13. listopadu  2008  rubrika: Studio STOP

Rozhovor s Janem Bubeníkem

Listopad 89

Listopad 89

Devatenácté výročí událostí 17. listopadu se kvapem blíží a my jsme v této souvislosti pozvali jednoho z vůdců tehdejších studentských protestů a někdejšího vězně Fidela Castra Jana Bubeníka. Dobrý večer.

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Dobrý večer. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Pane Bubeníku, co tedy děláte dnes, devatenáct let po listopadových událostech? Říkalo se, že jste lovcem mozku. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Tak, to je takový nešikovný český překlad té profese, které se už přes deset let věnuji. Česky bych řekl, že vedu personálně poradenskou firmu, která pomáhá především finančnímu sektoru vybírat topmanagement. To je asi padesát procent naší klientely a zbytek jsou další firmy. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A daří se? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Daří. Zaplať Pánbůh daří. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Gratulujeme. Ale teď se musíme zeptat, jestli si v současné době právě dnes říkáte: "To je dobře, že jsme se tenkrát do revoluce pustili." Ani jsme tenkrát nevěděli, že to bude revoluce, že? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Samozřejmě, zaplať Pánbůh za ty dary, že nás to možná nenapadlo a že tenkrát v té mladické naivitě a nerozvážnosti jsme do toho opravdu šli, protože si myslím, že dneska, alespoň já sám za sebe jsem strašně rád, že žijeme v civilizované demokratické zemi se všemi, řeknu, dětskými nemocemi a hádání se politické scény, aspoň z mého pohledu jsem strašně rád, že jsem, řeknu, téměř devatenáct let v politickém důchodu a že můžu dělat obyčejné věci, jako věnovat se rozvoji firmy, vychovávat dvě malé děti a mít opravdu jako spokojený život. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Takže, nejste znechucen z polistopadového vývoje? Já myslím, že značná část populace by to řekla. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Je potřeba se opravdu na to podívat trošku jako s odstupem, podívat se na to trošku objektivněji. Já si myslím, že když se podíváme na to, jakým způsobem, jako jak velký kus vývoje jsme opravdu ušli, jak dobře se nám všem tady žije, minimálně, i když si to zprůměrujeme, to, co máme k dispozici nejenom materiálně, hlavně co se týče svobod a občanskoprávních věcí, tak si myslím, že to opravdu lze srovnávat jenom velice těžko. Trochu mě mrzí, že lidé se nechávají zahnat ke zkratkovitému chování a že ta historická paměť je opravdu krátká a lidé to poměřují jenom, řekněme, určitými materiálními statky. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A vás ti politici neštvou, jako štvou celou řadu ... 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že úplně pochopitelně. I v tomhle řemesle lze tu práci dělat dobře, méně dobře a naprosto diletantsky, a na druhou stranu to odpovídá, řekněme, já bych řekl, stavu a zájmu naší společnosti o věci veřejné. A asi vždycky musí dojít k určité prahové hodnotě, aby se o to začali starat lidé, kteří to myslí opravdu vážně a mohou si dovolit jít do politiky. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Já se ještě chvíli vrátím do událostí před devatenácti lety. Jak k těm událostem dnes Jan Bubeník říká? Revoluce, převrat, sametový převrat, plyšák? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já tomu sám jako říkám stále sametová revoluce, ale myslím si, že to je v těch uvozovkách jako, řekněme, termín, který se vžil, který jsme sami ani nevymysleli, vymyslel ho novinář z Chicago Tribune. Ale tak je to něco, co se ustálilo jako takový terminus technicus toho, co se tenkrát stalo. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Vy jste říkal, že jste nechtěli původně strhnout komunismus. Tak co jste vlastně chtěli? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že jsme si nedokázali představit, že bychom dokázali svrhnout komunismus. Aspoň teda, když mluvím za sebe. Já si myslím, že to byla spontánní reakce na to, že už se tenkrát tady opravdu nedalo dýchat, aspoň z pohledu té mladé generace, a že jsme se chtěli pokusit nabýt aspoň pár základních svobod, jako si volně povídat, číst si zajímavé knížky a nebýt vyhazováni z vysoké školy proto, že máme třeba trošku jiné názory než naši profesoři vědeckého komunismu. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A vy jste tehdy byl na té Národní třídě 17. listopadu? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- No, byl jsem tam, ano. Nějaký jsem schytal, měl jsem klíče zabořeny hluboko ve stehenním svalu a byl jsem zmlácen. Před horšími následky mě zachránilo to, že jsem si vyzvednul ruksak s čistým prádlem od maminky. Protože otec od 68 nesměl učit, tak dělal na dráze, tak to byl aspoň jeden z mála jako výhod toho, že nesměl učit. Ale můj spolubydlící z koleje tam byl zbit tak, že byl v bezvědomí, takže já jsem ho táhnul městskou hromadnou dopravou do Motola na neurologii, kde shodou okolností sloužil náš ročníkový učitel, takže ho nezapsal do knihy a poslal ho se mnou domů, takže já jsem celou noc strávil tím, že jsem ho pozoroval, jestli nemá krvácení. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A jak si dnes ty události vysvětlujete? Říkalo se, že to je akce odpůrců vládnoucího establishmentu oné věrchušky, že to víceméně vyprovokovali lidé kolem Štěpána a dalších. Těch výkladů je dneska strašná spousta, tak jak to vidíte dnes s tím devatenáctiletým odstupem? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Z toho, co jsem, z těch historických pramenů, které různě rychle a různě kouskovitě vycházely na povrch, tak mě osobně se zdá, že to byl opravdu vnitřní boj uvnitř komunistické strany těch v uvozovkách mladých netrpělivých se dostat k moci, vůči těm, kteří se dostali k moci převratem nebo tou invazí v roce 68. Používali nás tenkrát k mocenskému boji, akorát že se jim to vymklo z rukou, zaplať Pánbůh. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Čím to bylo, že ten režim už byl z podstaty tak prohnilý, že se najednou zhroutil jako domeček z karet? A to jsme netušil nikdo z nás, že to je takhle. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Víte co, my jsme neměli tenkrát vůbec žádné srovnání, žádný přístup k informacím, všechno bylo tajné. Myslím si, že jediný, co člověk mohl dělat, aby byl trošku informovaný, je poslouchat Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky a občas poslechnout to, že v bývalém Sovětském svazu se jim začaly bouřit kavkazské republiky a že měli plné ruce práce a ekonomicky i morálně ten režim byl víc shnilý, než my jsme si asi dokázali tenkrát představit. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A kdy jste založili to studentské koordinační centrum? To bylo hned pár dnů po tom 17. listopadu. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že to bylo dokonce přes víkend, toho 17. bylo v pátek a přes víkend v podstatě se lidé, co zůstali na koleji, tak v sobotu jsme se všichni zberchávali a říkali jsme si s těma modřinama ti šťastnější, že prostě asi revoluce nebo demonstrace protirežijní nejsou asi nic pro nás. Ale pak jsme se dozvěděli, že měl umřít student. A musím říct, že v neděli jsme se trošku otřepali a začali jsme chodit dveře od dveří na koleje a snažili jsme se lidem říct, co se děje, a snažili jsme se je vyburcovat k tomu, abychom se sešli, a my jsme v neděli večer na koleji na Kajetánce, vlastně Fakultě dětského lékařství, kde jsem byl ve čtvrtém ročníku, tak jsme založili stávkový výbor a v pondělí jsme to vlastně dotáhli do školy, začali jsme koordinovat ty věci skrz další univerzity a vysoký školy. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A čekali jste tak velký ohlas? Připojili se intelektuálové, nakonec se připojili v té poslední fázi, vyhrocené fázi i dělníci, pracující. To jste s možná v tu neděli, když jste chodili dveře od dveří, asi nepředstavovali. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Spousta lidí nás poslalo někam, bouchli dveřma, že chtějí mít klidnej víkend, a někteří z nich vůbec nevěděli, o čem mluvíme, a mhoho z nich se bálo. A já si myslím, že z tohohle pohledu celkem pochopitelně. Tak jsem říkal, předtím já jsem si to nedokázal vůbec představit, co k čemu může vést. A jak jsme se později taky dozvídali, tak to bylo o pár hlasů v českým politbyru, že na nás neposlali prostě český vojsko, a když si uvědomíme, že tady bylo kolem sto tisíce sovětskejch vojáků, tak si myslím, že jsem měl víc štěstí než rozumu, že tady dneska sedíme a povídáme si o tom jako o určité historické události. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A jak se stalo, že vás vůbec někdo začal brát vážně? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Moje osobní interpretace, proč zrovna tahle generace a proč nás brali vážně ostatní, je, že naši rodiče se o něco takového pokoušeli v 68, ale jít pěstmi proti tanku, jako ty výsledky známe dodnes. Lidé v lepších případech nemohli pracovat nebo myli okna, že jo, a tak dál. Ale my jsme byla první generace, která ještě nebyla přímo natvrdo konfrontována s tou mocí té totality. Takže jsme si ani neuvědomovali, proti čemu jdeme. A naši rodiče by nám to určitě zakazovali, jako to zakazovali moji rodiče po telefonu mě. Ale na druhou stranu v podstatě jim potom nezbylo nic jiného, než nás podpořit. A myslím si, že tenkrát, aspoň pro mě, my jsme byli ti bílí rytíři a ta pravda a ta lež jako byla tak strašně evidentní úplně všem, i těm lidem, kteří v podstatě na tom režimu participovali, že najednou se nenašel nikdo, kdo by to věrohodně byl schopen obhájit. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Tak, já jak si to pamatuji, tak najednou si všichni začali říkat: "Tak u nás už je to taky", když to bylo ve východním Německu, v Bulharsku. A kdy vy jste poprvé dostal signál, že skutečně ta změna může být a že vás národ bere vážně? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Pro mě osobně to bylo na schůzi, kterou svolal SSM na Praze 5, kde byla naše Fakulta dětského lékařství, a já jsem tam byl vyslanej jakoby reprezentovat člověka, kterej byl na tý demonstraci. A tak jsme se tam bavili s lidma z různejch fabrik, že jo, ze Smíchova, z ČKD, z Tatrovky, a v tu chvíli tam najednou neohlášeně přišel okresní tajemník KSČ a všichni tu hlavu takhle sklopili a najednou bylo ticho, a já jsem tam teďka stál na tom pódiu a ten člověk tam na mě začal něco hulákat už od dveří, že ty červený barety byli kluci jako parašutisti na procházce. Samozřejmě se to ve mě všechno sevřelo, ten automatismus toho strachu, tak pro mě to byl ten moment, že jsem musel zabouchnout ty dveře. A tak jsem mu řekl: "Vy tady nejste zván, my jsme ale demokrati, tak se posaďte, já vám potom, až domluvím, tak vám dám slovo." A musím říct, že on se úplně zmlknul, tak se zapotácel, sednul si na zadek a v tu chvíli tam pak pár lidí si dodalo odvahu a viděl jsem, že přemýšlejí stejně a že čekali jenom na to, až někdo opravdu najde tu odvahu a začne ty věci popisovat tak, jak jsou. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Když bychom se opět ponořili do těch událostí, co by Jan Bubeník dělal jinak s tou dnešní zkušeností tehdy? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- To je hrozně těžká a velice spekulativní otázka. Já jsem prostě tenkrát akorát študoval medicínu a hrál košíkovou a občas jsem se snažil organizovat ten trošku sociální život od párty až po trošku sofistikovanější věci v klubu, kde jsme měli Nohavicu a Mišíka a lidi, který třeba nemohli tenkrát nahrávat a nebo vystupovat. O, řekněme, o politice jsem zase tolik nepřemýšlel. Ale myslím si, že co bych zkusil udělat, je asi jednoznačnější popsání toho zla. To znamená, opravdu asi zakázat komunistickou stranu a daleko jednoznačněji postavit mimo hru ty lidi, kteří se teďka derou, minimálně na krajích, k moci. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A ještě jsem se chtěl zeptat, abychom nespekulovali, na jaký ten okamžik z doby před devatenácti lety nejčastěji vzpomínáte? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Těch momentů jej opravdu hodně, ale asi nejvíc si pamatuju na to, jak jsem jakoby první den v práci poslance jsem hlasoval pro Václava Havla jako pro našeho prezidenta, a v tu chvíli jsem měl asi poprvé ten pocit, že to je nevratné. A nikdy nezapomenu o dva dny později na ten Silvestr, který na Václavském náměstí jako dostal opravdu rámec festivalu v Riu, jako to bylo čistý štěstí. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Ale vy jste potom se v té politice už tolik neangažoval, pokud si vzpomínám. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já jsem slíbil Občanskému fóru, že dosloužím do voleb a že budu součástí kampaně Občanského fóra v roce 90. A pak jsem ale rezignoval a šel jsem zpátky do školy a já jsem měl ten pocit, že v jednadvaceti letech těžko můžu regulovat ostatním lidem život, když o něm vím tak málo. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A vy jste před devíti lety se také nechtěl účastnit té aktivity Děkujeme, odejděte. Je to tak? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Je to tak. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A proč? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Protože se mi zdálo, že před devíti lety by podobná aktivita byla ohromě kurážná. Ale po deseti letech se mi zdálo, že to bylo opravdu hrozně málo říct, že s něčím nesouhlasím, já jsem to těm lidem nebral, ale myslím si, že budili očekávání, které potom, celkem pochopitelně pro mě, nenaplnili. Já jsem rozuměl, proti čemu protestují, ale myslím si, že nenabízeli žádnou variantu. A nakonec, opravdu si myslím, že zklamali spoustu lidí, protože se tomu sentimentu nepostavili opravdu do čela a nezačali. Já jsem měl pocit, že takovéhle věci je potřeba si taky odpracovat a že když řekněte a, že musíte vědět i bé v tomhletom případě. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A kdyby se nějaká aktivita chystala třeba k dvacátému výročí událostí teda příští rok, nějaká platforma, která by možná měla i nějaké politické ambice, Jan Bubeník by se zúčastnil? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- To opravdu záleží na tom, kdo by to byl, jaký by měl cíle a tak dále. Já si myslím, že když jste se jako já zapletli do takovéhle historické události v historii vaší země, tak vám nikdy věci veřejné nebudou lhostejné. Ale na druhou stranu si myslím, že v tuhle chvíli shledávám daleko víc naplňující a praktičtější a mám z toho daleko rychlejší zpětnou vazbu jak v práci, tak třeba při východě dětí, kterou podle mě nikdo za mě nemůže udělat. A takže to by opravdu záleželo na tom, co to je. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A Studio STOP dnes hovoří s někdejším studentským aktivistou Janem Bubeníkem. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Pane Bubeníku, vy jste na sebe upozornil ještě před sedmi lety, přesněji řečeno, upozornila na vás kubánská policie, která vás zatkla a zavřela do vězení, pak se rozjela poměrně složitá mezinárodní akce, aby vás Castrovy policisté či soudci pustili. Nebylo pro vás nakonec to kubánské vězení důležitější zkušeností než listopadový převrat? Určitě to muselo být minimálně stejně dramatické. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Bylo to dramatické a zase to bylo, řekněme, definující pro mě z jiného úhlu pohledu, byl jsem starší. Já si myslím, že z osobního pohledu určitě. Já měl relativně hodně času přemýšlet o všech možných věcech. Tam jsem si uvědomil, že jsem potkal různé prezidenty světa, měl jsem hrozně zajímavý život a vystudoval jsem potom školu v Americe. Ten svět se mi najednou otevřel, ale vždycky, když mi bylo ouvej, a ten tlak tam byl někdy docela veliký, tak jsem si utíkal do takového šťastného místa, a to byla moje rodina. V tu chvíli jsem si uvědomil, že asi něco, co mi chybí, aby ten můj život byl nějak kompletní, je opravdu moje vlastní rodina a děti. A to byl asi jeden signál, kterej já jsem si osobně tam odsud odnesl. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Takže to nebyla ani tak politická zkušenost, jako spíš osobní. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Z mýho pohledu, i bylo tam spoustu politických aspektů, a o těch se můžeme bavit, ale jako pro mě asi jakoby z osobní zkušenosti a z toho, co to pro mě znamenalo, jako určitý předěl, jako pro člověka, tak to bylo určitě to, že ta rodina je něco, co teprve dává tomu životu nějaký zakončující smysl. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A neříkáte si dnes, že to třeba jste trochu přehnal, že jste šel do zbytečně velkého rizika? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že ne. Kdyby mi to samozřejmě někdo řekl předem, tak bych asi řekl: "Děkuju, o tohleto nestojím." To bych lhal, kdybych říkal něco jiného. Ale do té doby tam za podobné aktivity snad nejhůř perzekuovali švédské novináře, které dali asi na tři, čtyři dny do toho prvního vězení, kde my jsme taky byli ty první tři, čtyři dny, a pak je v podstatě vyhostili za to, že měli taky kávu s dvěma disidenty. Takže, to mě přišlo jako, řekněme, přípustné riziko nebo něco únosné za to, abych tam ty lidi šel podpořit, protože to bylo něco, co já považuju za naší povinnost to podat dál, podělit se o tu naději, že oni nejsou těmi blázny a že jednou snad budou mít stejně kvalitní, klidný život, jako máme my. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- I dneska sledujete, co se děje na Kubě, sledujete churavějícího Fidela Castra, který jaksi vládne nevládne v teplákové soupravě odněkud z nemocnice. Co si o tom myslíte? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Znova, to pro mě byla tak jako zásadní, osobní zkušenost s totalitárním režimem, byť už jenom jedenáct let poté, co my jsme se jich zbavili, tak potom jsem se sešel s Tomášem Pojarem, a to naše povídání bylo jedním z impulsů založení toho Výboru pro podporu demokracie na Kubě, kde nakonec s podařilo sehnat takové světové veličiny, jako je Václav Havel, Madeleine Albright, spoustu bývalých prezidentů z latinské Ameriky. Takže, já stále podporuju práci tohodle výboru a hlavně práci Člověka v tísni a setkávám se s kubánským exulanty a monitoruju to. Participoval jsem na několika konferencích jak u nás, tak ve světě. Takže, tyhle věci sleduju a myslím si, že vždycky mě to bude samozřejmě kvůli té mé zkušenosti zajímat. Je to velice zajímavý případ, protože to je opravdu ostrov, na který se těžko, řeknu, proniká a zkouší tam nějaké kosmetické úpravy. Ale myslím si, že dokud Fidel Castro nezemře, že asi tam, to je podle mé spekulace, bude ten impuls, kdy je možné, že se tam začne to domino hýbat. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- No, nicméně existují nejrůznější scénáře pocastrovského vývoje a některé jsou hodně chmurné. Říká se, že pokud se zhroutí ta věrchuška, ten establishment, tak tam může třeba zavládnout krveprolití, násilní střety, revoluce, kontrarevoluce. Domníváte se, že jsou tyto prognózy na místě? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že to je určitě jeden z validních alternativních scénářů. Na druhou stranu mě uklidňuje to, že když se potkávám s druhou, třetí generací kubánských Američanů, tak to nejsou lidi, kteří by měli jako v očích revanš, ale snaží se, jsou to většinou velice úspěšní profesionálové, jestli jsou to lékaři, stavební inženýři nebo byznysmani. Oni ale mají určitý patos, oni tomu říkají lakos. A prostě ten boj nesou za ty svoje prarodiče a nebo rodiče a chtějí být především technicky platní, aby pomohli tu zemi nastavit do řeknu civilizovaných parametrů. Takže, to je asi velká výhoda. Možná to bude, ale nejdřív musí proběhnout předání moci a tam ten ozbrojený konflikt nelze vyloučit. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Vy už jste zmínil, že nepovažujete vyrovnání s komunismem za úplně šťastné, ovšem nesete za to určitou zodpovědnost, býval jste členem komise 17. listopadu. Tak kam jste vy tehdy dospěli? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- No, tenkrát ta komise se jmenovala pro přesnost Komise pro dozor nad vyšetřováním událostí 17. listopadu a neměla téměř žádné pravomoci. A tenkrát se nám generál Lorenz jako šéf StB v podstatě chodil smát a byl to takový prnví nesmělý pokus o to, opravdu začít rozkrývat alespoň to, co tenkrát, co vedlo k tomu bití na Národní třídě, jak se paní Šmídová ptala, a posléze to převzaly klasické orgány činné v trestním řízení. Ale myslím si, že to vyrovnání jako neproběhlo zdaleka v té hloubce a šířce, jak by mohlo. Je to asi dáno tím, že spoustu bývalých komunistů se nakonec dostalo na všech možných partajních lístcích zpátky do politického establishmentu, takže ten apeasement a nebo takové to vyrovnání naoko samozřejmě mělo a způsobilo ještě daleko větší křivdy a většinou to způsobovalo křivdy těm, kterým se mělo dostat určité aspoň morální satisfakce. Takže v mnoha případech lidé, třeba vojáci z druhé světové války, kteří byli na té západní frontě, se jim dostává alespoň morálního zadostiučinění teď. Můžeme za to děkovat, ale je to trochu málo a trochu pozdě. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A co se tedy mělo udělat jinak? Dá se to tak nějak říct, nebo existuje příklad v nějaké sousední zemi, že to dělají o něco lépe? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že tady nebyl nějaký recept na to, jak to opravdu dělat. Nebýt Václava Havla, tak by tady asi proběhl daleko míň, i když někteří argumentují i opačně. Já si myslím, že to je otázka názoru. Myslím si, že se tady mohly daleko dřív a radikálněji otevřít archivy a udělat to daleko víc strukturovaně a na vědecké bázi, přinést do toho daleko víc objektivity. I když i tam potřebujete trošku časového odstupu. Takže to, co se dneska děje, tak já jenom vítám, co se týče zřízení Ústavu pro studium totality. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- O tom ještě budeme hovořit, ale teď možná, ještě než zavřeme onu historickou část našeho povídání, tak taková možná obecnější otázka. Za rok bude nové české demokracii dvacet let, což je stejný věk, jaký byl vyměřen první Československé republice. Dnes se na její demokratické dědictví všichni odvoláváme, říká se, že to byl ostrůvek demokracie v té velmi chmurné evropské situaci. Jaký podle vás bude odkaz polistopadového vývoje, až budete přemýšlet třeba za rok u toho kulatého výročí? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Když se na to znova podívám globálně, tak jsem velice spokojen a musím říct, že ten vývoj překonal veškeré moje divoké očekávaní. To, že se tedy teďka bavíme o tom, jestli trochu víc doprava, jestli třicet korun sem a nebo tam, tak je to v podstatě jako dětská hra a jeho legrace, byť nás to někdy dovádí opravdu jako k šílenství a k pěnám u úst. Ale myslím si, že to jsou v podstatě maličkosti a jsou to hrátky, a je fajn, že se o tom někdo může v podstatě tady handrkovat. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Takže, až budeme hovořit s těmi vnuky, tak jim budeme vyprávět, jak my jsme vybudovali tu českou demokracii a oni budou tedy obdivně mhouřit oči. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- /nesrozumitelné/. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- To já si myslím, že bude obvyklé u našich potomků, ale myslím si, že jako to, že jsme v Evropské unii, to, že jsme v NATO, jsou opravdu systémové kroky, které jsou neoddiskutovatelné a je to dobrý základ prostě budovat tu zemi dál. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Tak, a my se teďka vrháme do současné doby. Předlistopadoví funkcionáři KSČ se vracejí do velké politiky, v některých krajích se po drtivém vítězství ČSSD dostávají přímo do vedení kraje. A mnoha lidem to ani nevadí. Například budoucí hejtman Středočeského kraje David Rath, který chce vládnout menšinově za podpory komunistů, k dnešní roli KSČM říká: 

David RATH, budoucí hejtman Středočeského kraje -------------------- Já mám pocit, že ten český model je možná lepší než model v některých těch jiných zemích, kde komunistická strana zanikla po tom 89, a transformovala se nebo přelezla do jiných politických subjektů. Čili, já myslím, že tady je možná i ten vývoj České republiky v tomto čestnější a transparentnější, protože tedy zůstala komunistická strana jako určitá pokračovatelka té předlistopadové, byť oni taky se trochu od ní odtáhli, ale ne tak, jak bych si já třeba představoval, já bych si ten předěl představoval možná tvrdí, jasnější, ostřejší. Ale přece jenom, oni se trochu odtáhli, ale ne úplně, takže tady každý volič si může říct, jestli je to čestné, není to čestné takovou stranu volit a proč, nebo nevolit. A v okamžiku já mám strach, že kdyby úplně zanikla, že nezaniknou její voliči, nezaniknou její členové, nezaniknou její funkcionáři, a představa, že většina z nich odejde z politiky, ne, já mám obavu ... 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Že přijdou do ČSSD například. 

David RATH, budoucí hejtman Středočeského kraje -------------------- No, Pánbůh ví. Někteří dokonce v minulosti přešli do ODS, jiní do jiných stran a zmizelo by to. Přitom ti lidé samozřejmě by zůstali. Čili, myslím si, že je daleko férovější, když tady ta strana existuje. A pokud voliči jí zůstanou věrní, tak je to normální politická strana. Ale já si myslím, i ten vývoj ukazuje, že postupem slábne taky, že prostě tady ta role těch menších stran bude asi slábnout. Navíc, víte, mě nepřijde úplně fér jenom ukazovat na komunisty a ono se zapomíná na lidovce. A vzpomeňme, vždyť lidovci tady s komunisty vládly v Národní frontě, měli své ministry, konečně slavný ministr za zdravotnictví za komunistického režimu Plojhar, to byl kněz, lidovecký funkcionář. Čili, oni se aktivně podíleli na všem od padesátých let. Minimálně mlčeli ke všem těm věcem, dokonce se obávám, že tak drobně připomáhali v všech těch špatností a zlých věcí, co se tady děly. A teď se ukazuje jenom na tu komunistickou stranu a říká se: "Vy jste se nevyrovnali s minulostí, vy nesete ten hřích té minulosti", a že by se to připomínalo bratrům a sestrám z lidové strany, tak to se moc nepřipomíná, což je chyba. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Řekl Českému rozhlasu 6 David Rath. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Pane Bubeníku, tak David Rath je váš vrstevník, dokonce vy jste studoval na lékaře, on studoval na lékaře. Vy ovšem tvrdíte, že to vyrovnání s komunismem nebylo úplně šťastné, dalo se dělat o hodně lépe. On říká naopak, že šťastné bylo. Jak to, že máte tak jiné historické zkušenosti? Dokážete to vysvětlit? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Tak, tohleto opravdu nedokážu vysvětlit. Já si myslím, že David Rath je člověk, kterej je, musím mu složit poklonu, myslím, že tam asi dvakrát popřel sám sebe v tom krátkém příspěvku. On je opravdu skvělý demagog a slovní ekvilibrista. Já se docela stydím za to, že v tuhle chvíli komunisté se dostávají opravdu do toho druhého patra české politiky. A David Rath to vysvětluje tak, aby to prostě nějakým způsobem bylo pro něj přijatelné, aby si to ospravedlnil. Ono tohleto umí opravdu, možná jako jeden z nejlepších v téhle disciplíně. Takže, ale když se podíváte na to, co pan Grospič, což je jeho, řekněme, kolega, šéf Komunistické strany Čech a Moravy ve Středočeském kraji, když si přečtete některé jeho především vnitrostranické příspěvky, tak z toho jde úplně stejný mráz jako prostě z toho, co si povídali tady komunisti v padesátých nebo sedmdesátých letech. A ono to samozřejmě někdy je úsměvné, protože, řekněme, máme ty instituce daleko hlouběji zakotvené. Ale komunisté začínali před 48 podobnými nenávistnými výroky a já aspoň nevidím nic, co by ubralo z té jejich totalitární třídní nenávisti. To samozřejmě se má tendenci tady zapomínat. A tihle lidé v mnoha případech byli součástí toho establishmentu, oni byli těmi lidmi, kteří nepřijímali prostě některé děti disidentů do škol, kteří vyhazovali lidi z jejich zaměstnání. A na to, když budeme zapomínat, tak jsme hloupí. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Je pravda, že předlistopadoví funkcionáři skutečně teď nastupují do krajských rad. A vy tedy vidíte v tomto vývoji nějaká opravdu vážná rizika? Není to už taková řekněme labutí píseň? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já bych doufal, velice bych si to přál. Já rozumím tomu, že těch necelých dvacet let je stále ještě relativně malá doba, komunisti byli úplně úžasní v tom, kolik spoluviníků po cestě udělali. Každý, kdo měl ambici jenom trošku ve své profesi něco dokázat a něco řídit, tak musel jim jít na ruku nebo z něj udělali člena strany. Jestli potom někomu ubližoval, nebo ne, je druhá otázka. Ale tak se podívejte, kolik lidí tady buď ve straně bylo a nebo jejich rodinní příslušníci. Takže, to je pak hrozně těžké se od téhle věci samozřejmě principielně distancovat. A nemít lidi, kteří samozřejmě se shlukují, protože se stále bojí toho, že by jim tento režim ubližoval stejně jako oni ubližovali svým režijním protivníkům. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Vy jste říkal, že nejste rád, že komunisté se dostali ne tu krajskou úroveň, to patro ovšem může být předpokojem k tomu nejvyššímu patru, tedy k účasti na centrální vládě. Obáváte se takového vývoje a myslíte si, že je vůbec možný? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že je velice možný, když slyšíte, řekněme, druhého muže sociální demokracie, nebo předpokládaného místokrále, tak, a je to člověk, který dřív byl v ODS, tak já si myslím, že tihleti lidé udělají pro to, aby se dostali k co největší moci, téměř cokoliv. Ono bohužel lidé mají tendenci si přivyknout na to, co se okolo nich děje a brát to jako normální. A podle mě to normální není a myslím si, že tady ta obava na místě stále je. Právě pro to, co říkal i pan doktor Rath, že komunisté se opravdu nevzdali těch svých principů té třídní nenávisti a zdaleka se nedistancovali od té své minulostí tím způsobem, jak bychom si asi představovali. Proto, abychom tyhle obavy mohli odložit. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Můžeme být tedy nepříjemně překvapeni, ovšem když už mluvíme o rizicích české politiky, tak se často říká, že to skutečné nebezpečí není v komunistech, ale je někde jinde. Například mnozí politici či pozorovatelé tvrdí, že hlavní rizika pro českou politiku číhají v korupci a ve vlivu silných lobbistů. To například naší stanici řekl politický veterán, senátor a teplický primátor Jaroslav Kubera. 

Jaroslav KUBERA, senátor, primátor Teplic -------------------- Skutečně došlo k propojení byznysu s politikou, ale ne v tom smyslu, jak bývá v médiích uváděno nebo jak bylo v Kubiceho zprávě, ale prostě proto, že i zákonodárci jsou pod obrovským tlakem různých skupin a je to vidět. A já za ta léta, co sedím v Senátu, už to umím identifikovat, kdy se ten zákon dělá proto, že ho potřebujeme, a kdy se dělá proto, aby z toho někdo měl byznys. A tak to funguje i na krajích a to je právě to, co je špatně. Je možné, když řeknu příklad, kraj potřebuje udělat nějakou významnou stavbu nebo něco podobného, tak když je ten záměr prvotní, tak je v pořádku, když si na tom i někdy vydělá. V pořádku už ovšem není, když je to obráceně. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- No, tak, pane Bubeníku, slyšeli jsem slova z praxe, z praxe senátora Kubery, který jistě tu českou politiku má po dvanácti letech v senátorském křesle docela dobře zmapovanou. Vy se pohybujete v byznysu, ve světě velkých financí, velkých korporací, domníváte se, že tam číhá nebezpečí, tedy číhá nebezpečí v tom propojení byznysu, lobbistů a politiky? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- To je samozřejmě klasický italský model. A to, když politika začne samozřejmě ovlivňovat a nebo potom ovládat soukromý sektor, to je jedna věc, ale potom, když je to soukromý sektor, který v podstatě má tyhlety mafiánské praktiky, tak řeknu, o to hůř. A v tu chvíli je to opravdu útok na základy demokracie. A já si myslím, že to je problém jako vývojový, protože tady do politiky šlo po revoluci spousta lidí, pro které to byl vrchol nejenom společenského uplatnění, a to by bylo naprosto v pořádku, to je tak v každé zemi, ale pro které to byl vrchol materiálního uspokojení nebo. A ti lidé neměli tenkrát opravdu materiálně nic a najednou ovlivňují opravdu miliardové a stamiliardové toky peněz, a někdy asi nepodlehnout tomu pokušení to přihrát svému kamarádovi a něco nebo z toho něco mít přímo osobně, to si myslím, že asi je velice těžké. Na druhou stranu, abych nepletl lobbismus jako legitimní prezentaci určitých zájmů a důležitých bodů pro určitou skupinu jak v průmyslu, nebo i v neziskovém sektoru, tak je jedna věc. Ale to, co asi myslí pan Kubera, jsou lidé, kterých v podstatě zprostředkovávají a vykonávají korupci, a to si myslím, že je docela zásadní rozdíl. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A myslíte si, že je dnes vůbec možné v této zemi úspěšně podnikat, aniž by člověk byl v nějakých těch klientských sítích nebo přímo aniž by někoho podplácel? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že to lze. Já to mám vyzkoušené osobně. Dodal bych k tomu, že my nemáme v tuhle chvíli ani jednu státní zakázku nebo klienta, který je spoluvlastněn státem. Udělali jsme to nebo došli jsme k tomu naprosto záměrně po určitých zkušenostech. A já jsem strašně rád, že jsme v té situaci, že si můžeme v podstatě vybírat, s kým a pro koho budeme pracovat. Ale mnoho firem takovouhle volbu nemá, zvlášť, když má třeba nakoupenou technologii a pracuje v sektoru, kde hlavním zadavatelem je město, kraj nebo stát. A tam samozřejmě jako každý, kdo se pohybuje v reálném životě, slyší někdy hororové příběhy. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- To znamená, kdybych třeba chtěl podnikat v dopravních službách, ve veřejné dopravě, třeba proto vyrábět lokomotivy nebo něco provozovat, tak bych si měl připravit černý fond, tak jste to myslel? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- No, tak to je to, co člověk slyší. Já zaplať Pánbůh u těhletěch věcí nejsem a já jsem rád, že u toho nemusím být, ale myslím si, že to je realita dnešního života a to je ten problém, proč i ta země není tak efektivní. A spousta věcí je velice neefektivních a ty extra náklady samozřejmě prodražují věci. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Tyto mafiánské či klientelistické praktiky, souvisí to nějak s tím, že jsme devatenáct let po komunismu, nebo to je nezávisle na sobě? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že to nemusí být přímo závislé, já si myslím, že to je opravdu o tom, jaké standardy tady nastavují lidé, kteří jsou v těch klíčových místech. Ale podle mého je to do určité míry poplatné tomu, že tady teprve opravdu dochází k základní akumulaci bohatství. A myslím si, že teprve někdy třeba za dalších deset, patnáct let by možná moje generace, jim bude padesát, pětapadesát a prodají svoje firmy a budou mít možnost jít do politiky, řekněme, a dělat jí jako veřejnou službu, protože je to baví, protože to považují za důležité, ale materiálně a i jinak budou zabezpečeni natolik, že opravdu nebudou mít zapotřebí si nějakým způsobem přikrádat. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Vy jste ze začátku řekl, že je to takový italský model. Tam ovšem ten mafiánský způsob trval několik desítek let, možná ještě déle. Dokonce jsem se dočetla, že mafie je nejlukrativnějším, nejvíce prosperujícím odvětvím v Itálii, myslím, že jsou to právě zprávy z úterka. Takže, vy jste docela optimistický, že teda ta první generace se zašpiní a pak už to bude všechno v pořádku. Ale nebojíte se, že ty generace budou špinavější a špinavější? Navíc víme, že nejen podnikatelé a politici, ale třeba i podnikatelé, politici a organizovaný zločin jede v určitých věcech, nakonec jsme to viděli v těch aférách o odposleších a o roli kmotra Mrázka, který snad znal každého, kdo v této zemi něco znamená. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Ten pokus o to ovlivňovat politiku a zpětně přes to ekonomickou moc, tak to, si myslím, bude, bylo, jest a bude tam, kde budou lidi. Já si myslím, že budou lidi se pokoušet dostat, já řeknu, neférovou výhodu kvůli tomu, že něco znají na určitého člověka, který rozhoduje třeba o veřejných zakázkách. Ale jde o to, aby ta společnost měla sebečistící mechanismy, jako je to třeba v západní Evropě nebo v Americe, kde samozřejmě když ti lidé jsou nakonec chyceni s těmi kalhoty dole, tak jsou taky společensky dotlačeni na okraj a není slušné se s nimi dál vídat. Já si myslím, že to je taky i problém, řeknu, české společnosti, že v tuhletu chvíli ještě ne úplně rozlišuje, jakým způsobem určití lidé k majetku přišli a dostatečně se nepopularizují ti lidé, kteří založili firmu, vytvořili spoustu pracovních příležitostí, platí daně a, řekněme, došli toho majetku poctivě a odlišit je od lidí, kteří v podstatě někde něco ušulili. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A Studio STOP dnes debatuje s bývalým studentským aktivistou Janem Bubeníkem. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Pane Bubeníku, já jsem si všiml při naší debatě, že sledujete práci Žáčkova ústavu, tedy oficiálně Ústavu pro studium totalitních režimů. Splnil vaše očekávání? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že oni jsou teprve na začátku své cesty. A přes ty porodní bolesti a přes to politikum vůbec jejich vzniku si myslím, že je prostě strašně dobře, že vznikli, že se ta minulosti začíná zkoumat vědeckými metodami, že je začleněna do oficiální, řeknu, státní struktury. Je to úřad. A ten verdikt, jestli to budou dělat dobře, nebo ne, na ten si ještě musíme počkat. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Nicméně ústav má za sebou několik, upřímně řečeno, kontroverzních kroků. Měl podle vás například zveřejňovat případ spisovatele Milana Kundery tak, jak ji zveřejnil? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já souhlasím s ředitelem Žáčkem v tom, že se to mělo stát na stránkách nebo v periodikách ústavu, a ne to, že si jeden badatel to vykousne tímhle způsobem a pak se toho, řekněme, zmocní privátní médium a udělá z toho svou ... 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Celosvětovou akci nakonec. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Ano, a to si myslím bez komentáře, nebo bez kontextu, bez historického vysvětlení a možná ověření dalších dat nemuseli to asi vypouštět jako polotovar, který potom vedl k mnoha spekulacím. Čili, tohleto si myslím, že by se mim nemělo stávat, nebo myslím si, že to bylo laciné a asi jim to moc k určitému vědeckému a objektivnímu kreditu nepřidalo. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Vědecký ústav historický, ten má samozřejmě nějaký společenský význam, ale znamená to vůbec něco pro veřejnost? Proč bychom si měli připomínat ty nepříjemné časy, kdy jsme všichni tak do značné míry selhávali nebo spolupracovali, proč bysme to měli vlastně dělat? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- No, právě proto, abychom potom třeba nevolili komunisty. Lidé mají tendenci zapomínat na to, co potom už ten totalitární režim dělá s každým z nás a nebo jak ten systém potom opravdu ty lidi semílá a dovádí je k opravdu hraničním situacím, kde nikdo z nás asi nedokáže říct, jestli by selhal nebo neselhal, dokud v té situaci opravdu nebude a dokud nebude existenčně nějakým způsobem závislý na tom režimu a nebo jeho děti. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- To znamená, že vlastně by nám to mělo umožnit, abychom pochopili vnitřek toho systému, jak vlastně fungoval ten komunistický mechanismus a co dělal s lidmi. Rozumím tomu tak? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Přesně tak. Já si myslím, že my toho dostatečně nevíme. Já opravdu jsem měl to štěstí, že jsem byl relativně mladý člověk a nebyl jsem pro ten režim v tu chvíli ještě tak důležitý, aby na mě napřimoval, řekněme, svůj tlak. Ale to, co se dělo okolo, jsem nechápal, nebo nevěděl jsem o tom, ale samozřejmě že o tom něco věděli třeba moji rodiče, prarodiče, ale celkové mechanismy, i ta technologie moci a toho útlaku, si myslím, že tady v mnoha případech nebyla vynesena na světlo a stojí za to to těm lidem připomenout. Někteří lidé si pamatují gulagy, ale to, co všechno, jakým způsobem to bylo i technicky dotahováno do detailu, si myslím, že se snaží nebo si zaslouží na to být studováno a vyvedeno na světlo. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Nicméně, může to zvládnout onen ústav, navíc někým nemilovaný ústav? Víme, za jakých porodních bolestí vznikal a víme, jakou má pověst právě v té pravicové části společnosti, a na druhé straně se nabízí otázka, tak devatenáct let po listopadu je tedy nezreformovaná komunistická strana, kterou volí patnáct procent obyvatel, je to i velmi cenný elektorát, úsek elektorátu, který je velmi lákavý pro nejrůznější politické subjekty. Tak co s tím? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Mě to vůbec nepřekvapuje, že samozřejmě ta levá část nechce, aby jim bylo připomínáno to, čeho byli v mnoha případech spolupachateli. Takže, to je úplně normální. A totéž jejich elektorát, kterej v mnoha případech taky byl, řekněme, tou proaktivnější částí té společnosti, tak nechce být. Oni si samozřejmě zavírají oči a nechtějí, aby tohleto bylo znovu opakováno a vyváděno na světlo. Čili, to je pro mě naprosto pochopitelné. Ale na druhou stranu, o to víc si myslím, že je třeba se na to objektivně a vědecky podívat a ukázat a mít to varování pro budoucí generace, protože si myslím, že je hloupé opakovat stejné chyby. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A je to škoda, náš čas pomalu končí, ale já bych ještě těch pár minut využil k jedné otázce. Když vy jste tou specializovanou personální agenturou, tak mě by totiž zajímala jedna věc, jestli se Češi hodí na vedoucí místa velkých společností, ať už tuzemských nebo nadnárodních, stejně dobře jako jiné národy, třeba Britové nebo Němci. Jaká je vaše zkušenost? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Moje zkušenost je, že někteří Češi se na to hodí velice dobře. Toho důkazem je angažmá Petra Šmídy třeba v Alfabance v Rusku jako generálního ředitele anebo Martina Dlouhého, který v tuhle chvíli je generálním ředitele firmy Makro v Indii. A mohl bych tady jmenovat desítky a desítky podobných lidí. V tuhletu chvíli nemůžeme generalizovat a není, řekněme, český styl managementu. Myslím si, že Češi se velice osvědčili především v otvírání východních trhů, a to z důvodu jazykové a kulturní relevance. A zároveň tam přinesli západní styl řízení, ale rozuměli té mentalitě postkomunistické transformace. Takže, tam si je mezinárodní firmy velmi cení. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Takže, čeští manažeři jsou vhodní spíš pro tu východní část? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Ne nutně. Tam samozřejmě měli určitou kompetitivní výhodu té vlastní osobní zkušenosti jak jako člověka, tak jako manažera, který tady třeba zakládal nebo transformoval bývalý socialistický podnik na parametry, řekněme, kompatibilní se západní Evropou, se zbytkem té korporace, pro kterou pracuje. Ale jsou lidé, řeknu Robert Chvátal, který vede teďka T-Mobile v Rakousku. To opravdu záleží na tom, jestli ten daný člověk, jeho parametry a zkušenosti se hodí pro tu danou firmu a je jedno, jestli na západě nebo na východě. Na tom východě se hodili lépe než lidé třeba z Ameriky, kteří samozřejmě nic o té minulosti neví. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Když jsem se připravovala na ten náš dnešní rozhovor, tak jsem narazila na vaše interview v Hospodářských novinách nedávno, kde jste si posteskl, že Česku chybí starší manažeři. To znamená, že lovíte ve vodách už té polistopadové mladé inteligence, kdybych to tedy zobecnila? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Ano, mě bylo letos v dubnu čtyřicet a my jsme generace bez mentorů, protože naši otcové a dědové vlastně neprožili nebo neměli zkušenost s privátním sektorem, s trnží ekonomikou. Takže, ta, když se podíváte na ředitelská místa, tak ten průměr bude někde mezi, většina ředitelů a topmanažerů bude někde mezi pětatřiceti, pětačtyřiceti lety. Tady neproběhla normální mezigenerační selekce a chybí tady opravdu ta mentorská, řeknu, otcovská generace, která by trošku radila spíš z pozice té životní zkušenosti než nutně té technické dovednosti. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Vy jste personální manažer, zajímáte se o veřejné záležitosti, tak máte názor na to, jak máme personálně zajištěno evropské předsednictví. Jsou tady lidé, kteří by tento úkol dobře zvládli? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že jsou tady lidé, kteří by to zvládli, jestli jsou zrovna na těch pravých místech, nedokážu říct, protože opravdu jsem neměl důvod se zabývat tím, kdo, řekněme, bude nějakým způsobem administrovat české předsednictví. Znám pár lidí, kteří to angažmá vzali. Tito lidé jsou jazykově vybaveni a obstojí v Evropské komisi a nebo kdekoliv. A myslím, si, že by byli velice úspěšní i v privátním sektoru, jestli to platí pro celý ten ansámbl, to těžko říct bez toho, že byste je nějakým způsobem poměřil. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A na úplný závěr. Vy jste řekl na začátku našeho interview, že jste spokojen, že jsme součástí aliancí NATO a zároveň Evropské unie. Nás čeká tady od ledna předsednictví. Co by podle vás i vhledem k vaší nynější profesi a k vaší nedávné dávné minulosti mělo být prioritou našeho předsednictví? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že určitě věda, inovace a vzdělávání. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Říká host dnešního interview Studia STOP Jan Bubeník. Děkujeme za vaše vzpomínky, názory, informace, prognózy. Někdy na shledanou. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Děkuji, hezký večer. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Techniku měla na starosti Ivana Braunerová. Od mikrofonu se loučí: 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Petr Holub. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A Jana Šmídová. Na slyšenou. Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Příjemný večer vážení, i dnes je pro vás připraveno interview Studia STOP. Od mikrofonu vás zdraví: 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Petr Holub. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A Jana Šmídová. Devatenácté výročí událostí 17. listopadu se kvapem blíží a my jsme v této souvislosti pozvali jednoho z vůdců tehdejších studentských protestů a někdejšího vězně Fidela Castra Jana Bubeníka. Dobrý večer. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Dobrý večer. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Pane Bubeníku, co tedy děláte dnes, devatenáct let po listopadových událostech? Říkalo se, že jste lovcem mozku. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Tak, to je takový nešikovný český překlad té profese, které se už přes deset let věnuji. Česky bych řekl, že vedu personálně poradenskou firmu, která pomáhá především finančnímu sektoru vybírat topmanagement. To je asi padesát procent naší klientely a zbytek jsou další firmy. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A daří se? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Daří. Zaplať Pánbůh daří. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Gratulujeme. Ale teď se musíme zeptat, jestli si v současné době právě dnes říkáte: "To je dobře, že jsme se tenkrát do revoluce pustili." Ani jsme tenkrát nevěděli, že to bude revoluce, že? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Samozřejmě, zaplať Pánbůh za ty dary, že nás to možná nenapadlo a že tenkrát v té mladické naivitě a nerozvážnosti jsme do toho opravdu šli, protože si myslím, že dneska, alespoň já sám za sebe jsem strašně rád, že žijeme v civilizované demokratické zemi se všemi, řeknu, dětskými nemocemi a hádání se politické scény, aspoň z mého pohledu jsem strašně rád, že jsem, řeknu, téměř devatenáct let v politickém důchodu a že můžu dělat obyčejné věci, jako věnovat se rozvoji firmy, vychovávat dvě malé děti a mít opravdu jako spokojený život. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Takže, nejste znechucen z polistopadového vývoje? Já myslím, že značná část populace by to řekla. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Je potřeba se opravdu na to podívat trošku jako s odstupem, podívat se na to trošku objektivněji. Já si myslím, že když se podíváme na to, jakým způsobem, jako jak velký kus vývoje jsme opravdu ušli, jak dobře se nám všem tady žije, minimálně, i když si to zprůměrujeme, to, co máme k dispozici nejenom materiálně, hlavně co se týče svobod a občanskoprávních věcí, tak si myslím, že to opravdu lze srovnávat jenom velice těžko. Trochu mě mrzí, že lidé se nechávají zahnat ke zkratkovitému chování a že ta historická paměť je opravdu krátká a lidé to poměřují jenom, řekněme, určitými materiálními statky. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A vás ti politici neštvou, jako štvou celou řadu ... 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že úplně pochopitelně. I v tomhle řemesle lze tu práci dělat dobře, méně dobře a naprosto diletantsky, a na druhou stranu to odpovídá, řekněme, já bych řekl, stavu a zájmu naší společnosti o věci veřejné. A asi vždycky musí dojít k určité prahové hodnotě, aby se o to začali starat lidé, kteří to myslí opravdu vážně a mohou si dovolit jít do politiky. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Já se ještě chvíli vrátím do událostí před devatenácti lety. Jak k těm událostem dnes Jan Bubeník říká? Revoluce, převrat, sametový převrat, plyšák? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já tomu sám jako říkám stále sametová revoluce, ale myslím si, že to je v těch uvozovkách jako, řekněme, termín, který se vžil, který jsme sami ani nevymysleli, vymyslel ho novinář z Chicago Tribune. Ale tak je to něco, co se ustálilo jako takový terminus technicus toho, co se tenkrát stalo. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Vy jste říkal, že jste nechtěli původně strhnout komunismus. Tak co jste vlastně chtěli? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že jsme si nedokázali představit, že bychom dokázali svrhnout komunismus. Aspoň teda, když mluvím za sebe. Já si myslím, že to byla spontánní reakce na to, že už se tenkrát tady opravdu nedalo dýchat, aspoň z pohledu té mladé generace, a že jsme se chtěli pokusit nabýt aspoň pár základních svobod, jako si volně povídat, číst si zajímavé knížky a nebýt vyhazováni z vysoké školy proto, že máme třeba trošku jiné názory než naši profesoři vědeckého komunismu. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A vy jste tehdy byl na té Národní třídě 17. listopadu? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- No, byl jsem tam, ano. Nějaký jsem schytal, měl jsem klíče zabořeny hluboko ve stehenním svalu a byl jsem zmlácen. Před horšími následky mě zachránilo to, že jsem si vyzvednul ruksak s čistým prádlem od maminky. Protože otec od 68 nesměl učit, tak dělal na dráze, tak to byl aspoň jeden z mála jako výhod toho, že nesměl učit. Ale můj spolubydlící z koleje tam byl zbit tak, že byl v bezvědomí, takže já jsem ho táhnul městskou hromadnou dopravou do Motola na neurologii, kde shodou okolností sloužil náš ročníkový učitel, takže ho nezapsal do knihy a poslal ho se mnou domů, takže já jsem celou noc strávil tím, že jsem ho pozoroval, jestli nemá krvácení. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A jak si dnes ty události vysvětlujete? Říkalo se, že to je akce odpůrců vládnoucího establishmentu oné věrchušky, že to víceméně vyprovokovali lidé kolem Štěpána a dalších. Těch výkladů je dneska strašná spousta, tak jak to vidíte dnes s tím devatenáctiletým odstupem? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Z toho, co jsem, z těch historických pramenů, které různě rychle a různě kouskovitě vycházely na povrch, tak mě osobně se zdá, že to byl opravdu vnitřní boj uvnitř komunistické strany těch v uvozovkách mladých netrpělivých se dostat k moci, vůči těm, kteří se dostali k moci převratem nebo tou invazí v roce 68. Používali nás tenkrát k mocenskému boji, akorát že se jim to vymklo z rukou, zaplať Pánbůh. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Čím to bylo, že ten režim už byl z podstaty tak prohnilý, že se najednou zhroutil jako domeček z karet? A to jsme netušil nikdo z nás, že to je takhle. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Víte co, my jsme neměli tenkrát vůbec žádné srovnání, žádný přístup k informacím, všechno bylo tajné. Myslím si, že jediný, co člověk mohl dělat, aby byl trošku informovaný, je poslouchat Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky a občas poslechnout to, že v bývalém Sovětském svazu se jim začaly bouřit kavkazské republiky a že měli plné ruce práce a ekonomicky i morálně ten režim byl víc shnilý, než my jsme si asi dokázali tenkrát představit. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A kdy jste založili to studentské koordinační centrum? To bylo hned pár dnů po tom 17. listopadu. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že to bylo dokonce přes víkend, toho 17. bylo v pátek a přes víkend v podstatě se lidé, co zůstali na koleji, tak v sobotu jsme se všichni zberchávali a říkali jsme si s těma modřinama ti šťastnější, že prostě asi revoluce nebo demonstrace protirežijní nejsou asi nic pro nás. Ale pak jsme se dozvěděli, že měl umřít student. A musím říct, že v neděli jsme se trošku otřepali a začali jsme chodit dveře od dveří na koleje a snažili jsme se lidem říct, co se děje, a snažili jsme se je vyburcovat k tomu, abychom se sešli, a my jsme v neděli večer na koleji na Kajetánce, vlastně Fakultě dětského lékařství, kde jsem byl ve čtvrtém ročníku, tak jsme založili stávkový výbor a v pondělí jsme to vlastně dotáhli do školy, začali jsme koordinovat ty věci skrz další univerzity a vysoký školy. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A čekali jste tak velký ohlas? Připojili se intelektuálové, nakonec se připojili v té poslední fázi, vyhrocené fázi i dělníci, pracující. To jste s možná v tu neděli, když jste chodili dveře od dveří, asi nepředstavovali. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Spousta lidí nás poslalo někam, bouchli dveřma, že chtějí mít klidnej víkend, a někteří z nich vůbec nevěděli, o čem mluvíme, a mhoho z nich se bálo. A já si myslím, že z tohohle pohledu celkem pochopitelně. Tak jsem říkal, předtím já jsem si to nedokázal vůbec představit, co k čemu může vést. A jak jsme se později taky dozvídali, tak to bylo o pár hlasů v českým politbyru, že na nás neposlali prostě český vojsko, a když si uvědomíme, že tady bylo kolem sto tisíce sovětskejch vojáků, tak si myslím, že jsem měl víc štěstí než rozumu, že tady dneska sedíme a povídáme si o tom jako o určité historické události. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A jak se stalo, že vás vůbec někdo začal brát vážně? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Moje osobní interpretace, proč zrovna tahle generace a proč nás brali vážně ostatní, je, že naši rodiče se o něco takového pokoušeli v 68, ale jít pěstmi proti tanku, jako ty výsledky známe dodnes. Lidé v lepších případech nemohli pracovat nebo myli okna, že jo, a tak dál. Ale my jsme byla první generace, která ještě nebyla přímo natvrdo konfrontována s tou mocí té totality. Takže jsme si ani neuvědomovali, proti čemu jdeme. A naši rodiče by nám to určitě zakazovali, jako to zakazovali moji rodiče po telefonu mě. Ale na druhou stranu v podstatě jim potom nezbylo nic jiného, než nás podpořit. A myslím si, že tenkrát, aspoň pro mě, my jsme byli ti bílí rytíři a ta pravda a ta lež jako byla tak strašně evidentní úplně všem, i těm lidem, kteří v podstatě na tom režimu participovali, že najednou se nenašel nikdo, kdo by to věrohodně byl schopen obhájit. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Tak, já jak si to pamatuji, tak najednou si všichni začali říkat: "Tak u nás už je to taky", když to bylo ve východním Německu, v Bulharsku. A kdy vy jste poprvé dostal signál, že skutečně ta změna může být a že vás národ bere vážně? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Pro mě osobně to bylo na schůzi, kterou svolal SSM na Praze 5, kde byla naše Fakulta dětského lékařství, a já jsem tam byl vyslanej jakoby reprezentovat člověka, kterej byl na tý demonstraci. A tak jsme se tam bavili s lidma z různejch fabrik, že jo, ze Smíchova, z ČKD, z Tatrovky, a v tu chvíli tam najednou neohlášeně přišel okresní tajemník KSČ a všichni tu hlavu takhle sklopili a najednou bylo ticho, a já jsem tam teďka stál na tom pódiu a ten člověk tam na mě začal něco hulákat už od dveří, že ty červený barety byli kluci jako parašutisti na procházce. Samozřejmě se to ve mě všechno sevřelo, ten automatismus toho strachu, tak pro mě to byl ten moment, že jsem musel zabouchnout ty dveře. A tak jsem mu řekl: "Vy tady nejste zván, my jsme ale demokrati, tak se posaďte, já vám potom, až domluvím, tak vám dám slovo." A musím říct, že on se úplně zmlknul, tak se zapotácel, sednul si na zadek a v tu chvíli tam pak pár lidí si dodalo odvahu a viděl jsem, že přemýšlejí stejně a že čekali jenom na to, až někdo opravdu najde tu odvahu a začne ty věci popisovat tak, jak jsou. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Když bychom se opět ponořili do těch událostí, co by Jan Bubeník dělal jinak s tou dnešní zkušeností tehdy? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- To je hrozně těžká a velice spekulativní otázka. Já jsem prostě tenkrát akorát študoval medicínu a hrál košíkovou a občas jsem se snažil organizovat ten trošku sociální život od párty až po trošku sofistikovanější věci v klubu, kde jsme měli Nohavicu a Mišíka a lidi, který třeba nemohli tenkrát nahrávat a nebo vystupovat. O, řekněme, o politice jsem zase tolik nepřemýšlel. Ale myslím si, že co bych zkusil udělat, je asi jednoznačnější popsání toho zla. To znamená, opravdu asi zakázat komunistickou stranu a daleko jednoznačněji postavit mimo hru ty lidi, kteří se teďka derou, minimálně na krajích, k moci. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A ještě jsem se chtěl zeptat, abychom nespekulovali, na jaký ten okamžik z doby před devatenácti lety nejčastěji vzpomínáte? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Těch momentů jej opravdu hodně, ale asi nejvíc si pamatuju na to, jak jsem jakoby první den v práci poslance jsem hlasoval pro Václava Havla jako pro našeho prezidenta, a v tu chvíli jsem měl asi poprvé ten pocit, že to je nevratné. A nikdy nezapomenu o dva dny později na ten Silvestr, který na Václavském náměstí jako dostal opravdu rámec festivalu v Riu, jako to bylo čistý štěstí. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Ale vy jste potom se v té politice už tolik neangažoval, pokud si vzpomínám. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já jsem slíbil Občanskému fóru, že dosloužím do voleb a že budu součástí kampaně Občanského fóra v roce 90. A pak jsem ale rezignoval a šel jsem zpátky do školy a já jsem měl ten pocit, že v jednadvaceti letech těžko můžu regulovat ostatním lidem život, když o něm vím tak málo. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A vy jste před devíti lety se také nechtěl účastnit té aktivity Děkujeme, odejděte. Je to tak? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Je to tak. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A proč? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Protože se mi zdálo, že před devíti lety by podobná aktivita byla ohromě kurážná. Ale po deseti letech se mi zdálo, že to bylo opravdu hrozně málo říct, že s něčím nesouhlasím, já jsem to těm lidem nebral, ale myslím si, že budili očekávání, které potom, celkem pochopitelně pro mě, nenaplnili. Já jsem rozuměl, proti čemu protestují, ale myslím si, že nenabízeli žádnou variantu. A nakonec, opravdu si myslím, že zklamali spoustu lidí, protože se tomu sentimentu nepostavili opravdu do čela a nezačali. Já jsem měl pocit, že takovéhle věci je potřeba si taky odpracovat a že když řekněte a, že musíte vědět i bé v tomhletom případě. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A kdyby se nějaká aktivita chystala třeba k dvacátému výročí událostí teda příští rok, nějaká platforma, která by možná měla i nějaké politické ambice, Jan Bubeník by se zúčastnil? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- To opravdu záleží na tom, kdo by to byl, jaký by měl cíle a tak dále. Já si myslím, že když jste se jako já zapletli do takovéhle historické události v historii vaší země, tak vám nikdy věci veřejné nebudou lhostejné. Ale na druhou stranu si myslím, že v tuhle chvíli shledávám daleko víc naplňující a praktičtější a mám z toho daleko rychlejší zpětnou vazbu jak v práci, tak třeba při východě dětí, kterou podle mě nikdo za mě nemůže udělat. A takže to by opravdu záleželo na tom, co to je. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A Studio STOP dnes hovoří s někdejším studentským aktivistou Janem Bubeníkem. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Pane Bubeníku, vy jste na sebe upozornil ještě před sedmi lety, přesněji řečeno, upozornila na vás kubánská policie, která vás zatkla a zavřela do vězení, pak se rozjela poměrně složitá mezinárodní akce, aby vás Castrovy policisté či soudci pustili. Nebylo pro vás nakonec to kubánské vězení důležitější zkušeností než listopadový převrat? Určitě to muselo být minimálně stejně dramatické. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Bylo to dramatické a zase to bylo, řekněme, definující pro mě z jiného úhlu pohledu, byl jsem starší. Já si myslím, že z osobního pohledu určitě. Já měl relativně hodně času přemýšlet o všech možných věcech. Tam jsem si uvědomil, že jsem potkal různé prezidenty světa, měl jsem hrozně zajímavý život a vystudoval jsem potom školu v Americe. Ten svět se mi najednou otevřel, ale vždycky, když mi bylo ouvej, a ten tlak tam byl někdy docela veliký, tak jsem si utíkal do takového šťastného místa, a to byla moje rodina. V tu chvíli jsem si uvědomil, že asi něco, co mi chybí, aby ten můj život byl nějak kompletní, je opravdu moje vlastní rodina a děti. A to byl asi jeden signál, kterej já jsem si osobně tam odsud odnesl. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Takže to nebyla ani tak politická zkušenost, jako spíš osobní. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Z mýho pohledu, i bylo tam spoustu politických aspektů, a o těch se můžeme bavit, ale jako pro mě asi jakoby z osobní zkušenosti a z toho, co to pro mě znamenalo, jako určitý předěl, jako pro člověka, tak to bylo určitě to, že ta rodina je něco, co teprve dává tomu životu nějaký zakončující smysl. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A neříkáte si dnes, že to třeba jste trochu přehnal, že jste šel do zbytečně velkého rizika? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že ne. Kdyby mi to samozřejmě někdo řekl předem, tak bych asi řekl: "Děkuju, o tohleto nestojím." To bych lhal, kdybych říkal něco jiného. Ale do té doby tam za podobné aktivity snad nejhůř perzekuovali švédské novináře, které dali asi na tři, čtyři dny do toho prvního vězení, kde my jsme taky byli ty první tři, čtyři dny, a pak je v podstatě vyhostili za to, že měli taky kávu s dvěma disidenty. Takže, to mě přišlo jako, řekněme, přípustné riziko nebo něco únosné za to, abych tam ty lidi šel podpořit, protože to bylo něco, co já považuju za naší povinnost to podat dál, podělit se o tu naději, že oni nejsou těmi blázny a že jednou snad budou mít stejně kvalitní, klidný život, jako máme my. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- I dneska sledujete, co se děje na Kubě, sledujete churavějícího Fidela Castra, který jaksi vládne nevládne v teplákové soupravě odněkud z nemocnice. Co si o tom myslíte? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Znova, to pro mě byla tak jako zásadní, osobní zkušenost s totalitárním režimem, byť už jenom jedenáct let poté, co my jsme se jich zbavili, tak potom jsem se sešel s Tomášem Pojarem, a to naše povídání bylo jedním z impulsů založení toho Výboru pro podporu demokracie na Kubě, kde nakonec s podařilo sehnat takové světové veličiny, jako je Václav Havel, Madeleine Albright, spoustu bývalých prezidentů z latinské Ameriky. Takže, já stále podporuju práci tohodle výboru a hlavně práci Člověka v tísni a setkávám se s kubánským exulanty a monitoruju to. Participoval jsem na několika konferencích jak u nás, tak ve světě. Takže, tyhle věci sleduju a myslím si, že vždycky mě to bude samozřejmě kvůli té mé zkušenosti zajímat. Je to velice zajímavý případ, protože to je opravdu ostrov, na který se těžko, řeknu, proniká a zkouší tam nějaké kosmetické úpravy. Ale myslím si, že dokud Fidel Castro nezemře, že asi tam, to je podle mé spekulace, bude ten impuls, kdy je možné, že se tam začne to domino hýbat. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- No, nicméně existují nejrůznější scénáře pocastrovského vývoje a některé jsou hodně chmurné. Říká se, že pokud se zhroutí ta věrchuška, ten establishment, tak tam může třeba zavládnout krveprolití, násilní střety, revoluce, kontrarevoluce. Domníváte se, že jsou tyto prognózy na místě? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že to je určitě jeden z validních alternativních scénářů. Na druhou stranu mě uklidňuje to, že když se potkávám s druhou, třetí generací kubánských Američanů, tak to nejsou lidi, kteří by měli jako v očích revanš, ale snaží se, jsou to většinou velice úspěšní profesionálové, jestli jsou to lékaři, stavební inženýři nebo byznysmani. Oni ale mají určitý patos, oni tomu říkají lakos. A prostě ten boj nesou za ty svoje prarodiče a nebo rodiče a chtějí být především technicky platní, aby pomohli tu zemi nastavit do řeknu civilizovaných parametrů. Takže, to je asi velká výhoda. Možná to bude, ale nejdřív musí proběhnout předání moci a tam ten ozbrojený konflikt nelze vyloučit. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Vy už jste zmínil, že nepovažujete vyrovnání s komunismem za úplně šťastné, ovšem nesete za to určitou zodpovědnost, býval jste členem komise 17. listopadu. Tak kam jste vy tehdy dospěli? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- No, tenkrát ta komise se jmenovala pro přesnost Komise pro dozor nad vyšetřováním událostí 17. listopadu a neměla téměř žádné pravomoci. A tenkrát se nám generál Lorenz jako šéf StB v podstatě chodil smát a byl to takový prnví nesmělý pokus o to, opravdu začít rozkrývat alespoň to, co tenkrát, co vedlo k tomu bití na Národní třídě, jak se paní Šmídová ptala, a posléze to převzaly klasické orgány činné v trestním řízení. Ale myslím si, že to vyrovnání jako neproběhlo zdaleka v té hloubce a šířce, jak by mohlo. Je to asi dáno tím, že spoustu bývalých komunistů se nakonec dostalo na všech možných partajních lístcích zpátky do politického establishmentu, takže ten apeasement a nebo takové to vyrovnání naoko samozřejmě mělo a způsobilo ještě daleko větší křivdy a většinou to způsobovalo křivdy těm, kterým se mělo dostat určité aspoň morální satisfakce. Takže v mnoha případech lidé, třeba vojáci z druhé světové války, kteří byli na té západní frontě, se jim dostává alespoň morálního zadostiučinění teď. Můžeme za to děkovat, ale je to trochu málo a trochu pozdě. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A co se tedy mělo udělat jinak? Dá se to tak nějak říct, nebo existuje příklad v nějaké sousední zemi, že to dělají o něco lépe? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že tady nebyl nějaký recept na to, jak to opravdu dělat. Nebýt Václava Havla, tak by tady asi proběhl daleko míň, i když někteří argumentují i opačně. Já si myslím, že to je otázka názoru. Myslím si, že se tady mohly daleko dřív a radikálněji otevřít archivy a udělat to daleko víc strukturovaně a na vědecké bázi, přinést do toho daleko víc objektivity. I když i tam potřebujete trošku časového odstupu. Takže to, co se dneska děje, tak já jenom vítám, co se týče zřízení Ústavu pro studium totality. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- O tom ještě budeme hovořit, ale teď možná, ještě než zavřeme onu historickou část našeho povídání, tak taková možná obecnější otázka. Za rok bude nové české demokracii dvacet let, což je stejný věk, jaký byl vyměřen první Československé republice. Dnes se na její demokratické dědictví všichni odvoláváme, říká se, že to byl ostrůvek demokracie v té velmi chmurné evropské situaci. Jaký podle vás bude odkaz polistopadového vývoje, až budete přemýšlet třeba za rok u toho kulatého výročí? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Když se na to znova podívám globálně, tak jsem velice spokojen a musím říct, že ten vývoj překonal veškeré moje divoké očekávaní. To, že se tedy teďka bavíme o tom, jestli trochu víc doprava, jestli třicet korun sem a nebo tam, tak je to v podstatě jako dětská hra a jeho legrace, byť nás to někdy dovádí opravdu jako k šílenství a k pěnám u úst. Ale myslím si, že to jsou v podstatě maličkosti a jsou to hrátky, a je fajn, že se o tom někdo může v podstatě tady handrkovat. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Takže, až budeme hovořit s těmi vnuky, tak jim budeme vyprávět, jak my jsme vybudovali tu českou demokracii a oni budou tedy obdivně mhouřit oči. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- /nesrozumitelné/. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- To já si myslím, že bude obvyklé u našich potomků, ale myslím si, že jako to, že jsme v Evropské unii, to, že jsme v NATO, jsou opravdu systémové kroky, které jsou neoddiskutovatelné a je to dobrý základ prostě budovat tu zemi dál. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Tak, a my se teďka vrháme do současné doby. Předlistopadoví funkcionáři KSČ se vracejí do velké politiky, v některých krajích se po drtivém vítězství ČSSD dostávají přímo do vedení kraje. A mnoha lidem to ani nevadí. Například budoucí hejtman Středočeského kraje David Rath, který chce vládnout menšinově za podpory komunistů, k dnešní roli KSČM říká: 

David RATH, budoucí hejtman Středočeského kraje -------------------- Já mám pocit, že ten český model je možná lepší než model v některých těch jiných zemích, kde komunistická strana zanikla po tom 89, a transformovala se nebo přelezla do jiných politických subjektů. Čili, já myslím, že tady je možná i ten vývoj České republiky v tomto čestnější a transparentnější, protože tedy zůstala komunistická strana jako určitá pokračovatelka té předlistopadové, byť oni taky se trochu od ní odtáhli, ale ne tak, jak bych si já třeba představoval, já bych si ten předěl představoval možná tvrdí, jasnější, ostřejší. Ale přece jenom, oni se trochu odtáhli, ale ne úplně, takže tady každý volič si může říct, jestli je to čestné, není to čestné takovou stranu volit a proč, nebo nevolit. A v okamžiku já mám strach, že kdyby úplně zanikla, že nezaniknou její voliči, nezaniknou její členové, nezaniknou její funkcionáři, a představa, že většina z nich odejde z politiky, ne, já mám obavu ... 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Že přijdou do ČSSD například. 

David RATH, budoucí hejtman Středočeského kraje -------------------- No, Pánbůh ví. Někteří dokonce v minulosti přešli do ODS, jiní do jiných stran a zmizelo by to. Přitom ti lidé samozřejmě by zůstali. Čili, myslím si, že je daleko férovější, když tady ta strana existuje. A pokud voliči jí zůstanou věrní, tak je to normální politická strana. Ale já si myslím, i ten vývoj ukazuje, že postupem slábne taky, že prostě tady ta role těch menších stran bude asi slábnout. Navíc, víte, mě nepřijde úplně fér jenom ukazovat na komunisty a ono se zapomíná na lidovce. A vzpomeňme, vždyť lidovci tady s komunisty vládly v Národní frontě, měli své ministry, konečně slavný ministr za zdravotnictví za komunistického režimu Plojhar, to byl kněz, lidovecký funkcionář. Čili, oni se aktivně podíleli na všem od padesátých let. Minimálně mlčeli ke všem těm věcem, dokonce se obávám, že tak drobně připomáhali v všech těch špatností a zlých věcí, co se tady děly. A teď se ukazuje jenom na tu komunistickou stranu a říká se: "Vy jste se nevyrovnali s minulostí, vy nesete ten hřích té minulosti", a že by se to připomínalo bratrům a sestrám z lidové strany, tak to se moc nepřipomíná, což je chyba. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Řekl Českému rozhlasu 6 David Rath. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Pane Bubeníku, tak David Rath je váš vrstevník, dokonce vy jste studoval na lékaře, on studoval na lékaře. Vy ovšem tvrdíte, že to vyrovnání s komunismem nebylo úplně šťastné, dalo se dělat o hodně lépe. On říká naopak, že šťastné bylo. Jak to, že máte tak jiné historické zkušenosti? Dokážete to vysvětlit? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Tak, tohleto opravdu nedokážu vysvětlit. Já si myslím, že David Rath je člověk, kterej je, musím mu složit poklonu, myslím, že tam asi dvakrát popřel sám sebe v tom krátkém příspěvku. On je opravdu skvělý demagog a slovní ekvilibrista. Já se docela stydím za to, že v tuhle chvíli komunisté se dostávají opravdu do toho druhého patra české politiky. A David Rath to vysvětluje tak, aby to prostě nějakým způsobem bylo pro něj přijatelné, aby si to ospravedlnil. Ono tohleto umí opravdu, možná jako jeden z nejlepších v téhle disciplíně. Takže, ale když se podíváte na to, co pan Grospič, což je jeho, řekněme, kolega, šéf Komunistické strany Čech a Moravy ve Středočeském kraji, když si přečtete některé jeho především vnitrostranické příspěvky, tak z toho jde úplně stejný mráz jako prostě z toho, co si povídali tady komunisti v padesátých nebo sedmdesátých letech. A ono to samozřejmě někdy je úsměvné, protože, řekněme, máme ty instituce daleko hlouběji zakotvené. Ale komunisté začínali před 48 podobnými nenávistnými výroky a já aspoň nevidím nic, co by ubralo z té jejich totalitární třídní nenávisti. To samozřejmě se má tendenci tady zapomínat. A tihle lidé v mnoha případech byli součástí toho establishmentu, oni byli těmi lidmi, kteří nepřijímali prostě některé děti disidentů do škol, kteří vyhazovali lidi z jejich zaměstnání. A na to, když budeme zapomínat, tak jsme hloupí. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Je pravda, že předlistopadoví funkcionáři skutečně teď nastupují do krajských rad. A vy tedy vidíte v tomto vývoji nějaká opravdu vážná rizika? Není to už taková řekněme labutí píseň? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já bych doufal, velice bych si to přál. Já rozumím tomu, že těch necelých dvacet let je stále ještě relativně malá doba, komunisti byli úplně úžasní v tom, kolik spoluviníků po cestě udělali. Každý, kdo měl ambici jenom trošku ve své profesi něco dokázat a něco řídit, tak musel jim jít na ruku nebo z něj udělali člena strany. Jestli potom někomu ubližoval, nebo ne, je druhá otázka. Ale tak se podívejte, kolik lidí tady buď ve straně bylo a nebo jejich rodinní příslušníci. Takže, to je pak hrozně těžké se od téhle věci samozřejmě principielně distancovat. A nemít lidi, kteří samozřejmě se shlukují, protože se stále bojí toho, že by jim tento režim ubližoval stejně jako oni ubližovali svým režijním protivníkům. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Vy jste říkal, že nejste rád, že komunisté se dostali ne tu krajskou úroveň, to patro ovšem může být předpokojem k tomu nejvyššímu patru, tedy k účasti na centrální vládě. Obáváte se takového vývoje a myslíte si, že je vůbec možný? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že je velice možný, když slyšíte, řekněme, druhého muže sociální demokracie, nebo předpokládaného místokrále, tak, a je to člověk, který dřív byl v ODS, tak já si myslím, že tihleti lidé udělají pro to, aby se dostali k co největší moci, téměř cokoliv. Ono bohužel lidé mají tendenci si přivyknout na to, co se okolo nich děje a brát to jako normální. A podle mě to normální není a myslím si, že tady ta obava na místě stále je. Právě pro to, co říkal i pan doktor Rath, že komunisté se opravdu nevzdali těch svých principů té třídní nenávisti a zdaleka se nedistancovali od té své minulostí tím způsobem, jak bychom si asi představovali. Proto, abychom tyhle obavy mohli odložit. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Můžeme být tedy nepříjemně překvapeni, ovšem když už mluvíme o rizicích české politiky, tak se často říká, že to skutečné nebezpečí není v komunistech, ale je někde jinde. Například mnozí politici či pozorovatelé tvrdí, že hlavní rizika pro českou politiku číhají v korupci a ve vlivu silných lobbistů. To například naší stanici řekl politický veterán, senátor a teplický primátor Jaroslav Kubera. 

Jaroslav KUBERA, senátor, primátor Teplic -------------------- Skutečně došlo k propojení byznysu s politikou, ale ne v tom smyslu, jak bývá v médiích uváděno nebo jak bylo v Kubiceho zprávě, ale prostě proto, že i zákonodárci jsou pod obrovským tlakem různých skupin a je to vidět. A já za ta léta, co sedím v Senátu, už to umím identifikovat, kdy se ten zákon dělá proto, že ho potřebujeme, a kdy se dělá proto, aby z toho někdo měl byznys. A tak to funguje i na krajích a to je právě to, co je špatně. Je možné, když řeknu příklad, kraj potřebuje udělat nějakou významnou stavbu nebo něco podobného, tak když je ten záměr prvotní, tak je v pořádku, když si na tom i někdy vydělá. V pořádku už ovšem není, když je to obráceně. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- No, tak, pane Bubeníku, slyšeli jsem slova z praxe, z praxe senátora Kubery, který jistě tu českou politiku má po dvanácti letech v senátorském křesle docela dobře zmapovanou. Vy se pohybujete v byznysu, ve světě velkých financí, velkých korporací, domníváte se, že tam číhá nebezpečí, tedy číhá nebezpečí v tom propojení byznysu, lobbistů a politiky? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- To je samozřejmě klasický italský model. A to, když politika začne samozřejmě ovlivňovat a nebo potom ovládat soukromý sektor, to je jedna věc, ale potom, když je to soukromý sektor, který v podstatě má tyhlety mafiánské praktiky, tak řeknu, o to hůř. A v tu chvíli je to opravdu útok na základy demokracie. A já si myslím, že to je problém jako vývojový, protože tady do politiky šlo po revoluci spousta lidí, pro které to byl vrchol nejenom společenského uplatnění, a to by bylo naprosto v pořádku, to je tak v každé zemi, ale pro které to byl vrchol materiálního uspokojení nebo. A ti lidé neměli tenkrát opravdu materiálně nic a najednou ovlivňují opravdu miliardové a stamiliardové toky peněz, a někdy asi nepodlehnout tomu pokušení to přihrát svému kamarádovi a něco nebo z toho něco mít přímo osobně, to si myslím, že asi je velice těžké. Na druhou stranu, abych nepletl lobbismus jako legitimní prezentaci určitých zájmů a důležitých bodů pro určitou skupinu jak v průmyslu, nebo i v neziskovém sektoru, tak je jedna věc. Ale to, co asi myslí pan Kubera, jsou lidé, kterých v podstatě zprostředkovávají a vykonávají korupci, a to si myslím, že je docela zásadní rozdíl. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A myslíte si, že je dnes vůbec možné v této zemi úspěšně podnikat, aniž by člověk byl v nějakých těch klientských sítích nebo přímo aniž by někoho podplácel? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že to lze. Já to mám vyzkoušené osobně. Dodal bych k tomu, že my nemáme v tuhle chvíli ani jednu státní zakázku nebo klienta, který je spoluvlastněn státem. Udělali jsme to nebo došli jsme k tomu naprosto záměrně po určitých zkušenostech. A já jsem strašně rád, že jsme v té situaci, že si můžeme v podstatě vybírat, s kým a pro koho budeme pracovat. Ale mnoho firem takovouhle volbu nemá, zvlášť, když má třeba nakoupenou technologii a pracuje v sektoru, kde hlavním zadavatelem je město, kraj nebo stát. A tam samozřejmě jako každý, kdo se pohybuje v reálném životě, slyší někdy hororové příběhy. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- To znamená, kdybych třeba chtěl podnikat v dopravních službách, ve veřejné dopravě, třeba proto vyrábět lokomotivy nebo něco provozovat, tak bych si měl připravit černý fond, tak jste to myslel? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- No, tak to je to, co člověk slyší. Já zaplať Pánbůh u těhletěch věcí nejsem a já jsem rád, že u toho nemusím být, ale myslím si, že to je realita dnešního života a to je ten problém, proč i ta země není tak efektivní. A spousta věcí je velice neefektivních a ty extra náklady samozřejmě prodražují věci. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Tyto mafiánské či klientelistické praktiky, souvisí to nějak s tím, že jsme devatenáct let po komunismu, nebo to je nezávisle na sobě? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že to nemusí být přímo závislé, já si myslím, že to je opravdu o tom, jaké standardy tady nastavují lidé, kteří jsou v těch klíčových místech. Ale podle mého je to do určité míry poplatné tomu, že tady teprve opravdu dochází k základní akumulaci bohatství. A myslím si, že teprve někdy třeba za dalších deset, patnáct let by možná moje generace, jim bude padesát, pětapadesát a prodají svoje firmy a budou mít možnost jít do politiky, řekněme, a dělat jí jako veřejnou službu, protože je to baví, protože to považují za důležité, ale materiálně a i jinak budou zabezpečeni natolik, že opravdu nebudou mít zapotřebí si nějakým způsobem přikrádat. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Vy jste ze začátku řekl, že je to takový italský model. Tam ovšem ten mafiánský způsob trval několik desítek let, možná ještě déle. Dokonce jsem se dočetla, že mafie je nejlukrativnějším, nejvíce prosperujícím odvětvím v Itálii, myslím, že jsou to právě zprávy z úterka. Takže, vy jste docela optimistický, že teda ta první generace se zašpiní a pak už to bude všechno v pořádku. Ale nebojíte se, že ty generace budou špinavější a špinavější? Navíc víme, že nejen podnikatelé a politici, ale třeba i podnikatelé, politici a organizovaný zločin jede v určitých věcech, nakonec jsme to viděli v těch aférách o odposleších a o roli kmotra Mrázka, který snad znal každého, kdo v této zemi něco znamená. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Ten pokus o to ovlivňovat politiku a zpětně přes to ekonomickou moc, tak to, si myslím, bude, bylo, jest a bude tam, kde budou lidi. Já si myslím, že budou lidi se pokoušet dostat, já řeknu, neférovou výhodu kvůli tomu, že něco znají na určitého člověka, který rozhoduje třeba o veřejných zakázkách. Ale jde o to, aby ta společnost měla sebečistící mechanismy, jako je to třeba v západní Evropě nebo v Americe, kde samozřejmě když ti lidé jsou nakonec chyceni s těmi kalhoty dole, tak jsou taky společensky dotlačeni na okraj a není slušné se s nimi dál vídat. Já si myslím, že to je taky i problém, řeknu, české společnosti, že v tuhletu chvíli ještě ne úplně rozlišuje, jakým způsobem určití lidé k majetku přišli a dostatečně se nepopularizují ti lidé, kteří založili firmu, vytvořili spoustu pracovních příležitostí, platí daně a, řekněme, došli toho majetku poctivě a odlišit je od lidí, kteří v podstatě někde něco ušulili. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A Studio STOP dnes debatuje s bývalým studentským aktivistou Janem Bubeníkem. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Pane Bubeníku, já jsem si všiml při naší debatě, že sledujete práci Žáčkova ústavu, tedy oficiálně Ústavu pro studium totalitních režimů. Splnil vaše očekávání? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že oni jsou teprve na začátku své cesty. A přes ty porodní bolesti a přes to politikum vůbec jejich vzniku si myslím, že je prostě strašně dobře, že vznikli, že se ta minulosti začíná zkoumat vědeckými metodami, že je začleněna do oficiální, řeknu, státní struktury. Je to úřad. A ten verdikt, jestli to budou dělat dobře, nebo ne, na ten si ještě musíme počkat. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Nicméně ústav má za sebou několik, upřímně řečeno, kontroverzních kroků. Měl podle vás například zveřejňovat případ spisovatele Milana Kundery tak, jak ji zveřejnil? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já souhlasím s ředitelem Žáčkem v tom, že se to mělo stát na stránkách nebo v periodikách ústavu, a ne to, že si jeden badatel to vykousne tímhle způsobem a pak se toho, řekněme, zmocní privátní médium a udělá z toho svou ... 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Celosvětovou akci nakonec. 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Ano, a to si myslím bez komentáře, nebo bez kontextu, bez historického vysvětlení a možná ověření dalších dat nemuseli to asi vypouštět jako polotovar, který potom vedl k mnoha spekulacím. Čili, tohleto si myslím, že by se mim nemělo stávat, nebo myslím si, že to bylo laciné a asi jim to moc k určitému vědeckému a objektivnímu kreditu nepřidalo. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Vědecký ústav historický, ten má samozřejmě nějaký společenský význam, ale znamená to vůbec něco pro veřejnost? Proč bychom si měli připomínat ty nepříjemné časy, kdy jsme všichni tak do značné míry selhávali nebo spolupracovali, proč bysme to měli vlastně dělat? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- No, právě proto, abychom potom třeba nevolili komunisty. Lidé mají tendenci zapomínat na to, co potom už ten totalitární režim dělá s každým z nás a nebo jak ten systém potom opravdu ty lidi semílá a dovádí je k opravdu hraničním situacím, kde nikdo z nás asi nedokáže říct, jestli by selhal nebo neselhal, dokud v té situaci opravdu nebude a dokud nebude existenčně nějakým způsobem závislý na tom režimu a nebo jeho děti. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- To znamená, že vlastně by nám to mělo umožnit, abychom pochopili vnitřek toho systému, jak vlastně fungoval ten komunistický mechanismus a co dělal s lidmi. Rozumím tomu tak? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Přesně tak. Já si myslím, že my toho dostatečně nevíme. Já opravdu jsem měl to štěstí, že jsem byl relativně mladý člověk a nebyl jsem pro ten režim v tu chvíli ještě tak důležitý, aby na mě napřimoval, řekněme, svůj tlak. Ale to, co se dělo okolo, jsem nechápal, nebo nevěděl jsem o tom, ale samozřejmě že o tom něco věděli třeba moji rodiče, prarodiče, ale celkové mechanismy, i ta technologie moci a toho útlaku, si myslím, že tady v mnoha případech nebyla vynesena na světlo a stojí za to to těm lidem připomenout. Někteří lidé si pamatují gulagy, ale to, co všechno, jakým způsobem to bylo i technicky dotahováno do detailu, si myslím, že se snaží nebo si zaslouží na to být studováno a vyvedeno na světlo. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Nicméně, může to zvládnout onen ústav, navíc někým nemilovaný ústav? Víme, za jakých porodních bolestí vznikal a víme, jakou má pověst právě v té pravicové části společnosti, a na druhé straně se nabízí otázka, tak devatenáct let po listopadu je tedy nezreformovaná komunistická strana, kterou volí patnáct procent obyvatel, je to i velmi cenný elektorát, úsek elektorátu, který je velmi lákavý pro nejrůznější politické subjekty. Tak co s tím? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Mě to vůbec nepřekvapuje, že samozřejmě ta levá část nechce, aby jim bylo připomínáno to, čeho byli v mnoha případech spolupachateli. Takže, to je úplně normální. A totéž jejich elektorát, kterej v mnoha případech taky byl, řekněme, tou proaktivnější částí té společnosti, tak nechce být. Oni si samozřejmě zavírají oči a nechtějí, aby tohleto bylo znovu opakováno a vyváděno na světlo. Čili, to je pro mě naprosto pochopitelné. Ale na druhou stranu, o to víc si myslím, že je třeba se na to objektivně a vědecky podívat a ukázat a mít to varování pro budoucí generace, protože si myslím, že je hloupé opakovat stejné chyby. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- A je to škoda, náš čas pomalu končí, ale já bych ještě těch pár minut využil k jedné otázce. Když vy jste tou specializovanou personální agenturou, tak mě by totiž zajímala jedna věc, jestli se Češi hodí na vedoucí místa velkých společností, ať už tuzemských nebo nadnárodních, stejně dobře jako jiné národy, třeba Britové nebo Němci. Jaká je vaše zkušenost? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Moje zkušenost je, že někteří Češi se na to hodí velice dobře. Toho důkazem je angažmá Petra Šmídy třeba v Alfabance v Rusku jako generálního ředitele anebo Martina Dlouhého, který v tuhle chvíli je generálním ředitele firmy Makro v Indii. A mohl bych tady jmenovat desítky a desítky podobných lidí. V tuhletu chvíli nemůžeme generalizovat a není, řekněme, český styl managementu. Myslím si, že Češi se velice osvědčili především v otvírání východních trhů, a to z důvodu jazykové a kulturní relevance. A zároveň tam přinesli západní styl řízení, ale rozuměli té mentalitě postkomunistické transformace. Takže, tam si je mezinárodní firmy velmi cení. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Takže, čeští manažeři jsou vhodní spíš pro tu východní část? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Ne nutně. Tam samozřejmě měli určitou kompetitivní výhodu té vlastní osobní zkušenosti jak jako člověka, tak jako manažera, který tady třeba zakládal nebo transformoval bývalý socialistický podnik na parametry, řekněme, kompatibilní se západní Evropou, se zbytkem té korporace, pro kterou pracuje. Ale jsou lidé, řeknu Robert Chvátal, který vede teďka T-Mobile v Rakousku. To opravdu záleží na tom, jestli ten daný člověk, jeho parametry a zkušenosti se hodí pro tu danou firmu a je jedno, jestli na západě nebo na východě. Na tom východě se hodili lépe než lidé třeba z Ameriky, kteří samozřejmě nic o té minulosti neví. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Když jsem se připravovala na ten náš dnešní rozhovor, tak jsem narazila na vaše interview v Hospodářských novinách nedávno, kde jste si posteskl, že Česku chybí starší manažeři. To znamená, že lovíte ve vodách už té polistopadové mladé inteligence, kdybych to tedy zobecnila? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Ano, mě bylo letos v dubnu čtyřicet a my jsme generace bez mentorů, protože naši otcové a dědové vlastně neprožili nebo neměli zkušenost s privátním sektorem, s trnží ekonomikou. Takže, ta, když se podíváte na ředitelská místa, tak ten průměr bude někde mezi, většina ředitelů a topmanažerů bude někde mezi pětatřiceti, pětačtyřiceti lety. Tady neproběhla normální mezigenerační selekce a chybí tady opravdu ta mentorská, řeknu, otcovská generace, která by trošku radila spíš z pozice té životní zkušenosti než nutně té technické dovednosti. 

Petr HOLUB, moderátor -------------------- Vy jste personální manažer, zajímáte se o veřejné záležitosti, tak máte názor na to, jak máme personálně zajištěno evropské předsednictví. Jsou tady lidé, kteří by tento úkol dobře zvládli? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že jsou tady lidé, kteří by to zvládli, jestli jsou zrovna na těch pravých místech, nedokážu říct, protože opravdu jsem neměl důvod se zabývat tím, kdo, řekněme, bude nějakým způsobem administrovat české předsednictví. Znám pár lidí, kteří to angažmá vzali. Tito lidé jsou jazykově vybaveni a obstojí v Evropské komisi a nebo kdekoliv. A myslím, si, že by byli velice úspěšní i v privátním sektoru, jestli to platí pro celý ten ansámbl, to těžko říct bez toho, že byste je nějakým způsobem poměřil. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A na úplný závěr. Vy jste řekl na začátku našeho interview, že jste spokojen, že jsme součástí aliancí NATO a zároveň Evropské unie. Nás čeká tady od ledna předsednictví. Co by podle vás i vhledem k vaší nynější profesi a k vaší nedávné dávné minulosti mělo být prioritou našeho předsednictví? 

Jan BUBENÍK, bývalý studentský aktivista -------------------- Já si myslím, že určitě věda, inovace a vzdělávání. 

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Říká host dnešního interview Studia STOP Jan Bubeník. Děkujeme za vaše vzpomínky, názory, informace, prognózy. Někdy na shledanou. 

Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas