Jiří Ješ

(1926–2011)
Na Šestce působil do roku 2011 jako externí redaktor.

Psal především komentáře do pořadu Názory a argumenty.

Do českého veřejného života vstoupil hned po skončení druhé světové války. Jako student tehdejší Vysoké školy obchodní a funkcionář Svazu vysokoškolského studentstva byl asistentem zástupce šéfredaktora Svobodného slova dr. Miroslava Koháka, pozdějšího ředitele českého vysílání Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Pravidelně též přispíval do Peroutkových Svobodných novin a týdeníku Dnešek.

Vzhledem k tomu, že jeho otec byl poslancem Prozatímního i Ústavodárného národního shromáždění, měl on sám přístup k vedoucím politikům tehdejší doby. Ihned po únorových událostech roku 1948 byl vyloučen ze studia na všech čs. vysokých školách a brzy nato zatčen pro písemný styk s uprchlým studentským předákem Emilem Ransdorfem.

Ve vězení strávil celkem pět let. Pak působil v různých podřadných zaměstnáních na severu Čech, kam byla celá rodina z Prahy vystěhována.

Teprve když mu bylo čtyřicet let, mohl se stát organizátorem koncertního života vážné hudby. Zde dosáhl značných úspěchů při celostátním zakládání Kruhu přátel hudby a v této oblasti rozvíjel bohatou publicistickou činnost.

Po roce 1989 se stal nejdříve komentátorem a moderátorem Radiofóra, pak českého vysílání Rádia Svobodná Evropa a současně autorem pravidelných relací stanice Praha Výročí kulatá a nekulatá a Dialogy nad životem. Podílí se rovněž na vysílání Dobrého jitra z Prahy.

V roce 1996 získal jako první Cenu Ferdinanda Peroutky.

V roce 1991 působil krátce jako protokolární úředník Kanceláře prezidenta republiky a v letech 1993–1998 byl členem a později předsedou Rady České tiskové kanceláře.

Je autorem brožury Jak pořádat koncerty vážné hudby (ÚKDŽ 1980), vzpomínkové knihy Co přines čas (Academia 1997), výboru z rozhlasových promluv 1992–1997 Hovořil Jiří Ješ (Brána 1997) a kazety a kompaktní desky Naši presidenti (Český rozhlas 1995).