16. května  2002  rubrika: Studio STOP

Výuka mimořádně nadaných dětí

Kdo z rodičů by si nepřál, aby jejich dítě bylo nadané a chytré. Když se ale narodí dítě s výjimečným nadáním, někdy mu říkáme geniální, často mohou nastat nemalé problémy. V čem jsou tyto děti jiné než ostatní? Jakou péči a výchovu vyžadují, co potřebují? Jak to zařídit, aby se jejich talent mohl optimálně vyvíjet a nestal se handicapem ani pro ně, ani pro jejich okolí? A je to vůbec důležité? Copak nestačí, aby byly především šťastné?

Moderátor (Lucie Vopálenská): Bratři Garik a Tadeáš Dohnalovi jsou výjimečné nadaní. 12letý Garik chodí do 6. třídy základní školy se zaměřením na matematiku. Jeho mladšímu bratru Tadeášovi je 9 let. Zeptala jsem se jich, čemu se věnují, co je nejvíc zajímá a baví. Garik: Mě zajímají ty střelný zbraně, vlastně asi přibližně od tohodle roku. To je celkem dobrá knížka, tak jsem na ní náhodou narazil, tak jsem si ji otevřel a tak mě chytla, tak jsem se o to začal zajímat. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A co to je za knížku nebo kdo ji napsal? Garik: Je to knížka Co dokáží stroje, je tam ještě řada dalších věcí, nejenom zbraně, jsou tam i denní pomocníci chemických zbraní a takové věci. Vlastně je to celkově o elektronice i tedy potom o těch starších typech zbraní. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A co čteš ty, Tadeáši? Tadeáš: Mě zajímají docela hvězdy, občas listuju v encyklopedii, momentálně čtu Země kapitána Flinta od Arthura Rampsmeho a teprve jsem začal. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Jak jsi říkal, že tě zajímají knihy, tak čteš knihy o hvězdách? Tadeáš: Tak já čtu knihy, teď mě zajímají planety spíš kolem sluneční soustavy. A tak si to různě listuju a tak, ze zábavy, no ne zábavy úplně ne, ale baví mě to. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Vzpomeneš si, co tě teď zaujalo v tý knížce o těch hvězdách? Tadeáš: Tak zaujaly mě ty planety, tak si čtu o nich základní údaje, jako je třeba složení, velikost, počet měsíců, ty mě taky docela zajímají těch ostatních planet, teď zrovna všechno asi. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Co teď děláte kromě školy? Ty jsi přišel z keramiky Tadeáši, takže děláš keramiku? Tadeáš: Já chodím na keramiku, potom na výtvarnou výchovu a potom ještě chodím s Garikem na šachy. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A ty? Garik: Já ještě chodím na francouzštinu? 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Baví vás škola? Tadeáš: Mě ve škole baví matika, potom vlastivěda a přírodověda, samozřejmě tělocvik, hudební výchova a baví mě i docela výtvarka. Nejmíň mě baví čeština, abych se přiznal. O češtinu se nezajímám vůbec, předtím jsem se bavil ještě o přírodu a matematika mi jde dobře, taky se o ní trochu zajímám. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Baví tě ve škole, jak tě učí učitelé? Jak je hodnotíš? Tadeáš: Tak docela jo, samozřejmě ne vždycky pořád. Učitelky teda pouze zatím. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Ty jsi spokojen? Garik: Já jsem celkem spokojený. Samozřejmě z těch předmětů jsem v matematické třídě, čili máme více hodin matematiky i přísněji hodnocení, probíráme toho víc, máme celkem přísnou učitelku na tu matematiku, ale jinak mě ta matematika také celkem baví, protože probíráme dost nových věcí, nezabýváme se takovým tím celkovým sáhodlouhým opakováním. Jinak z těch předmětů mě ještě baví dějepis, i když doby před naším letopočtem mě tolik nezajímají, jinak přírodopis, třeba houby, toto téma mě velmi bavilo. Zajímal se o ně brácha a od něj taky trochu já. Ty učitelé jsou jakž takž dobrý, samozřejmě občas jo. A to je všechno. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Je tam něco, co vám vadí nebo co byste změnili? 

Tadeáš: Občas se ve škole trochu nudím, protože učení mi jde dobře, ale jinak myslím, že tam změnit nic nutný není. Kamarádím se s pár klukama a celkem dobrý. 

Garik: V té matematické třídě moc kamarádů nemám, protože ty kamarády jsem měl na prvním stupni a oni šli do normální třídy, ale i v těch matematických třídách spolužáci nejsou super nejlepší. Moc tam s nikým nekamarádím. Asi s třema klukama, pokud vím, tak ty jsou celkem dobrý. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A přemýšlíš o tom, co bys chtěl dělat, čím bys chtěl být? Garik: Možná by mě trochu bavila diplomacie nebo být soudce, to by taky nemuselo být špatné. Ono je to celkově zajímavý, protože ty trestný činy soudit, to se člověk dovídá celkově o těch lidech. Asi bych nechtěl být učitelem. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A proč? Garik: Protože být učitelem musí být dost těžký, ty děti zvládnout asi není moc jednoduchý a zrovna by se mi to povolání asi moc nelíbilo. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A čím bys chtěl být ty? Myslíš na to? Tadeáš: Já na to zatím moc nemyslím. Chtěl bych, aby to bylo něco se hvězdama a co jsem slyšel od maminky, tak bych mohl být astrofyzikem. No, mě baví ta matematika taky, tak budeme mít na druhém stupni fyziku, tak ještě nevím a potom nevím, snad nějakým přírodovědcem. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Mými dalšími hosty, které vítám ve studiu, jsou psycholožka Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání. Tato společnost je pobočkou mezinárodní evropské organizace ECHA. Vítám zde paní Danielu Dohnalovou maminku dvou výjimečně nadaných kluků, které jsme už v tomto pořadu slyšeli. A zdravím Václava Fořtíka předsedu dětské sekce organizace Menza. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Řekněte mi, jak jste přišla na to, že vaši kluci patří mezi zvlášť nadané děti? Jak to vlastně začalo? Mluvili nebo četli dřív, než je běžné nebo jak to bylo? Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: Tak s tím mluvením a čtením ani tak ne, ale faktem je, že už jako velice malé děti se dokázali dlouho soustředit na jednu věc. Třeba s Garikem, když mu byl rok a půl, tak jsme si četli obrázkovou knížku a on skutečně dokázal hodinu a půl se věnovat jedný knížce, prohlížet si to, vyjadřoval se k tomu, prostě ho to zajímalo a udržel pozornost strašně dlouhou dobu a později velice lehce se začali zajímat o písmenka, začali počítat hodně rychle, takže třeba Tadeáš, ten mladší syn, ve 3 letech zvládl matematiku první třídy, ten starší se to naučil sám sčítat a odčítat ve 4 letech, prostě najednou to uměl. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A jak na tom byli s tou zmiňovanou matematikou, když měli jít do první třídy? Do první třídy se chodí v 6 letech, tak když tohle zvládali ve 3, tak...? Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: To byla ta tragédie, protože obzvlášť ten mladší byl hodně vepředu, ten v 6 letech sčítal, odčítal trojciferný čísla, zlomky, desetinný čísla a i v kladných a záporných byl schopen řešit rovnice, dokonce i jednoduchý rovnice o dvou neznámých a tady to dítě nastoupí v první třídě a musí dělat jedna plus jedna, dva plus dva a den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci, takže to bylo teda, řekla bych lidově hustý. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A jak to snášel? Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: Špatně. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): To znamená? Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: Co jsme nastoupili ve škole, tak nám tam půl roku probrečel, do tý školy to byl v těžkým stresu psychickým. Pak jsme školu vyměnili, paní učitelka byla vstřícnější, takže se to vylepšilo. Nicméně jako faktem je, že v tý škole, on jako sám říká, že je celkem spokojený, ale se nudí. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Je tohle typické, co jsme slyšeli, pro většinu zvlášť nadaných dětí? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Bohužel ano, znám jich poměrně dost a ještě víc je těch, o kterých nevíme. Je to bohužel běžný jev, kdy děti, které jsou o několik let napřed, tak ve škole jim nezbývá, než si to tam vysedět a přizpůsobit se vnějším okolnostem. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Co je pro ty děti společného? Ono se dost často mluví, že mohou být problémové, že zlobí nebo tak? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: No, je otázka, co to je, když dítě zlobí. A bohužel tyto děti jsou ke zlobení dohnány vnějšími okolnosti, prostě když se nudí, tak se potřebují nějakým způsobem zabavit a některé volí tu variantu, že jakoby zlobí. Jsou jiné děti, které jsou navenek hodné, to se týká častěji holčiček a tam si nikdo ani nevšimne, že tady to dítě je napřed a že by potřebovalo zajímavější program a někdy se stane, že trpí doma třeba afektivními záchvaty, bolestmi, teplotami a nikdo neví proč a je to prostě proto, že to dítě se ve škole nudí a nikdo to nepozná. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): To musí být docela složité to odhalit, že nějaké dítě má zvláštní nadání? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Určitě a je to složité pro učitelky, protože u nás nejsou pedagogové připravováni pro práci s nadanými dětmi, vlastně pokud se o to aktivně nezajímají, tak je neumějí rozpoznat a nevědí, jak s nimi pracovat, takže tady je těch problémů spousta. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Jakými různými způsoby se to zvláštní nadání dá odhalit? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: No, na to je spousta metod. Jednak tedy každé dítě by mělo mít osoby sobě blízké, které by ho tak dobře znaly, že by si povšimly, jestli to dítě má nějaké zvláštnosti, jestli se nějak liší od ostatních, takže to je záležitost rodiny. Pokud to dítě se projevuje třeba výrazně jinak, než děti v okolí, tak tam nějaká nápadnost je, i když už jsem se setkala s případem, kdy rodiče tvrdili, že jejich dítě je úplně průměrné, protože měli prostě všechny děti nadané a nevěděli, že existují nějaké jiné. A k identifikaci nadaných dětí je celá sbírka metod a jsou to jak psychologické testy, tak to, jak se dítě projevuje, jak se ptá, o co se zajímá, jak kvalitní výkony podává, jak rychle chápe a jak dobře si pamatuje a samozřejmě nezbytnou součástí jsou informace od rodičů a nejlépe taky nějaký rozhovor s dítětem samým. Takže dá se to poznat. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Řekla jste, jak rychle si pamatuje, to znamená, že vyšší schopnost v paměti už by měla nějak trknout? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: U těch nadaných dětí je obvykle velmi dobrá paměť, ale spíš paměť logická. Dítě pochopí nějakou souvislosti, nějaké zákonitosti a dobře si to pamatuje, u některých jsou problémy s pamětí mechanickou, takže znám třeba několik nadaných chlapečků, kteří dokážou počítat velmi složité matematické příklady a přijít i na řešení doposud neznámých úloh, ale neřeknou vám zpaměti malou násobilku prostě proto, že je to nebaví a že tahleta paměť jim nefunguje. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A Václav Fořtík chtěl reagovat? Václav Fořtík, předseda dětské sekce organizace Menza: Já jsem nechtěl reagovat. Já jsem se hlásil, že je to můj případ. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Nicméně jedním ze způsobů, jak měřit nadání, jsou testy IQ. O čem vlastně vypovídají? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Toť otázka. To nikdo ještě nedokáže zodpovědně říct, o čem vypovídají. Tvůrce testu se domnívá, že tedy něco bude tou metodou měřit, ale... 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Vy byste mohli říct, jaké druhy IQ testů existují? Václav Fořtík, předseda dětské sekce organizace Menza: Dá se říci, že my měříme děti až od 9, 10 let, takže ty prvopočátky, o kterých jsme tady slyšeli, to znamená, přestup z mateřské školky do školy my nezachytíme jako naše organizace. To je první věc. Druhá věc - Menza je celosvětová organizace a měří určitým typem IQ testů a to jsou obrázkové IQ testy. To znamená, neměříme verbální inteligenci, neměříme prostorovou představivost, neměříme vnímání, neměříme verbální inteligenci. Měříme čistě opravdu takovou tu obrázkovou základní, dvourozměrnou, to znamená, v ploše logiku. To samozřejmě pak určuje i osoby, které se dostanou nebo mají vysokou inteligenci a my se nebráníme tomu, aby vznikly jiné organizace, které budou založeny na vysoké verbální inteligenci nebo na nějakých jiných typech inteligence. Prostě jsme mezinárodní organizace, která měří tímto způsobem a vlastně předává těm lidem výsledky v této oblasti, která je poměrně široká, ale samozřejmě není absolutní informací o jejich IQ. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Vy máte tu hranici IQ 130. Václav Fořtík, předseda dětské sekce organizace Menza: V našich tabulkách 130. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A proč tomu tak je? Václav Fořtík, předseda dětské sekce organizace Menza: Jsou to 2 % populace. To bylo před 50 lety takto stanoveno a tak se na tom dohodli a my to nezkoumáme, proč je to zrovna takhle. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Má každé dítě nad 130 nějaké zvláštní nadání nebo to tak být nemusí? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Nemusí samozřejmě. Jednak každé dítě nad 130 nemusí mít výjimečné nadání. Je prostě výrazně nadprůměrné v oblasti, v tom, co měří ten daný test, ale nemusí být výjimečně nadané, teď myslím třeba intelektové nadání a výjimečně nadaní lidé jsou v různých oblastech a pokud je třeba výjimečně nadaný v uměleckých záležitostech, hudbě, výtvarném umění, tak to se vůbec intelektovými testy změřit nedá a pokud je intelektově výjimečně nadané, tak dokonce nemusí projít ani vstupním testem do Menzy, protože jeho nadání může být v oblasti, která se tím právě testem, který je na základě grafických obrázků, změřit nedá. Takže já znám spoustu lidí, kteří jsou nadáni v těch verbálních oblastech a tímhle testem neprošli. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A na to jsou i jiné testy? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Na to jsou jiné testy. A pak znám spoustu lidí, kteří jsou velmi nadaní a testy jim dělají problémy prostě proto, že se z nějakých důvodů nesoustředí, mají trému nebo jsou různé důvody, proč lidé u testů neuspějí. A ještě to neznamená, že tam ta schopnost není. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Když Václav Fořtík zmínil ta 2 %, tak to hovořil o odhadu 2 % lidí IQ nad 130, to znamená, když vy mluvíte o těch dalších různých nadáních, tak patrně těch zvlášť nadaných dětí na něco by mohlo být o mnoho víc? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Určitě. Jednak jich je hodně a jednak zakladatelka společnost ECHA je psycholožka Juna Kiemanová, která se zabývá jednak sama dlouhodobými výzkumy o nadaných a jednak porovnávala světové výzkumy a ta a nejen ona vlastně říká, že kdyby všechny děti měly ideální podmínky pro rozvoj svého potenciálu, tak nejméně 20 až 25 % z nich by dokázalo vyniknout v nějaké oblasti. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Tady zaznělo, že když mají děti ideální podmínky, tak u daleko většího počtu dětí by se dal ten talent rozvinout. Jak ty ideální podmínky se snažíte vytvářet? 

Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: No, jak to říci a přitom nenadávat? Držela jsem je dál od našeho vzdělávacího systému, takže děti nechodily do mateřský školky, nastoupily až do tý základní školy. Já jsem kvůli tomu přerušila osobní kariéru profesní, zůstala jsem s nima doma a zjistila jsem, že to, co ty děti skutečně a opravdu potřebují, je váš čas. Oni nepotřebují peníze, blahobyt, cokoliv dalšího, ale potřebují váš čas, aby se jim člověk věnoval, mluvil s nima a rozvinul jim, dal jim možnost, nabídnul jim škálu zájmů, navedl je na takové dráhy, co všechno lze dělat, jak to dělat, jakým způsobem se vzdělávat nebo jak ty své zájmy, trošku je u toho i podržet, aby u toho vydržely. Oni ty děti taky nejsou vždycky žhavý do všeho, takže člověk tu vůli občas musel podpořit a vypěstovat jim takové návyky a dneska můžu říct, že ty děti jedou samy. Byly svým způsobem v uvozovkách nedětský, že já jsem s nima komunikovala na takový tý úrovni jakoby už rovný s rovným, dospělý s dospělým, nebyla tam ta fáze takovýho dětskýho zjednodušování a takovýho a Pepíčku, pozor, to je kamínek, ten kamínek je hezkej. To už prostě ne, řekla jsem: je to vápenec, je to tohle a tady ten brouček je střevlík, tady ten tesařík, takže tady tím způsobem a ty děti to berou a já si myslím, že by to braly děti obecně, že to není jen otázka nadaných dětí. Ten starší měl takový zájmy víceméně od mala, o to svoje duševno, takže jsem to s ním brala tak, jak to vidím, jak si to myslím, tak jsem mu to říkala a to dítě si to přebere, vezme si to a faktem je, že jde velice rychle dopředu. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Jakou váhu přikládáte těmto testům inteligence? 

Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: Tak Tadeáš prošel právě těmi testy Menzy, protože v tý jeho škole to zrovna organizovali, nicméně jako sama osobně asi bych je testovat nenechávala, protože nevidím v tom důvod. Já vím, jaký jsou a myslím si, že pro ně je podstatný, ta inteligence je dobrá, nadání je skvělý, ale pokud nemáte vůli a tvořivost, tak je vám to svým způsobem k ničemu. Pokud nejste motivovaný, nemáte sám ten drive a to všechno, tak to nadání je jenom jedna část. 

Václav Fořtík, předseda dětské sekce organizace Menza: Nadání je předpoklad, ale to, jestli ten předpoklad bude využit, tak to je právě přesně, co bylo řečeno - jsou morálně volní vlastnosti a ty už s inteligencí moc nesouvisí. 

Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Nejen morálně volní vlastnosti, taky energie. Každý člověk nemá energii a vytrvalost a pokud jde o ty testy, tak ty děti především potřebují podmínky, v kterých by se mohly rozvíjet a testy jsou svým způsobem užitečné, třeba ve školách se takhle mohou objevit děti, které pracují hluboko pod úrovní svých možností a jinak by se na to nepřišlo a když se dělá plošné testování ve třídě, tak se najdou děti, které ač jejich výkon tomu neodpovídá, tak v těch testech vyjdou výborně a aspoň se mohou podchytit a něco se s nima začít dělat. Takže je to dobrá informace, ale není samozřejmě základní, podstatná a jediná. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Lze předpokládat, že spousta dětí zůstává neodhalena. Měli by se podle vás plošně monitorovat školy a mělo by se v celé republice zavést...? 

Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Já si myslím, že by to neškodilo. Samozřejmě ne za tím cílem, aby se nějaké děti z něčeho vyloučily, ale právě proto, aby se objevily děti, které si do té doby jinými formami nikdo nevšiml a nebo proto, když to dítě má třeba zájmů o spoustu věcí nebo si nemůže vybrat, tak tady se může těmito testy pomoci tomu rozhodování, k čemu to dítě nasměrovat. 

Václav Fořtík, předseda dětské sekce organizace Menza: Dlouhodobé testování, když se dělalo v Británii a Americe, tak ukázalo, že vlastně inteligence není úplně přesně dědičná, tak jak by to každý chápal, to znamená, že superchytrý mají superchytrý dítě. Ona jakž takž funguje řekněme, že i průměrní lidé mohou mít velmi chytré dítě a pokud normální lidé, kteří jsou třeba sociálně slabí, to dítě nějak nevedou, tak ho znevýhodňují proti těm rodičům, kteří to dítě vedou a zjistilo, se že v okamžiku, kdy se testuje a ty děti mají šanci se vzdělávat i ti ze sociálně slabších rodin, tak potom jsou mnohem spravedlivější třeba přijímací pohovory na střední, vysoké školy, to znamená, pokud se tam berou lidi podle jejich nadání nikoliv podle majetku apod. 

Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: Tadeáš nastoupil do školy a my jsme měli komunikační problém s paní učitelkou, protože vlastně ona si myslela, že jsme hysterický rodiče, který mají velikášský představy. Protože Tadeáš už nastoupil do první třídy, tak se v tý škole, byl stresovaný, tak se projevoval přesně opačně. On byl poslední, on nebyl schopen dělat elementární věci, takže paní učitelka si myslela, že dítě není nadané, ale dementní a my jsme jí nebyli schopni přesvědčit, že je to opačně, takže jsme došli i na vyšetření k psycholožce, kdy jsme to dostali s tím štemplem úředním, sice to ale nepomohlo, ale možná právě ten určitý úřední štempl bohužel v našich podmínkách někdy váží mnohem víc, než cokoliv jinýho. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Když jsem se ptala na to monitorování, tak z toho vyplývá, že je asi dobré nějak ty děti testovat a plošně monitorovat, aby se podchytily ty jejich potenciály a to, v čem by mohly být do budoucna dobré, v čem špatné, ale já mám takový vnitřní pocit, že právě to IQ je už jako zprofanované a obávám se toho, jestli je to vůbec dobré, aby se dítě, ať už v onom nebo jiném věku dozvědělo, že je nadprůměrně inteligentní. K čemu je to dobré, když se to samo dozví? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Samozřejmě, že není dobré nálepkování. Jestliže se dítě nějak označí a nějak se na něj pohlíží a zachází se s ním jinak než s ostatními, tak ho to asi nějakým způsobem poznamená. Na druhou stranu každý člověk by měl mít nějak přiměřenou informace o tom, jak na tom je a měl by být doveden k tomu, aby se s tím uměl vyrovnat, ať je skutečnost jakákoliv, takže.... 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Takže není problém s tím, jak se s tím vyrovnávají ty děti? Václav Fořtík, předseda dětské sekce organizace Menza: Jsou s tím problémy samozřejmě, protože společnost tomu IQ přisuzuje jinou hodnotu a jinou vážnost. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A jakou váhu tomu přisuzujete vy? Václav Fořtík, předseda dětské sekce organizace Menza: Já tomu přisuzuju stejnou váhu jako kolik měřím, kolik vážím, za kolik zaběhnu stovku. Je to prostě určitý údaj o mé výkonnosti mé osoby. Je to jeden z údajů. Pokud to bude vysvětlováno, tak říct tomu dítěti: ano, je to jedna z informací, která charakterizuje člověka nějakým způsobem. Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: Třeba já osobně taky nepovažuju tu výšku toho IQ za podstatnou a důležitou. My jsme k té návštěvě psycholožky byly dohnaný vysloveně tím prostředím v tý škole, normálně bychom tam nešli a myslím si, že to pro to dítě až tak podstatný není. Podle mě je podstatný ho motivovat, aby šlo na doraz svých schopností a je úplně jedno, jestli má IQ 100, 80 nebo 150, ale to dítě vést k tomu, aby šlo na své maximu, aby si zvyklo pracovat nebo vůbec aby samo chtělo se vzdělávat. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Ale aby dělalo to, co by samo chtělo nebo aby šlo na doraz svých možností z pohledu rodičů? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Ono je to tak, že ideální by bylo, kdyby každý jedinec mohl naplno rozvinout ty schopnosti, to dobré, co v něm je. A aby se to mohlo rozvinout, tak by se měl vlastně znát. To se projevuje u dospívajících, starších dětí ve škole, které se rády podrobují testům, protože pro ně je to další informace o nich samých. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Další motivace. Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: A s tou informací mohou nějak naložit, ale pokud jde o testy, tak by to neměly brát absolutně smrtelně vážně, jenom pouze orientačně, protože dobře v testech dopadají především odolní jedinci, pro některé to je natolik zátěžová situace, že ač by byli sebenadanější, tak v tom testu selžou. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Já jsem myslela spíš na ten přístup rodičů, jestli ta péče a snaha o rozvíjení těch schopností a talentu nedá přehnat? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Dá a to bez ohledu na nadání dětí, ať je jakékoliv, tak se to dá přehnat a já jsem bohužel viděla už poměrně dost dokonce i nadaných dětí, které byly systematicky, ne záměrně, ale systematicky ničeny svými rodiči. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Můžete o tom nějak konkrétněji pohovořit? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Tak jednak je známý příklad z literatury, kdy Američan William James Slidest, který byl vrstevníkem Norberta Winnera, zakladatele kybernetiky, pocházel z podobného rodinného prostředí, jeho rodiče byli židovští imigranti, kteří se přestěhovali z Ruska do Spojených států a obě ty rodiny měly nadané synky, ale u Winnerů to bylo tak, že tam bylo víc dětí, všechny děti chodily do školy a otec Winner úzkostlivě dbal o to, aby se jeho syn náhodou nedozvěděl, že jeho syn je mimořádně nadaný a u té druhé rodiny to bylo tak, že dítě bylo jedno jediné, rodiče se naučili ty nejefektivnější výukové metody a to dítě vzdělávali doma a neposílali ho mezi ostatní s tím, že nemá s nimi ztrácet čas. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A jaké dopadlo líp? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Napřed to vypadalo, protože ten William James Slidest měl ve svých 11 letech přednášku na Harvardu, matematickou přednášku pro profesory a postupoval závratně ve svém rozvoji, psaly o něm noviny, byl tím takovým zázračným dítětem. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): To dítě, které bylo doma samo? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: To dítě, které bylo doma samo. A tatínek ho odměňoval za úspěchy a za neúspěchy mu dával najevo tedy nelibost a došlo to tak daleko, že vlastně tomu klukovi se něco nepodařilo, sdělovací prostředky se toho chytly stejně nadšeně jako jeho úspěchů a on potom vlastně jako začal se skrývat v ústranní, prchat, už nechtěl být tak vykořisťován svým otcem, tolik na očích. Protože byl izolován, nenaučil se komunikovat s lidmi, nenašel si v životě partnerku a pak zmizel do ústranní, dělal někde bezvýznamného úředníka a vždycky, když se projevilo, že to je on, tak zmizel zase nějak jinam a zemřel mezi 40., 50. rokem svého věku, svému otci nešel ani na pohřeb a zmizel takhle obrovský talent určitě potenciální a to rodiče určitě nezamýšleli. To je nejdrastičtější případ, který znám. Ze života znám mírnější, ale takhle se vyvíjející, takže naposledy jsem viděla třeba chlapečka, jehož tatínek jistě inteligentní, nadaný a pečující usiluje o to, aby jeho mimořádně nadané dítě vyniklo a tak ho cepuje a šlape mu na paty a to tak, že ho chce dát předčasně do školy, že ho učí matematické příklady a to dítě, které by možná mohlo mít samo od sebe zájem o tyto záležitosti, tak díky tatínkovi se tomu snaží vyhnout, jak může a tatínkem je do těchto akcí nuceno, takže už teď je chlapeček zneurotizovaný. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Ano. Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Chce to s dítětem komunikovat, chce to nejen znát ty metody. Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: O tom je to mluvení a trávení volného času a ono to přirozeně vyplyne. Ty děti si to víceméně řeknou a i tu situaci navodíte a jenom reagujete na tu aktivitu děcka. A potom mu dáváte ty možnosti potom jako jít a podporujete ho v tom, vedete ho v tom. Já myslím, že ty děti obecně jsou zvídaví, jsou tak na to nastavený od přírody. Kdyby takový nebyly, tak bysme nepřežili jako druh. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Překvapují vás něčím? Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: No, tomu říkám pomsta osudu, protože jaksi mít doma dítě, které od svého poměrně ranného věku nebo je vyslovený rusofil a prostě jaksi nejvíce ho zajímají takové osobnosti jako Stalin, bolševici a jejich technologie moci, tak to jako. Tenkrát mu bylo 7 a byli jsme v Jeseníkách a místo, aby se kochal krásami přírody, tak jsme 4 hodiny po tý cestě spolu mluvili, jak se bolševici dostali k moci. To ho strašně fascinovalo a takže od tý doby vlastně ho to zajímá, čte si o tom, dokonce se sám naučil azbuku dopoledne ve škole o přestávkách a furt má takový ten plán tu ruštinu se učit, tak doufám, že ho to přejde. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Já jsem kdysi potkala jedno dítě, které mělo zřejmě také zvláštní nadání, protože ve školce ten chlapec četl Bulgakova a v 8 letech vyprávěl dospělým vtipy z 68. a jako v podstatě většina normálních lidí, co jsme byli kolem, tak nám ho bylo líto. Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Možná se mohl cítit docela šťastný, protože tyhlety děti jsou hodně napřed a mají velmi vyspělý smysl pro humor, takže jejich vrstevníci a běžná populace jim nerozumí, ale to neznamená, že to dítě je nešťastný. Právě tady někteří dospělí právě v rámci ochrany duševního zdraví dítěte mu brání v tom rozvoji a to je právě to, co činí to dítě hluboce nešťastný, protože ono samo je zvídavý a žádá si informace a chce se rozvíjet a oni mu v tom brání. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Výuka na českých školách je kritizována obecně a už od úrovně prvního stupně základních škol řekněme, že určitě je co měnit k lepšímu, ale jak k nim tedy přistupovat? Jaké jsou možnosti? Asi je jich několik. Možná budete pro to, aby dítě přeskočilo ročník nebo je varianta nechat ho v normální škole a zabezpečit mu individuální plán a nebo se budeme bavit o tom, jestli jste pro zařadit ty děti do speciálních škol. Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: To je případ od případu. Měla by být velice široká nabídka možností pro ty děti, protože každé to dítě je trochu jiné, každé potřebuje trochu jiný způsob péče a ta nabídka by měla být tak široká, aby se v tom každé dítě mohlo najít. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Říkáte měla být, čili předpokládám není. Václav Fořtík, předseda dětské sekce organizace Menza: No, není a přesně tohle podepíšu, co tady Eva říkala a tady jde o to, že když vezmu naši organizaci, tak jediné, co bysme potřebovali od státu je, aby vlastně toto umožnil ten stát, ta vzdělávací soustava, protože každé dítě vyžaduje něco jiného, má jiné preference. Třeba některé dítě, když se mu dá volnost, tak samo právě nastuduje mnohem víc věcí, než kdybyste nad ním držel bič a některé dítě zase nad sebou potřebuje bič, takže je to individuální přístup a nelze teď říct, která metoda je dobrá. To je taky důvod, když se diskutovalo o tom, jestli zrušit 8letá gymnázia. To není obecná diskuse. Nelze obecně rozhodnout, jestli je lepší, když budou všechny dohromady nebo když se vyberou zvlášť. Někdy je lepší toto, někdy je lepší to. Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Žádná varianta není dobrá pro všechny. Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: Já osobně bych volila tu variantu zůstat na tý škole.. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Na normální. Daniela Dohnalová, maminka talentovaných kluků: Na normální škole, ale mít možnost toho individuálního plánu v určitých věcech. Kdyby měl nějakýho svýho tutora, který by mu vypracovával v matematice jeho učební plán, takže to dítě by zůstalo v tý škole, se spolužákama, se kterejma by se podílel v jiných předmětech a tady kdyby se mohl trošku vysmeknout a jít si po svém a rozvíjet v sobě nadání, který má. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Co může učitel na základní škole dělat s děckem, které je opravdu hyperaktivní a zlobivé právě z důvodu nějakého zvláštního nadání? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: To ty děti dělají, když to vyučování je nudné a ony hledají způsob, jak se zabavit. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Kam s ním? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Kam s ním. Je-li učitel taky nadaný, tak se mu podaří vymyslet způsob, jak to dítě zaměstnat, ale bohužel samozřejmě většina učitelů nemůže přesáhnout průměr a nemá k tomu vybavení. Připravuje se systém péče o nadaná, ale připravuje se dost dlouho. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A to přeskakování ročníků? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: To je taková nejlacinější varianta, kdy teda to je vhodné pro děti, které jsou vyspělé i sociálně, v sociální přizpůsobivosti a kdy paní učitelka ve třídě, kam to dítě přijde, je s tím srozuměna a chce to přímo. Pokud s tím paní učitelka nesouhlasí, tak snadno dokáže, že to byl omyl a potom stává se, že tyto děti jsou šikanovány, jsou menší, slabší, protože průměrní a silnější spolužáci jim jaksi dávají najevo svou nelibost nad tím, že ono nad ně případně vyniká. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Má existovat škola, kde je tou vstupenkou ta hranice IQ? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Nakonec proč ne, ale nemyslím si, že by to bylo řešení. Celý systém je potřeba upravit tak, aby byl prostupný, aby se tam každé dítě mohlo nějakým způsobem najít a aby byl daleko volnější, než je teď. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): Pro koho jsou vhodná Buďánka? Václav Fořtík, předseda dětské sekce organizace Menza: Vzhledem k tomu, že jsme stanovili hranici, tak vhodná pro každého, kdo přesáhne tuto hranici a má tu chuť, protože dá se říci, že ten počet dětí je velmi malý, který se tam dostane. Tam v jednom ročníku je 17 dětí a vzhledem k tomu, že pokrýváme touto školou nejenom Prahu, ale i střední Čechy, někdy i celé Čechy, protože děti bydlí na různých ubytovnách apod., tak to z hlediska celé republiky je velmi málo. Takže já si nemyslím, že by těchto škol třeba v České republice nemohlo vzniknout víc, nicméně nemyslím si, že by zrovna Menza v tuto chvíli zakládala. Spíš si myslím, že by nebylo špatné spolupracovat tady v této záležitosti se státem, kdyby o toto stát měl zájem, jako že zatím nemá. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A připravuje se nějaká koncepce? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: No, systém péče o nadané a ten už v podstatě existuje dávno a aspoň je realizace nějaká, ale pořád to jde poměrně pomalu. A jinak jsem ještě chtěla říct, že dětí s IQ nad 130 jsou kvanta a samozřejmě na všech gymnáziích je najdete. Nejsou tam všechny takové, ale je spousta velmi nadaných dětí, ale přestože třeba chodí i na gymnázia, tak to ještě neznamená, že mají takové vzdělávání, jaké potřebují. Oni potřebují náročnou výuku, ale také zajímavé vzdělávací programy a ne jenom rozsah učiva a času převyšující to, co mají jejich spolužáci na základních školách. 

Moderátor (Lucie Vopálenská): A jak vy hodnotíte ta Buďánka? Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: Vzhledem k tomu, že jsem spoluautorka projektu, tak vím, jak ta škola byla zamýšlena a vymysleli jsme jí právě proto, že jsme chtěli, aby nadané děti měly takové výukové postupy, které by je rozvíjely, motivovaly a aby se mohly učit jiným způsobem, než bylo běžné. 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas