí, vzrůstá místní nacionalismus a emancipační hnutí. Jak říká Loewenstein: „Kolektivní emancipační hnutí není automaticky svobodomyslné v nosném, konstruktivním smyslu, a jakmile se legitimuje pomocí kulturních kódů, získá masový ohlas a posléze si navléká antiimperiální (dnes antiunijní) háv.“ 

Tomuto desintegračnímu tlaku nebude moci Unie trvale vzdorovat. Nebude mít sílu vytvořit fungující „falešnou federaci“. Ve skutečnosti unitárně, silově a jednotně ideologicky řízený stát. Aby dokázala Evropská unie odolat vnitřním tlakům – distorze Sever-Jih a početně a ekonomicky vzrůstající síle evropského východu, musí se rozšířit o vnější nárazníkové státy. 

Aby si Unie zajistila své centrum, musí dojít k postupnému přijetí či připojení Srbska, Černé hory, Albánie, Makedonie, protektorátu bosensko-chorvatskému a Moldavie. Bez řečí bude nutno přijmout nově osamostatněné státy: Velké Katalánsko, Baskicko, Korsiku, Skotsko atd. Vyřešit problém Turecka. Dále zůstane otázka vyřešení očekávaných emancipačních pokusů o vytvoření samostatných, byť s původním státem formálně spojených chálífátů (muslimských obcí) například v části Londýna, kolem marseillské mešity, na jihu Paříže a kolem Kolína nad Rýnem. 

V této situaci má Evropská unie dvě možnosti. Buď se rozpomene na svoje kořeny a změní se na soustátí spojené otevřenou ekonomikou a kulturou, jako byla Svatá říše římská v letech 800 až 1806. A nebo půjde podle vzoru ještě staršího politického útvaru Říše římské, od 8. století př.n.l. až do 5. století n. l., jež expandovala do značné části středomořského a černomořského světa. Musí udělat to, co ony před ní: vytvořit spojení myšlenkou, ideálem a společnými zájmy. Ponechat však místní i národnostní pestrost. Postarat se o svobodnou ekonomiku, dopravu a armádu. Ale rozhodně nenařizovat, z jakého dřeva se mají vyrábět louče, a nenutit své národy, aby se staly „nenárody“. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Autor:  Václav Vlk

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas