Zdeněk Velíšek: Od maastrichtských kritérií k fiskální disciplině

Zdeněk VelíšekFoto: Jaroslav Hodík

Mezi podpisem mastrichtské smlouvy, která dala vzniknout Evropské unii, a nedávno dojednanou smlouvou o fiskální disciplině, které už leckdo říká smlouva o fiskální unii, uplynulo dvacet let. Ano, 7. února 1992 byla v Maastrichtu podepsána smlouva o Evropské unii. A to, co nám z jejího obsahu nejvíc utkvělo v paměti, asi díky tomu jménu Maastricht, jsou maastrichtská kriteria.

Člověk se neubrání trpkému úsměvu, když si uvědomí, že maastrichtská kritéria jsou – dnes, po dvaceti letech – v podstatě tím, o co znovu jde v nové, rovněž přelomové smlouvě. Ve smlouvě o rozpočtové disciplině, tedy v onom pro českou vládu tak problematickém fiskálním paktu, který se převážně uznává jako nový milník v procesu evropské integrace. Je to ale – přesněji – staronový milník. A na to tu dnes chci upozornit, neboť mi to připadá nutné pro posouzení české vnitropolitické debaty o této nové unijní smlouvě. 

Pojďme do historie: v maastrichtské smlouvě se státům, které chtějí přijmout společnou měnu, předepisuje, že výše jejich státního dluhu nesmí překročit 60 % hrubého domácího produktu a že deficit jejich státního rozpočtu musí být nižší než 3 % HDP. Mimochodem řečeno, ten závazek později přijala i Česká republika a dodnes pro ni platí. Tato maastrichtská kriteria pak byla přenesena do takzvaného paktu stability a růstu, kterým se země vstupující do eurozóny zavázaly dva roky před jejím vznikem, tedy v r. 1997 řídit ve své ekonomické politice. Pak se proti němu jedna vedle druhé prohřešovaly. 

Fiskální pakt, na jehož znění se před deseti dny shodly jak všechny státy eurozóny, tak také – až na dvě výjimky, Británii a prozatím i Česko – všechny státy Evropské unie, má především za úkol zastavit porušování těchto dvou maastrichtských kritérií. Je jen dalším bodem na ose vytvářené maastrichtskou smlouvou a paktem stability. Jeho účelem rozhodně není postavit eurozónu na jiné, pro dnešní čekatele na euro nepřijatelné základy. V jeho textu jsou už v preambuli zakotveny přesně stejné závazky, jaké přijali už všichni signatáři těch dvou předchozích smluv. Tedy strop státního dluhu (60% HDP a rozpočtového deficitu 3% HDP). Ten text je v češtině na internetu např. na adrese Parlamentní listy.cz. 

Smlouva o rozpočtové disciplině, tedy fiskální pakt, jde samozřejmě dál, zejména ve věci kontroly dodržování těch kritérií. A pochopitelně stanoví též sankce. Ale nemyslete si, že právě ty jsou novinkou. Sankce byly už v paktu stability a růstu a byly přísnější než ty, které najdete v textu nového paktu. Dvě až pět desetin HDP v paktu stability oproti nově navrhovanému maximu ve výši jedné desetiny HDP! Nová smlouva má být přísná něčím jiným než výší sankcí. Jejich vymahatelností. Nechci tu ale hodnotit, známkovat, ba ani srovnávat smluvní instrumenty, které spolu a v logické návaznosti jednoho na druhý tvoří historii evropské měny. Chtěl bych ještě podtrhnout, že mají také stejně logickou návaznost na milníky předchozích etap víc než půlstoletého a stále ještě nekončícího procesu vytváření a stálého přetváření evropského celku. 

Před položením základů k jednotné měně v Maastrichtu se evropské společenství zabývalo víc než jedno desetiletí organizací společného trhu. Potřebu jednotné měny si vynutily právě zkušenosti s jednotným trhem. Zrovna tak jako dnes zkušenosti, hlavně ty špatné, se společnou měnou si vynucují fiskální pakt. Tyhle konstatace jsou, myslím, důležité pro současnou debatu na české politické scéně o euru, o fiskálním paktu a obecně o našem místě ve stále se měnících strukturách evropské komunity. 

Podstatné pro tu debatu je chápat připojení Česka k Evropské unii nikoli jako vstup do hotové a neměnné struktury sjednocené Evropy, ale jako vstup do procesu evropského sjednocování. Není fair říkat dnes: to, k čemu se máme podpisem fiskálního paktu připojit, to už není ta Evropská unie, do které jsme vstoupili, je to kvalitativně jiná Unie, takže my si teď vyhlásíme další referendum, zda do ní chceme nebo ne. Vstupovali jsme do procesu. Jsme účastníky procesu, který už padesát pět let mění tvář Evropy. A nemá alternativu, nemají-li evropské země a s nimi celá západní civilizace přijít za nějaký čas o své zatím privilegované, ale také už dost zpochybňované místo v současném světě. 

Státník Evropské unie by měl mít na paměti, že každý další nástroj upevňování soudržnosti evropské struktury je národním zájmem jeho země. Maastrichtská smlouva takovým nástrojem byla, ale neobstála za všech podmínek, zejména ne ve světové finanční a evropské dluhové krizi. Smlouva o rozpočtové odpovědnosti ji nemá nahradit. Má ji doplnit. Má Evropskou unii adaptovat na všechno to, co v Maastrichtu přehlédla či ještě nemohla vidět. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.