2. dubna  2008  rubrika: Studio STOP

Zahraniční politika České republiky

Poslanecká sněmovna - Foto: Marián Vojtek

Poslanecká sněmovnaFoto: Marián Vojtek

Ve vnitropolitických půtkách, bitvách o stravenky a poplatky u lékaře veřejnosti a části médií uniká, že křehká vládní koalice a permanentně rozzlobená opozice čelí i jiným, mnohem důležitějším výzvám.

Do finále spěje jednání o americkém protiraketovém radaru na našem území. I v této souvislosti právě rokuje v Bukurešti summit NATO, česká diplomacie stojí před kruciálním rozhodnutím zda a kdy uznat nezávislost Kosova a za dveřmi je české předsednictví v Evropské unii. Dost důvodů k tomu, aby doma tváří v tvář těmto skutečnostem zavládl elementární konsensus a ozval se jasný hlas přesvědčující okolní svět o tom, že Česká republika je v mezinárodním kontextu důvěryhodným partnerem a hráčem a potažmo spojencem. Při zběžném pohledu a slova a činy se však nabízí nelichotivý obrázek. Ani vládní koalice není zcela jednotná v otázce radaru, výhrad mají stále zelení, ani v názoru na postoj ke Kosovu, s jeho rychlým uznáním nesouhlasí nyní lidovci. Část ODS má zase výhrady k podobě lisabonské smlouvy, jíž začal projednávat parlament, a žádá posouzení některých partií ústavním soudem. Levicová opozice, a to nejen chronicky odmítaví komunisté, ale i ČSSD, má dnes jaksi z principu zcela odlišný názor na většinu zmíněných otázek a jde jí spíše o vnitropolitickou ozvěnu těchto záležitostí. Navíc vytváří jakousi vlastní koncepci mezinárodní politiky státu, což se, jak soudí mnozí analytici, projevilo i v cestách šéfa sociálních demokratů Jiřího Paroubka do Sýrie a nejnověji do Ruska. A pak je tu znovuzvolený prezident Václav Klaus, který má jako hlava státu dost velký mezinárodní prostor k prezentaci svých názorů, které v některých případech s vládní politikou opravdu, ale opravdu příliš nesouzní. Stačí zmínit vypjatý euroskepticismus a úpornou kritiku všech tezí včetně přísně vědeckých o vlivu lidského konání na oteplování světového klimatu. A přitom se právě tato agenda dostává na vrchol priorit nejrůznějších mezinárodních organizací a uskupení, Evropskou unii nevyjímajíc. A tak se nabízí otázka, a právě jí se chceme dnes ve Studiu STOP věnovat, kdo vlastně určuje a vytváří zahraničněpolitickou strategii státu? A budeme tak činit ve společnosti politologa Jiřího Pehe, exministra zemědělství a dnes ekonomického analytika ČSSD Jana Mládka a také europoslankyně Jany Hybáškové. Nejprve dostává slovo Jiří Pehe. 

Jiří PEHE, politolog -------------------- Česká republika je ve velmi zvláštní situaci, kdy není vůbec snadné říci, kdo vlastně má na zahraniční politiku českého státu určující vliv, protože skutečně panuje určitá, řekněme, mnohohlavost, nebo pokud bychom to vyjádřili oním počtem hlasů, který v zahraniční politice zaznívá, tak bychom mohli říci, že to je kakofonie. Na jedné straně samozřejmě se v zahraniční politice angažuje prezident Václav Klaus, jehož role vzrostla už proto, že předseda vlády je ze stejné strany jako on, takže ta jeho role třeba ve srovnání s časy, kdy byla u vlády sociální demokracie, vzrostla. Na druhé straně máme vedle tohoto dua Topolánek - Klaus Alexandra Vondru coby vicepremiéra pro evropské záležitosti a pak je zde ministr zahraničí. Přičemž to dělení úkolů v zahraniční politice není vždy úplně jasné. K tomu samozřejmě přistupuje problém sociální demokracie, která má za to, že má coby opoziční strana, nebo největší opoziční strana právo dělat svoji zahraniční politiku. Takže Česká republika skutečně působí na mezinárodní scéně dosti chaoticky a, řekl bych, do určité míry nevěrohodně. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Takže pojďme to nyní rozebírat. V zahraniční politice kdo je silnější figura, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg či vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra? 

Jiří PEHE, politolog -------------------- Já myslím, že Karel Schwarzenberg v podstatě hned na začátku své dráhy coby ministr zahraničních věcí si nechal se souhlasem Strany zelených, která ho do tohoto postu nominovala, vyvlastnit značnou část zahraničněpolitické agendy. On je vlastně od začátku jakoby obklíčen Občanskou demokratickou stranou, která určuje tón české zahraniční politiky, a to jak ve vztahu k Evropské unii, tak i v dalších oblastech. Samozřejmě i tak mu zůstaly některé důležité oblasti, jako třeba angažmá ve věci lidských práv ve světě a některé bilaterální vztahy, ale myslím si, že rozhodně Karel Schwarzenberg, ač jeho oficiální pozice je ministr zahraničí, není plnohodnotným ministrem zahraničí právě proto, že se v zahraniční politice angažuje ještě několik dalších silných hráčů a všichni jsou nějakým způsobem spojeni s nejsilnější vládní stranou, tedy Občanskou demokratickou stranou. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- To ovšem asi není moc dobrá vizitka. 

Jiří PEHE, politolog -------------------- Rozhodně to není dobrá vizitka pro Českou republiku a není to dobrá vizitka ani pro samotného Karla Schwarzenberga. On samozřejmě ten handicap překonává alespoň zčásti tím, že to je skutečně impozantní figura, která si dokáže v diplomacii udělat místo a najít si respekt, vytvořit si respekt. Ale na druhou stranu samozřejmě je to z hlediska jakési efektivnosti zahraniční politiky velmi podivná situace, kdy ministr zahraničí vlastně odpovídá jenom za určitý výsek zahraničněpolitické agendy státu. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Jak si vysvětlujete z pohledu politologa kroky Jiřího Paroubka? Mám na mysli zejména hodně kontroverzní cestu do Sýrie a možná méně kontroverzní cestu do Ruska. 

Jiří PEHE, politolog -------------------- Ty cesty Jiřího Paroubka by nebyly, jak se někdy říká, nic proti ničemu, kdyby byly prezentovány jako ... nikoliv jako zahraničněpolitické aktivity, ale jako aktivity, které nějakým způsobem souvisí se stranickou diplomacií. Takto si počínají mnozí političtí leadeři mnohých opozičních stran, prostě budují si do budoucna určité vztahy, které se jim mohou hodit v případě, že se dostanou do vlády. Ale bohužel Jiří Paroubek a další představitelé sociální demokracie prezentují tyto cesty jako jakousi alternativní zahraniční politiku a přitom poukazují na údajnou neschopnost, nebo reálnou neschopnost vlády dělat skutečnou zahraniční politiku. A to je samozřejmě problém, protože si myslím, že každý stát by se měl snažit alespoň v té zahraniční politice hledat jakýsi konsensus mezi opozicí a vládními stranami, tak aby za tento stát vystupoval navenek pokud možno co nejmenší počet lidí a aby měl jakousi koherentní zahraniční politiku. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Ovšem oni budoucí partneři ... tak v případě Sýrie to je strana Baas, to je strana, která podle mnoha signálů a indikátorů podporuje teroristické hnutí leckde na světě. V případě Ruska jsou to kontakty s jakýmsi zárodkem, nebo se sociální demokracií, která ovšem v rámci řízené demokracie v Rusku je spíše klonem Kremlu. Jsou to kontakty, které se možná mohou Jiřímu Paroubkovi v nějakém dalším vládním angažmá hodit? 

Jiří PEHE, politolog -------------------- Samozřejmě záleží na tom, co si z těchto kontaktů odnese. Zda-li skutečně, tak jak tvrdí, hledá například v cestě do Sýrie jakési poznání toho, co si o tom středovýchodním konfliktu ... krizi myslí syrští představitelé, nebo jestli si skutečně buduje kontakty s velmi pochybnou stranou. Ale to je samozřejmě otázka interpretace nejenom v případě předsedy opoziční strany, ale i v případě třeba předsedy vlády, protože jak správně konec konců upozorňuje Jiří Paroubek, ten nedávno navštívil například Vietnam, kde vládnou komunisté. A mohli bychom ho také obviňovat z toho, že si buduje vztahy s velmi represivním komunistickým režimem. Záleží na tom, co od té cesty jak do Vietnamu, třeba v případě Mirka Topolánka, tak v případě cesty Jiřího Paroubka do Sýrie očekávají, co si z nich ... z těchto cest odnesou a také jak je směrem na veřejnost interpretují. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A jak bude podle vás postupovat posílený prezident Václav Klaus ve svém druhém funkčním období? V tomto případě bych se zaměřila zejména na evropskou unijní problematiku. Ostatně čeká nás ratifikace lisabonské smlouvy a další a další věci, například předsednictví Unii z počátku roku 2009. 

Jiří PEHE, politolog -------------------- To, jak se bude chovat Václav Klaus, už nám naznačil. Někteří komentátoři sice tvrdili, že Václav Klaus se bude držet zpět v tom druhém funkčním období a bude spíše plnit jakousi tatíčkovskou roli a bude si užívat této role. Nicméně skutečnost, že Václav Klaus hned na začátku svého druhého volebního období pozval na Hrad ty ostatní aktéry v zahraniční politice a rozdělili si role s Mirkem Topolánkem při summitu NATO, kde za normálních okolností není vůbec důvod, aby tam prezident byl, protože Česká republika je parlamentní demokracií, kterou reprezentuje premiér na takovýchto setkáních, tak já myslím, že to jasně napovídá, že Václav Klaus si pro sebe bude snažit řečeno lidově vykolíkovat širší teritorium v zahraniční politice, než mu třeba i ústavně náleží. Bude mu to umožněno právě tím, že je čestným předsedou nejsilnější vládní strany a že Mirek Topolánek se jistě nebude chtít dostat do konfliktu s touto velmi mocnou postavou v rámci ODS. A to si myslím, že je takové předznamenání toho, jak se Václav Klaus bude chovat třeba během předsednictví České republiky v Evropské unii a dalších důležitých momentech. Protože já si myslím, že on se bude chtít skutečně ukázat v zahraniční politice, zviditelnit a mít určitý vliv. I když samozřejmě za jiných okolností, například kdyby u vlády byla v současné době opoziční sociální demokracie, by mu to asi nebylo umožněno, tak za té současné konstelace určitě ten vliv mít bude a bude daleko větší, než by mu třeba i ústavně náleželo. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A v rozhovoru s Jiřím Pehe pokračujeme a ptáme se. Nedalo by se říci, že situace není tak dramatická, vše je více méně v pořádku a na povrch se dostávají pouze účelové půtky politiků určené zejména pro české uši. Že si zkrátka v kulisách zahraniční politiky strany a jejich představitelé vyřizují domácí účty a snaží se získat přízeň voličů. 

Jiří PEHE, politolog -------------------- To je, myslím, vůbec nejvážnější problém české zahraniční politiky, ale vůbec české politiky obecně. Já si totiž myslím, že všechny ty neshody v zahraniční politice jsou jenom extenzí domácích politických konfliktů, že čeští politici prostě nemají dostatek státotvornosti na to, aby v určitém okamžiku, v určitém místě nebo za určitou hranicí se zastavili a řekli - tady naše domácí půtky končí, tady si musíme společně sednout a hledat jakýsi minimální konsensus a dohodnout se na společné linii státu, na tom, čemu se někdy říká národní zájmy. Oni naopak vyvážejí ty svoje problémy směrem za hranice, exportují je, ať už do Evropy nebo dokonce za hranice Evropy. A to, si myslím, je obrovská chyba. Působí to nedospěle, působí to nesrozumitelně v zahraničí a je to pro Českou republiku, myslím si, vysoce kontraproduktivní. Je to také výraz určité nedospělosti a, řekl bych, provinčnosti, protože pokud se politici státu chovají tímto způsobem v zahraničí, tak samozřejmě zejména v těch vyspělejších demokraciích je sice zdvořile vyslechnou nebo zdvořile přijmou, ale jistě za zády českých politiků si o nich říkají leccos, co bychom možná ani nechtěli v České republice slyšet. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Pojďme tedy k jednotlivým problémům. Jak Jiří Pehe vidí perspektivy amerického protiraketového radaru v České republice? Není to tak, že hlavní slovo opět mají Spojené státy a Rusko, které se teď o záležitostech dohadují, a česká vláda představuje jen nutnou stafáž? 

Jiří PEHE, politolog -------------------- Já se obávám, že česká vláda se v této otázce vmanipulovala do situace, kdy skutečně tím, že se snažila bilaterálně jako, řekněme, trpaslík s obrem vyjednávat o této věci bez toho, že by otázku radaru konzultovala hned od začátku se Severoatlantickou aliancí a s Evropskou unií, tak se vmanipulovala do situace, kdy je nyní vystavena v podstatě tlaku těchto dvou mocností, tedy Spojených států a Ruska, přijmout určité aranžmá, které mezi sebou dohodnou právě tyto mocnosti. Nyní vlastně česká vláda by svým způsobem ztratila tvář, kdyby po tom, co vyjednala dohodu o radaru, řekla - ne, my nebudeme souhlasit s tím, co dohodne americká administrativa s Moskvou. A tím v podstatě, myslím, ztratila do určité míry vliv na to, jaká bude konečná podoba toho aranžmá. V tom se projevuje vůbec celková slabost české zahraniční politiky, že Česká republika, nebo čeští politici přeceňují svoje síly, velmi často se pouští do soubojů třeba i s Evropskou unií, které nemohou vyhrát. Místo toho, aby produktivně využívali naše členství jak v Severoatlantické alianci, tak v Evropské unii k prosazování našich zájmů a měli za sebou tu sílu těchto organizací, tak jdou často proti nim. A v podstatě se dostávají do situace, kdy zcela po právu mohou být třeba zbytkem Evropy považováni jak v otázce radaru nebo třeba zrušení víz se Spojenými státy za jakéhosi trojského koně Spojených států. Tedy že Spojené státy našly v Evropě slabý článek a řídíce se heslem "rozděluj a panuj" prostě se snaží využívat Českou republiku. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Takže podle vás se česká diplomacie při jednáních o protiraketových systémech neosvědčila. Polsko tedy zvolilo lepší cestu? 

Jiří PEHE, politolog -------------------- Naprosto. Tady nejde o otázku samotného radaru, na to můžeme mít nejrůznější názory a to je zcela legitimní debata, jde o to, jakým způsobem k té otázce česká diplomacie přistupovala. Myslím si, že Češi tím, že chtěli ukázat, jak jsou vstřícní ke Spojeným státům, tak se v podstatě hned od začátku dostali do velmi nevýhodné vyjednávací pozice. Myslím si, že také česká diplomacie zcela podcenila skutečnost, že nevyjednává se Spojenými státy jako takovými, ale s končící a velmi oslabenou administrativou George Bushe, který je ve Spojených státech skutečně tím, co se často označuje jako chromá kachna, a tato dohoda tedy bude mít ještě problémy možná v případě vítězství demokratů, což také samozřejmě Polsko si uvědomuje a česká diplomacie podcenila. Takže ano, já bych řekl, že bohužel česká diplomacie se v tomto ohledu zachovala tak trochu nedospěle a ta dohoda bude mít, myslím, ještě velké problémy, aby byla v České republice schválena. A pokud bude schválena, aby vůbec byla naplněna po případném vítězství demokratů ve Spojených státech. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A je tu další problém. Měli bychom urychleně uznat nezávislost Kosova, když už tak učinila dvacítka členských zemí Evropské unie včetně těch nejvlivnějších a včetně těch, které přímo leží na Balkáně? 

Jiří PEHE, politolog -------------------- Já se domnívám, že to, zda-li Česká republika uzná nebo neuzná Kosovo, v tomto okamžiku je docela irelevantní. Samozřejmě možná z hlediska jakési domácí debaty je to důležité, protože to nějakým způsobem kolíkuje to pole, na kterém se chceme pohybovat, třeba v oblasti mezinárodního práva a tak dále. Ale pokud jde o faktickou váhu toho uznání nebo neuznání, tam se právě projevuje obrovská slabost české diplomacie, protože v okamžiku, kdy se Evropská unie dohodla, že se nedohodne, a ty jednotlivé státy začaly jednat na vlastní pěst, tak v okamžiku, kdy Kosovo uznaly všechny velké státy Evropské unie kromě Španělska, včetně také samozřejmě těch největších hráčů, jako je Německo, Velká Británie, a zároveň ho také uznaly Spojené státy americké, tak to, zda-li česká diplomacie nakonec uzná nebo neuzná Kosovo, je pro samotné Kosovo vlastně irelevantní. A tam se ukazuje to, že česká diplomacie by se především měla snažit stmelovat, usilovat o jakousi jednotnou zahraniční politiku Evropské unie, skrze kterou potom může prosazovat svoje zájmy. Ale v okamžiku, kdy se snaží angažovat v zahraniční politice, na mezinárodním poli jako malý stát ze středu Evropy, tak v podstatě její názor třeba v tomto konkrétním případě téměř nikoho nezajímá. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Podotýká Jiří Pehe, jehož se dále tážeme. Co je největší výzvou pro českou zahraniční politiku? Když si to vše shrneme, domníváte se, že dobře zvládneme předsednictví Evropské unie? A co by místní politici měli pro tento úspěch udělat, měli by například uzavřít na dobu předsednictví dobu hájení, o níž se občas mluví, příměří, které by mohla vládní koalice zaplatit jakýmisi benefity pro opozici, zejména pak pro ČSSD? 

Jiří PEHE, politolog -------------------- Samozřejmě. Tak jako ve všech oblastech zahraniční politiky i v případě předsednictví Evropské unie by se čeští politici měli snažit hledat jakousi shodu, konsensus. Protože tady nejde o to, jak se bude jevit Evropské unii Občanská demokratická strana nebo sociální demokracie, tady jde o to, jak se bude jevit Česká republika. A Českou republiku zastupuje vláda a nikoliv jednotlivé politické strany. To je, myslím, to, co si ty stranické sekretariáty ne úplně dobře uvědomují. Takže já velmi doufám, že se ta naše vnitřní občansko-politická válka téměř nepřenese do toho předsednictví Evropské unii. Pokud jde o úspěšnost nebo neúspěšnost, já myslím, že záleží hodně na několika faktorech. Za prvé tedy na tom, zda-li Občanská demokratická strana včas vystřízliví a přijme evropskou, tedy lisabonskou smlouvu před tím, než naše předsednictví začne, nebude tedy to komplikovat různými ústavními procedurami, nebo posíláním této dohody k Ústavnímu soudu a obstrukcemi a podobně, protože to by české předsednictví velmi oslabilo. A zároveň také si myslím, že by pro Českou republiku bylo mnohem lepší, kdyby našla silné téma například právě v tom, že by byla první zemí, vlastně historicky první zemí, která by prosazovala, naplňovala tu novou evropskou smlouvu. Kdyby se třeba v Praze konal summit, během něhož bude zvolen prezident Evropské unie, to by samozřejmě bylo z historického hlediska mnohem důležitější a viditelnější než to, že nějakým způsobem organizačně zvládneme to předsednictví tak, že si neuděláme ... alespoň že si neuděláme ostudu. Takže silné téma a to silné téma se nám tady nabízí, ale bohužel se zdá, že čeští politici se jakoby tohoto silného tématu obávají. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Uzavírá Jiří Pehe. A Studio STOP dnes hledá odpovědi na otázku, kdo určuje a vytváří českou zahraniční politiku. Řeč už byla o zahraničních aktivitách šéfa ČSSD Jiřího Paroubka, který po cestě do Sýrie vyrazil do Ruska. A tam jej provázel exministr zemědělství a hospodářský analytik strany Jan Mládek, na něhož míří otázka. Bylo to dobré rozhodnutí jet do Moskvy? Šlo o jakousi alternativní zahraniční politiku, z níž zejména předsedu sociálních demokratů obviňuje vládnoucí ODS? 

Jan MLÁDEK, bývalý ministr zemědělství, hospodářský analytik ČSSD -------------------- No, tak já bych tu otázku rozdělil na dvě. O tom, zda-li bylo dobré jet do Moskvy, a o tom, co je to alternativní zahraniční politika. To druhé je jednodušší. To je nesmysl. Prostě sociální demokracie navštívila svoji partnerskou stranu, stranu Spravedlivé Rusko a v žádném případě to nepředstavuje alternativní zahraniční politiku, ale udržování zahraničních vztahů, na což má právo každá opoziční strana. A ODS to konec konců, když byla v opozici, také dělala. A často ne zrovna korektně. A možná k tomu prvnímu. Rozhodně bylo užitečné jet do Moskvy, protože v Rusku ten vývoj je v poslední době velmi zajímavý, proběhly parlamentní i prezidentské volby. V parlamentních volbách se do parlamentu dostala se sedmi celých sedmi procenty strana Spravedlivé Rusko, která má ambici být ruskou sociální demokracií a podala si přihlášku do Socialistické internacionály. A my si myslíme, že je i naším zájmem, tedy jak České strany sociálně demokratické, tak i České republiky jako celku, aby se ruské politické strany zaintegrovaly do světových struktur, evropských případně poté, a aby prostě jejich vzorce chování byly podobné, řekněme, jako v Evropě. Zároveň nepropadáme nějakému naivismu, že by to bylo možné rychle, ale v dlouhodobém horizontu to možné je. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Ovšem někteří analytici říkají, že nejde o žádnou sociální demokracii, že jde o jakýsi kremelský klon, který jenom podpoří tu řízenou demokracii, která v této zemi vládne. 

Jan MLÁDEK, bývalý ministr zemědělství, hospodářský analytik ČSSD -------------------- Především většina těch analytiků, a mezi ty analytiky se přidal i pan předseda Strany zelených Bursík, by tohle to měli nechat na Socialistické internacionále, která se s tím bude samozřejmě pečlivě zabývat a zabývá. Ona už ve výborech o tom jedná. A samozřejmě, že jsou straně Spravedlivé Rusko vytýkány jisté nacionalistické výstřelky, ale chtěl bych říci, že ona vlastně ta strana některé představitele těchto výstřelků odstranila ze svého vedení. Druhá věc je taková, že je třeba vzpomenout jednu věc. Ona ta strana velmi obtížně hledá svoje místo, protože ona je na jedné straně mezi stranou Jednotné Rusko, která dominuje v parlamentu, a dvěma v podstatě extremistickými nesystémovými stranami, to je Komunistickou stranou Ruska a LSDR pana Žirinovského. A ona samozřejmě má problém. Ona je jak opozicí, ale tak zároveň nechce být tou opozicí typu komunistů nebo strany Žirinovského. Čili od toho možná jaksi určité lavírování a nejistota jakou roli vlastně hrát. Protože oni jsou samozřejmě opoziční strana, ale zároveň by chtěli být strana jaksi státotvorná. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Takže ta jednání více méně byla vstřícná a, dejme tomu, Spravedlivé Rusko bere od ČSSD jakousi pomocnou ruku při etablování se možná v nějakých širších mezinárodních rámcích. 

Jan MLÁDEK, bývalý ministr zemědělství, hospodářský analytik ČSSD -------------------- Ano, ano. Tak tomu v zásadě je a já bych k tomu chtěl dodat, že já chápu analytiky, že se jim nelíbily veškeré okolnosti průběhu voleb v Rusku. Ony znaky řízené demokracie, případně snahu vyloučit některé kandidáty vůbec s tím, že nejsou registrováni. My jsme jim toto také sdělili, že by bylo daleko lepší, kdyby o tom, zda je někdo populární, rozhodli spíše voliči než jakási komise, která bude zkoumat pravost hlasů. Šlo především o prezidentského kandidáta Michaila Kasjanova. A oni jsou si toho vědomi, že to nebylo úplně optimální. Ale chtěl bych říct to hlavní. To Rusko je teďko na jakémsi rozcestí a ty cesty jsou dvě, protože tento stav podle mého názoru nemůže dlouho zůstat a buď se bude vyvíjet směrem k nějakému daleko ... autoritativnější formě nebo naopak je šance, že bude konvergovat něco, co je blíže jaksi k evropskému chápání demokracie. A já si myslím, že je třeba alespoň zkusit alespoň trochu pomoci, kdyby to šlo tím druhým směrem. Protože ono to v tomto stavu stát nezůstane, dojde tam k vývoji. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Takže v tomto považujete Paroubkovu cestu do Moskvy za užitečnou? 

Jan MLÁDEK, bývalý ministr zemědělství, hospodářský analytik ČSSD -------------------- Ano, v tomto samozřejmě za užitečnou. Ale samozřejmě jako já bych chtěl říct, že ono se to neregulovalo zdaleka jenom na toto, samozřejmě diskuse probíhaly také o radaru, o Kosovu a v neposlední řadě o hospodářské spolupráci, která se rozběhla a dostala se z toho propadu teprve za osm let vlád sociální demokracie. A chceme doufat, že stávající vláda ty vztahy rostoucí nepoškodí. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Říká Jan Mládek, jehož se dále tážeme. Jiří Paroubek tvrdil, že se mimo jiné hodlá dozvědět více o ruských názorech na americký radar v České republice, dozvěděl se? Jan Mládek si myslí, že ano. 

Jan MLÁDEK, bývalý ministr zemědělství, hospodářský analytik ČSSD -------------------- Ano. Dozvěděl se a dozvěděl se o tom především to, že probíhala velmi intenzivní jednání, ale bohužel ne s Českou republikou, ale s Polskem, které totiž po tom, co prohrála volby obdoba našeho ODS, pan Kaczynski, Právo a spravedlnost, tak se začali Poláci chovat tak, jak se od takové země očekává. Nejenom, že vyjednávali velmi aktivně s Američany, to znamená dosáhnout co nejlepších podmínek pro ono umístění radaru, ale že také vyjednávali s Rusy, aby si co nejméně poškodili vztahy s touto zemí. A já netvrdím, že všechny ty věci, které vyjednávali, jejich pozice byly správné, ale nepochybně ten polský postoj ... prostě ty Poláci předvedli, co má takováhle země v takovéto situaci dělat. Bohužel naše vláda akorát jako radostně aplaudovala pro radar. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- No, nicméně Rusko, jak se nyní zdá, vyjednává s USA o těch protiraketových zařízeních. A jak se zdá, mění svůj doposud zcela odmítavý názor na celou věc. Pokud Rusko v nějaké modifikované podobě, dejme tomu, ona americká zařízení ve střední Evropě přijme, změní potom ČSSD svůj zcela odmítavý názor k radaru? 

Jan MLÁDEK, bývalý ministr zemědělství, hospodářský analytik ČSSD -------------------- Je pravděpodobné, ale není to úplně jisté, ale velmi pravděpodobné je, že se prezident Putin s prezidentem Bushem skutečně dohodnou někdy, tuším, koncem tohoto týdne. A já bych nechtěl spekulovat o tom, jaká ta dohoda bude, byť nám samozřejmě Rusové něco naznačili. Ale ono to může být ještě všechno trochu jinak. Ale hlavně bych chtěl říct, že my jsme pochopili jednu věc, oni nejednají ... Rusko a Spojené státy jsou přece jenom obě dvě země s obrovským vějířem zájmů a oni nejednali jenom o radaru, oni jednají o mnoha jiných různých věcech. A takže se zdá, že oni můžou vstřícnější přístup ruský k českému radaru vyměnit za zase vstřícnější přístup Spojených států v jiných záležitostech, které s Českou republikou nemají nic společného. A co se týče pozice ČSSD vůči této věci, tak ta je neměnná. Pan předseda Paroubek to několikrát jasně řekl my nechceme na našem území žádné cizí vojáky. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Celý náš pořad se více méně odvíjí od otázky, kdo vlastně dnes řídí a utváří zahraniční politiku, státní zahraniční politiku. Jaký je názor analytika Jana Mládka? 

Jan MLÁDEK, bývalý ministr zemědělství, hospodářský analytik ČSSD -------------------- Státní politiku jednoznačně utváří vláda, která je ještě ovlivňována panem prezidentem Klausem, to je naprosto zřejmé. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Takže vy zcela odmítáte, že by si opoziční ČSSD už vytvářela jakési zahraničněpolitické předpolí pro eventuální další vládní angažmá. 

Jan MLÁDEK, bývalý ministr zemědělství, hospodářský analytik ČSSD -------------------- Ale to jsou dvě různé věci. Česká strana sociálně demokratická samozřejmě má řadu zahraničních partnerů především v západní Evropě a také v Rusku a samozřejmě jako strana, která má reálnou šanci se účastnit na moci, tak chce si udržet kontakt i v době, kdy je v opozici, to je přece logické. A ODS to dělala velmi mnoho a musím říct, že pokud chtějí mluvit o konstruktivismu, tak by si měli vzpomenout na počin pana poslance Zahradila v Evropském konventu, který velmi poškodil zájmy České republiky. Takže oni škodili velmi intenzivně, když byli v opozici. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Je zajímavý, že ministr zahraničí Schwarzenberg Jiřího Paroubka více méně za jednání v Rusku pochválil, ale premiér Topolánek jeho aktivity označil za smrtící. To také o něčem vypovídá. 

Jan MLÁDEK, bývalý ministr zemědělství, hospodářský analytik ČSSD -------------------- To já myslím, že spíš svědčí o panu premiérovi a spíš je to otázka na něj, to bych skoro ani nekomentoval. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Tak tedy nekomentuje exministr Jan Mládek. A jak se česká zahraniční politika jeví zvenku? O komentář a o odpověď na to, kdo určuje zahraničněpolitickou koncepci státu, jsem se zeptala i europoslankyně Jany Hybáškové. My jsme se s předřečníky, tedy s Jiřím Pehe a s Janem Mládkem, shodli na tom, že česká zahraniční politika působí poněkud nekonzistentně, ale možná to vidíme tady z české kotliny. Jak se tedy česká zahraniční politika jeví z pohledu unijních struktur? Jako kompaktní koncepce? 

Jana HYBÁŠKOVÁ, poslankyně Evropského parlamentu -------------------- Tak česká zahraniční politika tradičně, čímž se vážu ke slovu česká, působila poněkud nevyrovnaným dojmem tím, že jsme pravidelně mívali schizma mezi politikou ministerstva zahraničních věcí, mezi politikou parlamentní opozice a zejména politikou Pražského hradu. Takže tvrdě řečeno nejde až tak o nic jiného, o nic nového pod sluncem. V současné době je ale problém jiný. Problém není jenom v tom, že na úřadu vlády se plánuje jeden typ zahraniční politiky, Černínský palác k němu občas přizvukuje více silněji, někdy méně silněji. Ale problém je v tom, že zejména opozice odmítá vnímat českou zahraniční politiku jako komplex a naopak ji zneužívá ke svému, a řekla bych nejen k jakýmsi malým zájmům, ale především k opozičnímu zviditelnění. A já z úrovně Evropského parlamentu, kde samozřejmě máme také pozice a opozice a mohu po čtyřech letech působení soudit, jakou roli v Evropě vztahy mezi těmito politickými silami hrají, mohu říci, že u nás se jedná především o naprostou naivitu a nezkušenost. Samozřejmě pozice a opozice umí hrát duální politické hry jak uvnitř Evropy, tak v zahraničí, ale vždycky je to s nějakým jasným cílem, s cílem něčeho dosáhnout. Bohužel mně se zdá, že právě třeba zahraniční politika ČSSD je hodně často vedena velmi naivistickým prvoplánovým cílem pouze se zviditelnit. A to právě ještě vůbec ne v zahraničí, ale především na domácí politice. To snad je ten největší problém, který s českou zahraniční politikou máme, totiž že nám ani v ní tak nejde o to, co budeme dělat, čeho dosáhneme a jak budeme působit okolo sebe, ale používáme ji především k tomu, abychom se zdůraznili a zviditelnili doma. Je to tedy jakýsi subnástroj domácí politiky a to je zatím velmi takové jaksi školácké a nevhodné. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Ovšem vnímáte právě na té unijní, bruselské úrovni ty domácí přestřelky a jednotlivé aktivity jako opravdu zásadní problém? Mám na mysli například cesty Jiřího Paroubka. Vy sama jste velmi kritizovala jeho pouť do Sýrie, nyní ještě byl v Rusku. Ale také kontroverzní vystupování prezidenta Klause v zahraničí. Nebere se to trošku jako český folklór a nakonec ta vrcholná politika přece jenom odpovídá evropským standardům? 

Jana HYBÁŠKOVÁ, poslankyně Evropského parlamentu -------------------- Já budu velmi tvrdá, co se týče těch výletů pana Paroubka. Já jsem se shledala pouze s tím, že vážně poškodily jednu dlouhodobou a dobře mířenou ... cíl české zahraniční politiky, to je politika vůči Kubě, která se právě s jakýmsi tedy rádoby Paroubkovským oportunismem dostala do hodně podivného světla. Ale dokonce bych řekla, že zdaleka největší český problém není ani právě zmiňovaná hra mezi pozicí a opozicí, jako je jím problém pozice. Česká republika na jedné straně usiluje o mnoho komunikačních, politických, zahraničněpolitických a vážných témat k vyřešení během svého předsednictví, tedy snaží se stavět do role státu, který plnou parou a vědomě má na to, aby kočíroval Evropskou unii. A tatáž pozice, tatáž vládní politika stejnými ústy Evropskou unii dokáže nejen kritizovat a odmítnout, ale dokáže jí zároveň zesměšňovat. A právě toto dilema, to znamená dilema vztahu především k Evropě a tudíž samozřejmě i k její jednotné zahraniční politice, je dilematem, kterému vlastně lidé nerozumí, které z nás činí stát nepochopitelný, netransparentní a nejistého a nečitelného partnera. To je veliký problém. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A chová se v rámci Evropské unie nějaký stát podobně? Mám na mysli teď třeba ty tanečky kolem lisabonské smlouvy, kdy část ODS, tedy nejsilnější vládní strany, chce celou záležitost nechat posoudit Ústavnímu soudu například. 

Jana HYBÁŠKOVÁ, poslankyně Evropského parlamentu -------------------- To vyvolává velmi smíšené dojmy. Já bych řekla, že zatím největší problém, který jsme v této oblasti utržili, byl problém sjednávání amerických víz a výrok ministra vnitra Langera, že nebude rukojmím, nebo obětí Evropy, právě v době, kdy lisabonská smlouva přináší veliký pohyb v postupné integraci evropských bezpečnostních a právních systémů. A máme-li tedy, protože právě rady ministrů vnitra jsou a budou stále důležitější i kvůli lisabonské smlouvě, být schopni tuto velmi citlivou oblast Evropy kočírovat, tak potom nemůžeme se, a já nechci říct v zahraničí, protože Evropa není zahraničí, i v tom je tady jakýsi neevropský diskurs, projevovat. Ale právě taková ta česká pozice - Evropa nemá jednotnou zahraniční politiku, proto se jí nemusíme řídit a proto pojďme k ní přispět různými našimi folklórními zájmy, je nepochopitelná z toho důvodu, že nejsme stát, který je jaksi historicky mocností, velmocí. Nejsme stát, o kterém jasně všichni vědí, že má historicky, po staletí definován zájmy, jak je má Francie nebo jako je má Velká Británie. A přesto se takto pokoušíme chovat. Pak prostě nakonec se nedá říct nic jiného, než že prostě působíme směšně. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Říká Jana Hybášková, jíž leží na srdci české evropské angažmá. Česko ovšem ve zmiňovaných kulisách čeká velká unijní premiéra a tou je evropské předsednictví od ledna příštího roku. Jsme na to dobře připraveni a zvládneme to? Mohla by to být vzhledem k nejednotnosti politické scény a stále ostřejším kontroverzím třeba blamáž? 

Jana HYBÁŠKOVÁ, poslankyně Evropského parlamentu -------------------- Já nechci říct, že by to mohla být blamáž. Já se domnívám, že na stávající vládu a i na ODS toto předsednictví dopadlo hodně nešťastně. Nebyl to jejich výběr a myslím, že se s ním snaží vyrovnat maximálně objektivně a snaživě, seč mohou. Problém je spíše v tom nastavení toho období, kdy opravdu institucionálně je velmi nejasné, jaká bude role evropských ministrů zahraničních věcí v té době, jaká bude konec konců ve vztahu třeba právě k zahraniční politice i role premiérů. To jsou všechno otevřené otázky. A není pravdou, že v Evropě velké věci rozhodují jenom velké státy. I právě středně velké státy, jako je Česká republika, ale jako je třeba také Nizozemí, mohou hrát roli poměrně slušného brokera právě proto, že nejsou velkými státy. Kdyby tedy česká politika přinášela okolo sebe méně folklóru, byla méně domácostředná a více se snažila o to být tím čestným evropským vyjednavačem, mohla by vlastně toho velmi složitého období té první poloviny roku 2009 využít i k tomu, abychom prokázali právě to, že jsme pevným, čestným a svým způsobem i trošku jako /nesrozumitelné/ státem, který ovšem dokáže mít v těch šedých rozhodovacích oblastech velký vliv. Čím víc budeme křičet, čím více budeme okatě říkat, že nejsme rukojmím Evropy, tím více si tuto šanci budeme uzavírat. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Proč je ono období tak nešťastné a tak nešťastné právě pro ODS? 

Jana HYBÁŠKOVÁ, poslankyně Evropského parlamentu -------------------- No, nešťastné je proto, že jaksi v době sjednávání té první tedy smlouvy, která kvůli francouzskému a nizozemskému referendu nakonec nebyla schválena, tak tak jak čas postupoval a jak vypadá ratifikace lisabonské smlouvy, tak zřejmě první pololetí roku 2009 je opravdu unikátní dobou pro to, že by v zásadě lisabonská smlouva měla plnohodnotně platit. To znamená, Evropa by měla mít nejenom prezidenta Evropské rady, ale měla by také mít de facto ministra zahraničí a měla by mít také třetí velmi vlivnou nezávislou osobnost, předsedu komise. Vztahy mezi těmito třemi nejen osobnostmi, ale především jejich institucemi jsou bohužel touto ústavou ne přesně definovány a bude spíše věcí praxe, jak budou vztahy mezi institucemi evropského prezidenta, evropského ministra zahraničních věcí a evropské předsedy rady nastaveny. Ale to je právě to, že k tomu je potřeba hodně trpělivosti, usadit ten praktický úzus vhodně. A to je to, co bude ležet na našich ramenou, bude-li to ležet. Protože Evropa sama ví, že v červnu roku 2009 budou takzvané evropské volby, pro většinu české veřejnosti téma nepříliš podstatné, nějaké volby do nějakého Evropského parlamentu. Skutečností ovšem je, že z těchto voleb vzejde nová evropská politická konstelace. Zvítězí-li v nich v celé Evropě pravice, potom zřejmě bude předsedou komise a komise bude více pravicová. Otázkou tedy je, zda vůbec tyto orgány, o kterých jsem předtím mluvila, to znamená prezident a předseda rady, budou v té první polovině roku 2009 konstituovány nebo zda to bude čistě jenom jakési přechodné, překlenovací, přemosťovací období, kde se vlastně bude teprve čekat až na výsledek evropských voleb a vlastně ta skutečná Evropa začne potom fungovat až za švédského předsednictví a my se tedy ocitneme v jakémsi pobytě na mostě čekání na evropské volby. Tam je potom ještě jedno pravidlo, které zatím v Čechách nemáme zkušenosti, a to je taková situace, že samozřejmě v té kampani evropských voleb, tedy i voleb do Evropského parlamentu, všichni ti, kdo kandidují, zpravidla vystupují a kampaňují proti radě a Rada Evropské unie v té době to bude Česká republika, to bude ODS. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Politolog Jiří Pehe se přimlouvá za to, aby Česká republika v rámci toho předsednictví přišla s nějakým silným tématem. Je možné takové silné téma, na němž by se naopak osvědčila česká zahraniční politika, v tuto chvíli nalézt? 

Jana HYBÁŠKOVÁ, poslankyně Evropského parlamentu -------------------- Ne, první polovina roku 2009 rozhodně není právě pro to všechno, o čem jsem hovořila, to je období jaksi velmi přesného šachování mezi tím, co říká litera nové evropské ústavy a jak tato litera bude de facto naplněna. To je období usazování institucí, to není období pro velká témata, ať již ve vnitřní nebo zahraniční politice. A notabene je to dáno také tím, že těžko mít větší témata, než je může mít Sarkozy. A skoro těžko mít větší témata, než je může mít poměrně vyhraněné Švédsko. Čili i z hlediska sledu těchto předsednictví my jsme stále mostem a skutečně právě to období první poloviny roku 2009 i právě proto, že se v něm jde do evropských voleb, a právě proto, že se budou usazovat ty instituce, je obdobím, kdy se všichni velmi pečlivě budou vyhýbat jakémukoliv velkému tématu. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Podotýká europoslankyně Jana Hybášková. S níž se i závěrem pořadu podíváme do zahraničí a pokusíme se nalézt určité paralely české diplomacie. Podívejme se na věc ještě z jiné strany. Nyní si odbývá premiéru první z nových členských zemí a jedna z nejmenších zemí Slovinsko, tedy země, kde jste byla léta velvyslankyní. Jak si Lublaň vede, co všechno museli Slovinci udělat a v čem bychom se mohli eventuálně poučit a co bychom neměli opakovat? 

Jana HYBÁŠKOVÁ, poslankyně Evropského parlamentu -------------------- No, samozřejmě Slovinci to nemají jednoduché z toho titulu, že Slovinsko je skutečně maličký státeček a s velmi minimalistickou administrativou, byť právě proto, že vlastně ve všech předchozích obdobích administrativa seděla v Bělehradě a Slovinci ji jenom po malinkých částečkách, v opravdu minimalistické podobě budovali ve zmíněných devadesátých letech. Takže pro ně náklad řídit Evropu je nesmírně těžký především z hlediska personálního zabezpečí a personálních zdrojů. Druhou otázkou je také otázka finanční. Prostě to je maličká nová země, která samozřejmě pro to, aby obsadila všechna velká témata a všechny velké posty, se musela hodně nadřít a ta očekávání byla velmi smíšená. Pokud já vím, tak zatím v tomto předsednictví nedošlo k žádnému zásadnímu faux pas a myslím si, že byť jaksi to není agenda, nebo předsednictví, které na sebe strhává pozornost světa, tak že je zatím zvládáno technicky velice dobře. Jenže mluvíte-li se Slovinci, tak oni měli jediný problém, že oni se strašně báli, že to nezvládnou. Slovinsko, ač se nám to může zdát s podivem, protože Slovinci jsou nám svojí mentalitou, kulturou, konec konců tradicí i historií velmi blízcí, jsou nesmírně proevropští. Čili oni s prominutím, že to řeknu natvrdo, byli v postavení šprta, který vstupuje na gymnázium a má jediný problém, třese se, jestli to gymnázium zvládne. Zatím ho zvládají a je na nich i vidět, že z nich opadává takový ten stres. Ale všichni dělali úplné maximum, strašně se snažili. Ani pravice, ani levice, ani střed, prostě nikdo ve Slovinsku nezpochybňoval maximum lidských, finančních a organizačních příprav. Takže oni opravdu jaksi do toho šli s plnou vervou udělat pro Evropu maximum. V tom bych řekla - holt bychom se od nich mohli poučit, protože tato plná verva a až takový ten školácký pocit - zvládneme to, zatím si myslím, že v České republice v porovnání se Slovinskem nepanují. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Takže úplně na závěr. Domníváte se, že se Česká republika zatím příliš maximálně, maximalisticky nepřipravuje. 

Jana HYBÁŠKOVÁ, poslankyně Evropského parlamentu -------------------- Já to nemohu soudit, nejsem toho každodenním svědkem. A rozhodně jaksi nechci vystoupit s touto kritikou, protože o ní nemám dostatek informací. A v té technické rovině my celkem ... já si nemohu stěžovat na komunikaci ze strany úřadu vlády, ze strany velvyslanectví, paní velvyslankyně Vicanové konkrétně. Já spíš bohužel jako politik, více než jako bývalý diplomat, sleduji to politické pnutí právě kupříkladu v této situaci a informace o tom, že čeští vládní poslanci dávají k přezkumu lisabonskou smlouvu Ústavnímu soudu. No, to si dáváme gól do vlastní branky. A takže jsme tak jaksi nahlíženi jako někdo, do půl roku před předsednictvím je schopen si dát gól do vlastní branky. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A poněkud skeptickými slovy europoslankyně Jany Hybáškové končí dnešní vydání Studia STOP, kde zazněly i názory politologa Jiřího Pehe a exministra a ekonomického analytika Jana Mládka na to, kdo určuje a vytváří zahraniční politiku českého státu. 

Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas