30. června  2009  rubrika: Studio STOP

Od 1.ledna do 30.června trvalo předsednictví v Radě Evropské unie

Česká Street party v Bruselu - Foto: Pavel Novák

Česká Street party v BruseluFoto: Pavel Novák

Od 1. ledna do 30. června 2009 trvalo české předsednictví v Radě Evropské unie. Pomyslnou štafetu přebíralo Česko od Francie a po 6 měsících ji předalo Švédsku. Česká republika byla po Slovinsku teprve druhým státem z bývalého komunistického tábora, který Unii předsedal. Heslem českého předsednictví byl slogan "Evropa bez bariér".

Zároveň probíhala kampaň založená na tvrzení, že to Česká republika Evropě osladí. Podařilo se skutečně českému předsednictví odstranit nějaké bariéry, nebo naopak vznikly nové? Osladilo to Česko Unii? A jakým způsobem? Odpověď nejenom na tyto otázky vám nabídne dnešní Studio STOP. Ve studiu vítám politologa Jiřího Pehe z Newyorské univerzity v Praze a šéfredaktora Listu Václava Žáka, takže dobrý den. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Dobrý den. 

Václav ŽÁK, šéfredaktor Listu -------------------- Dobrý den. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Když budeme hovořit o českém předsednictví, tak bychom mohli začít tou výchozí pozicí, která byla trošku taková rozporuplná, protože zde byla určitá diplomatická aktivita Francie, nebo alespoň jejího prezidenta, který se snažil už dopředu zpochybnit kvalitu českého předsednictví, který by se nebránil tomu, kdyby Francie pokračovala v předsednictví. Zároveň i lidé z okolí prezidenta republiky Václav Klause se snažili to české předsednictví bagatelizovat. Tvrdili, že to bude pouze rozdávání suvenýrů a že půjde o to, aby úředníci zorganizovali některá setkání, summity, jednání, nebo jak to budeme nazývat. Jak tedy vy hodnotíte tu výchozí pozici? Jiří Pehe. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, ta výchozí pozice byla samozřejmě slabá. A nejenom proto, že české předsednictví zpochybňovala Francie, nebo některá média, anebo že z Hradu vycházela prohlášení, která tady byla zmíněna. Ale také proto, že Česká republika prostě nastupovala s dvěma handicapy. Jeden se vázal, a s tím se asi nic nedalo dělat, k tomu, že to byla první země z bývalého sovětského bloku, tedy druhá postkomunistická, ale z bývalého sovětského bloku první. A tam panovaly určité obavy týkající se toho, zdali takováto země bez zkušeností může skutečně vést Evropu ve velmi složité době. A druhá, ta byla konkrétnější ta výtka. To byla vina České republiky, to bylo takové to euroskeptické vlnění, které se odsud jakoby neslo v prohlášeních předsedy vlády, prezidenta a dalších politiků. No, a skutečnost, že Česká republika neměla ratifikovánu Lisabonskou smlouvu, nebo to byla jediná země Evropské unie, kde se o té rati..., o té Lisabonské smlouvě zatím ani nehlasovalo. Takže to skutečně byla velmi slabá výchozí pozice, která už dopředu určovala, jak se asi na tu zemi budou dívat. Tedy s obavami a také se skutečně s obavami dívali na Českou republiku. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Jak by tedy Václav Žáka charakterizoval roli předsednické země? 

Václav ŽÁK, šéfredaktor Listu -------------------- Jestli můžu, já bych se pokusil vyložit. Institut předsednictví, jako předsednictví Rady, to znamená schůzky ministrů a řešení agendy Evropský unie, to existuje od samého počátku, to existuje od toho roku 58. Ale, to bylo v roce 87, se zakotvila Evropská rada, to znamená kolektiv premiérů a prezidentů, který dělají základní politická rozhodnutí. A ustálil se ten zvyk, že se scházejí dvakrát za toho půl roku, či dvakrát za předsednictví. A Česká republika se tedy stala jako tím, kdo řídí agendu té Evropské rady. A v tom smyslu určuje doopravdy základní politickou orientaci Evropy. V čem byl pro Českou republiku nezvyk si myslím jako, ten základní problém vidím v tom, že evropská a česká politika jsou absolutně diametrálně odlišné. Česká politika je založená na zápase, na velmi ostrém polarizačním zápase. A čeští politici nic jiného jako ze své praxe neznají. Ta evropská politika je konsensuální. To je přesně obrácená. A ten, kdo řídí Evropu, to není člověk, který má silou vynucovat nějakou ideologickou linii, ale je to člověk, který se má snažit hledat nejvyšší společný jmenovatel těch 27 zemí. A to prostě přivést jednání, která jsou dlouhou dobu v běhu samozřejmě, ta jsou mnohem delší než to předsednictví. A podstatný podíl na nich má teda jak ta předsednická země, tak Evropská komise. Tak on je má přivést k nějakému, k nějakému cíli. A od roku 2007 se zavedl institut takzvané trojky. To znamená, že vždycky funguje země, která měla předsednictví, bude mít předsednictví a ta po ní. Čili jakoby třízemí. Čili my jsme jednali Francie, Česko a Švédsko jednalo právě jakoby v rámci té trojky. A ta ingerence Francie do českého předsednictví z tohoto vypadá jaksi mnohem pochopitelněji. To nebylo proto, že by se zlý Francouzi jaksi rozčílili a chtěli Prahu peskovat. Prostě vyplývalo to z toho, že oni byli součástí těch příprav. A teď tady musíme rozlišit dvě věci. Jako administrativně bylo, byla Česká republika na to předsednictví zřejmě velmi dobře připravená, protože k tomu nebyly vůbec žádné výhrady. Aspoň jsem nezaznamenal žádnou výhradu k administrativní schopnosti vést evropskou agendu. Ten problém byl skutečně politický, protože česká politická reprezentace k tomu přis..., přistupovala spíš jako ke kabaretu. Ta "Evropě to osladíme" kampaň, nebo Entropa, že jo. Entropa je přece hříčka ze slova Entropie a Evropa. Entropie je míra chaosu, to znamená to mělo dávat najevo, že Evropa je cosi jako chaos, že jo. Čili teďka obavy Evropy z vystupování prezidenta Klause, který také nezklamal potom při svém projevu v Evropském parlamentu, tak to všechno vedlo k tomu, že se české předsednictví očekávalo s obavami. A teď, řekl bych, že zejména na tom začátku došlo k příjemnému překvapení. Protože když nic neočekáváte a objeví se něco pozitivního, tak jste vlastně příjemně překvapen. A navíc čeští politici si uvědomili, že ta řízení Evropy není žádná šaráda, že to není to, co říkal prezident Klaus, že to je rozdávání dárků. Ale že oni doopravdy mají odpovědnost za to, aby rozhodovali o důležitých věcech. No, a to proměnilo, myslím si, situaci. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Dobře. K tomu všemu se dostaneme. Ještě bych zůstal u těch výchozích podmínek. Tam možná je ještě zajímavé alespoň z pohledu dalšího vývoje to, že dlouhou dobu se opozice s koalicí snažily dohodnout na nějakém paktu neútočení v době předsednictví. Že by skutečně se nevyvolávala hlasování typu nedůvěry vládě a podobně. Ale nakonec se to zaseklo, nepodařilo se to vyjednat. Jak se později ukázalo, bylo to špatně. I když v tom průběhu předsednictví ze začátku se mohlo zdát, že je to úplně jedno. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Tak rozhodně to byla chyba. Protože za prvé tedy samozřejmě v normální demokratické zemi by nebylo potřeba vyjednávat žádný pakt. Bylo by to jaksi samo sebou, že v době předsednictví se shodnou ty hlavní politické strany, hlavní aktéři na nějakém společném postupu a že se nebudou, samozřejmě, bude pokračovat opoziční boj s vládou a tak dále, ale nebudou si zbytečně házet klacky pod nohy. Protože jde o prestiž celé země, ale nejenom země, ale také o chod Evropské unie. To u nás tak samozřejmě není, takže ta dohoda, si myslím, byla na místě. Bohužel k ní nedošlo. Myslím si, že ta vina byla z větší míry na straně spíše vlády, tedy Občanské demokratické strany, protože Mirek Topolánek měl prostě za to, že si Jiří Paroubek ho nedovolí shodit během toho předsednictví, že nedovolí si to, co, k čemu nakonec došlo. A proto také odmítl tu dohodu, která už byla svým způsobem vyjednaná, kvůli tomu, že Paroubek také požadoval dohodu o předčasných volbách na podzim. K těm předčasným volbám tedy nakonec stejně dojde. Ale myslím si, že to byla, že to byla chyba už proto, že Topolánek kdyby na tu dohodu přistoupil, tak samozřejmě nechci říct, že by ji nemusel plnit, ale každý ví, že předseda strany prostě nemůže zaručit ze své pozice, že se budou konat předčasné volby. To by musely následovat některé kroky, které stejně by se neudály dřív než ke konci předsednictví. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Ono by to šlo pouze za předpokladu, že by předseda té strany měl ústavní většinu v obou komorách a ... 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Přesně tak. Což nemá samozřejmě. A navíc nemůže ani kontrolovat své vlastní poslance a senátory v tomto ohledu příliš dobře, protože tam jde o, zejména u těch poslanců jde tedy o, o ztrátu jejich mandátu předčasně a podobně. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- K pádu vlády se dostaneme, k tomu došlo zhruba v polovině předsednictví. Říkám zhruba, nebylo to úplně přesně. Ale tu první polovinu, opět zhruba, českého předsednictví řídil premiér Mirek Topolánek. A jak právě on hodnotí tuto etapu? 

Mirek TOPOLÁNEK, bývalý premiér -------------------- Pro Českou republiku to byla bezpochyby historická příležitost. Byla to bohužel z velké části promarněná příležitost. Prokázali jsme jednoznačně kompetenci v jednotlivých oblastech a zároveň odpovědný přístup nejenom v České republice, ale i k celé Unii. Odstartovali jsme celé období výrazně a úspěšně. První měsíce rozhodně nebyly i díky řešení celé řady bezprecedentních vážných problémů obdobím neaktivním, šedivým a nudným. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tolik dnes už bývalý premiér Mirek Topolánek. Kdybych měl navázat na jeho slova, tak samozřejmě hned nástup českého předsednictví naplno odhalil, že nejde o rozdávání suvenýrů a že předsednictví musí často reagovat i na zcela nečekané události. Jednou z nich byla takzvaná plynová krize, nebo plynová válka, plynový spor mezi Ruskem a Ukrajinou, který se dotkl proudění této strategické suroviny do západní Evropy. A tehdy muselo skutečně české předsednictví začít velmi rychle jednat a snažit se nějak zprostředkovat tu dohodu. Jak si myslíte, že v této krizové situaci Česká republika obstála? Václave Žáku. 

Václav ŽÁK, šéfredaktor Listu -------------------- Tak, bez detailních znalostí těch jednání se to posuzuje obtížně a tak jako vnější pozorovatel musím říct, že Česká republika za prvé vstoupila do předsednictví s tím, že podceňovala agendu, co to znamená řídit Evropu. Vstupovala tam s tím, že měla výrazně protiruské tendence a dostala se před problém, ve kterém měla vyjednat férovou dohodu a když se ukázalo, že vina na Rusku asi nebude a že spíše problém leží na té druhé straně. A pak, pak je třeba uznat, že česká reprezentace, a to pružně, reagovala. A skutečně se snažila s chybičkami, které se vloudí při takových příležitostech, dojednat férovou dohodu a nakonec se jí to povedlo. Čili já bych to hodnotil jako to, že lidé přišli nepříliš připraveni k nějakému úkolu a oni v rámci toho úkolu začali růst a začali měnit své předsudky, no, tak to je třeba jedině pochválit. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Jiří Pehe. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- I když tam by bylo třeba dodat, že samozřejmě na jedné straně ta aktivita a improvizace určitá, to byly pozitivní prvky. Na druhé straně se tam ukázala určitá nezkušenost právě českých politických lídrů, když tu dohodu vyjednali a pak nechali ukrajinskou premiérku připojit k tomu, k té dohodě vlastně jednostranně protokol, který vyústil do toho, že Rusko to odmítlo podepsat. A pak už tu dohodu skutečnou nevyjednávala vlastně Česká republika, ale zástupci z Bruselu a z dalších států. Takže tam trošku Česká republika se sama vyšachovala ze hry svojí nezkušeností. Ale to je přesně také, myslím, to jenom dokresluje, jak, jak složitý to byl úkol a že rozhodně se nejednalo o pořádání recepcí a takovýchto věcí, ale o důležité věci. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- V souvislosti s nástupem českého předsednictví se také hovořilo o tom, že české předsednictví muselo nějakým způsobem řešit konflikt v Gaze mezi Izraelem a Palestinci. V této souvislosti samozřejmě proběhla nejrůznější jednání a hovořilo se o dvou věcech. Jedna byla, u ní můžeme začít, to, že bylo podsouváno, že Česká republika tento konflikt není schopna příliš řešit a že tam hrajou daleko větší roli aktivity francouzského prezidenta Sarkozyho. Samozřejmě česká strana na to reagovala tím, že spíš Sarkozy si hraje svoji vlastní hru a že se chce neustále zviditelňovat a že proto se tolik angažuje. Někteří diplomaté pak spíše poukazovali na zájmy i postavení Francie v této části světa. Jak tedy můžeme hodnotit konflikt v Gaze? 

Václav ŽÁK, šéfredaktor Listu -------------------- Já musím říct, že ten konflikt by nevyřešilo žádné předsednictví. Dokonce si s ním neumí poradit ani velmoc jako Spojené státy. Čili předpokládat, že Česká republika by mohla do toho nějak výrazně zasáhnout, se asi nedalo nikdy. To, co se od České republiky očekávalo bylo, že bude schopně tlumočit postkonfliktní postoje vůči arabsko-izraelským vztahům, které existují v rámci Evropské unie a nebude zaujímat jednostranná stanoviska. Tak to se částečně podařilo. Je třeba říct, že Sarkozy tam byl vyslán jako delegát OSN, čili já bych mu nepodkládal jak to je, že se snažil za každou cenu jaksi sypat písek do kol českému předsednictví. Myslím, že jsme ze Sarkozyho trochu udělali zbytečně strašáka. To není tak malicherný politik, jak je líčen. No, a každý, kdo by mohl v té chvíli nějakým způsobem přispět k tomu, že skončí intervence vůči de facto civilnímu obyvatelstvu, i když to civilní obyvatelstvo bylo štítem pro organizace ozbrojené, tak si myslím, že byl vítán. Řekl bych, že české předsednictví nemohlo de facto dosáhnout víc. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Přesto české předsednictví v souvislosti s konfliktem v Gaze vyvolalo mimořádnou pozornost také kvůli tomu, že mluvčí premiéra pro předsednictví Radě Evropské unie Jiří František Potužník použil poněkud nediplomatické vyjádření, když izraelský pozemní útok v pásmu Gazy označil za obrannou operaci. Byl z toho docela solidní rozruch. Byl to pouze důkaz toho, že čeští politici a i čeští úředníci jsou zvyklí spíše domýšlet dosah svých slov v rámci tuzemské politiky a podobně a už nepřemýšlí tak, že když něco řeknou v pozici předsednictví, že to bude mít dopad na celou Evropu a možná i na celý svět? Že to byl tedy důkaz toho, že na začátku ještě nebyli v té správné roli? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Já myslím, že to je svým způsobem jaksi extenze toho, o čem mluvil Václav Žák, tedy že tady byly dvě různé hladiny. Na jedné straně ta domácí politika, která tady se vede v podobě permanentního boje. A potom ta evropská, kde se musí hledat konsensus. A Potužník samozřejmě toto své prohlášení neudělal jako něco, co vyplývalo z domácího politického boje, ale vyplývalo to z určitých, řekněme, ideologických premis, které, na kterých stojí česká, česká pravice. A on to prostě řekl v domácích poměrech jako soukromý názor, nebo dokonce i názor reprezentanta nějaké politické strany by to bylo v pořádku. Ale v Evropě takovéto prohlášení prostě nejprve musí být konzultováno a dohodnuto s 26 ostatními zeměmi. Tedy tam to prohlášení reprezentuje celou Evropu. A ta má na to, nebo měla na to trošku jiný názor. My si o tom osobně můžeme myslet co chceme. Jestli měl Potužník pravdu nebo ne. Ale ve skutečnosti, že prostě tam nebyla zvládnuta opět ta úloha hledání konsensu, hledání nějakého společného stanoviska. A v tom Česká republika selhala. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Česká republika samozřejmě musela řešit i další věci. Ona si dopředu naplánovala takové priority, které hodně zjednodušila do slov "Energetika, ekonomika a Evropa ve světě". Možná bychom se mohli chvíli zastavit u té ekonomiky, protože Česká republika řídila Evropu, když to takto řeknu, v době, kdy se naplno projevovaly dopady hospodářské krize, kdy byly tendence jednotlivých států držet se hesla bližší košile než kabát a snažit se některé věci prosazovat izolovaně a s odstupem doby tedy Češi hodnotí to svoje předsednictví z tohoto úhlu pohledu jako úspěšné v tom, že se podařilo koordinovat nakonec ty kroky v rámci Evropy. A kdy se podařilo zabránit alespoň některým projevům protekcionismu. To znamená, že by se ty státy uzavíraly do sebe, že by tam stavěly různé bariéry. Co si o tom myslí Václav Žák, když takovýto pohled nabízejí někteří politici jako úspěch českého předsednictví? 

Václav ŽÁK, šéfredaktor Listu -------------------- Politici vynikají v tom, že svoje vlastní aktivity umí vylíčit v tom nejlepším světle. Ve skutečnosti je Evropská unie založená na velmi přísných opatřeních proti protekcionismu. A Evropská komise je tím orgánem, který je chrání. Kdyby se měli, kdyby se měla Evropská unie vrátit k protekcionismu, pak by to znamenalo, že by se muselo měnit i primární právo Evropské unie. Tudíž představa, že předsednická země Česká republika zabránila návratu protekcionismu je z mého hlediska trochu úsměvná. Na druhou stranu bylo velmi důležité a bylo správné, že české předsednictví podpořilo komisi v tom, aby ty návrhy, které by se mohly dostat na stůl, že by se na nějako dobu vypustily ty parametry společného trhu, a ty země se mohly uchýlit k protekcionistickým opatřením. A některé vyjádření francouzského prezidenta skutečně takovou interpretaci připouštěla. Tak to bylo v pořádku. Česká republika podpořila Evropskou unii, bylo byl dobře, kdybychom si to uvědomili, že je to ta Evropská unie, která chrání prostor svobodného trhu. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- V souvislosti s českým předsednictvím v době, kdy ještě tedy byl u moci Mirek Topolánek a jeho kabinet, tak nemůžeme zapomenout také na kontroverzní projekt Entropa výtvarníka Davida Černého. Ono se může zdát, že dokonce v některých částech Evropy tu byl nejvýznamnější počin českého předsednictví, protože ty ohlasy alespoň na to byly velmi četné a někdy velmi výrazně negativní. Protože například Bulharsko se cítilo velmi dotčeno, ale nejenom Bulharsko. Co si o takového provokaci můžeme myslet? Má to nějaký význam, nebo je lépe o tom vůbec nemluvit? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Samozřejmě o umělecké úrovni toho projektu si každý může myslet svoje. Já to nebudu nijak rozebírat. Ale myslím si, že ten projekt v tom kontextu v jakém se objevil, skutečně přispěl k tomu, co říkal Václav Žák. A to je, že to české předsednictví začalo tak trochu jako kabaret, jo. Že to prostě bylo takový kabaretní představení. Jestli to byla náhoda nebo úmysl někoho, to už je jiná otázka. Co mě na tom více zajímalo bylo selhání českého předsednictví a zejména tedy v tomto případě asi úřednictva a jejich politických představitelů, nebo zaštiťovatelů, jako byl třeba Saša Vondra, kde ten jeho úřad evidentně neměl nad tou celou věcí kontrolu. Anebo aspoň teda, nebo aspoň se později od toho distancoval, takže to vypadalo, že nad tím neměl kontrolu. Ať už to bylo tak, či onak, tak je to katastrofální, že vznikne projekt, za který vláda České republiky je ochotna platit něco, teda ono to bylo také financováno částečně ze soukromých prostředků. Ale byly tam nějaké miliony, které měly přijít od české vlády. A nad tím projektem nemá, jak se zdá, absolutně nikdo kontrolu. Nikdo nedozírá na to, zdali těch 27, nebo 26 dalších výtvarníků skutečně existuje, nikdo se o to nezajímal. Takže to už samo o sobě bylo předzvěstí toho, jak bude vypadat celé české předsednictví. Protože přeci státní správa je tady od toho, aby se o takové věci starala. My si můžeme o byrokratech myslet co chceme, ale toto je prostě náplň jejich práce. Aby hlídali používání státních prostředků, státních peněz. A tady šlo o státní peníze. Takže to pro mě byla z celé té věci taková, řekněme, to bylo takové to nejotřesnější poselství. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Václav Žák. 

Václav ŽÁK, šéfredaktor Listu -------------------- Tady je zvláštní, jak se ten případ lišil v podání českých médií a ze zkušenosti lidí, který v tom Bruselu jsou, že jo. Tak já mám neteř architektku v Bruselu Čestmíru Veselou, která je úspěšnou architektkou, projektovala Národní muzeum, dostala vyznamenání od belgické královské rodiny, čili není to zamindrákovaná Češka. Říkala mi, neměla jsem nikdy problémy se svým češstvím za celých víc než 20 let co jsem v Belgii. Ale v okamžiku, kdy se objevila Entropa, tak se mne mí kolegové ptali: "A Čestmírko, co je vtipného na tom, že Řecko hoří?" Prostě kupodivu to naši novináři z Bruselu vůbec nebyli schopni tlumočit jaké rozpaky ten projekt vzbudil. Nota bene, když se ukázalo, že mystifikace hraničí s podvodem, čili obávám se, že význam Entropy, což byla klukovina, evidentní klukovina, pro to české předsednictví tedy opravdu žádným přínosem nebyl. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Rozpaky v Bruselu vyvolal také další krok, a tím bylo to, že došlo nakonec k pádu koaliční vlády, což je věc velmi nezvyklá, i když k ní v minulosti někdy došlo, tak to bylo ale přece jenom za trochu jiných okolností. A tento krok samozřejmě bezprostředně po vyslovení nedůvěry vládě hodnotil trochu jinak než nyní šéf opoziční sociální demokracie Jiří Paroubek. 

Jiří PAROUBEK, předseda ČSSD -------------------- Myslím, že to není ojedinělá věc v parlamentní demokracii. Koneckonců v Itálii nebo v Dánsku se něco podobného stalo také před lety. A nedá se říct, že by to byly nedemokratické země, nebo že by to ohrozilo obraz té země. A kromě toho, my jsme řekli jednoznačně, že tahle vláda i s naší podporou v té jediné věci, to znamená, pokud jde o evropské předsednictví, tak může dokončit tu svoji misi, která je prakticky už v řádech několika týdnů. Takže může se cítit v tomto poměrně se silným mandátem, to znamená i s určitou podporou alespoň sociálně demokratické opozice, pokud nebude dělat tedy nesmysly. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tolik hodnocení pádu vlády Mirka Topolánka z úst předsedy sociální demokracie Jiřího Paroubka. Tato slova samozřejmě zazněla v době, kdy vláda padla a kdy ještě nebylo jasné, jak se bude celá věc vyvíjet. Když se k tomu vrátíme, tak skutečně málokdo čekal, že nakonec k tomu dojde. Možná, že to nečekal ani Jiří Paroubek, alespoň z některých těch reakcí to bylo patrné. Bylo také velmi pravděpodobné, že se nenaplní ta slova, o kterých hovořil, že tedy vláda za určitých podmínek může dokončit předsednictví. Protože tehdy se zapomínalo na to, že osud vlády má v rukou hlavně prezident republiky Václav Klaus. Jak tedy zpětně lze hodnotit to, že nakonec přece jenom vláda padla? Jiří Pehe. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, já to hodnotím velmi negativně. Protože na jedné straně se dá souhlasit s Jiřím Paroubkem, že skutečně pád vlády není v demokracii nic neobvyklého. Ale tady jde přece o ten kontext. A ten kontext, tam bylo několik kontextů. Jeden ten kontext byl, že jsme byli předsedající zemí Evropské unie a bylo třeba, třeba tedy skutečně vážit, zdali ta situace na domácí politické scéně byla tak vážná, že bylo třeba vládu v tomto, právě v tom okamžiku odvolat. Druhá věc je, že v tom Česká republika jak se zachovala ukázala, že skutečně je nedospělá politicky. Že prostě evropská scéna, světová scéna, mezinárodní události jsou vždy viděny jenom jako prodloužení českých domácích politických soubojů a tak dále, že se nejsou schopni politici podívat na svět globálně. A skrze to globálno se dívat na českou politickou scénu, že to vždycky je opačně. Že prostě to první a nejdůležitější je vždy tedy nějaký poměrně žabomyší spor na české politické scéně. A od toho se pak odvozuje všechno ostatní. No, a ten druhý kontext, nebo ten další kontext, to byl právě Václav Klaus, a nad tím já jsem tedy, coby politický analytik, žasnul, protože bylo přeci evidentní, že tím shozením vlády otevírá Jiří Paroubek dveře doširoka Václavu Klausovi, který má neomezené možnosti v tom okamžiku. Tak jak to dopadlo nakonec, to dopadlo ještě dobře, protože Václav Klaus mohl skutečně den poté říct, podívejte se, situace je vážná, předsedáme Evropské unii a já nebudu ten proces zdržovat a mohl jmenovat svoji vlastní vládu se všemi čelnými euroskeptiky, kteří by, kteří ho obklopují v té vládě. A neexistoval způsob, jak tu vládu odvolat. Protože prostě tak je napsaná česká ústava a ta vláda by tady byla až do voleb. Takže nebyla by sice potvrzená parlamentem, nedostala by důvěru, ale prostě by mohla vládnout a natropit poměrně dost škody. Takže si myslím, že to bylo naprosto neuvážené a udělat tohleto uprostřed českého předsednictví, to bylo skutečně klukovské. I vzhledem k té Lisabonské smlouvě. Protože tam mohl Václav Klaus například coby známý odpůrce Lisabonské smlouvy skutečně jmenovat svůj vlastní kabinet, který mohl tu Lisabonskou smlouvu stáhnout ze Senátu a bylo by, tak říkajíc, vymalováno, pokud jde o Lisabonskou smlouvu. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Myslí si Václav Žák, že nakonec měl Jiří Paroubek docela štěstí v tom, jak to české předsednictví dopadlo? Že kdyby se to rozsypalo v tom stylu, o kterém hovořil Jiří Pehe, že by to tvrdě dopadlo na jeho hlavu? 

Václav ŽÁK, šéfredaktor Listu -------------------- Já tady mám trochu jiný názor. Já vyznávám zásadu, že pravidla se mají dodržovat. A že premiér, u něhož existuje vážné podezření, že ingeruje do trestního procesu, že ovlivňuje policii a ovlivňuje státní zastupitelství, tak si žádá, nebo je naprosto legitimní, že opozice hlasuje o důvěře jeho. Belgický král nechal padnout vládu, když existovalo podezření, že se úřad premiéra snažil ovlivnit způsob, jakým, jakým belgická vláda řešila krizi banky Fortis, jedné velké belgické ... Udělal to v prosinci roku 2008 v době hospodářské krize jaksi. Ale nikdo, nikdo neřekl ani popel v té Belgii. Prostě porušujou se pravidla, to se nesmí a bylo to podezření, nebyly to důkazy. Čili já si prostě myslím, že hlasování o důvěře bylo na místě. Ovšem, když to hlasování o důvěře dopadne ... 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Nedůvěře, správně. 

Václav ŽÁK, šéfredaktor Listu -------------------- O nedůvěře. Když dopadlo tak, jak dopadlo, tak pak ten šéf opozice nemůže říct, že nechá tu vládu dovládnout do konce mandátu. Jednak tím dává najevo, že nezná ústavu, jednak tím říká, že vlastně je to úplně jedno, že člověk, který ingeruje do, do trestního procesu bude řídit Evropu a bude řídit stát. Čili prostě ta absolutně nelogická konstrukce, v které vyplývá, že sociální demokracie skutečně neočekávala, že to hlasování dopadne pozitivním způsobem, tak vedla k tomu, že se politika sociální demokracie rozmazala ve vnímání veřejnosti. Důsledky, které z toho poplynou, nebudou asi příliš veselé. Na druhou stranu kolega Pehe má naprostou pravdu, mohlo to dopadnout, a taky celá řada analytiků včetně mě očekávala, že dojde k tomu scénáři, o němž mluvil, to znamená, že prezident si hude jmenovat svoji vlastní vládu. Takže to dopadlo ještě dobře. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Když jsem na to ale podíváme z těch ohlasů, které zazněly v zahraničí. Samozřejmě byly zprostředkovány médii, tak to nemusí být úplně pravdivý obrázek. Ale ten výsledný dojem byl takový, že pád Topolánkovy vlády rovná se automaticky konec českého předsednictví. Že už pak to bylo považováno za dobíhající předsednictví, které skutečně jenom formálně se ukončí. Že zde spíš zahraničí nebo Evropská unie se snažili sledovat to, jak si skutečně povede prezident republiky Václav Klaus. A když to trošku přeženu, tak se možná někteří politici děsili toho, že by předsedat tomu závěrečnému summitu, kdy to měl být původně vrchol českého předsednictví, kde se řešila celá řada problémů včetně určitých záruk vůči Irsku z hlediska další ratifikace Lisabonské smlouvy. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Ano, no, tak tam byla celá řada problémů. Skutečně to, ta politická dimenze českého předsednictví svým způsobem symbolicky skončila 24. března. Tedy v den pádu vlády, protože poté samozřejmě následovala, následovalo období, a to bylo logické, kdy se hledalo nějaké řešení. Ta Topolánkova vláda už nebyla plně legitimní, také si tak počínala. Nemohla skutečně celou řadu věcí už uskutečňovat s takovou razancí, s jakou je třeba, aby ji uskutečňovala, kdyby, kdyby zůstala. Navíc samozřejmě to, to, to vakuum, které se vytvořilo v České republice, ať jsme si to přáli, nebo ne, tak mělo prostě dopady na chování Evropské unie. Takže nakonec bylo poměrně velké štěstí, že ten poslední summit dopadl tak, jak dopadl a že to Jan Fischer poměrně dobře zúřadoval a dokázala, dokázal ten jeho tým také, řekl bych, díky některým velmi schopným diplomatům, jako je Jan Kohout a tak, vyjednat záruky pro Irsko, a to celé, celé se teda nakonec ještě obrátilo tak trochu v náš prospěch. Ale jinak si myslím, že po tom pádu Topolánkovy vlády už mnozí nebrali Českou republiku jako předsednickou zemi příliš vážně. A ne nikoliv proto, že by ta vláda, že by nějaká vláda snad nemohla padnout, ale proto, že ono to bylo celé takové chaotické. Bylo to takové tak trochu teda z našeho hlediska typicky české, jo. Že to byl takový zvláštní Kocourkov, který tady vypuknul a ta Evropská unie si kladla otázky, co se to děje, jo? Tady největší krize v dějinách občans..., velké hospodářské krize v třicátých letech. A tady se řeší nějaký, nějaký problémy země, která ve skutečnosti by se měla starat o tu společnou agendu. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- V této souvislosti dokonce zahraniční novináři, kteří jsou akreditováni v Bruselu u Evropské unie a kteří tedy dlouhodobě dění v Unii sledují a popisují, tak oni hodnotili české předsednictví jako komplikované, chaotické a výstřední. Takže to nám asi sečetli Entropu, pád vlády a další věci? 

Václav ŽÁK, šéfredaktor Listu -------------------- Já jsem si dělal schválně rešerši zahraničního tisku. Představte si, že v žádných zahraničních novinách nebyla zmínka o té reportáži televizní, do které se ukazovala kauza poslance Wolfa a ve které se ukazovalo jako, jaké vážné podezření nad premiérem přinejmenším, ne-li nad vládou visí z hlediska toho, jak se v parlamentu zajišťuje podpora. A pokud toto se nestalo a pokud opozice mluvila o odvolání vlády jako o politických motivech, no, tak samozřejmě oni jí přebrali to hodnocení, že tady z ješitnosti, z malichernosti došlo k odvolání vlády z politických důvodů. A to pochopitelně nebylo možné nikomu vůbec vysvětlit. Oni si skutečně říkali totiž, že se zbláznili. Takže když Martin Schulz po vystoupení premiéra Topolánka, když hodnotil výsledky prvního summitu a zmínil tam o tom, že Obamova politika je cestou do pekel, tak napsal, že to je nejhorší předsednictví za 15 let, které viděl. Nelze se tomu divit, protože tam premiér vypadl z role a místo, aby sděloval konsensus, dohodu z evropské sedmadvacítky, no, tak tam předváděl svoje vlastní ideologické hodnocení amerického prezidenta, což skutečně není úkolem předsedy Evropské rady. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Já bych jenom pro posluchače upřesnil, že Martin Schulz, že jde o poslance Evropského parlamentu, ne o Martina Schulze, který je náš kolega. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Je to, je to šéf frakce sociálních demokratů, Evropského parlamentu, pardon. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Aby nedošlo k nějaké mýlce. Právě Václav Žák už zde narazil na to, že ten pád Topolánkovy vlády se promítl i do výroků premiéra, který v té době už možná trošku ztratil nějaké zábrany a začal hovořit o cestě do pekla v souvislosti s plány Baracka Obamy na oživení americké ekonomiky. Shodou okolností se tak vyjádřil pár dní před dubnovým summitem Evropská unie - Spojené státy americké, který se konal v Praze. Tam také bylo zajímavé to, že po pádu vlády bylo komické, když americký prezident přijel na letiště, tak ho tam vítal prezident i tehdy odstupující premiér. To všechno se do toho promítlo. Nakonec ten summit snad nedopadl tak katastrofálně jak se mohlo zdát ještě před začátkem. Kolik škody mohlo být napácháno v té diplomatické rovině? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Škod mohlo být napácháno ještě víc. Ale také jich mohlo být napácháno podstatně míň. Já bych ještě řekl k tomu pádu vlády jednu poznámku. Tam totiž je myslím také důležité to, že skutečně z hlediska sociální demokracie nebylo až tak nelegitimní žádat, nebo iniciovat to hlasování o nedůvěře, kdyby ty principy jasně vysvětlila a kdyby také potom bylo jasné, že tam ty principy platí a že na jejich základě se jedná. Ale hlavně také je důležité zmínit, že sociální demokracie prostě vycházela z toho, že ona jakožto opoziční strana spolu s druhou opoziční stranou komunisty nemá dostatek hlasů na to, aby vládu svrhla. Takže to celé bylo zabarveno i v těch evropských reakcích tím, že k tomu přispěli dva poslanci z Klausova tábora. A dvě bývalé poslankyně za Stranu zelených. Bez nich by se to bylo nepodařilo. A proto také se o tom pádu vlády mluvilo tím způsobem, jakým se o něm mluvilo. Třeba i v těch mezinárodních médiích, že to byla jakási intrika Václav Klause, že to bylo spojeno s tím, s tím jeho viděním Evropské unie. Tedy napáchat škodu. A to se tam do toho promítalo, takže bohužel já si myslím, že skutečně sociální demokrati nepočítali s tím, že ta vláda by mohla padnout v té dané situaci. A dokonce jsem by v jednom televizním studiu, kde se bavilo několik politiků o pádu vlády. A ten jeden politik z Občanské demokratické strany, kterého nebudu jmenovat, když vycházel z toho studia tak říká významnému sociálně demokratickému politikovi, vy jste snad ani neměli plán B. A ten sociálně demokratický politik odvětil: "My jsme neměli dokonce ani plán A." Takže si myslím, že skutečně na to nebyli vůbec připraveni, že by ta vláda mohla padnout. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Nejenom v souvislosti s pádem vlády se hodně mluvilo o prezidentovi republiky Václavu Klausovi. Dokonce se ozývaly ze zahraniční výhrady, že očekávali, že aspoň v době českého předsednictví bude krotit své výroky, že nebude tolik útočit na Evropskou unii, což se nestalo. Jednak už dnes je památný ten výstup Václava Klause v Evropském parlamentu, kde skutečně zpochybnil legitimitu toho parlamentu, velmi ostře se obul do europoslanců. Někteří z nich na protest opustili jednání a tak dále. Bylo to velmi nezvyklé. Samozřejmě opakovaně měl výhrady vůči Lisabonské smlouvě, vůči dalšímu směřování Evropské unie a tak dále. Dá se tedy říci, že pokud se s odstupem let bude vzpomínat na české předsednictví, tak se určitě nezapomene na roli prezidenta Václava Klause. 

Václav ŽÁK, šéfredaktor Listu -------------------- Tady bych byl, řekněme, opatrný. Protože platí to, co říkal kolega Pehe. Kdyby Václav Klaus chtěl doopravdy jaksi zničit Lisabonskou smlouvu, tak po té demisi vlády k tomu příležitost měl. Takže tady je třeba rozlišit jakoby jeho standardní rétoriku. On je přesvědčen, on je skutečně hluboce vnitřně přesvědčen, že Evropská unie je německý projekt, že to je vlastně dominance Německa, možná ještě s nějakým, s nějakým přídavkem Francie. Ale že to není žádný demokratický projekt, že to ovládají ty silné země, a je přesvědčen, že Lisabonská smlouva znamená ztrátu naší suverenity. Že je to politováníhodný omyl. Ale on se pohybuje v milieu, které mu vlastně neoponuje. Každý, kdo by oponoval, tak tam už jaksi nebude. A on v tom setrvává dál a dál. A ty reakce rozhořčené v Evropě na jeho výroky zase nevyplývají, protože by český prezident neměl právo kritizovat Evropskou unii. Tu kritizuje dvanáct lidí do tuctu, ale že on ji kritizuje z pozic, které oni považují za pokrytecké. Protože on po té Evropské unii vlastně na jednu stranu jí vyčítá, že nemá demokratickou legitimitu, ale tu demokratickou legitimitu by ta Evropská unie mohla získat jenom hlubší integrací. Čili já si musím vybrat, co chci. Buď řeknu, že Evropskou unii vlastně nechci a chci mít zónu bezcelní a nic víc, žádnou integraci ne..., nebudu prosazovat. A pak teda nemůžu samozřejmě té instituci vyčítat, že nemá demokratická, demokratická pravidla. Anebo jí budu vyčítat demokratická pravidla, ale pak jsem v táboře evropských federalistů. Protože ti právě chtějí odstranit ten deficit demokracie hlubší integrací a evropskou federací. Čili prostě prezidentova pozice je absolutně rozlomená. A proto jako ta, ta evropská veřejnost ji vnímá jako hluboké pokrytectví. Oni si, oni si nedovedou představit, že by čelní politik moh okolo sebe mít takový odborný aparát, který by mu tyhlety elementární záležitosti neřekl. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Navíc Václav Klaus dost často ve svých projevech hovoří o ztrátě suverenity, hovoří o tom, že pokud bude Lisabon, tak vznikne federální Evropa, ve které se rozpustí i Česká republika. Co si o takovýchto diskusích myslí český eurokomisař Vladimír Špidla? 

Vladimír ŠPIDLA, evropský komisař pro zaměstnanost a sociální záležitosti -------------------- Vstupem do Evropské unie jsme vstoupili do systému sdílené suverenity. To znamená členské státy, které jsou členy z Evropské unie, se dohodly, že budou některé věci spravovat společně. Přitom je spravují společně na základě demokratických pravidel. A neexistuje rozhodnutí, u kterého by Česká republika nebyla. Neexistuje. My jsme vstupem do Evropské unie získali navíc schopnost ovlivňovat rozhodnutí na kontinentální úrovni. A za některých okolností dokonce i na globální úrovni. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tolik český eurokomisař Vladimír Špidla. Shodou okolností v době českého předsednictví v Radě Evropské unie se konaly také volby do Evropského parlamentu. A ty potvrdily takový zajímavý fakt, že ti euroskeptici, nebo oni se někdy nazývají eurorealisté, nemají příliš na růžích ustláno, že tedy neseženou dostatek voličů, aby nějak výrazně uspěli. Potvrdilo se to u stran v České republice, které byly nějakým způsobem takto zaměřeny. A dokonce se mohly i opřít o podporu Václava Klause. Potvrdilo se to i v Irsku, kde se očekávalo, že hnutí Libertas výrazně uspěje. Naopak tam propadl. A znamená to de facto zánik aktivit tohoto hnutí proti Lisabonu, proti integraci Evropské unie. Proč podle vašeho názoru tedy Václav Klaus neustále hraje tuto notu a proč se staví k ratifikaci Lisabonu tak, že neustále ten svůj podpis odsouvá a posouvá se pomalu do role člověka, na kterém ten osud Lisabonské smlouvy bude záviset. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, možná ještě než na to odpovím, tak bych ještě řekl, že Václav Klaus vlastně před těmi evropskými volbami, nebo v podobě té, toho výsledku evropských voleb utrpěl už druhou velkou politickou porážku od pádu vlády, Topolánkovy vlády. Protože tam došlo jako k takovému zajímavému paradoxu, že ten pád vlády, zdá se, právě proto, že vypadá, jako že byl částečně zinscenován lidmi okolo Václava Klause, bez nichž by to nebylo možné, bez těch dvou hlasů, tak jaksi vybudil některé senátory za Občanskou demokratickou stranu k tomu, že nakonec hlasovali pro Lisabonskou smlouvu. Protože oni si vybírali mezi svým jistým odporem k Lisabonské smlouvě a mezi tím, že by vlastně podtrhli Mirka Topolánka. Takže došlo vlastně zásluhou, nebo kvůli tomu incidentu v podobě pádu vlády došlo k jakémusi jasnějšímu rozdělení sil v Občanské demokratické straně. Je sice pravda, že nakonec většina senátorů za Občanskou demokratickou stranu hlasovala proti Lisabonské smlouvě, ale ta kritická masa, která pomohla ji schválit, se tam nakonec našla. Takže to byla pro Václava Klause velká porážka, která, si myslím, kterou nečekal. Protože jak tomu nasvědčují ty jeho slova hnedka po schválení Lisabonské smlouvy, kdy byl skutečně rozčílen. Ale proč to dělá? No, na to je samozřejmě možné dát mnoho odpovědí. Jednu jsme tady slyšeli od Václava Žáka. On je skutečně hluboce ideologicky přesvědčen, intelektuálně, že je to projekt, který má za úkol jinými prostředky dosáhnout německé dominance v Evropě. Nebo bychom mohli argumentovat, že to je romantický nacionalista ve středu devatenáctého století, který prostě tomu ratifikačnímu procesu nerozumí a nechce rozumět. On také často zdůrazňoval, že když neargumentuji, že například ty hrozné války dvacátého století byly do značné míry důsledkem nacionalismu, tak to on odmítá. Říká, že to tak prostě není a zřejmě věří tomu, že Evropa by se dokázala i v těch národních státech organizovat teď už lépe a že jsme na nějaké vyšší civilizační úrovni než jsme byli třeba v roce 39. No, a potom jsou tam další, možná osobní, motivy, které skutečně, do kterých člověk nemůže, nemůže vidět. To mohou být velmi osobní motivy. Já osobně si skutečně myslím, že Václav Klaus je typem člověka, teď neříkám politika, ale člověka, který velmi stojí o to, aby byl viditelný a aby měl vliv a moc. A jemu, myslím, je z duše protivná ta představa, že by měl být tou středně velkou rybou ve velkém jezeře, pokud může být tou největší v tom malém rybníku. A hraje tuto hru i s tímto cílem, takže to bych také nevylučoval. No, a poslední věc. Pokud jde o schvalování té Lisabonské smlouvy, no, tak Václav Klaus se už delší dobu pokouší o to, aby zaujal svět, ne Evropu jenom, ale svět různými kontroverzními názory na globální oteplování, anebo na /nesrozumitelné/ jak tomu říká, nebo s úponem na občanskou společnost. Ten svět tak úplně nezaujal. Svět si těch jeho názorů moc nevšímá. No, a teď má velkou příležitost skutečně v podobě schvalování Lisabonské smlouvy stát na tom pódiu nakonec úplně sám v záři všech reflektorů, všech zemí Evropské unie a možná i celého světa. Protože ten podpis bude, nebo ta ratifikace konečná bude záležet skutečně až na něm. Co více si může politik tohoto typu přát? 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Z pohledu českého předsednictví by se dalo označit právě to dění kolem ratifikace Lisabonské smlouvy za úspěšné, že přeci jenom alespoň český parlament se rozhoupal k tomu, že smlouvu ratifikoval, že se podařilo na tom summitu závěrečném doladit nějaké ty závazky vůči Irsku a že je velmi pravděpodobné, že tedy se uskuteční referendum, ve kterém by Irové mohli říci tentokrát Ano a že by tedy ten ratifikační proces se mohl posunout. Ostatně v Německu ústavní soud už oznámil, že není Lisabonská smlouva v rozporu s tamním ústavním pořádkem. A pouze si uložil určitou podmínku, že německý parlament musí přijmout určitý zákon, který posílí jeho roli v této oblasti, což je velmi pravděpodobné, že se tak stane a že se tak stane rychle. Takže z tohoto úhlu pohledu lze hodnotit české předsednictví jako úspěšné? 

Václav ŽÁK, šéfredaktor Listu -------------------- Já bych tady rád připomenul, že premiér Topolánek skutečně zaznamenal výrazný osobní vývoj. Jemu předsednictví Evropské unie ukázalo, co to Evropská unie je. Jeho skepse vůči Evropské unii, a tudíž taky skepse vůči jeho podpisu Lisabonské smlouvy, která tam byla naprosto patrná na počátku, tak postupem času jaksi otupovala a on se stal obhájcem, a neměl to ve své straně vůbec jednoduché, protože ta strana se z důvodů mně naprosto záhadných, stavěla kriticky vůči tomu projektu. Podle mého názoru 90 procent argumentů bylo založena na naprostém nepochopení toho, co to ta Lisabonská smlouva vlastně je. Takže to, že on přesvědčil Poslaneckou sněmovnu i Senát, aby tu smlouvu odhlasoval, tak to je velký výkon, za který si expremiér zaslouží uznání. Já taky připojím jednu anekdotickou historku. Přišel jsem ke sněmovně, tam stál vysoký politik z Občanské demokratické strany, vedle něho vysoký politik sociální demokracie. A ten politik ODS říká, jestli podepíšeme Lisabonskou smlouvu, tak sem přijdou sudetští Němci a vezmou si svůj majetek. A ten sociálně demokratický politik říkal, tomu já věřím taky. Takže jestli takhle vypadala nálada přinejmenším velmi zodpovědných lidí v tom zastupitelském sboru, tak zaplať pánbůh za to, že se povedlo přesvědčit poslance a senátory k tomu, aby Lisabonskou smlouvu odhlasovali. Premiér Fischer potom tu agendu, která byla na programu druhého summitu, kde se právě hlasovalo o potenciálních budoucích zárukách pro Irsko, co Lisabonská smlouva pro ně neznamená, tak projevil odvahu a konzistenci, protože Klaus se na poslední chvíli pokusil nasypat písek do kol a snažil se tvrdit, že k tomu, aby toto mohl prosazovat na tom summitu, musí mít souhlas parlamentu. Takže vláda se postavila na, za svůj právní rozbor, jednala konzistentně, dopadlo to všecko dobře. Čili konec dobrý, všechno dobré. Když říká premiér Fischer, že úředníci to zachránili, tak se s tím dá na 90 procent souhlasit. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Na závěr ještě hodnocení Jiřího Pehe. Kdybych se měl vrátit k tomu sloganu, že Česká republika to Evropě osladí, tak v jakém slova smyslu to vyšlo? Vyšlo to v tom pozitivním, nebo spíš v tom negativním? Protože ono se to dá vykládat různě to oslazení. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Vyšlo to v tom negativním a vyšlo to především tak, že jsme to osladili pouze sami sobě. To se dalo dopředu očekávat. A bylo to prostě dáno už tím, s jakým krédem, a vůbec s jakými postoji jsme do toho šli. Tady zaznělo, že to nebrala česká politická reprezentace tak úplně vážně. Ale je tady ještě takovej ten, řekl bych, další element. Ono se často tomu mylně říká švejkovství. Já bych tomu říkal spíš český mesianismus, taková ta představa, že my to všechno víme nejlépe. Takže možná bych k tomu jenom dodal, že mně se často vybavuje, když přemýšlím o českém předsednictví v poslední době, titul knihy jednoho komentátora Jana Macháčka, která zní Mistři světa amoleta. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Přesto Češi zvládli předsednictví v Radě Evropské unie. Alespoň tak, že chod tohoto společenství se nezastavil, že se Evropská unie nerozpadla. Samozřejmě říkám to s velkou nadsázkou, abychom nějak to zakončili. Takže pro tuto chvíli končí pravidelný diskusní pořad Studio STOP. Hosty byli politolog Jiří Pehe z Newyorské univerzity v Praze a šéfredaktor Listů Václav Žák. Děkuji za účast, opět někdy na slyšenou. 

Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.  

Autor:  Petr Hartman

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas