18. listopadu  2008  rubrika: Studio STOP

Vývoj české polistopadové politiky

Poslanecká sněmovna - Foto: Marián Vojtek

Poslanecká sněmovnaFoto: Marián Vojtek

Od listopadu 1989 uplynulo už devatenáct let. Za tu dobu se naplnila některá očekávání z doby, kdy padnul totalitní režim a kdy se otevřela cesta ke svobodě. Jiné představy však s postupem doby nabraly úplně jiný směr. Asi nejmarkantněji to lze dokumentovat na postavení komunistů na české politické scéně.

Když představitelé KSČ museli pod tlakem okolností předat moc do rukou představitelů Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, polemizovalo se o tom, jak naložit s komunistickou stranou. Někdo ji chtěl zakázat, jiný zase argumentoval tím, že to není potřeba, protože je pouze otázkou času, kdy její členové vymřou a kdy zmizí v propadlišti dějin. KSČ nebyla nakonec zakázána a nebyla ani donucena se zásadním způsobem změnit nebo alespoň opustit slovo komunistická ve svém názvu. Naopak si bez problémů udržela přízeň části voličů, která ji pravidelně zaručovala místo v Poslanecké sněmovně. Většinou se komunisté řadí k třem nejsilnějším uskupením v dolní parlamentní komoře. Devatenáct let po pádu totalitního režimu se dokonce v některých krajích komunisté vrátili k moci. Kdyby někdo na přelomu let 89 a 90 připustil takovýto vývoj, byl by považován za blázna. Proč se československá a později česká politická scéna ubírala zrovna tímto směrem, nakolik počet stran a jejich profil odpovídá devatenáct let po pádu totalitního režimu zaběhlým demokratickým systémům na západ od našich hranic? Odpověď nejenom na tyto otázky vám nabídne dnešní Studio STOP. Ve studiu vítám politology Jiřího Pehe z Newyorské univerzity v Praze a Petra Justa z Metropolitní univerzity, takže dobrý den. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Dobrý den. 

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Dobrý den. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Když budeme hovořit o tom, kam se posunula nebo neposunula česká politická scéna devatenáct let po pádu komunistického režimu, tak asi musíme začít tou situací, která panovala před tím, než ten komunistický režim padl, asi pro mladší generace musíme připomenout, že zde nebyly demokratické poměry, že neexistovala volná soutěž politických stran, že nebylo tak jednoduché založit politickou stranu, samozřejmě některé politické strany existovaly, byly zformovány v Národní frontě, postupovaly jednotně ve volbách a podobně, po pádu komunismu se samozřejmě na českou politiku nebo tehdy československou dívalo trochu jinak, než by se dívalo dnes, byly takové představy, že ty strany politické byly natolik zprofanovány, že jejich místo na slunci končí, že by bylo lepší tu společnost spravovat jiným způsobem, že je zde prostor pro taková širší občanská hnutí a podobně, ostatně ze začátku Občanské fórum a Veřejnost proti násilí pochopitelně nebyly standardní politické strany, ale byly to skutečně uskupení složená z nejrůznějších politických proudů, dokonce v jejich rámci byly už i některé strany, z tohoto úhlu pohledu jaká byla výchozí pozice české politiky po pádu komunismu? Jiří Pehe. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Já myslím, že byla dosti odlišná od toho, co existovalo v jiných postkomunistických zemích, a to vlastně dodnes zůstává určitým unikátem, protože česká politická scéna měla onu komunistickou stranu, která se na rozdíl třeba od té polské nebo maďarské, nebo dokonce i některých jiných, nedokázala reformovat, ani nemohla, vlastně bychom museli jít zpět do roku 68 až k okupaci a hledat tu příčinu tam, protože ta okupace v roce 68 jakoby zacementovala ten neostalinský režim, pět set tisíc komunistů liberálně smýšlejících muselo odejít z té strany a ta strana neměla vlastně ani potenciál, ani možnost se nějakým způsobem reformovat, takže v roce 89 to byl skutečně neporušený neostalinský skanzen, který neměl vlastně tu volbu, kterou měli třeba komunisté v Maďarsku či Polsku, nemohli se ... nebo dokonce na Slovensku, kde ta strana byla přece jenom, slovenská komunistická strana byla přece jenom trošku liberálnější než ta československá a oni neměli tu volbu a nemohli se prostě přes noc transformovat v nějakou stranu demokratické levice. Což na druhé straně je ne úplně špatné, já si sice myslím, že výsledkem toho je, že tady máme dodnes tedy onen dle mého soudu stále se zmenšující skanzen komunistický, na druhé straně ta strana vlastně nikdy nevplula jakousi přirozenou cestou do sociální demokracie a máme tedy sociální demokracii, která skutečně vznikla zespodu obnovením té původní sociální demokracie a vlastně vznikla na antikomunistických principech, to znamená ti, ti zakladatelé nebo noví zakladatelé sociální demokracie po roce 89, to byli lidé, kteří byli svým způsobem skutečně ryzí antikomunisté v tom smyslu, že se vymezovali proti komunistické straně, která sociální demokracii v roce 48 násilně spolkla a oni tím pádem měli trochu jinou výchozí pozici než ti postkomunisté v Polsku, Maďarsku a dalších zemích. Výsledkem ovšem samozřejmě tedy je, že, jak už jsem řekl, tady máme dodnes ten komunistický skanzen, který ovšem, já bych řekl, se, pokud jde o strukturu svého členstva i voličstva, neustále jakoby dostává do větších problémů a vidíme, že v každých volbách mají komunisté o trochu méně, než měli v těch předchozích, takže já si nemyslím, že když se dnes mluví o návratu komunistů k moci, tak že je třeba to nějak přehánět, to je skutečně ..., to, co třeba komunisté získají v těch krajích, tak to je, kdybychom chtěli být k nim hodně nepříjemní, tak řekněme, že jsou v pozici takového utěráku na boty sociální demokracie. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Kdybychom se vrátili do přelomu let 89 - 90, kdy tedy padl totalitní režim, kdy se zde začaly vytvářet nové struktury demokratické společnosti, demokratického režimu, podle Petra Justa bylo vůbec v té době reálné zakázat komunistickou stranu, protože musíme připomenout, že byly velmi rychle volby a v těch volbách se komunisté ucházeli o přízeň voličů, už to byly svobodné volby a tam uspěli. 

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Musíme si uvědomit jednu důležitou věc, ten proces přechodu od jednoho režimu k druhému byl v podstatě dělán za součinnosti obou tehdejších vlastně stran toho jednacího stolu, jak těch komunistů, kteří už konečně dostali, řekněme, nějaký mandát vyjednávat poté, co padlo, padlo politbyro a poté, co se toho vyjednávání ujaly v podstatě standardní ústavní orgány typu předseda federální vlády Ladislav Adamec a už tam nebyl, už tam nebyl vysoký představitel strany, už tam nebyl nový generální tajemník strany, pan Urbánek, že na jedné straně představitelé toho odstupujícího komunistického režimu spolupracují na těch hlavních krocích s představiteli toho nastupujícího režimu nebo s těmi, kdo budou přebírat postupně tu moc, takže vzniká tady určitá forma spolupráce, všechny vlády národního porozumění, jak federální, tak česká, tak slovenská, byly ustaveny na spolupráci těchto dvou skupin, byli tam jak komunisté, tak představitelé nominovaní těmi jinými stranami Národní fronty, tak představitelé nominovaní Občanským fórem, Veřejnosti proti násilí, Křesťanskodemokratickým hnutím a dalšími tehdy nově vznikajícími subjekty. Takže ona ani nebyla příliš možnost pro tu nastupující opozici, aby nějakým radikálním způsobem řekla: "Tak dost, vy končíte," protože do té míry, do té doby spolupracovala, do té doby s nima spolupracovala, zapojovala je i do těch nových procesů, aby ten přechod k demokracii, nebo respektive komunisté zapojovali, takhle bych to měl říct, komunisté zapojovali tu nastupující opozici do těch rozhodovacích procesů právě proto, aby ten přechod proběhl poměrně hladkým způsobem, aby tady nebyla nějaká jedna, jeden revoluční den, kdy lusknutím prstu najednou všichni, všichni představitelé KSČ a KSS půjdou, půjdou z funkcí a už tady budou pouze představitelé těch nových struktur. Takže už tohle tak trochu vylučovalo, aby tady došlo k radikálnímu vystoupení proti komunistické straně, k radikálnímu volání po jejím zrušení, po téměř odvolání všech lidí z funkcí a podobně. Takže tady bych viděl asi jeden z hlavních důvodů, proč komunistická strana tehdy na tom přelomu let 89 - 90 nebyla zakázána. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Navíc musíme připomenout, že ve volbách v roce 90 dostali komunisté třináct procent hlasů, což v té době se mohlo jevit jako velmi málo, ale z pohledu dnešní doby to zas tak až málo není, to byla relativní síla, protože komunisté byli na území České republiky hned druzí za Občanským fórem a až za nimi byli lidovci, Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko a tak dále, alespoň z pohledu České národní rady, to byl tehdy tedy, když to zjednoduším, český parlament a tam se nedostali v té době sociální demokraté a podobně, takže ta situace byla docela zajímavá a byla zajímavá také v tom, že tedy dominovalo jednoznačně Občanské fórum, které tehdy nemělo nějakou stranickou strukturu, dokonce nemělo ani svého předsedu a v té době panovaly i představy takové, že Československo tehdejší by mohlo vyzkoušet takový nový model být průkopníkem v těch zaběhlých demokraciích a že by mohlo upozadit politické strany. To asi byly představy takové naivní, které asi nemohly se proměnit v realitu. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Určitě se nemohly proměnit v realitu, je sice pravda, že dvacet let nebo devatenáct let po pádu komunismu stranický systém obecně na Západě je v určité krizi a ta krize nezdá se, že by ustupovala, spíše se fungování stran problematizuje, ale na druhou stranu tehdy určitě bylo brzy na to vymýšlet nějaký alternativní model, prostě na Západě fungovaly standardní politické strany a i když se vyšlo z toho konceptu nepolitické politiky, tak přece jenom bylo jasné, že eventuálně se ten systém dopracuje k tomu, k stranickému systému a tam si myslím, že česká politická scéna na tom zase není tak špatně, protože podíváme-li se třeba na ty státy okolo nás, kde právě komunisté jakoby plynule přešli do té pozice sociálnědemokratické, tak to všude způsobilo poměrně velké problémy a ty stranické systémy třeba v Polsku nebo na Slovensku nejsou dodnes dostrukturovány do té, řekněme, klasické západní podoby, že by tam byly strany, tak jak je známe z většiny západních demokracií, ale jsou to takové podivné strany nestrany, strany, hnutí, takže to samozřejmě má dopady potom na to, jak funguje ten politický systém a v Polsku se prostě při každých volbách objeví dvě nové strany, ty staré mizí a na Slovensku vládne jakási podivná sociálně nebo rádoby sociálnědemokratická formace, která si říká Smer, ale v podstatě je těžké ji brát za sociální demokracii, takže já si myslím, že ten vývoj v České republice zase nebyl úplně tak špatný, máme tady tedy, jak už jsem řekl, komunistickou stranu, ale vlastně máme standardní stranickou strukturu, máme tady všechny ty strany, které se objevují typicky v těch západních demokraciích. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Takže je výhoda, že máme silnou levicovou nekomunistickou stranu. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Přesně tak, já si myslím, že a také se dnes ukazuje, že ta silná nekomunistická strana, která nevznikla z komunistické strany, má poměrně slušný potenciál, tu, když, pokud bude dělat rozumnou politiku, tak má poměrně slušný potenciál tu komunistickou stranu marginalizovat. Ale možná, že bych ještě dodal k tomu přechodu od komunismu k demokracii, že tam opravdu nebyla česká politická scéna, Československo nebylo žádnou výjimkou, ty kulaté stoly se konaly téměř všude a naopak tam, kde se nekonaly, tam, kde nedošlo k tomu postupnému přechodu, který dnes mnozí lidé vyčítají té době, že to bylo příliš sametové, že to prostě mělo být všechno jinak, tak tam mají problémy, Rumunsko, tam si skutečně ulice poradila s tím režimem přes noc a dopadlo to tak, že to Rumunsko dodnes v podstatě nemá standardní politickou scénu a má velké problémy. Na Balkáně to samé. Naopak v těch zemích, kde ten přechod byl postupný, tak myslím si, že se ty země vyvíjely mnohem, mnohem lépe. Ony existují v politologické literatuře celé spisy o tom, kolik je potřeba v případě těch transformací z demokracie, tedy z autoritářských systémů na demokracie, kolik je potřeba z toho starého systému převzít těch takzvaně starých struktur a dokonce někteří, jako třeba Elemer Hankiss, maďarský sociolog, to kvantifikovali, že pokud ten nový systém nepřevezme alespoň čtyřicet procent té staré nomenklatury, tak nemá v podstatě šanci uspět, protože vytvoří vakuum a zapouzdří tu nomenklaturu do pozic, kdy škodí tomu novému režimu. Když vezmete ty střední kádry, které sice spolupracovaly s tím bývalým režimem, ale zároveň jsou ochotny převléknout kabáty a tvářit se demokraticky a pracovat pro ten nový režim, tak vytváříte určitou stabilitu, kterou jinak by ten režim postrádal, takže tam si myslím, že Česká republika a Československo postupovalo poměrně rozumně. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Kdybych se měl vrátit k těm politickým stranám, tak samozřejmě po listopadu 89 vznikla desítka politických stran, dokonce na to bylo potřeba reagovat zákonem, tím, že by byla tedy zavedena omezující klauzule pětiprocentní nutná pro vstup do Poslanecké sněmovny, protože jinak hrozilo, že by v té sněmovně seděli zástupci desítek politických stran, samozřejmě také musíme připomenout, že před listopadem 89 nebyla pouze Komunistická strana Československa, ale na území České republiky byly i jiné politické strany, které působily v rámci už zmiňované Národní fronty a z těch stran, dalo by se říci, že přežila jediná, alespoň z hlediska nějakého vlivu, a to je Československá strana lidová, která se v průběhu roku 90 přeměnila v KDU-ČSL a například Československá strana socialistická neuspěla, i když v listopadu 89 to bylo právě z její budovy, z Melantrichu, kde promlouvali k demonstrujícím tehdy disidenti a podobně a zdálo se, že tedy také má šanci zaujmout to místo, které zaujímá nyní sociální demokracie, proč se podařilo lidovcům takto úspěšně překonat ty problémy a socialistům ne? 

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Ono to možná trošku souvisí právě s tím vyrovnáním se s působením v rámci Národní fronty. Ve všech stranách, které pokračovaly z předlistopadové existence do polistopadové existence, které, které přecházely, tak tam bylo klíčové právě, jak se postaví k tomu předcházejícímu období, je jasné, že tehdy bylo velmi citlivé období na, na, na posuzování čehokoliv právě minulého, takže ty strany v podstatě neměly jinou šanci, tyto dvě menší strany neměly jinou šanci, než se nějakým způsobem a co nejefektivněji a nejdůvěryhodněji distancovat od toho, co se dělo v minulosti. V rámci Československé strany lidové to ještě více trošku zdůraznil spor o Josefa Bartončíka, jejich tehdejšího předsedu v roce 1990, na nějž bylo zveřejněno krátce před volbami 90, že měl být údajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti, takže u lidovců byla ještě větší snaha nebo ještě víc, víc motivace, aby se nějakým způsobem skutečně vyrovnali a odřízli od, od předlistopadového působení, od svého působení v Národní frontě a přesto vidíme, že dodnes jim to sociální demokraté nebo i komunisté otloukají o hlavu, když třeba lidovci teď odmítají nebo odmítali jít do koalic ČSSD - KSČM na té krajské úrovni se sociálními demokraty a komunisty, tak jim říkají: "Vždyť jste s nimi spolupracovali v Národní frontě," tak to je samozřejmě trošku měření dvou neměřitelných věcí. Takže lidovci se odřízli od té své minulosti, udělali to několikrát, komunisté, jak jsme svědky občas, když jsou i dnes vyzýváni, ať se nějak distancují, tak řeknou: "My už jsme to udělali. My jsme to udělali v tom prosinci 80, proč bychom to dělali znova." A to je možná ten rozdíl oproti lidovcům, kteří to několikrát opakovali. U těch socialistů, tam to bylo trošku méně viditelné, tyto kroky, je pravda, že třeba jejich představitel Bohuslav Kučera se tehdy výrazně i v rámci těch kulatých stolů zapojoval do těch diskusí, že to byla budova Melantrichu, jejich budova, ze které se toto všechno dělo, takže předpoklady měli, ale podle mě navenek nehráli nebo nedokázali se s tou situací předlistopadovou až tolik vyrovnat a ten jejich další pokus o setrvání v politice byl jednak trošku upozaděn vznikající sociální demokracií, ale to by ještě nebyl ten hlavní problém, protože ta tehdy v tom roce 90 ještě neměla takovou velkou sílu, ale spíš těmi širokými hnutími typu Občanské fórum, které přece jenom zahrnuly třeba i socialistické proudy, zahrnuly obrodu, to znamená osmašedesátníky, komunisty osmašedesátníky a lidi, řekněme, socialisticky, ale nekomunisticky orientované a tam jim mohl být odebrán i nějaký potenciál. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- To byl Petr Just, reakce Jiřího Pehe? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, já bych právě navázal na to, co teď řekl Petr Just, totiž, že to nebylo jenom, jak se postavili k minulosti, to bylo velmi důležité, ale také to, že pro tu stranu národně socialistickou tady nebylo v tom novém politickém spektru příliš místa, protože tady zaprvé ty dvě velké strany, nejprve teda zejména ODS, postupně sociální demokracie, provozovaly, řekněme, takovou verzi národního socialismu, to znamená, on tady byl bankovní socialismus až do poloviny devadesátých let, ačkoliv ta strana měla liberálně konzervativní rétoriku, tak byl tam ten element národnictví a, řekněme, i nacionalismu, třeba ekonomického a podobně, neprivatizujme do cizích rukou a podobně, takže tam, tam ukradli těm národním socialistům téma, sociální demokracie také byla zpočátku velmi, řekněme, neinternacionalistická, tedy zakořeněná v těch českých poměrech a navíc se tam vynořily i některé další skupiny, které možná mohly za jiných okolností skončit jako národní socialisté, a to byli lidé okolo toho liberálního středu, kteří prostě se nakonec utkali s Václavem Klausem v podobě tedy Občanského hnutí a neuspěli, takže na rozdíl od lidovců, kteří měli ten prostor politický, který mohli vyplnit a navíc měli i poměrně pevné voličské jádro, které nemělo kam zmizet, protože pro ty ostatní strany liberální oni prostě, ti, ti konzervativní křesťané, na Moravě volit rozhodně nechtěli, tak ti národní socialisté, myslím, zmizeli zcela přirozeně. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Posloucháte pravidelný diskusní pořad Studio STOP, posloucháte diskusi, která se věnuje mapování české politické scény od listopadu 89 do dnešních dnů, hosty ve studiu jsou politologové Jiří Pehe z Newyorské univerzity v Praze a Petr Just z Metropolitní univerzity. Kdybychom se měli tedy posunout dál, tak dá se říci, že takovým tím prvním mezníkem v tom vývoji právě k tomu stranickému systému byly volby v roce 92, když to zúžím na Českou národní radu, protože tehdy už to směřovalo k rozpadu Československa, i když před těmi volbami to ještě nebylo tak markantní, až po nich, tak v té době tedy už se o přízeň neucházelo Občanské fórum, ale do voleb šla Občanská demokratická strana a také Občanské hnutí, tedy dva takové nejsilnější subjekty, které z toho Občanského fóra vyplynuly, nesmí se totiž zapomínat také na Občanskou demokratickou alianci, která byla součástí Občanského fóra, i když už to byla, dalo by se říci, strana a v těch volbách tedy drtivě zvítězila ODS, získala téměř třicet procent hlasů, druhé místo obsadili tehdy možná pro někoho překvapivě komunisté, kteří tenkrát byli v koalici s Levým blokem a sociální demokraté získali šest a půl procenta, stejně jako tehdy třeba Liberálně sociální unie, dokonce do České národní rady nebo do českého parlamentu tehdy pronikli Republikáni, což se dá považovat za určitou pravicovou extremistickou stranu, nechyběli lidovci, Občanská demokratická aliance, tehdy ještě Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko, ale právě třeba Občanské hnutí se nedostalo, takže už tam byl vidět ten posun, že česká politická scéna se nějak vyvíjela, že z těch desítek stran, které byly, tak uspělo jenom několik. Asi tam nebylo nějaké velké překvapení, možná bylo překvapení u těch komunistů, proč už v roce 92 zopakovali nebo ještě vylepšili ten výsledek z roku 90? 

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- No, ono to souviselo vůbec s těmi procesy, které se v průběhu let 90 - 92 vyvíjely. Volby 90 samozřejmě ještě nebyly o takových těch klasických socioekonomických tématech, takže tam uspělo to široké, široké hnutí Občanské fórum, ale jak už se začínala ta politika trošku více zakořeňovat a jak už ti, co přebírali moc, tak museli řešit už i další problémy typu právě nastartování ekonomických reforem, sociálních reforem a podobně, tak už se ukazovalo, že v těch velkých protikomunistických hnutích už se nenajde jednotná linie ve všech těchto otázkách. Dochází tady k přirozenému rozpadu a dochází tedy, a to, to dochází ve všech zemích, kde, kde podobná hnutí existovala, takže opět navázal bych na to, co říkal pan Pehe na začátku, Česká republika nebo Československo v tomhle nebylo žádnou výjimkou, no, a teď se ukazuje, jak to přijmou voliči, jak se vyprofilují voliči, ukazuje se už, kde stojí, jestli, já nevím, chtějí následovat ten, ten způsob ekonomické reformy typu šoková terapie Václava Klause, nebo jestli spíš budou, budou požadovat nějaký postupnější, sociálně únosnější, sociálně únosnější tempo reforem a tady se ukázalo, že pravděpodobně i ekonomická vyspělost českých zemí třeba oproti Slovensku, což bylo rovněž evidentní, kde na Slovensku právě zvítězily ve volbách 92 spíše ty středolevicové subjekty, tak ta ekonomická vyspělost českých zemí pravděpodobně předurčovala, že ekonomická reforma i poměrně razantní, radikální ekonomická reforma bude lidmi spíše vítána, bude jí připisován, budou jí spíše připisovány, budou spíš viděny ty dlouhodobější pozitivnější důsledky, s tím, že samozřejmě se mohlo a pravděpodobně počítalo s nějakými krátkodobými neúspěchy nebo krátkodobými negativními dopady, které mohly naopak posilovat ten, řekněme, levicovější proud typu vzrůstání sociální demokracie, udržování nebo mírné navýšení pozic komunistické strany. A tady si myslím, že to Občanské hnutí se neumělo příliš vyprofilovat na těchto otázkách, přece jenom vedoucí pozicí, vedoucím představitelem v rámci ODS byl ten ekonom Václav Klaus, který na těchto otázkách se mohl jednoznačně vyprofilovat, vedoucím představitelem Občanského hnutí byl Jiří Dienstbier, který byl uznávaným diplomatem, ale otázka byla, jak dokáže právě vyprofilovat Občanské hnutí na těch otázkách, které teď byly klíčové, to znamená na těch ekonomických a sociálních otázkách a Jiří Dienstbier patrně z tohoto pohledu asi nebyl ideálním člověkem pro prezentaci stanoviska toho dotyčného politického subjektu. Naopak v sociální demokracii se začali postupně dostávat, kam se přelévali někteří představitelé z Občanského fóra, kteří nepřešli třeba s Dienstbierem, ale přelili se, přelili se do sociální demokracie, tak tam se začínají dostávat ekonomové typu Miloše Zemana, kteří posléze to dovrší, řekněme, sjezdem v roce 1993 v Hradci, kdy, kdy se dostává do čela a kdy je opět v čele té další strany ekonom, který opět může zdůrazňovat a vyprofilovat tu stranu na těch ekonomických tématech, na kritice pravicových reforem vlády Václava Klause, to jsou ty pověstné jít vládě po krku a ukázat alternativu, levicovou nekomunistickou alternativu současnému pravicovému reformnímu vládnutí. Takže to je poměrně komplikovaný, byl to poměrně komplikovaný proces a asi v tom bych viděl nebo v tom nevyprofilování se na těch ekonomických tématech bych viděl asi neúspěch Občanského hnutí. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Petr Just už zde zmínil jeden z klíčových momentů vývoje polistopadové politiky v České republice, a to je volba Miloše Zemana do čela sociální demokracie v březnu 93, ale když bych tedy měl zůstat na české politické scéně po volbách v roce 92, tak v té době ještě bylo nepředstavitelné, že by levicová strana typu sociální demokracie mohla se účastnit vlády, ono to ani nebylo potřeba v té době, protože karty byly rozdány tak, že se dalo vytvořit ne až tak obtížně pravostředovou koalici, protože tenkrát to byla Občanská demokratická strana, KDU-ČSL a Občanská demokratická aliance, která ty čtyři roky vládla, ale dá se říci, že už tehdy tedy začala ta cesta toho, že levice se začala více prosazovat, protože po listopadu 89 to kyvadlo hodně letělo doprava. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Určitě, já si myslím, že tam byly dva procesy, jeden byl psychologický, to znamená, postupně si začala, si začalo mnoho lidí uvědomovat, že levice a komunistická levice nebo, řekněme, demokratická levice a komunistická levice není totéž, takže je v pořádku být třeba členem strany nebo podporovat stranu, která patří k demokratické levici, a to nebylo dlouho zřejmé, tam se to směšovalo a byla tam určitá psychologická bariéra. Pak také samozřejmě na té, v té levé části politického spektra, protože se tam nevynořil nikdo takový jako Václav Klaus, vznikla celá řada levicových subjektů, tam byla již zmíněná Liberálně sociální unie nebo Strana práce a další, které postupně jakoby vplouvaly do sociální demokracie, která se ukázala z těch stran být nejvíce životaschopnou, možná proto, že měla právě ty tradice, které měla a byla to zavedená značka, takže ona postupně tyto subjekty vtáhla do sebe a tím také začala samozřejmě přirozeně posilovat, nástup Miloše Zemana byl určitě pro tu stranu v té době požehnáním, protože se tam vynořil politický vůdce srovnatelný s Václavem Klausem, a to mělo svoje dopady. Pokud jde o komunisty, tak já myslím, a to je moje osobní teorie, že trochu k tomu jejich dočasnému posílení tehdy přispěla v té době velmi silná snaha nějak se vypořádat s tou minulostí v podobě opatření, která měla restriktivní charakter, jako třeba lustrační zákon, takže ti lidé, kteří patřili k té bývalé nomenklatuře a tak dále, se ..., měli dvě možnosti, buď teda se úplně z politického života stáhnout, anebo se semknout a zapouzdřit se, což tedy mnoho z nich udělalo a oni viděli v té komunistické straně, řekněme, takovou svojí loď, kterou, na kterou ..., bezpečný přístav, řekněme, do kterého mohli se uchýlit a tam viděli určité institucionální zázemí, takže ono, on ten lustrační zákon měl a vůbec ta série opatření, která se, která s tím souvisela, měla samozřejmě pozitivní i negativní vlivy a tím negativním bylo tedy to, že ten proces, řekněme, rozpouštění komunistické strany, kdy by se oni necítili v té většině nějak ohroženi, byl na čas retardován, protože to si myslím, že byla do určité míry obranná reakce těch bývalých funkcionářů a tak dále, že se přimkli ke komunistické straně. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Kdybych měl zmínit tedy nástup Miloše Zemana do čela sociální demokracie, tak ten začal pomalu pro tuto stranu přinášet ovoce, alespoň se to projevilo ve volbách v roce 96, kdy už se volilo do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, protože už neexistovalo Československo, jak v roce 92 a tedy ani Federální shromáždění, tak v těchto volbách opět zvítězila Občanská demokratická strana, ale jenom o tři a půl procenta, před sociální demokracií, do sněmovny se dostali komunisté, kteří tenkrát těsně překročili deset procent, lidovci s osmi procenty nebo lehce nad osmi, také Republikáni a Občanská demokratická aliance, znamená to tedy, že v roce 96 už došlo k další redukci stran zastoupených v Poslanecké sněmovně, už jich bylo jenom šest a došlo také k tomu, že tím, jak posílila levice, tak najednou vznikl problém, protože tam byli Republikáni, kteří sebrali osm procent hlasů, jak sestavit pravostředovou vládu, protože stále ještě zde byl ten psychologický moment, že společnost nějak nechtěla nebo bránila se vládě levice a byla tedy vytvořena koalice opět tak jako po volbách v roce 92 na základě ODS, KDU-ČSL a ODA, ale tam byl problém, že disponovala už jenom devětadevadesáti mandáty ve dvou set členné sněmovně a tak vznikl vlastně menšinový kabinet, který musel těžit z tolerance sociální demokracie, výměnou za to bylo to, že tedy Miloš Zeman se stal předsedou Poslanecké sněmovny a dá se říci, že tímto momentem byla odstartována krize české pravice, že pak došlo tedy v roce 97 k pádu Klausovy vlády? 

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- No, nevím, jestli krize pravice jako takové, spíš se začínaly ukazovat první negativní dopady vládnutí pravicových vlád a nebral bych to jako krizi pravice jako takové, podle mě ty volby 96 byly naprosto opět přirozeným trošku přehoupnutím a opět navážu na to, co, co říkal pan Pehe a co jsem už taky, taky zopakoval po něm, nebylo to nic, nic nepřirozeného, ve všech státech těch postkomunistických nebo alespoň v té střední Evropě, kterou sledujeme jako nejbližší, prostě dřív nebo později k tomu úpadku pravice nebo zmírnění, nebo snížení výsledků, volebních výsledků pravice dochází, levice se začíná vynořovat, v Maďarsku je to už volbama 1994, kdy postkomunistická socialistická strana dokonce má sama nadpoloviční většinu a nepotřebuje žádného partnera k vládnutí, přesto, přesto tedy bere, v Polsku, kde pravice rozdrobená v roce 1991, posléze v tom období 1993 až 97 přichází, přichází levice, takže tady rovněž začíná ta levicová strana trošku nabírat, takže je to jednak přirozený důsledek nějaké rehabilitace nekomunistické levice, další důvod samozřejmě může být nástup Miloše Zemana a jeho velmi radikálního vymezení vůči Václavu Klausovi a ekonomickým otázkám tehdejší vlády, třetí důvod pro to dočasné ... nebo pro to skokové posílení sociální demokracie a zároveň oslabení komunistů, jak vidíme z toho výsledku pouze deset procent, může být třeba krach toho Svobodova transformačního procesu, Jiří Svoboda, režisér, tehdejší předseda komunistů nebo do roku 93 předseda komunistů, který přišel s návrhem změny názvu strany, změny i vnitřní, programové, ale ten byl jednak nejprve ve vnitrostranickém referendu a posléze i na, na sjezdu strany v roce 93 zamítnut, zhruba sedmdesáti pěti procentní, sedmdesáti pěti procentní část členské základny a delegátů sjezdu se vyslovila proti, takže možná voliči, komunističtí voliči, kteří tak trochu ještě vyčkávali, jak to dopadne s tou stranou, jestli se přece jenom nesociál demokratizuje, jak se začal používat ten termín, tak ztratili v tom roce 93 vlastně poslední možnost, že k tomu může dojít, naopak nástup pana Grebeníčka k moci znamenal spíše to utužení poměrů a nikoliv otevření se k nějaké sociál-demokratizaci, takže těch důvodů, proč levice nabírá a naopak pravice, ono to nemusí být v absolutních číslech pokles pravice, ale možná jenom v těch procentech, je to přirozený důsledek právě toho narůstání levice, ale že by to byla krize pravice jako takové, tak to bych se neodvážil tvrdit. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Já jsem to myslel v tom slova smyslu, jestli tento těsný volební výsledek a ta křehká vláda, která byla tolerována opozicí, jestli neuspíšil nebo nepřispěl k těm problémům, které pak řešili jak v Občanské demokratické straně, tak v Občanské demokratické alianci, tak jsem to myslel, že jsme zde měli dvě pravicové strany a obě zrovna po těch volbách v roce 96 se dostaly do problémů. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Já bych řekl, že určitě to uspíšilo, dokonce si pamatuji, že v té době někteří z nás předpovídali, že ta vláda nepřežije celé volební období. Od Miloše Zemana to byl dosti geniální tah, protože on v roce 96 se mohl vydat tou Ficovskou cestou. On měl většinu a kdyby se byl spojil s komunisty a s Republikány, tak mohl vládnout, ale on věděl, že by to byla velmi nestabilní většina a navíc by se ušpinil, takže si v klidu počkal, také asi viděl ten kumulativní efekt na veřejném mínění těch, řekněme, některých nezdařených reforem, je třeba připomenout, že v tom roce 95 - 96 a potom teda i po těch volbách 97 vlastně neprošel téměř den bez nějakého skandálu, dalšího vytunelovaného fondu nebo krachující banky a podobných věcí, a to samozřejmě on viděl a měl, věděl, že si může počkat coby ekonom, koneckonců ty první, ta první krize, ano, a ta první krize přišla vlastně v podobě toho prvního úsporného balíčku už zanedlouho po volbách, takže to rozhodně k pádu Václava Klause nebo té jeho vlády přispělo, na druhou stranu neřekl bych, že to byla nějaká krize pravice, byla to spíše krize způsobená celou řadou neúspěchů v těch reformách, věci se některé nepodařily a vůbec já byl překvapen, popravdě řečeno, že v roce 96 ta pravice si počínala ještě tak dobře, jak si počínala, protože ona měla velmi slušný výsledek vzhledem k tomu, co se tehdy dělo a myslím si, že k tomu hodně přispěla kupónová privatizace, kdy mnoho lidí, tedy šest milionů lidí, kteří se toho účastnili, ještě stále vkládali do Václava Klause naději, že to je on, který garantuje tu kupónovou privatizaci a trošku se možná báli, že kdyby se dostal k moci Miloš Zeman, tak to nějak zruší, protože on proti tomu velmi ostře vystupoval, takže tohle mu určitě pomohlo, ale nezapomínejme na to, že v těch předčasných volbách v roce 98, ke kterým se asi dostaneme, tam pravice rozhodně neprohrála, kdyby tam neexistovaly tak silné osobní animozity mezi Václavem Klausem, Janem Rumlem a lidovci, tak tam v roce 98 měla Unie svobody, lidovci a ODS měli většinu, ale oni nakonec nebyli schopni spolu vytvořit, ani dokonce nemluvili o vytvoření vlády. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- No, a tím se dostáváme k tomu paradoxu, jednak tedy, že Česká republika si mohla v roce 97 vyzkoušet něco, co už dneska nikoho nepřekvapuje, tehdy to bylo vnímáno jako událost číslo jedna a celý národ to prožíval, a to byl tedy pád tehdejší vlády, na což po listopadu 89 nebyli lidé zde zvyklí, nyní už, říkám, to nikoho ani nepřekvapuje, když se střídají vlády v průběhu volebního období a pak jsme tedy dospěli k předčasným volbám v roce 98 a tam skutečně pravice nebo Občanská demokratická strana, která se zmítala v obrovských problémech, která se rozpadla a tak dál, tak opět v těch volbách uspěla, i když nevyhrála, protože tenkrát vyhrála už sociální demokracie, ale téměř dvacet osm procent hlasů, to byl velký úspěch, čím si to lze vysvětlit, hovořili jsme o tom, že zde byly určité problémy týkající se transformace, že zde byly skandály týkající se financování té strany, rozpad strany a tak dále a přesto občanští demokraté téměř osmadvacet procent. 

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Já si myslím, že to byla geniální strategie Václava Klause, Václav Klaus dokázal touto strategií naprosto zastínit ten hlavní problém, kvůli kterému jeho vláda padla nebo spíš ten problém, který byl poslední kapkou k pádu vlády, to znamená nevyjasněné financování ODS, on to dokázal naprosto zastínit a věnoval se tomu, jakým způsobem byl sesazen, v podstatě sesazen z té funkce, takže on tady vytvořil teorii určitého spiknutí, spiknutí řízeného z Hradu, řízeného z České národní banky, řízeného z Paláce Charitas, řízeného odkudkoliv, řízeného už mimo stojícím Josefem Zieleniecem, dokázal se v podstatě prezentovat jako oběť spiknutí svých nejbližších, to byla ta skupina Ruml, Pilip a podobně, o Ivanu Pilipovi se dlouho mluvilo jako o korunním princi ODS, když tohle veřejnosti předložil, že prostě nejbližší mi podrazili kotníky, kudlu do zad, když jsem tady nebyl a podobně, já jsem se na ně spoléhal, vždycky jsem se na ně spoléhal, choval jsem se k nim korektně, tohle Václav Klaus dokázal, dokázal velmi efektivně prodat, ten mýtus sarajevského atentátu ostatně přežívá dodnes a například, tuším, před dvěma nebo třema rokama zase na kongresu ODS někdo zdůrazňoval otázku sarajevského atentátu, ten sarajevský atentát nebyl jednorázová záležitost na přelomu let 97 - 98, to žije, žije to v terminologii ODS v podstatě dodnes, dnes to používají opět v trošku jiných podobách někteří představitelé občanských demokratů třeba v té současné krizi, takže Václavu Klausovi se po tu půlroční dobu, kterou vlastně využil k téměř permanentní předvolební kampani, kdy byl bez ústavní funkce, byl v podstatě řadovým poslancem, dokázal objet republiku, dokázal velmi efektivní, intenzivní kampaní vlastně nabrat zpátky to, co ODS koncem roku 97 nebo na přelomu let 97 - 98 ztratila a jak říkám, bylo to velmi efektivní, protože tím skutečně zastínil to hlavní, ten hlavní problém, který vedl k jeho pádu nebo ta poslední kapka, která vedla k jeho pádu. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Jiří Pehe už to zmínil, voliči ve volbách rozdali karty tak, že bylo možné vytvořit pravostředovou opět koalici ODS, KDU-ČSL, Unie svobody, měla by sto dva hlasy, takže by si polepšila o tři hlasy, než byla ta koalice předtím, kde byla tedy Občanská demokratická aliance místo Unie svobody, ale ze známých důvodů k této variantě nedošlo, nedošlo ani k jiné variantě, kdy bylo možné, že ČSSD by vládla společně s KDU-ČSL a Unií svobody, tehdy předseda Unie svobody Jan Ruml tuto nabídku odmítl, i když ty podmínky byly na tehdejší dobu lukrativní, dalo by se říci, co všechno byla ochotna sociální demokracie nabídnout a situace tedy dospěla k tomu, co opět poznamenalo českou politickou scénu nejenom v té době, ale, dalo by se říci, i na dlouhá léta potom dál, a to je k vzniku tedy takzvané opoziční smlouvy, ono se to nazývalo, pokud budu citovat, Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice a znamenalo to, že opoziční ODS tolerovala menšinovou jednobarevnou vládu sociální demokracie a že vlastně došlo k dělbě moci mezi těmito dvěma stranami, ale na tom právě paradoxní bylo to, že jedna se tvářila jako strana poziční, tedy vládní a druhá jako opoziční. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, tak zaprvé si nemyslím, že v české politice to byl moment úplně nový, ono to do určité míry navázalo na některé neblahé tradice první republiky, jako byla velká pětka, kdy se také v zájmu takzvané stability scházeli za scénou lídři těch největších stran a dohadovali věci ... 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Ale nehráli si alespoň na to, že jsou opozice. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Ano, ale pak ten parlament fungoval víceméně jako takový razítkovač těch rozhodnutí jako, jako během té opoziční smlouvy, samozřejmě je tady i tradice Národní fronty a podobně, ale tady skutečně je třeba říci jednu věc, když se mluví o opoziční smlouvě, tak političtí komentátoři, analytici dosti často směšují opoziční smlouvu a velkou koalici, tady je třeba rozlišit, protože opoziční smlouva nebyla velkou koalicí v tom pravém slova smyslu, ona byla skrytou velkou koalicí, nicméně s některými velmi důležitými a negativními efekty, to znamená, zaprvé se ty dvě strany dohodly, že toto uspořádání má platit i do budoucna, to tam bylo jakoby zakotveno, že si budou takto měnit, prohazovat moc, za druhé, jedna strana se vlastně písemně zavázala k tomu, že nikdy nevysloví té vládní straně nedůvěru, nebo ji nebude iniciovat, to hlasování o nedůvěře, což samozřejmě zásadním způsobem ochromuje ty naprosto základní mechanismy parlamentní demokracie, protože co ještě máme, jakou ještě základní pojistku máme v parlamentní demokracii než to, že je možné vyvolat hlasování o nedůvěře vládě, no, a potom samozřejmě ten třetí aspekt negativní, který ovšem může fungovat i ve velkých koalicích, bylo to hromadné dělení moci, které se dnes teprve vyplavuje na povrch a tam se ukázalo, že tam možná nebyly písemné části té smlouvy, ale ústní, které v podstatě způsobily to, že ty dvě strany si hrály, hrály jedna na druhou a rozdělily si v podstatě moc ve státě, čili to byla, když uvážíme, že to bylo deset let nebo devět let po pádu komunismu, tak to byl skutečně retardační prvek ve vývoji toho politického systému a velmi, velmi neblahý, dodnes se to tady projevuje, dodnes se potýkáme s dědictvím té opoziční smlouvy, na druhou stranu je pravda, a v tom má pravdu Miloš Zeman, protože ten, ten z toho vytěžil nejvíc, že to mělo alespoň z jeho hlediska některé pozitivní prvky, například sociální demokracie tím, že ačkoliv byla menšinová, ale mohla vládnout jakoby většinově, tak byla schopna velmi rychle třeba dokončit ten proces přistupování k Evropské unii, tam jsme byli velmi pozadu, když oni přebírali moc a za vlády sociální demokracie došlo tedy k několika, několika důležitým krokům, jako bylo to zrychlení procesu integrace a zároveň také samozřejmě Česká republika vstoupila do NATO, takže v tomto směru ta vláda silné ruky, která vlastně de facto trošku paradoxně tady byla v podobě té menšinové vlády podporované druhou silnou stranou, tak některé věci akcelerovala. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Možná ještě jenom krátce, u těch voleb v roce 98 také došlo k zajímavému momentu, to znamená, že z té vysoké politiky zmizeli Republikáni, extremisté pravicoví a od té doby se nic takového u nás neobjevilo. 

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Já to považuji trošku za přirozené, protože Republikáni tady nikdy neměli příliš mnoho příležitostí, jak se profilovat, než třeba podobně zaměřené strany, já nevím, na Slovensku, na Slovensku, kde je existence desetiprocentní maďarské menšiny, silné menšiny, která je nejenom kompaktní geograficky, že je umístěna na jednom území, ale je kompaktní i politicky, zvlášť od roku 98, kdy má jednu jedinou politickou stranu díky Mečiarovu, Mečiarově novele volebního zákona, tak tam je prostor pro ty nacionalistické subjekty, aby se vymezovaly vůči těm politickým subjektům národnostních menšin, přece jenom Česká republika je z tohohle pohledu národnostně poměrně homogenní stát, nacionalistické subjekty tady tudíž nemají zas až takový prostor pro to, na čem by se měly profilovat. Pokud se profilují na nějakých lokálních tématech typu sídliště Chánov, já nevím, Matiční ulice v Ústí, v Ústí nad Labem a podobně, tak to je příliš málo na to, aby jim to umožnilo vstup do nějaké celostátní politiky, to téma, národnostní téma, jak se zdá, tady ještě nehraje v té celostátní politice zas až takovou roli, aby to pomohlo těm nacionalistickým subjektům k nějakému vyprofilování se. Ten jejich vstup do politiky na začátku devadesátých let beru ještě ... jako určitá možnost, určitý pluralismus nebo součást toho určitého pluralismu, který tehdy vznikal, kdy skutečně vznikaly subjekty po celé té levopravé škále, a proto tady do jisté míry vznikl i prostor nejprve pro Republikány, aby se nějak vyprofilovali, oni se nedokázali vyprofilovat, ta jejich témata byla velmi omezená a postupně už se ohrávala, až to dopadlo, až to vedlo k tomu, že v roce 1998 už nepřilákali na svoji stranu víc jak pět procent voličů. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Bohužel už nemáme moc času, tak bych to vzal jenom stručně, volby v roce 2002 i 2006 jenom potvrdily to, že se zde ustálila česká politická scéna v tom slova smyslu, že zde velmi silní jsou občanští demokraté, sociální demokraté, že komunisté se neustále pohybují, plus minus, kolem těch patnácti procent, protože jednou měli osmnáct procent, pak zas měli třináct, takže tak oscilují, lidovci, neustále tedy se jim daří držet se ve sněmovně, i když ta jejich pozice postupně slábne a mohli jsme být svědky toho, že z Poslanecké sněmovny zmizela Občanská demokratická aliance, pak byla nahrazena Unií svobody, ta zmizela, nyní se tam objevili zelení a když člověk se trošku podívá do budoucna, tak může přijít, že pomalu česká politická scéna směřuje k tomu, že zde zůstanou tři strany, že lidovci i zelení mají problémy a nemusí se dostat do sněmovny, takže by se česká politická scéna více než devatenáct let po listopadu, když tedy budeme už se dívat trochu do budoucnosti, mohla ustálit na těchto třech stranách, je to dobře? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, jestli to je dobře nebo špatně, to se těžko dá říci, záleží na tom, jak ten systém bude fungovat, protože ten systém, řekněme, dvou politických stran může fungovat vlastně vnitřně poměrně pluralitně, tam, kde fungují systémy dvou stran, tak velmi často ty strany jsou vlastně jakoby složeny z několika různých hnutí, které se vnitřně utkávají, ale pak ta strana vystupuje jednotně, ale pokud jde o ty, o ten trend tady, tak skutečně ty menší strany, zdá se, pomalinku, pomalu oslabují a viděli jsme to v minulosti, jak ty menší strany vplývaly do těch větších, ideově spřízněných, teď skutečně hrozí tedy nebezpečí těm menším stranám, že úplně zmizí z parlamentu, jeden ovšem prvek tady je, který je třeba zmínit, že tady přesto zůstává poměrně silná skupina těch středově liberálních voličů, kteří jsou neukotveni a přebíhají. Tu volí pro ODS, když se jim zdá snesitelná, tu volí třeba pro sociální demokracii nebo pro zelené a ta skupina tady je a myslím si, že zelení se pokusili tuto skupinu oslovit, nicméně ono je těžké úplně ukotvit tuto skupinu ve straně, která má zároveň to, řekněme, radikálně zelené křídlo, takže zdá se, že to příliš nefunguje a otázka je, co se stane, pokud zelení zmizí z parlamentu, co se stane s touto skupinou voličů. Já si myslím, že se tady, že tady dojde opět ke snaze buď tedy vytvořit nějakou novou stranu, nějaký nový politický domov pro tyto voliče, anebo ty dvě větří strany budou muset vytvořit na jedné straně levicově liberální křídlo sociální demokracie, na druhé straně skutečně liberální křídlo v Občanské demokratické straně, která v tom procesu od Sarajeva zašla mnohem víc k tomu konzervativně nacionalistickému proudu, než by bylo možná zdrávo. A ještě úplně na závěr, pokud jde o komunisty a ty, tady se mluví teda o třech stranách, tak my u nich vidíme ovšem ten samý proces, který je u lidovců, to znamená, velmi stará členská základna, velmi staré voličstvo a oni zatím nedokázali, stejně jako lidovci, nahradit tyto odcházející voliče, kteří odchází, řekněme, biologicky, tak je nedokázali nahradit mladými lidmi, takže já si myslím, že ten systém skutečně nemusí být v budoucnosti tří stran, ale pouze dvou stran. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Souhlasí s tím Petr Just, protože tím se dostáváme obloukem k tomu, co si lidé mysleli na přelomu let 89 - 90, že komunisté postupně vymizí a nestalo se tak. Může se to tedy stát? 

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Souhlasím s tím, že ten demografický vývoj je pro komunistickou stranu značně nevýhodný, jejich členská základna je skutečně velmi stará, většina členů, přímo členů jsou členové ještě z předlistopadu 1989, s nabíráním nových členů mají skutečně problémy, sice probíhá, ale ten přírůstek, celkový přírůstek je, je v negativních číslech. Takže ten proces bude skutečně pomalu, ale jistě vést k tomu, že i komunisté, stejně jako ty dvě zmiňované malé politické strany, budou postupně opouštět ty pozice, tu sílu v Poslanecké sněmovně a ve společnosti. Otázka je, jak dlouho to bude trvat, myslím, že u těch dvou stran, které jsme zmiňovali, lidovci a zelení, to bude mít trošku rychlejší spád, protože přeci jenom ta voličská a členská základna komunistů je ještě stále poměrně velká oproti lidovců, kteří přesto, že mají poměrně velkou základnu, tak ale řada voličů jim tam přebíhá. No, a zelení, kteří nemají vůbec ukotvené své voličstvo, tak ti se nemohou, nemohou spoléhat na to, že by nějak, že by je někdo vždycky zachránil a v tom parlamentu je přes těch procent podržel. Takže tam vidím asi daleko větší hrozbu toho vymizení nebo dřívější hrozbu toho vymizení než u komunistů. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tím končí pravidelný diskusní pořad Studio STOP, hosty byli politologové Jiří Pehe z Newyorské univerzity v Praze a Petr Just z Metropolitní univerzity, děkuji za účast, opět někdy na slyšenou. 

Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.  

Autor:  Petr Hartman

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas