12. října  2005  rubrika: Studio STOP

Odkaz Mileny Hübschmannové

podzim - Foto: Jan Rosenauer

podzimFoto: Jan Rosenauer

Milovaní v tento krásný podzimní den, kdy ovoce dorůstá a listy padají se stromů, se loučíme se vzácnou ženou, která ve věku 72 let zemřela při automobilové nehodě v Jižní Africe. Byla to naše milovaná maminka, sestra a babička, docentka Milena Hübschmannová.

Moderátor (Jarmila Balážová): Docentka Milena Hübschmannová patřila k nejznámějším romistům a orientalistům světového věhlasu. Osmého září ve věku 72 let tragicky zahynula při automobilové nehodě v Jižní Africe. Se ženou, jež stojí za vznikem kodifikované podoby romštiny, vzniku katedry romistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, mnoha publikacemi i romsko-českým slovníkem, se přišli tuto sobotu rozloučit stovky Romů i neRomů. Dnešní Studio STOP bude věnováno právě jejímu odkazu, její práci, její osobnosti. 

Životopis: Narodila se 10.6.1933 v Praze. Maturovala v roce 1951 na anglickém gymnáziu Howarda Fasta v Praze, v letech 1951 až 1956 studovala hindštinu, urdštinu a bengálštinu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium zakončila promocí. Od roku 1953 se projevil její celoživotní zájem o romštinu, romskou kulturu a aktivní účast v romském emancipačním hnutí. Průběžně se věnovala sběru romského folklóru, pohádek, vyprávění, písní, přísloví, hádanek, později sběru etnologických údajů. Celý život sbírala Orel History, zejména osudy Romů na Slovensku za druhé světové války a zároveň jazykový materiál. Značná část materiálu byla zpracována a publikována v časopisech cizích, v domácích zejména poté, co přestala být uplatňována oficiální politika asimilace. Kromě časopiseckých statí spoluvydala i knižní publikace v České republice, Německé spolkové republice, Francii, Anglii. V prosinci 1956 nastoupila do zaměstnání v Československém rozhlase jako redaktorka v hlavní redakci literární a divadelní. V letech 1957 až 1958 byla vážně nemocná, v roce 1959 podnikla první cestu do Indie. Na dalších studijních pobytech v Indii pak byla v letech 1969, 1990 a 1998. V roce 1963 se jí narodila dcera Tereza. Ve školním roce 1968 až 1969 pracovala jako učitelka mateřské školky v romské osadě v Rakousích u Kežmarku, kde získala nenahraditelné osobní a lidské zkušenosti s životem v romské komunitě. V letech 1969 až 1973 působila jako předsedkyně společensko-vědní komise ve Svazu cikánů-Romů. Ten byl v roce 1973 zrušen v důsledku normalizace. V letech 1968 až 1974 pracovala v ústavu pro filozofii a sociologii Československé akademie věd. V letech 1974 až 1975 na pedagogické fakultě Univerzity fakulty v Praze. Mezi roky 1975 a 1982 byla bez stálého zaměstnání. Externě vyučovala romštinu a hindštinu na jazykové škole v Praze. Až v roce 1982 tam byla přijata do interního pracovního poměru. Od roku 1991 působila jako vyučující romštiny a romistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v rámci indologického ústavu. Od roku 1994 byla šéfredaktorkou časopisu romistických studií Romano džaniben. V roce 1995 získala titul kandidát věd. Tématem její disertační práce byl soubor odborných prací Romistické studie I. Podílela se na různých mimofakultních aktivitách. Například průběžně spolupracovala s romským tiskem. Pomáhala s ediční přípravou čtyř romských publikací ve vydavatelství Romani Čip. Po emigraci šéfredaktorky Margity Reisnerové byla jeho činnost dočasně zastavena. Spolupracovala se zmocněncem pro lidská práva inženýrem Petrem Uhlem, s Muzeem romské kultury v Brně a s fonogram archivem rakouské akademie věd ve Vídni. Podílela se na mezinárodním projektu Komenius C 2 a externě přednášela pro několik organizací, zvláště pro katedru sociologie a andragogiky na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Dále pro nadaci Nová škola, pro romské asistenty ve školách, pro romské studenty dálkového studia na evangelické akademii v Praze a pro romské studenty romské střední školy sociální v Kolíně. Od roku 1996 působila v mezinárodní osmičlenné lingvistické skupině při Saint Cigane v Paříži. Svou prací se podílela na projektech Romano Centro ve Vídni, byla členkou týmu Státního pedagogického ústavu v Bratislavě, jenž připravuje osnovy i pedagogy pro výuku romského jazyka, literatury a historie Romů na Slovensku. V roce 2000 se habilitovala. Tématem habilitační práce byly Romistické studie II. V roce 1994 jí byla udělena Chartou 77 cena Františka Krügela. V roce 1998 získala dva diplomy udělené předsedou Romské občanské iniciativy doktorem Ščukou za prosazování programu Romské občanské iniciativy v oblasti vzdělávání a romské kultury. Dále byla oceněna Děkovnou plaketou za Autsending contibution to the romaninetion a sice na pátém mezinárodním kongresu International Romani union v Praze v roce 2000. V roce 2002 jí byla udělena prezidentem Václavem Havlem medaile za zásluhy třetího stupně a v roce 2003 získala medaili za zásluhy prvního stupně od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky za významný podíl na uchování a rozvoji romského jazyka a romské kultury. V roce 1982 začala cvičit jógu pod vedením indického mistra paramhanse sváního Máhéšvaránandy, autora systému Jóga v denním životě. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Tolik alespoň stručný životopis Mileny Hübschmannové, zdá se jako kdyby to byl život a aktivity několika lidí. Milenu Hübschmannovou provázela nejen jóga, konec konců tu začala praktikovat až v 50. letech, především pověst člověka, který byl vždy nesmírně čestný, poctivý, pracovitý a kterému učarovala romské kultura, jazyk a tradice natolik, že se dokonce Milena Hübschmannová postavila proti asimilačním snahám komunistů, namířeným právě vůči Romům. Ocitla se tak na mnoha léta na černé listině a musela opustit zaměstnání, možnost publikovat, učit. Nikdy však neopustila svoje zásady. I proto si jí tolik lidí vážilo a váží. Já sama jsem jí znala více než 18 let. Můj dnešní host mnohem déle, je jím doktor Emil Ščuka, o kterém konec konců již byla zmínka v tom avízovaném životopise. Dnes tu není ovšem v pozici právníka, ani politika, nýbrž dlouholetého přítele Mileny Hübschmannové. Dobrý večer, moc děkuju. 

Host (Emil Ščuka): Dobrý večer. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Moc děkuju, pane doktore, že jste přišel i v tuto pozdní hodinu. Povídání to tentokrát nebude nikterak veselé. Jak dlouho byste vlastně Milenu Hübschmannovou znal a za jakých okolností jste se seznámili? 

Host (Emil Ščuka): Já jsem jí poznal v roce 1978 v lednu, kdy jsem připravoval jako student prvního ročníku na fakultě práv v Brně studentskou práci o Romech, o Svazu Romů a já jsem narážel při práci právě na prameny a všude se mě objevovala paní Hübschmannová, tak jsem se vydal do Prahy jí najít. Zní to jako taková dobrodružná cesta a bylo to tak a díky panu Srbovi z Demografického ústavu jsem se kontaktoval telefonicky pak na paní Hübschmannovou a potkali jsme se ještě tentýž den. Byl jsem jí doslova nadšen, protože po prvních větách jsem věděl, že s touto paní si budu rozumět a že jsem se potkal s člověkem s velkým Č. Ještě tentýž večer mě paní Hübschmannová zavedla do romské komunity do Kladna. 

Moderátor (Jarmila Balážová): To byl její velmi klasický přístup k Romům i těm vzdělanějším, ona je vždycky sebou zatáhla do těch mnohem chudších prostředí. Já to znám z mnohých vyprávění a vzpomínek, které se teď začínají vynořovat a objevují se v nejrůznějších časopisech, publikacích. Vás také zavedla do romské osady? 

Host (Emil Ščuka): Já jsem s ní byl několikrát v romských osadách na Slovensku a přestože jsem na východním Slovensku vyrůstal a dva kilometry od nejbližší osady, tak jsem život osad neznal. Ten jsem poznal až díky Mileny a v podstatě kamkoli jsme přišli, tak ona se chovala jako velmi skromně a spíše naslouchala. Paní Hübschmannová nikdy Romy nepoučovala, nikdy nevystavovala na odiv svůj intelekt, svoje poznání, spíš zapla mikrofon a poslouchala a Romové jí za to měli strašně moc rádi, jako všude kam přišla, tak měla otevřený dveře. Což zvláště v posledních deseti letech se nedalo říct, protože Romové byli hodně naštvaní na různé ty exkurze v uvozovkách, ale Mileny se to netýkalo. Milena byla všude přijímaná a všude milovaná. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Jistě i proto, že velmi záhy pronikla do všech tradic, zvyků a plně je respektovala. Vy jste zůstali přátelé celý život. Jistě si vzpomínáte i na to období, kdy ona se postavila proti asimilačním snahám komunistů, nebo nevím, jestli k tomu vašemu setkání došlo až posléze, ale jistě jste někdy na to narazili, na to, jestli ona toho nelitovala, jestli vůbec přemítala o tom, co jí to vzalo, co jí to naopak dalo. 

Host (Emil Ščuka): Já jsem se s ní poznal v roce 78, to byl rok po Chartě, asi to byla těžká doba, pro Milenu obzvláště, protože se stýkala s disidenty. Taky pro ně připravila materiál, který pak Charta 77 vydala jako oficiální dokument a Charta právě čerpala z jejích informací a já za celé toto období jsem nikdy neslyšel Milenu, že by nadávala na to, že přišla o práci nebo že je bez zaměstnání, bez práce. Milena byla člověk, který se dokázal radovat ze všeho a pro ní byla práce návštěva romských osad, návštěva jednoduchých přímočarých Romů a já si myslím, že i v této době byla velmi šťastná. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Já ještě poslední dotaz před dalším příspěvkem. Proč myslíte na tady to navrácení se k její snaze vždycky i ty vzdělanější Romy, kteří by možná už mohli někteří inklinovat k tomu, že mají jisté společenské postavení a že už si možná leckdy ani nemají co povídat s někým, kdo to vzdělání nemá. Proč myslíte, že inklinovala k tomu, že takového to Roma vlastně vzala sebou do té osady. Zajímalo jí myslíte to, jestli se to romství nevytrácelo, nebo jestli si spolu ještě dokážou popovídat? 

Host (Emil Ščuka): To jako nevím, jako, proč... 

Moderátor (Jarmila Balážová): Možná snaha motivovat ty vzdělanější Romy, aby potom dělali něco pro ty méně vzdělané? 

Host (Emil Ščuka): Myslím si ale, že Milena měla zvláštní přístup jako k vzdělaným Romům a myslím si, že každého neoslovila, že oslovila pouze ty Romy, ve kterých viděla jiskru. Jiskru, zapálení pro věc, a pokud toto viděla, tak byla schopna se těmto lidem obětovat, pomáhat jim, motivovat, inspirovat. Ale byl jsem svědkem několika setkání, kdy nám byli představeni romští intelektuálové a vím, že asi to poznala z osobního setkání, že by to bylo zbytečný někoho motivovat, tak... 

Moderátor (Jarmila Balážová): Ty neoslovovala. 

Host (Emil Ščuka): Ty neoslovovala. Oslovovala ty, ve kterých viděla nějaký to nadšení a myslím si, že Milena dokázala jako vycítit, měla takovou vnitřní intuici, s kým jednat, zda ten člověk je hodný, není hodný, já to prostě dneska nechci nějak hodnotit, ale myslím si, že měla pro to velký cit. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Já musím přerušit na krátkou dobu naše povídání, pustím vám, milí posluchači, i vám, pane doktore, další záznam. Tentokrát s jedinou dcerou docentky Hübschmannové, Terezou Hrabovskou. 

Host (Tereza Hrabovská): Já jsem s mámou úplně od malinka jezdila do Rakús do osady, od malinka no. Máma pak říkala, že jako dítě, že děti se naučej všechno rychle, čili jako dítě jsem asi, ne že bych nějak mluvila plynně kdovíjak, no ale tak s těma dětma jsem se domluvila romsky, no. Víc. Že říkala, že je legrace, že když jsem jako dítě byla, tak jsem něco uměla. 

Moderátor (Jarmila Balážová): A vzpomeneš si, kdy jsi začala jako dítě vnímat právě poprvé, že seš v osadě, že seš mezi nějakejma dětma, který žijou dost jinak, možná také v mnohem chudobnějších, chudších poměrech? 

Host (Tereza Hrabovská): Já jsem to vnímala od samýho začátku a nevadilo mi to, když si můžu říct svojí vzpomínku na Rakúsy, na osadu a na školku, i ta paní učitelka chodila čůrat na ten kýbl. Ne Romska, slovenská paní učitelka, protože tam byly primitivní podmínky obecně. Moderátor (Jarmila Balážová): Když já jsem navštívila poprvé osadu, a to jsem byla ale dospělá a vyrostla jsem v Čechách, tam jsme se narodili jako celá ta rodina, odtama pochází, tak pro mě to bylo těžký hrozně, protože člověk jak se promítá navíc do toho tím, že je taky Rom a že si najednou porovnává víc, že by mohl být v té pozici, ty poměry tam nejsou zrovna ideální a ty podmínky pro vychovávání, ale máma byla velmi zvláštní v tom, že ona nikdy nepoměřovala, měla kamarády mezi vzdělanými, nevzdělanými, bohatšími, chudšími, nikdy by neřekla, kdo je lepší, kdo je horší, ona to všechno považovala za naprosto přirozenou součást a do těch osad opravdu jezdila více než 50 let. 

Host (Tereza Hrabovská): Když mě brala sebou, tak jsme jezdili do těch Rakús, právě to je to, že to dítě, já jsem to vnímala jako chudobu, ale já jsem to vnímala, jako že to bylo hezký, jako mě to nevadilo jako že tam je bláto, mě tam přijaly děti, jak ty bílý, malý slovenský děti, tak ty romský, černý děti, krásně a hrály jsme si, já nevím už jak, ale mě to jako nijak nevadilo, ale mám vzpomínku takovou úplně jinou. Nějaký sociální cítění člověk má asi už vrozený. Já mám vzpomínku od Tery Fabiánová, která mi to vyprávěla a i od mámy z oblasti, kde teda jsou Maďaři teda buď teda někde z hranic nebo to nevím, že tam byli teda bílí, že jo, gádžové, Maďaři a byli tam Romové a najednou vyběhli romská maminka a maďarská maminka a strašně na sebe prostě řvali a jedna v romštině a druhá v maďarštině a bylo slyšet pláč dovu miminek a já jsem prostě vzala jendo malinký miminko z nějakýho hrnce od povidel, malý, špinavý, upatlaný dítě, mě bylo teda líto, že tam někde leží a spíš mě to přišlo nepatřičný, že teda dítě tam takhle nepatří a dala jsem ho do načančanýho maďarskýho kočárku. Všichni z toho byli... 

Moderátor (Jarmila Balážová): A kvůli tomu vznikla ta hádka? Pak mezi tou mámou a... 

Host (Tereza Hrabovská): No samozřejmě, protože oni si mysleli, ta romská matka si myslela, že ta Maďarka jí to krade, maďarská matka si myslela, že nějaká teda špinavá Cikánka, když to mám takhle říct, jí tam strčila dítě. K svýmu. A za všechno jsem mohla já. 

Moderátor (Jarmila Balážová): A za všechno mohla dcera nejznámější romistky Mileny Hübschmannové. Mámu v mnohých článcích a vzpomínkách opěvují, jak byla nesmírně citlivá a pozorná posluchačka. Jak byla všemi vážená za to, že vlastně vždycky byla ochotná pomoct, poradit, naslouchat, to zní úplně ideálně a každej by mohl říct, ježiš, to musela být fantastická máma. Měli jste ale zase na druhý straně přitom objemu práce, kdy i k vám domů asi pořád někdo chodil, měly jste vůbec někdy na sebe čas? Hlavně jestli tě to pak už zajímalo, jestli už jsi toho neměla takhle plný zuby? 

Host (Tereza Hrabovská): Neměla jsem toho plný zuby nikdy, protože dokavad jsme jezdili s mámou buď jak úplně malá holka, potom jako větší, jako malá mě teda volky nevolky tahala, ale mě se to líbilo, takže tu velkou, že jo, mě přece samozřejmě dala na vybranou, řekla jedu za Rudou nebo řekla, a já jsem, neříkám, že vždycky, to já nevím, jako mě to bavilo. Nikdy mě to nevtáhlo samozřejmě zas natolik, abych nějak se tomu věnovala, měla jsem svůj život, ona měla svůj, ale od malička jsem právě mámu obdivovala i otce teda za to, že v podstatě byli neustále v práci, ale to vůbec nevadilo, protože máma si na mě našla vždycky čas, tak jako nikdo, protože nebyla jsem že jo určitě žádnej, asi jsem byla docela hodná holčička jako malá, ale pak jsem nebyla žádnej výkvět ctností. Ale měla se mnou vždycky trpělivost a vždycky se mě snažila víst k tomu, co jí se zaplať Pámbů podařilo, že byla myslím si velmi, velmi, velmi šťastná přes všecko, co prožila dobrýho nebo zlýho, tak byla šťastná a hlavně, co je podstatný a důležitý, žila život, jakej chtěla. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Máma nemohla pod vlivem toho, že se dostala do nemilosti komunistů, publikovat, že byla perzekuovaná, nemohla pracovat tam, kde chtěla, jak to nesla a jak to nesla ta rodina? 

Host (Tereza Hrabovská): Ten táta byl velkou, když byly nějaký rozpory, tak ty jsem já jako dítě v životě nepoznala a po týhletý stránce si byli navzájem oporou. To je jedna věc. A druhá věc je, uměla odpouštět lidem. No bylo to, zasáhlo to samozřejmě, protože já jsem, taky jsem citlivej člověk a byla jsem nešťastná, když jsem viděla na mámě, že je nešťastná. Zasáhlo, no a uměli jsme to všechno... 

Moderátor (Jarmila Balážová): Všechno zvládnout. 

Host (Tereza Hrabovská): No za prvé a za druhý, za druhý že jo byli lidi zavřený a to ona nebyla. Prostě na tom byli i lidi stokrát hůř a to se zvládlo, no ale kdybych řekla, že nezasáhlo, tak to je nesmysl. Zasáhlo to. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Vzpomíná Tereza Hrabovská, dcera Mileny Hübschmannové. Ta 8. září tragicky zahynulo při autonehodě v jižní Africe. Tuto sobotu za ní celebroval mši, na níž přišli stovky romských i neromských přátel její přítel František Lizna. 

Host (František Lizna): Ta Milena, to vidíte na obraze, je žena, která mi řekla tato slova. Nesmírně, nesmírně si vás vážím a myslím na vás. To mě napsala asi měsíc předtím, než odešla na věčnost. Kdybych mohla cokoli pro vás udělat, prosím vás, napište. A já jí píšu do nebe. Mileno, připrav mě místo. A já vím, že ona to dělá, protože my máme stejnou duši. My jsme měli stejnou duši, která se zamilovala do Romů, to je něco, co člověk vůbec nemůže pochopit. Ona to řekla, moje duše je romská. Já jsem se ptal, kde k tomu přišla, jak se k Romům přiblížila. A dostal jsem odpověď od dcery, říkala. Jela do Ostravy k nám na Moravu a seděla někde v blízkosti lavičky, kde se bavili Romové. Ona řekla, ten jazyk je mě svým způsobem známý. Ta intonace. Nerozuměla tomu jazyku, ale řekla si, má to společné kořeny. A protože studovala indické jazyky, tak šla do romských osad, tam pobývala měsíce a naučila se tak romsky, že ten její hlas je hlas Roma. A to je krásné, protože Bůh stvořil Romy jako ty, kteří prochází krajinou, aniž by, aniž by prostě neskončili tu krásnou pouť, nadlehčenou nad bohatstvím a nad vším tím, co člověka svazuje do materialismu. A proto si ho tak cením. Pro nás, kteří jsme zalezlí do svých domovů a bojíme se pustit člověka mezi nás. Proto jí děkuji, že našla tuto cestu. Když pohřbívám, tak někdy pohřbívám lidi, které jsem vůbec neznal. Teď pohřbívám ženu, kterou jsem znal. Vím bezpečně, že jsem jí naposledy potkal živou v tomto stínu smrti, než přešla do života, tak jsem jí potkal kousek tady od kostela Svatého Ignáce. Ve Štěpánské ulici. Já jsem si říkal, je to ona nebo ne? Vůbec nevypadala jako docentka a žena mimořádného vzdělání. Vypadala skoro jako bezdomovkyně. A to je na ni to nejcennější. Já jsem byl tak dojem s tím setkáním, že jsem si skoro jist, že jsem jí políbil ruku na závěr. Jestli jsem to neudělal, tak jí líbu teď tu ruku a ona o tom ví. Jak jsem vám říkal, asi měsíc předtím, než odjela do Afriky, jsem od ní dostal dopis, ve kterém píše, že v pozemské rovině je mi strašně líto, že jste nemocen. Ona myslí, že umírám. Možná, že umřu. Ale kdo by se bál smrti, když ví, že se setká s takovými lidmi, kteří nás předešli na věčnost, jako byla třeba ona. A říká, Romové by vás tolik potřebovali. Ostatní jistě taky, ale já mám na srdci Romy. No není to nádherné? Žena, která nebyla Romka se podobně jako já zamilovala do těch, které by navštívil Kristus a kde by pravděpodobně nebo s velkou pravděpodobností, i když druzí odporují, mi našla příbytek pro to, aby porodila svého syna. Určitě by se Kristus nenarodil na hradě, určitě ne v rodině milionáře, ale narodil by se mezi chudými lidmi. A kde jsou chudí lidé, tam je Bůh. Povstaneme. 

Moderátor (Jarmila Balážová): To byl František Lizna, který zádušní mši celebroval. Ve studiu Českého rozhlasu 6 je doktor Emil Ščuka, ještě jednou dobrý večer a děkuji, že jste přišel. Vy jste Milenu Hübschmannovou znal velmi dlouho, patřil jste k jejím velmi blízkým přátelům i z pozice právě toho nejbližšího přítele jste na té zádušní mši promluvil. To muselo být velmi obtížné. 

Host (Emil Ščuka): Na jednu stranu to bylo velmi obtížné, a na druhou stranu to byla pro mě velká čest, abych mohl jménem svým a jménem všech romských přátel Mileně poděkovat na poslední cestě. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Víte, co bylo zvláštní, kromě toho obrovského pracovního nasazení, které ona opravdu měla celá ta léta, jí bylo 72 let a ona opravdu měla rozpracováno několik publikací. Tím, že on í hovoříme teď v Českém rozhlase a v rámci České země, to neznamená, že ona nebyla skutečně světovou uznávanou osobností, jí respektovali dokonce všichni romisté z ostatních zemí. Ona se spolupodílela na kodifikaci té mezinárodní romštiny. Všechno to stíhala, přesto patřila k velmi klidným. Vy jste jeden z mála lidí, který jí znal i jako mladou. Byla ona vždycky takto klidná? Já jsem se na to ptala i její dcery. Já už jsem jí samozřejmě poznala co by důstojnou paní, která byla velmi laskavá, ale vlastně jsem s ní nikdy nezažila ty okamžiky, že bychom se nějak bouřlivě smály nebo že by ona tančila, i když Honza Ruml právě na tyhle okamžiky vzpomíná. Vy jste jí tak asi zažil? 

Host (Emil Ščuka): Já jsem tahle zažil. Já si vzpomínám a máme to i natočený, před 25 lety na jedný oslavě v Sokolově po představení divadla Romen, kde jsme hráli romskou hru Naše cesta, tak Milena v té době ještě nebyla vegetariánkou, nebyla ještě ani jogínkou, jedla maso, myslím si, že příležitostně pila i alkohol a velmi, velmi se dokázala bavit. Měla ráda romské písničky, měla ráda, když lidi kolem ní byli šťastní, když se bavěj, když si povídají a Milena byla jednou z nich. Takže myslím si, že Milena všude kam přišla, tak dokázala se vcítit do té atmosféry, která tam v tom prostředí zrovna byla a dokázala se vcítit i do postavení jednotlivých lidí. Já jsem si na Mileně hodně vážil a myslím si, že trošku jsem se to i od ní naučil, že Milena, když přišla k jednoduchým lidem do romských osad, tak v tu ránu byla také jednoduchou Romkou z romské osady. Taky jsem jí ale zažil na konferencích, na vědeckých konferencích a Milena si nasadila brýle a byla opravdu respektovanou vědkyní. Já jsem jí zažil ve všech polohách a to krásné, co na ní bylo, tak ona dokázala působit věrohodně ve všech situacích a nikdy v žádném prostředí se nevyvyšovala. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Říká doktor Emil Ščuka, který není jediný, kdo Milenu Hübschmannovou znal a vzpomíná na ní tímto způsobem. K jejím studentkám patří například i Lada Viková, která s ní v posledních letech spolupracovala na několika projektech a ona na seznámení s docentkou Hübschmannovou vzpomíná takto. 

Host (Lada Viková): Myslím, že to bylo v roce 1987, kdy jsem dostudovala střední školu a začala jsem chodit do jazykový školy na hindštinu a v roce 88 hned na jaře otvírala nový kurs romštiny a protože měla málo studentů, tak více méně velkou náhodou ale s velkým nadšením jsem se vrhla na romštinu a tý jsem zůstala naprosto jako daleko věrnější, než milované hindštině. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Co vás s Milenou Hübschmannovou spojovalo, pokud vynecháme inklinaci k těm jazykům? 

Host (Lada Viková): Já bych neřekla, že bych třeba byla nějaká hvězda jazyková, to nás asi moc ani nespojovalo. Jako ta inklinace k jazykům, to, že mě to zajímalo, to ještě neznamená, že bych měla třeba pro to nadání jako ona, to určitě ne, ale spojovalo nás určitě hodně zájmů. I ta Indie, všechno exotický, nebo zajímavý, to asi hodně lidí takhle s ní spojovalo i to brnkalo na stejnou strunu. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Z vás se postupně staly i spolupracovnice. Ty jsi jako jedna z jejích studentek pracovala i na několika věcech. Můžeš být konkrétní a prozradit, kdy jste zažily nějaké skutečně intenzívní soustředění, vyprávění s lidmi, kdy bylo možné Milenu Hybšmanovou poznat i víc, než jenom jako učitelku a jenom jako lingvistku? 

Host (Lada Viková): S Milenou jsem jednak spolupracovala během studia na tom, že jsme sbírali vzpomínky Romů na druhou světovou válku, pamětníků, ale i třeba mladších lidí, kteří vzpomínají na to, co tatínek vyprávěl, co maminka zažila a bylo to v době, kdy ještě vůbec se nemluvilo o odškodnění. Vypadalo to, že žádný odškodnění nebude nebo se ho nedožijou a tak jsme doufali, že aspoň to, že se připraví knížka, publikace, nezapomenem se na ty vzpomínky, tak to bylo strašně intenzivní práce a ta byla už tak od roku 91. Myslím, že takových 6, 7 let jsme na tom pracovali a doteďka ta knížka teprve má vyjít v nejbližší době, doteďka se na ní pracuje, korektury a tak. Takhle jsem byla s ní v kontaktu, přes tu válku a potom přes Romano džaniben, to je časopis romistických studií, který Milena spoluzakládala ještě se svými žáky studenty z jazykový školy. Byl u toho Zbyněk Andrš, Ruben Telar, Anička Žejgová, Zanka Šedková a Edita Žlnajová a bohužel obě dvě ty posledně jmenovaný, který nejvíc na tom pracovaly, tak obě dvě předčasně zemřely. Edita to už je 7 roků a Hanka rok a půl a myslím, že Milenu ta jejich smrt velmi silně zasáhla. To, že jsem třeba já pokračovala v tom džanibenu, ještě Petr Vágner, tak to je jako pro nás veliký štěstí, že jsme u toho mohli být a zároveň velkej závazek, protože se musíme teďkon snažit ty, který nám takhle předčasně odešli nahradit. Moje postavení vedle Mileny byla podle mě velká šance do mýho života, vůbec jí potkat jako lidsky, ale že tu šanci dostali i další studenti vlastně bych řekla úplně všichni, protože s každým, s kým se Milena potkala, tak já jsem pozorovala, jak úžasně dokáže navázat velmi intenzivní kontakt, kvalitní a ty lidi dokáže strhnout a táhnout. I k tomu, aby byli v kontaktu s Romy, chodili do romských rodin i k tomu, aby byli hlavně na prvním místě lidmi. To myslím, že u Mileny bylo vždycky to nejprvnější jako, že dělat vědu pro vědu, pro akademický tituly to nemělo vůbec žádnou váhu, ale na prvním místě být člověkem a být lidský a tohohle toho jsme si na ní všichni moc cenili. Myslím, že nejenom my, ale i Romové samotní. Že to cítili. Milena věděla, že romistika se zakládá jako věda vlastně úplně nově a jediný předchůdci, kteří tady byli, byli teda jednak lingvisté, který zajímal vlastně hlavně jazyka a Romové samotný je až tak nezajímali anebo se o jejich postavení nijak zvlášť, nesnažili třeba zlepšit jejich postavení ve společnosti a v tomhletom byla úplně úzkostlivá, aby naopak na prvním místě se podařilo té vědě trošku pomoci Romům. Jako nejotřesnější příklad věděla.... 

Moderátor (Jarmila Balážová): Jako v tom upevnění společenského postavení? 

Host (Lada Viková): Ano, aby ta věda sloužila jejich postavením, přesně tak. Aby mohla pomoci, aby dostali úctu, aby ta věda ukázala, co je dobré a že je toho hodně dobrého. O Mileně se vědělo, že na všech konferencích si jí velice vážej proto, co všechno umí, kolik jazyků zná a kolik toho napsala, kolik času tomu věnovala nebo vlastně celý život, ale zároveň všichni a podle mě hlavně Romové cítili, že je bere hlavně jako lidi. Na prvním místě jako lidi a ne jako objekt svýho studia. Že prožívá jejich utrpení, jejich problémy v rodině, jejich vlastní neštěstí, který třeba zažili, úplně lidský, ne jako, já mám zájem o Romy, a proto si vybírám Romy. A tohle na ní cítili podle mě úplně všichni. I studenti, všichni, s kým přicházela do styku. Mě připadá, že když popíšu naše pracovní setkání, že to bude nejednodušší. Když jsem přišla předat jí práci, kterou jsem udělala a vyzvedla si třeba další práci, tak z poloviny ten čas vždycky věnovala mým dětem, že si s nimi stačila navázat kontakt, vzít je k piánu, ať si tam zabrnkaj a měla radost z toho, že si tam hrajou. Bylo to vždycky na prvním místě tak, aby jako všichni z toho setkání měli radost. Taková ta její srdečnost, to, že měla srdce na dlani, to bylo vidět úplně vždycky, všude na každým kroku. Takhle se pohybovala i v romských rodinách, romských osadách a všichni ji tak podle mě, proto si jí tak oblíbili, proto jí dokázali otevřít svoje srdce a svoje trápení a věřili, že je nezklame. A myslím, že určitě nikdy nezklamala. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Říká Lada Viková. Posloucháte Český rozhlas 6 a jak jste slyšeli i z brejku, tak konkrétně pořad Studio STOP. Ten je dnes věnován nejznámější romistce Mileně Hübschmannové, která 8. září tragicky zahynula při autonehodě v jižní Africe a za ní se tuto sobotu konala zádušní mše. O vzpomínku na ní jsme požádali i Janka Horvátha. Jednoho z romských básníků. Při jeho básnických začátcích stála právě Milena Hübschmannová. 

Host (Janek Horváth): My jsme se seznámili prostřednictvím novin, tedy asi zhruba před 20 lety, když začala perestrojka, tak v jedněch novinách, v Rudém právu myslím to bylo, byla velká reportáž o Romech a mimo jiné tam byl i názor Mileny Hübschmannové. Prostě mě to udivilo, že vlastně kádři se zastává Romů, tak hezky o nás mluvila, psala, tak jsem požádal redakci, prostřednictvím té redakce jsem jí napsal dopis s tím, že jí děkuji vlastně, že tak krásně mluví a píše o Romech. Začala revoluce a naše kroky, naše cesty se sblížily ještě víc, že jsme společně pracovali, setkali jsme se v Romský občanský iniciativě tenkrát v Praze a od té doby prostě jsme se setkávali různě i profesně v redakcích Lačo Laf vznikl časopis Lačo Laf v roce 90. Pak Romano Purku samozřejmě, že, týdeník, který v 91. byl založený v Brně, takže Milena pravidelně přispívala do našich novin, časopisů. A velice nám pomáhala prostě i v naší redakci. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Ty sám píšeš v romštině jednak poezii, jednak prózu. Setkávali jste se i takhle s Milenou? Protože já vím, že ona spousty budoucích romských spisovatelů právě k tomu psaní v romštině přivedla a oni ačkoli hovořili romsky a byla to jejich mateřština, tak ta psaná podoba přeci jenom před revolucí nebyla vůbec běžná, tak ona jim v tom hodně pomáhala. Jak to bylo v tvém případě? 

Host (Janek Horváth): Určitě vděčím Mileně za hodně, mě naučila vlastně psát romsky. My jsme vlastně prostřednictvím dopisu se seznámili, jsem jí odepsala, že jí děkuji a ona mě napsala krásný dopis v romštině, nevěřil jsem vlastním očím, prostě jak krásně se dá napsat, co se cítí v romštině, tak jsem to četl známým, příbuzným prostě, jsme to četli stále dokola a nevěřili jsme, že ta romština je tak krásný, že se to dá i napsat. I Mileně vděčím za mnoho, mě hodně naučila, ale i za to, že jsem v roce 98 vydal první sbírku mých básní, tak Milena byla první, která mě přeložila několik básní z romštiny do češtiny, lektorovala mojí knihu a dělala korektury, takže se spolupodílela na mé knize. Hodně romských autorů, které znám prostě, vděčí Mileně Hybšmanová za to, že nám dala sílu, že nám ukázala cestu, jak milovat naši mateřštinu, náš jazyk. Ona byla velice tolerantní Milena. Respektovala i naše dialekty. Já hovořím spíš východoslovenským dialektem romštiny a pocházím z rodiny, kde se mluvilo i maďarským dialektem. My jsme se s Milenou vždycky dohodli. A naopak, preferovala, abych psal v maďarským dialektu. Když jsme pak zhruba před 5 lety začali mapovat, dělat výzkum v romských osadách, kde mě Milena vzala několikrát sebou, navštívili jsme naše příbuzné na jižním Slovensku, okolí Šali Galanty, Nových Zámků, tak jsme prostě dělali výzkum romských tradic a Milenu Romové velice srdečně přijímali. Viděli jí poprvé v životě a velice pro ně byla velikým příkladem té síly. Ona dávala lidem velkou sílu a naději, že prostě prostřednictvím našeho jazyka něco dokážeme. Kamkoli jsme přišli, tak velice ji Romové přijímali. Ona nejenom mluvila, ale ona i cítila i se chovala jako Romka. Každý si myslel, že to je rodilá Romka. Milena byla naše. Je to pro nás obrovská ztráta. Vychovala řadu lidí, řadu osobností, svoje žáky, jsou lidé, kteří můžou pokračovat v jejím odkazu a já se hrdě taky hlásím k jejím žákům, že hodně mě naučila. Naší povinností je dál pokračovat v její práci, ale ona je nenahraditelná. Druhá Milena Hybšmanová se bude těžko, těžko hledat. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Říká Jan Horváth. Já vám nyní zprostředkuji vzpomínku, kterou pro jeden romský měsíčník napsal Petr Pithart, který Mileně Hybšmanové v roce 1994 uděloval cenu Františka Krügera. Jeho příspěvek reprodukuje opět David Schneider. 

Úryvek z příspěvku Petra Pitharta: Paní Milena toho mnoho věděla a měla přemnoho žáků. Byla také schopnou a vytrvalou organizátorkou. To hlavní, čím však prospěla jak Romům, tak i Čechům, tak Moravanům a Slezanům bylo něco jiného. Po celý život povzbuzovala sebevědomí Romů. Pochopila, že právě to je nejdůležitější předpoklad pro povznesení tohoto etnika. Sebevědomí u tolikrát podceňovaného a ukřivděného lidu nelze vzbudit apely, ale jen opravdovostí zájmu o to, jací jsou, co umějí, v čem jsou nenapodobitelní a nenahraditelní. A usilovným vytvářením podmínek pro to, aby to své jedinečné chtěli a dokázali vyjevit. O Romy se dnes zajímá leckdo. Zájem paní Mileny byl však věcí nejen rozumu, ale i srdce. Romové to okamžitě poznali a přijali ji za svou. Kdekdo z nás radí, co a jak s nimi. Většina z nás je s názorem brzo hotova. Zájem motivovaný věrohodnou lidskou účastí a opravdovým zájmem nepoučuje. Nenabádá, neradí. Ale spolehlivě dovede nejvíc. Dokázat v sobě spojit hlubokou vědomost a osobní účast není dnes ve světě odborníků a expertů zdaleka běžné. Ona to dokázala a přitom tak samozřejmě, že si to člověk uvědomil, až když od nás odešla. Bylo pro mě ctí, že jsem paní Mileně jako předcházející vyznamenaný předával cenu Františka Krügela za občanskou statečnost, udělovanou nadací Charty 77. Bylo to v roce 1992. Co jen od té doby udělala práce. 

Moderátor (Jarmila Balážová): A jsme opět ve studiu, konkrétně s doktorem Emilem Ščukou, do konce pořadu zbývají zhruba 4 minuty. Čím myslíte, že ta velikost odkazu, památky Mileny Hybšmanové, to že opravdu asi není jeden jediný člověk, který by o ní mohl říct něco i špatného, a že si spousta lidí myslí, že je nenahraditelná, že to je způsobeno? 

Host (Emil Ščuka): Já si myslím, že je to především její velkou lidskostí a její bojovností, že to nejsou jenom její lingvistické, lingvistické zájmy nebo odbornost jazyková a její sbírka, sbírka lidové kultury Romů. Že to nebylo to nejdůležitější, i když i to má velkou váhu, nejenom v Čechách, ale vůbec na celým světě. Vy sama jste říkala, že byla uznávanou lingvistkou. Já jsem se několikrát o tom měl možnost v různých zemích přesvědčit a navíc Milena pracovala v Mezinárodní romský unii, pracovala právě v komisi pro romský jazyk a tam byla nejrespektovanější osobností. Tam hodně další romští profesoři univerzit jí brali jako takový ten základ, z kterého dál mohli čerpat. Milena nerada byla v popředí. Ale zcela určitě, zcela určitě stála u všeho důležitého, co se v Čechách, na Slovensku a i v Evropě dělo. Nezapomeňme, že již v roce 1974 to byla ona, která, která v podstatě zpracovala s další skupinou, další skupinou lidí memorandum romské národnosti. Toto memorandum pak Svaz Cikánů-Romů předložilo tehdejším vládním špičkám, a to byl důvod taky, nebo ten hlavní důvod, proč Svaz Cikánů-Romů byl zrušen. On mohl být zrušen i z jiných důvodů, ale tehdejší vládnoucí špičce se zřejmě nelíbilo, že Romové mají i politické aktivity. Milena stála v revoluci v přípravném výboru Romské občanské iniciativy, podporovala nás a říkala, jestli se něco musí změnit v tomto státě i pro Romy, musí se Romové politicky angažovat. Milena stála u všeho důležitého, stála u formování nové Romské unie, u formování všech důležitých aktivit v Československu, ale nikdy o tom nechtěla veřejně mluvit. Říkala, to si musíte vy Romové, ale byla tím velkým rádcem. Ona ta její velikost spočívá především v tom, že ona dokázala inspirovat, motivovat Romy samotné. Jako dnes bez Mileny by nebyli básníci, nebyli spisovatelé, nebyli by politici, nebyli romští aktivisté. Prostě, a pokud by byli, tak určitě ne v takové míře a určitě ne s takovým důrazem. Milena nám dávala takovou tu sílu, tu energii, abychom do toho šli, abychom mohli bojovat za svoje zájmy. V tom je její velikost. 

Moderátor (Jarmila Balážová): Já vám mockráte děkuju. Bohužel nemáme víc času, ale já mohu posluchačům Českého rozhlasu 6 slíbit, že odkazu doktorky Mileny Hübschmannové se budeme ještě věnovat, stejně tak jako aktivitám, které právě v souvislosti s připomenutím toho odkazu Romové chystají. Mějte se moc hezky, pěkný zbytek toho dnešního večera přejí doktor Emil Ščuka a Jarmila Balážová. 

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou. 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas