6. října  2009  rubrika: Studio STOP

Potopí české obstrukce Lisabonskou smlouvu?

Evropská unie (Ilustrační foto). - Foto: Tiskový servis Evropské komise

Evropská unie (Ilustrační foto).Foto: Tiskový servis Evropské komise

Jak už je od soboty všeobecně známo, opakované referendum v Irsku umožnilo ratifikaci Lisabonské smlouvy v této zemi. Znamená to, že ratifikační proces je prakticky dokončen v 25 státech z unijní sedmadvacítky. Pokud bude dovršen i ve zbývajících 2, začne Evropská unie fungovat podle nových pravidel.

Pokud by se tak nestalo, spadl by patrně projekt Lisabonské smlouvy pod stůl. Je proto pochopitelné, že po irském referendu se obrátila pozornost starého kontinentu na Českou republiku a na Polsko. Obě země už sice Lisabonskou smlouvu v parlamentech schválily, ale ratifikační proces musí být završen podpisem prezidenta. V polském případě by k tomu mohlo dojít v relativně dohledné době. Daleko více pozornosti přitahuje Václav Klaus. Ten se před novináři nechal slyšet, že smlouvu nemůže podepsat, ani kdyby hrozně chtěl. Brání mu v tom prý projednávání stížnosti skupiny senátorů. Ti se na ústavní soud obrátili se žádostí, aby prozkoumal soulad Lisabonské smlouvy jako celku s ústavním pořádkem České republiky. Dokud nepadne v této věci verdikt, nemůže prý hlava státu svůj podpis připojit. Lze v této souvislosti hovořit o obstrukci ze strany senátorů a prezidenta republiky? Jaký dopad může mít protahování ratifikačního procesu na postavení České republiky v rámci Evropské unie? Odpověď nejen na tyto otázky se pokusí nalézt dnešní Studio STOP. 

Ve studiu vítám politology Jiřího Pehe z Newyorské univerzity v Praze a Jana Bureše z Metropolitní univerzity. Dobrý den. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Dobrý den. 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Dobrý den. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- V následujících minutách se v souvislosti s Lisabonskou smlouvou zaměříme pochopitelně na Českou republiku. V ní by za normálních okolností byl už ratifikační proces dokončen. Pro smlouvu se vyslovily obě parlamentní komory. Některé její pasáže ještě před tím posoudil Ústavní soud a neshledal je v rozporu s ústavním pořádkem této země. K završení celé procedury je nyní zapotřebí podpis prezidenta republiky. Ten ho zatím nepřipojil. K Ústavnímu soudu totiž dorazila další stížnost. Několik senátorů tentokrát žádá posouzení Lisabonské smlouvy jako celku. Proč tak činí podle senátora za ODS Jiřího Oberfalzera? 

Jiří OBERFALZER, senátor /ODS/ -------------------- My jsme tu žádost podávali proto, že jsme chtěli, aby Ústavní soud opravdu důkladně prozkoumal tu smlouvu, chceme dosáhnout přinejmenším toho, aby stanovil určité meze, nějaké hranice, kam až integrace může zajít a žádost jsme podávali proto, že jsme o tom přesvědčeni, že je třeba toto prozkoumání učinit. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tolik senátor Jiří Oberfalzer. Samozřejmě na tento krok mají senátoři právo, pokud se shromáždí dostatečný počet, to znamená 17, aby mohli podat stížnost Ústavnímu soudu, ale přesto, když zpětně analyzujeme tyto kroky, je zřejmé, že se jedná pouze o obstrukci, protože určitá stížnost už byla podána k Ústavnímu soudu, ten ji přezkoumal, neshledal nic v rozporu s Ústavním pořádkem této země a když byl dovršen ratifikační proces v parlamentu, tak někteří senátoři se vydali na konzultaci k prezidentovi republiky Václavu Klausovi a tam se radili, co dál. Z toho vzešlo, že podají další stížnost, tu stížnost ale nepodali bezprostředně po završení ratifikačního procesu v obou parlamentních komorách, ale až s odstupem doby, takže se zdá, že pouze natahují čas, co si o tom myslí Jiří Pehe? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, já myslím, že bezpochyby natahují čas, to načasování podání stížností 2 dni před irským referendem mluví za všechno. Navíc si myslím, že ten postup není úplně v souladu s ústavou, když už se obrací tedy na Ústavní soud, aby posoudil soulad Lisabonské smlouvy s ústavou, tak by se měli pan prezident i tito senátoři nějakým způsobem ctít ústavu, protože ústavní pořádek České republiky je takový, že se má za to, aspoň podle interpretace předních ústavní expertů, že když ústava nedává jasné lhůty, v některých případech je prezidentovi dává, tak se má za to, že prezident má konat bez otálení. V případě ratifikace mezinárodních smluv prezident čekal 5 měsíců na nepodanou žádost, to znamená na žádost, o které ti senátoři pouze mluvili, form..., říkali, že ji formulují, ze začátku sami vlastně ani nevěděli, co v ní bude. Takže to si myslím, že je jednání, které naprosto vybočuje z toho rámce ústavnosti a tomu by také, myslím, měla být věnována pozornost. Pokud jde o to, co říká senátor Jiří Oberfalzer, tak si myslím, že pokud jim zejména jde o to, aby soud, Ústavní soud určil, kam až může zatít integrace, tak to se rozhodně obracejí na špatného adresáta, protože Ústavní soud může pouze odpovídat na otázky, zda něco porušuje nebo neporušuje ústavu, ale nemůže dávat tento druh vysvětlení, to znamená, nemůže dávat nějaká závazná stanoviska. A myslím si, že přesně tento druh otázek v té stížnosti musí Ústavní soud odmítnout. Takže si myslím, že část té stížnosti ústavní bude automaticky, automaticky odmítnuta Ústavním soudem. A potom ještě bych řekl k tomu jaksi demokratickému konání. Často jsem zaslechl v posledních dnech a včetně senátora Oberfalzera argument, ale i od některých novinářů, že je to vlastně v pořádku, protože jednou ti senátoři využívají svého demokratického práva a proč se na nás ta Evropa tolik zlobí, když koneckonců jenom do posledního puntíku využíváme ústavních demokratických práv v této zemi. Já si myslím, že jaksi to, co je na papíře jako možnost, není vždy také v určitém kontextu demokratické nutně. To jako příklad můžu uvést obstrukci v parlamentu, kde předsedové poslaneckých klubů mohou během projednávání zákonů mluvit bez časového omezení. Představme si, že si jeden z nich vezme telefonní seznam a bude ho tam několik měsíců číst a parlament nebude schopen se usnášet, nebude schopen přijímat zákony. Proto ten poslanec má právo, ale není to demokratické. A toto je ten, ten případ s Lisabonskou smlouvou, domnívám se. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- To byl Jiří Pehe. Podle Jana Bureše, Ústavní soud přezkoumává soulad Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem této země, ale není to jediný Ústavní soud, který se tím zabývá. Můžeme jmenovat například německý. Jaký je rozdíl mezi počínáním německých politiků a českých? 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Tak, tam je zajímavé v německé ústavě existuje takzvaná věčná klauzule, to znamená pasáž, která vyjmenovává, řekněme, základní prvky toho demokratického systému, které nikdy nemohou být zrušeny. Ať už je to demokratický pořádek, federální uspořádání státu a podobně. A právě ten problém v Německu spočíval v tom, že tedy některým politikům, kteří podali tu stížnost, tak včetně vlastně prezidenta spolkového nebylo zcela jasné, zda teda Lisabonská smlouva v některých případech neoklešťuje kompetence německých národních orgánů natolik, že by to mohlo porušit tuto věčnou klauzuli. Takže proto to šlo k Ústavnímu soudu do Karlsruhe. A ten nejenom, že konstatoval, že ty zá..., ta základní věčná klauzule jaksi nemůže být ohrožena, ale zároveň přímo doporučil, i když to nebylo, Ústavní soud německý samozřejmě také nemůže měnit zákony, ale dal zcela jasná doporučení německému parlamentu, v jakých směrech by se měly změnit vnitřní německé zákony, zejména vztah, zejména tedy jednací řád parlamentu a vztah vůči vládě tak, aby bylo zaručeno, že vlastně při každém velice důležitém rozhodování evropských orgánů budou mít tedy němečtí politici od svých vlastních národních orgánů jasný mandát. Takže tam to bylo vyřešeno, řekl bych, právnicky velice nejenom čistě a přesně, ale zároveň také nikoliv obstrukčně. A to znamená velice jaksi progresivně v tom smyslu, že si jenom vyjasnili určitá pravidla hry. Kdežto v České republice se mi zdá, že tady vůbec o žádné vyjasňování pravidel hry nejde, že to je skutečně zneužívání těch mechanismů, které tady, které tady panují. Protože uvědomme si, prosím, jednu věc. Ta Lisabonská smlouva samozřejmě ratifikována a podepsána bude. O tom není žádných sporů. Jak prezidentem Klausem, tak prezidentem Kaczynskim. Prostě představa, že by ti dva prezidenti šli proti vůli obou komor svých národních parlamentů je natolik příšerná, že jsem přesvědčen, že to neudělají. A ve chvíli, kdy je dopředu jasné, že stejně ta Lisabonská smlouva ratifikována i v Čechách bude a že tedy vlastně není naděje na to, že bychom to celé Evropě prostě zbořili, tak je celá tahle obstrukce jenom destruktivní, protože výsledkem bude jenom to, že prostě v Evropské unii, ať už teda mezi tou politickou elitou, nebo i v širší veřejnosti, budou Češi považováni za ty, kteří jsou nespolehliví a vlastně nevědí, proč to dělají. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Když jsme u těch stížností k Ústavnímu soudu, tak by se mělo ještě také zdůraznit to, že zde se neustále hovoří o tom, že pokud by čistě teoreticky Ústavní soud shledal rozpor mezi ústavním pořádkem této země a Lisabonskou smlouvou, že to znamená, že musí Česká republika Lisabonskou smlouvu odmítnou. Ale ono to tak není. Ona existuje samozřejmě varianta, že kdyby něco bylo v nesouladu, tak Ústavní soud doporučí, aby to bylo uvedeno do souladu. To znamená, že by se muselo měnit zákonodárství této země. Byl by to jednoduchý proces podle Jiřího Pehe? Přistoupili by na to politici? Získali by potřebnou ústavní většinu pro prosazení případných kroků vedoucích k odstranění těch nesrovnalostí? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Byl by to složitý proces. Protože každá změna ústavy je složitá. Na druhou stranu jsme viděli v případě té nedávné změny, kdy politici mysleli, že mohou tou ústavní změnou znovu vyvolat ty zrušené předčasné volby, tak jsme viděli, že byli schopni přijmout ústavní dodatek v rekordně krátké době. Takže záleží na politické vůli. A tady bych možná argumentoval, že jelikož nyní má prezident Klaus proti sobě nejenom, řekněme, tradičně proevropskou sociální demokracii, ale i to Topolánkovské křídlo ODS plus tedy ty další proevropské strany, jako jsou lidovci nebo TOP 09, tak by se možná ta potřebná ústavní většina našla velmi rychle k tomu, aby takové změny byly provedeny téměř se stejnou rychlostí, jako změna způsobu rozpuštění Poslanecké sněmovny a vyvolání předčasných voleb. 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- A navíc to je skutečně jako hypotetická otázka, protože jak víme, Ústavní soud už jednou Lisabonskou smlouvu projednával, i když jenom takzvaně vybrané pasáže, na které upozorňoval Václav Klaus jako prezident a někteří další politici. A obrátil se na Ústavní soud. Ale nicméně je dobré si uvědomit, že Ústavní soud samozřejmě když posuzoval ty vybrané části Lisabonské smlouvy, tak je musel posuzovat v kontextu celé té smlouvy jako právního dokumentu. Čili ti ústavní soudci už si zcela jistě dávno udělali jasný názor na tu Lisabonskou smlouvu. A já pochybuju, že by se ten jejich názor mohl v tuto chvíli lišit od verdiktu, který padl před asi půl rokem. Čili to je jedna věc. A druhá věc je, je také dobré si ještě uvědomit, že Lisabonská smlouva byla vlastně schválena ústavní většinou v obou komorách. To znamená podle článku 10 a, to je ta novela ústavy, která byla přijata před pár lety poté, co jsme vstoupili do Unie. A která říká, že vlastně vedle mezinárodních smluv, které se schvalují ústavní většinou, také právě smlouvy, nebo dokumenty, které nějakým způsobem přenášejí pravomoce orgánů České republiky na orgány jiné, nadnárodní, čili například v Evropské unii musí být schválený ústavní většinou. A obě ty komory schválily Lisabonskou smlouvu ústavní většinou. Čili i tady si lze těžko představit, že by najednou politici, ať už poslanci nebo senátoři, hledali v té Lisabonské smlouvě prvky, které najednou zjistíme, že jsou jaksi v rozporu s ústavou. Přeci to se posuzovalo už i právě při projednávání ve sněmovně a v Senátu. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Uvidíme, jaký verdikt v této souvislosti zazní. Zatím je jasné pouze to, že soudcem zpravodajem, který má posouzení Lisabonské smlouvy tentokrát na starost, je předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Na práci jeho i jeho kolegů bude nyní upřena mimořádná pozornost, dá se říci, v celé Evropské unii. Bude na ně vyvíjen určitý tlak, aby rozhodli rychle. Zároveň bude vyvíjen tlak odpůrci Lisabonské smlouvy, aby to vše důkladně prozkoumali a aby nespěchali. Jaký je názor Pavla Rychetského? 

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu ČR -------------------- Problém je v tom, že tentokrát návrh směřuje k přezkumu celé takzvané Lisabonské smlouvy. Navíc ta skupina senátorů žádá od Ústavního soudu, aby přezkoumal i Maastrichtskou smlouvu i Římskou smlouvu. Z tohoto hlediska, kdyby takový návrh byl, bylo možno podávat, byl legitimní a měl se tím Ústavní soud zabývat, no, tak to je práce na několik let. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tolik předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Myslí si Jiří Pehe, že Ústavní soud se bude tou stížností zabývat několik let, že půjde skutečně o přezkoumání maastrichtských a římských smluv a Lisabonské smlouvy? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Já myslím, že rozhodně ne, to je naprosto absurdní. To bychom mohli také Ústavní soud žádat, aby se zabýval například smlouvami z dob první republiky nebo po Bílé hoře, nevím, kam by to až mělo zajít. Takže to je prostě jenom jaksi záminka těch senátorů k tomu, aby se snažili Ústavní soud chytit do té pasti, že tedy se bude zabývat pak skutečně by musel zabývat se možná celé roky nebo celé měsíce něčím, čím se v podstatě zabývat vůbec nemůže a nemá. Takže tady Ústavnímu soudu dle mého názoru prostě nezbývá nic jiného než tyto části stížnosti jednoznačně odmítnout, říci tedy, že se jimi zabývat nebude. Proto si také myslím, že to projednání celkové může být poměrně rychlé. Protože za prvé Ústavní soud dle mého soudu musí odmítnout projednávat tyto pasáže, za druhé musí odmítnout ty žádosti o to, aby interpretoval některé věci směrem do budoucna, jak má třeba Česká republika, kam až může zajít v integraci, protože to mu nepřísluší. A zároveň se také nemůže zabývat už znovu v podstatě těmi pasážemi, o kterých vynesl loni rozsudek. Takže to co zbývá, to co skutečně musí prosoudit, je poměrně malá část. A to je možná také znak, že to bude rychle. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Souhlasí Jan Bureš s tím, že ten verdikt Ústavního soudu by mohl být znám poměrně rychle a že do té doby než padne je legitimní to, co říká Václav Klaus, že i kdyby chtěl připojit svůj podpis nyní, že nemůže, že musí na ten verdikt počkat? 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- No, tak Ústavní soud vlastně svým předběžným rozhodnutím fakticky jaksi zakázal orgánům státu jako prezident nebo vláda, jakkoliv dál pokračovat v té ratifikaci, v tom podpisu. To je samozřejmě jako z hlediska teda procedurálního víceméně logické. Protože kdyby teda prezident v tuto chvíli Lisabonskou smlouvu podepsal, tak vlastně Ústavní soud fakticky sice může jednat dál, ale to jeho rozhodnutí potom už nebude mít jaksi dopad na, na skutečnou realitu. Bude řešit jenom následně některé věci. Já si taky myslím, že to nemusí trvat dlouho, že opravdu vycházím z toho, že soudci Ústavního soudu už se s tou Lisabonskou smlouvou detailně seznámili. Navíc jsou tam mezi nimi špičkoví odborníci na evropské právo, takže z tohoto pohledu skutečně zdůrazňuji, že ty nejdůležitější pasáže, nebo ty pasáže v Lisabonské smlouvě, které vlastně nejvíc mění charakter Evropské unie a přenášejí různé kompetence a podobně, čili jsou takzvaně jakoby nejvíce reformní, tak ty už posuzovány právě byly, jak říkal kolega Pehe. Takže já si taky myslím, že ten Ústavní soud nebude příliš nějak zdržovat, že spíš půjde o to, aby skutečně si dal pozor na to, aby formálně všechny ty věci zvládl v pořádku. Aby prostudoval tu stížnost senátorů a odpověděl na ty věci, které jaksi se Ústavnímu soudu přísluší. Navíc myslím si, že i z hlediska určité jakési myšlenkové konzistence Ústavního soudu, který vždycky ty věci týkající se Evropské unie posuzoval právě i s ohledem na to, jak fungují ty legislativní procesy v celé Unii, takže prostě to nebude trvat příliš dlouho. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Ono se v této souvislosti hovoří také o tom, že by se Ústavní soud měl zabývat stížností, týkající se takzvaného vázaného mandátu, kde se těm, kteří si stěžují, nelíbí, že ty pravomoci do Bruselu by měly být předávány, samozřejmě vláda by musela mít souhlas parlamentu, ale nemusela by mít v této souvislosti souhlas ústavní většiny. Je šance v této věci, že by mohli stěžovatelé uspět? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Já si myslím, že tady ta práce Ústavního soudu je poměrně jednoduchá v tomto případě. Protože ta otázka je položena také vlastně jednoduše. Parlament schválil ten vázaný mandát, takže by si měl v budoucnosti odehrávat prostou většinou. Ti stěžovatelé říkají, že by to mělo být ústavní většinou. Myslím si, že Ústavní soud to prostě musí odmítnout, protože nevím, z jakého hlediska by dospěl k názoru, že to má být právě ústavní většinou. To by skutečně nedávalo moc velký smysl. Koneckonců parlament si to takhle odhlasoval, na to má parlament právo a asi to tak zůstane. Takže já nevidím v této stížnosti na ten vázaný mandát nějaký obrovský problém. 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Navíc teda vlastně mluvíme o zákonu o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, což je běžný zákon. Sice je pravda, že na zákonech typu jednacího řádu sněmovny a Senátu se musí shodnout obě komory, ale nemusí tak učinit ústavní většinou. Čili i toto platí, že to je běžný zákon, přijímaný prostě většinou přítomných poslanců. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Už jsme hovořili o tom, že to, co se zde děje, má naprosto jasné znaky obstrukce, že jde spíše o to zdržovat než něčeho dosáhnout v pozitivním slova smyslu. A v této souvislosti se někteří senátoři z ODS nechali slyšet, že ty stížnosti by mohly pokračovat, že by mohli podávat další a další stížnosti, že samozřejmě vzhledem k tomu, že se na Ústavní soud dosud neobrátil prezident republiky, že tak může také učinit. Myslíte si, že lze takto podávat stížnosti donekonečna? Nebo když Ústavní soud nyní vynese nějaký verdikt, který se bude týkat Lisabonské smlouvy jako celku, že už potom ty další stížnosti budou bezpředmětné a že je bude rovnou odmítat? Jiří Pehe. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Já si myslím, že je za prvé musí Ústavní soud už z hlediska jakési vlastní cti a autority odmítat, začít odmítat, protože jak napsal jeden český komentátor, prostě Ústavní soud nesmí dovolit, aby se stal obstrukčním beranidlem. A to je bezpochyby byl ten, by byl tento případ. Za druhé si myslím, že v tomto okamžiku ještě pořád existuje velmi malá šance, že alespoň část evropské veřejnosti a politiků nám uvěří, že tady jde o jakýsi demokratický a právní proces, protože se skupina senátorů obrátila na Ústavní soud, který má posoudit soulad té smlouvy jako celku s českou ústavou. Ale v okamžiku, kdy by začaly chodit další stížnosti a k nim přibyla třeba ještě prezidentova stížnost, tak skutečně už budeme celé Evropě naprosto pro smích a bude jasné, že se nejedná opravu o nic jiného než o to čtení toho telefonního seznamu, o kterém jsem tady mluvil, tedy o naprostou obstrukci a Evropa by musela samozřejmě v takovém případě z toho vyvodit důsledky. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Po přezkoumání Lisabonské smlouvy Ústavním soudem je zřejmé, že osud ratifikace v České republice bude ležet v rukou prezidenta Václava Klause. Jak jeho otálení s připojením podpisu pod dokument hodnotí předseda ODS Mirek Topolánek? 

Mirek TOPOLÁNEK, předseda ODS -------------------- Ta smlouva je ratifikována oběma komorami parlamentu, a přestože nejsem znalec, ústavní právník, tak můj výklad ústavy je, že prezident podepisuje tuto smlouvu při postavení prezidenta v české ústavě, ten my nejsme prezidentský systém. Já si myslím, že ten podpis je svým způsobem formální. Nicméně uznávám, že výklad může být i opačný. Nemusí fakticky tu smlouvu podepsat. To nás dostává do velmi nepříjemné situace. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tolik předseda ODS Mirek Topolánek. Posloucháte pravidelný diskusní pořad Studio STOP, který se vysílá na okruhu Český rozhlas 6. Tentokrát hovoříme o ratifikaci Lisabonské smlouvy v České republice. A hosty jsou politologové Jiří Pehe z Newyorské univerzity v Praze a Jan Bureš z Metropolitní univerzity. Když už zde zazněl názor Mirka Topolánka, tak v souvislosti s ním je zajímavé, že on v poslední době hovoří o tom, že svoji další politickou budoucnost spojuje hlavně s ratifikací. Přitom v této době už vlastně do toho nemůže nijak výrazně zasáhnout, protože, jak se ukázalo, senátory z ODS nemá pod kontrolou, ti ústavní stížnost podali a jak z jejich slov vyplývá, tak ji jen tak nehodlají stáhnout. A na prezidenta republika už žádnou páku nemá, jak lze tedy si vysvětlit tento výrok Mirka Topolánka? Jiří Pehe. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, já myslím, že bohužel Lisabonská smlouva, tak stejně jako mnoho dalších věcí v České republice věcí mezinárodního významu, se stala prostě nástrojem vnitrostranického boje uvnitř ODS. Je to takové, takový ten typicky český jev, kdy se velká mezinárodní témata stahují do toho domácího bahna. Stalo se nám to během českého předsednictví, kdy padla vláda, myslím si zbytečně v té době. A mohli bychom pokračovat. Takže to je jakýsi kalkul Mirka Topolánka, že nakonec prezidentovi nezbude nic jiného než tu Lisabonskou smlouvu podepsat. Čímž on tím, že to takto nastolil, tak z toho vyjde jako vítěz a bude si mnohem lépe schopen, řečeno lidově, vyřídit účty s těmi senátory a s těmi poslanci, kteří podporovali Klause a stojí mu v cestě, takže si myslím, že pokud nakonec ta smlouva bude podepsána, tak to bude mít ten dopad, že Topolánek posílí svoji pozici a zároveň bude schopen nějakým způsobem účinněji se zabývat těmi euroskeptiky. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Podle Jana Bureše ale jak to může vnímat veřejnost a i straničtí kolegové? Protože těžko někdo bude věřit tomu, že Mirek Topolánek požádal Václava Klause, aby podepsal Lisabonskou smlouvu, že on mu vyhověl. Vztahy mezi Hradem a Topolánkem jsou velmi vyhrocené. Senátory těžko může k něčemu donutit, protože ti jsou prakticky neodvolatelní a samozřejmě pak mohou v dalších volbách chtít obhajovat svůj mandát a tam musí mít podporu ODS, ale jinak těžko může Mirek Topolánek vydávat za úspěch to, že nakonec Václav Klaus by ten podpis připojil. 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- No, to by skutečně byl úspěch. Protože by to byla vzhledem k celé té mediální kampani, která už tady několik let běží, kdy Václav Klaus velice jasně a otevřeně se vyjadřuje proti evropské integraci a proti Lisabonské smlouvě. A Mirek Topolánek teda v posledních letech tu nejenom integraci, ale i Lisabonskou smlouvu obhajuje. Takže ve chvíli, kdy prezident by podepsal Lisabonskou smlouvu, tak nepochybně je to prezidentova prohra a vítězství Mirka Topolánka v rámci těch jakýchsi tedy primitivních politických bojů. Každopádně myslím, že to z hlediska Mirka Topolánka skutečně byl chytrý manévr, jak naznačoval kolega Pehe, protože opravdu to ukazuje, že ta teze, že ta Lisabonská smlouva schválena prostě bude, je v podstatě jasná. A Mirek Topolánek to ví a ví, že prezident opravdu těžko může v té obstrukci jít ještě dál poté, co by Ústavní soud prostě konstatoval, že ta smlouva je v pořádku z hlediska ústavy. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- To byl Jan Bureš. Reakce Jiřího Pehe. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Jenom krátce. Já si taky myslím, že Mirek Topolánek ví, a ví to vlastně celá ODS, že ta bitva o Lisabonskou smlouvu je částečně bitvou právě o Mirka Topolánka v ODS. A že ti lidé, kteří bojují proti Lisabonské smlouvě, jsou totožní s těmi, kteří chtěli Topolánka, řečeno lidově, sundat z jeho pozice na tom posledním kongresu. Takže pokud on se z toho vynoří vítězně, tak si myslím, že by měl velmi dobrou pozici, aby se, aby s ním nějakým způsobem zúčtoval. Vy jste zmínil, že je velmi těžké si představit, co by s nimi mohl, třeba se senátory, dělat. Tak můžou být třeba vyloučeni z ODS jako byl Vlastimil Tlustý nebo další. Můžou prostě dosloužit svůj mandát s tím, že ODS s nimi nebude chtít mít nic společného. 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Nemusí se dostat na kandidátku příště a podobně. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- V souvislosti s postoji některých senátorů ODS je zřejmé, že na vztahu k Evropské unii se vyhrocuje ten vnitrostranický boj, že je to hlavní téma, kde se může ten klub, ať už senátorský nebo poslanecký, nějak rozštípnout, nebo celá strana? Nebo to až tak dramatické nebude? 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Dneska v podstatě i politici ODS v médiích přiznávají, že to je hlavní téma, které v tuto chvíli tedy štěpí, štěpí občanské demokraty. Ono samozřejmě těch témat je celá další řada. Týkající se třeba ekonomiky, daňové politiky, to jsme viděli v rámci už ODS v podstatě od chvíle, kdy, kdy v roce 2006 sice ODS uspěla s Tlustého programem daňových reforem, ale pak z nich začala ustupovat a někteří politici, poslanci, senátoři ODS to kritizovali a podobně. Takže těch témat je víc, ale v tuhle chvíli je toto opravdu klíčové, hýbe to celou zemí, hlavně to hýbe Evropskou unií. Takže prostě je jasné, že, a navíc skutečně ODS je vlastně jedna z mála stran, kde, která nemá teda jednotný názor na tu Lisabonskou smlouvu, v podstatě všechny hlavní strany ostatní mají ten názor de facto jasný. Ať už pro nebo proti, i když vlastně jsou fakticky všechny pro. I u komunistů paradoxně ten hlas, který jako je přímo proti Lisabonské smlouvě, není tak silný. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- V této souvislosti bych se zastavil u vztahu Topolánek - Klaus. Ono se o tom hovoří už delší dobu, hovořilo se o tom také před druhou volbou Václava Klause prezidentem, kdy se tvrdilo, že Mirek Topolánek je ve velmi složité situaci, že pokud by neprosadil znovuzvolení Václava Klause, tak se mu to vrátí právě v rozbrojích uvnitř strany, že by se mu strana mohla rozpadnout, pokud ho prosadí, tak se tehdy tvrdilo, že stejně Václav Klaus dříve nebo později mu dá pocítit tu určitou nevraživost, kterou vůči sobě mají. Což se také projevilo tím, že se velmi podílel, když to takto řeknu, na pádu Topolánkovy vlády. Vrací se nyní Mirkovi Topolánkovi a vůbec českým politikům jako bumerang to, že znovu zvolili Václava Klause, byť museli počítat s tím, že například nejenom ve vztahu k ratifikaci Lisabonské smlouvy, teď s ním bude velmi obtížné? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, nepochybně se mu to vrací. Já jsem k tomu psal v té době celou řadu textů, kde jsem Mirka Topolánka vlastně varoval, že na to doplatí. Samozřejmě ten obvyklý protiargument byl takový, že jako Topolánkovi nic jiného nezbývalo, že by tu stranu rozštěpil, že by možná ten vnitrostranický boj prohrál. Já se osobně domnívám, že v té době byl v mnohem lepší pozici než je dnes, protože byl na vrcholu své politické kariéry. On byl v té době politikem, který ODS vyhrál všechny možné volby. A mohl si tak trochu diktovat. A bylo jasné, že ten jeho vztah s Václavem Klausem je velmi problematický a že Václav Klaus už tehdy se začal distancovat od Topolánka. A Topolánek se přesto snažil Václava Klause znovu dostat do prezidentského úřadu. Je tam i další problém, který je třeba zmínit, a to je problém ústavní. Že totiž Mirek Topolánek si sám na sebe vytvořil past, protože on tehdy prosazoval Václava Klause, nebo znovuzvolení Václava Klause navzdory tomu, že Václav Klaus odmítl také ratifikaci některých dalších mezinárodních dokumentů, které prošly podobnou ratifikační procedurou jako Lisabonská smlouva. Konkrétně tedy evropské sociální charty a přistoupení České republiky k mezinárodnímu trestnímu tribunálu. Tu evropskou sociální chartu neratifikoval dodnes. Na rozdíl od toho tribunálu. A tam se vytvořil určitý precedens, který, si myslím, nyní bude Topolánkovi a dalším českým politikům dělat těžkou hlavu, protože když nejenom nechali prezidenta 4 roky nepodepsat názory a rozhodnutí parlamentu nějakou mezinárodní smlouvu, ač třeba není tak důležitá jako Lisabonská smlouva, ale dokonce tohoto politika znovu zvolili prezidentem, ačkoliv nerespektoval vůli parlamentu, tak to budou mít velmi těžké, když budou chtít teď argumentovat, že Klaus by měl podepsat Lisabonskou smlouvu. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tady je problém v tom, že ke znovuzvolení Václava Klause samozřejmě nestačily pouze hlasy ODS, ale že k tomu museli přispět i poslanci a senátoři z jiných politických uskupení. Trochou zjednodušení by se dalo říci, že nesou spoluzodpovědnost za to, že ratifikační proces v České republice není dokončen. 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Tak, do jisté míry to tak lze říct. Samozřejmě ty menší strany, zejména teda lidovci, kteří podpořili volbu Václava Klause, to dělali také z pragmatických důvodů. Jednak se, jednak byli oslabeni ve vládní koalici, a jednak jim byli přislíbeny ty církevní restituce a podobně. Takže to asi vysvětluje tu jejich volbu. Ale dá se ještě přidat k těm argumentům, které vyjmenoval kolega Pehe, například také odmítnutí jmenovat soudce, kteří byli vlastně podepsáni a schváleni ministrem spravedlnosti. Ze strany Václava Klause z důvodu tedy údajně jaksi nízkého věku, byť ti navržení soudci samozřejmě tu věkovou hranici z hlediska zákona splňovali. To bylo naprosto flagrantní porušení zákona o soudech a soudnictví. A vlastně to prezidentovi prošlo, takže nelze se divit, nebo nelze se divit jaksi tomu, že prostě prezident takto dál postupuje. Prostě ti politici toto všechno věděli, a přesto Václava Klause volili. Samozřejmě ono to mělo jistou vnitřní logiku, protože i v ODS zejména v těch regionálních strukturách, ta podpora Václava Klause byla vždycky velice silná. A Mirek Topolánek pochopitelně se musí také v té ODS ohlížet právě na hlas těch regionálních struktur. Takže i toto tam prostě hrálo podle mě velkou roli. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Politici stojí před problémem, jak přispět k tomu, aby ratifikační proces v České republice byl dokončen. Jakými různými způsoby tlačit na prezidenta, aby podpis připojil. Hovoří se o nejrůznějších variantách. Když se člověk podívá do české ústavy, tak tam se nabízejí pouze dvě. Jedna je velezrada, druhé je zbavení způsobilosti vykonávat prezidentskou funkci. Oboje dvoje musí projít určitými procedurami, což asi není příliš pravděpodobné, že by něco z toho bylo použito. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Já nevím, jestli to je pravděpodobné, asi to v tomto okamžiku pravděpodobné není. Ale představme si situaci, kdy Ústavní soud rozhodne, že Lisabonská smlouva jako celek není v rozporu s českou ústavou a prezident i navzdory tomu řekne, že to nepodepíše. V tom případě prostě politické strany prezentované v parlamentu budou muset něco udělat. Budou za prvé pod obrovským mezinárodním tlakem. A za druhé, myslím si, že si to prostě nemohou nechat líbit. Protože prezident jim vlastně se tak trochu vysmívá, říká, mě nezajímá vůle projevená ústavními většinami v obou komorách. Mě nezajímá dvojí rozhodnutí Ústavního soudu. Já si prostě budu dělat, co chci. A v tom případě si myslím, že ty politické strany, tedy parlament, musí nějakým způsobem jednat. Zdali to bude řízení o velezradě nebo něco jiného, těžko říct. Pravda je, že to slovo velezrada zní příšerně v češtině. A tím pádem se to také těžko nějakým způsobem iniciuje. Kdyby to byl ten anglický impeachment, tedy vlastně jakési řízení o zbavení funkce kvůli protiústavnímu, protidemokratickému jednání, tak by to samozřejmě znělo trochu jinak. Ale možné to je. Druhá, nebo další možnost, o které jsem zaslechl, že se uvažuje, je, když už se tedy tolik u nás používá onen Ústavní soud je, že by se mohla, mohla vláda obrátit na Ústavní soud se žádostí, aby posoudil, zdali prezident za těchto okolností skutečně není jenom jakýmsi notářem podle české ústavy. A Ústavní soud by musel, by mohl rozhodnout, že prezident musí. A pokud nepodepíše, tak to v jeho zastoupení může udělat třeba předseda vlády. Ta interpretace se tady nabízí, protože skutečně jestliže prezident z nějakého důvodu, ať už indispozice, anebo prostě osobního důvodu není ochoten se podřídit té demokraticky vyjádřené vůli, tak je možné, že by Ústavní soud mohl rozhodnout, rozhodnout, že prostě není za všech okolností nutné, že to musí být ta osoba, která stojí v cestě celému tomu procesu. Takže to je další možnost. A poslední možnost je, že by se prostě Václav Klaus zachoval v takovém případě demokraticky. Ovšem bohužel to v jeho případě příliš neočekávám. A to je tedy, že jestliže jeho svědomí mu natolik brání podepsat Lisabonskou smlouvu navzdory všem těm okolnostem, které jsem vyjmenoval, tak by mohl samozřejmě abdikovat na svoji funkci. Mohl by říct, já to prostě podepsat nemohu, ale nechci stát tomu procesu proti 26 evropským zemím, vlastnímu parlamentu, Ústavnímu soudu, takže já na svoji funkci abdikuji a nechám to podepsat svého nástupce. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- No, v této souvislosti se spekuluje ještě o dalším takovém nepřímém tlaku, a ten může být činěn prostřednictvím rozpočtu, protože to je jediná věc, kdy politici mají určité páky na Hrad. Že by byl nějak dramaticky snížen rozpočet Hradu a podobně. Nebo alespoň tím bylo vyhrožováno. Co si o takovýchto zákulisních a nepřímých tlacích myslí Jan Bureš? 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Tak to je taková ta typicky malá česká politika, jako když někdo s něčím nesouhlasí, tak mu nedáme peníze, zakážeme mu cestovat a podobně. No, to, to asi je trošku z oblasti jako černého humoru. Nicméně já se osobně domnívám, že ta Lisabonská smlouva je v podstatě poslední velké téma, které zažívá Václav Klaus ve funkci prezidenta. Jako tady když on zvedne ten prapor, jak to činí, tak může na sebe upozornit doma, může na sebe upozornit v zahraničí. Jakmile bude Lisabonská smlouva platit, bude Evropská unie reformována. Mimo jiné získá funkci prezidenta, což podle mě musí Václavu Klausovi vadit šíleně, že nad ním bude ještě jeden prezident další, evropský tedy. Tak, v podstatě jakmile ta reforma Evropské unie proběhne, tak z hlediska prostě fungování české politiky bude mnoho věcí také trošku jiných. A ta velká další témata v té české politice budou, budou spíš nahodilá, jo. Čili já to vidím tak, že Václav Klaus vždycky preferoval svoji domácí pozici. A domácí politiku. Tohle je téma, ve kterém on se může zviditelnit. Samozřejmě mnozí na to slyší jaksi v tom smyslu, že on hájí jakési české zájmy a podobně. Ale ve chvíli, kdy by měl získat vlastně tu pozici jakéhosi bořitele pozice České republice v celé Unii, tak to neudělá a prostě tu smlouvu podepíše. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Jiří Pehe. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, já bych k tomu jenom poznamenal, že Václav Klaus ještě pořád, dokonce i v této chvíli, ačkoliv jak varoval Karel Schwarzenberg, pozice České republiky se rapidně zhoršuje den ode dne v Evropské unii, tak má ještě pořád šanci, když už mluvíme o tom zviditelnění, to učinit buď teda tím negativním nebo tím pozitivním způsobem. Tedy buď se zachovat jako ten Herostratos, který zapálil chrám a tím se zapsal do historie, anebo jako člověk, který na poslední chvíli řekne, stahujeme tu ústavní stížnost, jistě by ten vliv na ty senátory, kteří jsou vlastně jeho spojenci měl. Ale za to Česká republika bude si nárokovat vysoký post v Evropské komisi, třeba místopředsedu Evropské komise. Evropská komise, Evropská unie by mu to s radostí dala v těchto, v této situaci. A mohl by být celý problém vyřešen. Takže Václav Klaus se výrazně zviditelnil a zároveň se zachoval velmi konstruktivně i ve prospěch svojí země. Bohužel my se asi toho nedočkáme, protože on se, myslím, zabarikádoval tak důkladně, že toto gesto snad ani nezvažuje. Ale myslím si, že to by bylo gesto, které by mu mohlo ještě zachránit politickou reputaci. 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Víte, ale tady je přesně vidět jako rozdíl mezi českými politiky a evropskými politiky. Dokonce i polskými. Zatímco Poláci nebo Irové se prostě naučili, jak funguje ta diplomacie v Evropské unii, to znamená Poláci, prezident Kaczynski když přijeli na jednání o pětiletém rozpočtu na dalších 5 let, nebo 7 let, pardon. A když tam hrozilo, že pro Polsko prostě budou nízké dotace pro zemědělce, protože Poláci mají příliš mnoho zemědělců, tak prostě Kaczynski bouchl do stolu a řekl, my to nepodepíšem, dokud nám ty dotace neschválíte. Celá Unie skřípala zuby, ale podepsala to. Stejně tak, když neprošlo první referendum v Irsku, tak Irové si prostě vyjednali výjimky v Lisabonské smlouvě, které mimo jiné znamenají, že třeba každá členská země jí bude zachován eurokomisař a podobně. Čili prostě provedli to takovou tou standardní metodou, která v Unii funguje. To znamená vyjednávání, diplomacie, jednání za zavřenými dveřmi. Ale jednání korektní. A já, naši čeští politici toto jakoby pořád odmítají se učit. A pořád odmítají přejímat ty diplomatické vyjednávací mechanismy, ty způsoby, jakými prostě ta evropská integrace funguje. Oni radši budou z té Prahy křičet, ale fakticky nebudou dělat nic, že jo. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Kdybych navázal na slova Jana Bureše, nelze tedy srovnávat Polsko a Českou republiku, protože oba prezidenti zatím smlouvu nepodepsali a ratifikační proces v obou zemích brzdí? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Já myslím, že to není možné úplně srovnávat ze dvou důvodů. Za prvé Polsko je země jiného řádu, která samozřejmě má v Evropské unii kvůli svému počtu obyvatel, velikosti a tak dále, úplně jiné postavení. Je to prostě mocnost středního formátu. Česká republika patří spíše k těm menším zemím. Za druhé si myslím, že Poláci skutečně umí to, co my neumíme, a to je, že když už tedy se něčemu vzepřou, tak si na základě toho chtějí vyjednat nějaké výhody. A obvykle toho dosáhnou. To jsme viděli třeba i v tom jednání o radaru, kde Česká republika jednala tak, že vlastně nijak moc za to nic nechtěla. A měli jsme tady okolo toho mnohem větší rozruch než byl v Polsku. A Poláci si prostě vyjednali, a kdyby to bylo vyšlo, tak by je také měli, ty Patriot missiles a tak dále. Takže to samozřejmě je přesně ten rozdíl mezi českou a polskou politikou. Ta česká politika je takovým zvláštním způsobem provinciální. Funguje tady takový ten zvláštní husitský syndrom dodnes, tedy že my proti všem. My máme prostě pravdu a to se jednou ukáže v té historii. Ale ono to tak bohužel nefunguje. Zejména ne v demokratickém společenství jako je Evropská unie. Prostě Evropská unie dneška, ačkoliv Václav Klaus by to možná tak rád srovnával, není katolická církev čtrnáctého, patnáctého století. 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- A navíc dokonce, rozumíte, to je právě to, co český národ stále ještě jako odmítá trošku akceptovat. Prostě husitství byla naprostá národní tragédie a katastrofa. To není vůbec nic, na co bychom měli být hrdí. Tam sice šlo o nějaké filozofické pravdy, ale na druhou stranu po létech vybudování úspěšného českého království Karlem IV. a Václavem IV. jsme si dokázali během 10 let tu zemi naprosto zlikvidovat, jo. To prostě ... 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Když jsme u toho Češi nebo Václav Klaus proti všem. Tak se zdá, že by přece jenom mohl mít jednoho spojence. A tím je lídr britských Toriů Cameron, který napsal dopis, že pokud by Václav Klaus zdržoval ratifikační proces Lisabonu a on na jaře prohrál volby, prosadil by referendum ve Velké Británii a bylo by velmi pravděpodobné, že to referendum by bylo spíše proti Lisabonské smlouvě. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Ano. Já si myslím, že tady je potřeba podotknout dvě věci. Samozřejmě, jakým způsobem se zachová Cameron a tak dále, to je otázka spíš pro něj. Já si totiž myslím, že do něho čeští euroskeptici vkládají nepřiměřené naděje, protože v okamžiku, kdy on bude zvolen, pokud bude zvolen, tak bude muset o té Evropě začít uvažovat trochu jinak než tak, že by za každou cenu jako svůj první krok chtěl něco bořit, jako třeba Lisabonskou smlouvu. To by mu určitě nepomohlo a izoloval by Velkou Británii od toho evropského mainstreamu. Druhá věc je, řekněme, nebo druhá úroveň je procedurální. Tedy to, že napsal dopis Václavu Klausovi a Václav Klaus tento dopis nezveřejnil, nic o tom české veřejnosti neřekl a my se tedy musíme ptát, jestli český prezident vlastně to svoje jednání nezakládá na před veřejností utajované, nikdy nezveřejněné dohodě, neformální dohodě s politikem, který ani nezastává žádnou ústavní funkci v jiném státě. To je přeci skandální. Když si to vezmeme v kontextu toho, že někteří euroskeptici napadli předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského za to, že se sešel na oběd s německým velvyslancem, a říkali, že to je prostě zvláštní, že on o tom hned neudělal tiskovou konferenci, že o tom mlčel. Přičemž prostě se tam zřejmě jednalo pouze o to, že německý velvyslanec chtěl tak jak je jeho rolí, vědět, jak rychle to asi ten Ústavní soud může projednat, na to má plné právo. Rozhodně tam nedohadovali nějaké společné jednání nebo postup. A tady máme něco, co vypadá jako snaha o společný postup českého prezidenta a nějakého politika z Velké Británie, kteréžto jednání může být motivem, protože Václav Klaus vlastně celou tu věc zdržuje. A Václav Klaus nám o tom nic neřekl. My jsme se to dozvěděli z britského tisku. To je také něco, co by si, myslím, v normální demokratické zemi vedlo k obrovskému skandálu a možná, že až nucené rezignaci toho politika. Ale v našem případě to tak jako proběhne, že to je v pořádku, že se nic neděje. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Z dalších výroků Václava Klause ale je zřejmé, že by na tuto dohodu nepřistoupil, že se nechce ohlížet na zájmy britských Toriů. 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- No, tak samozřejmě. Právě proto, že Václav Klaus ví, že to případné volební vítězství Toriů může přijít až za půl roku, protože volby mohou být někdy v květnu, v červnu 2010. A opravdu by bylo asi téměř jako nemožné půl roku vysvětlovat Unii, pokud teda Ústavní soud náš rozhodne, dejme tomu, v listopadu, v prosinci, tak prostě vysvětlovat Evropě dalšího půl roku, proč tedy Václav Klaus nepodepisuje tu smlouvu, to už by bylo naprosto jako absurdní. Čili v tomhle smyslu já si myslím, že on si částečně uvědomuje, že i ta pozice těch Toriů je prostě trošku jiná teď před volbami v Británii a po nich, jo. Že prostě David Cameron samozřejmě soustředí mezi svými voliči i poměrně hodně voličů, kteří jsou prostě vůči Evropě skeptičtí, nebo vůči Evropské unii v té současné podobě. A nechce o ně přijít. To znamená prostě do té volební kampaně on musí zřejmě teda z hlediska jaksi nějakých analýz, které si dělají Toriové z hlediska volební struktury těch voličů prostě jako přinášet té kampani i toto téma, i s tou teda skepsí vůči Lisabonské smlouvě a podobně. Ale přesně platí to, co říkal kolega Pehe. A myslím, že prostě Británie je jednou z nejvýznamnějších zemí Evropské unie. Těžko by mohli hned po volbách prostě začít svoji politiku tím, že celou tuto záležitost, která se poměrně těžce rodila, prostě zboří. Navíc samozřejmě víme, že Británie má šanci získat prvního evropského prezidenta v osobě Tonyho Blaira, což sice některým jednotlivcům z konzervativní strany může vadit, ale fakticky z hlediska té země jako celku je to zase obrovský úspěch britské politiky. Čili ani toto si myslím, že prostě nebude motivem prostě těch Toriů, aby skutečně zahájili nějakou secesi toho Lisabonu. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Já jenom otálení s ratifikací Lisabonské smlouvy, ale také pád vlády a svým způsobem odsunutí předčasných voleb, to vše komplikuje vybírání nového eurokomisaře za Českou republiku. Jak se na tento problém dívá předseda lidovců Cyril Svoboda? 

Cyril SVOBODA, předseda KDU-ČSL -------------------- My jsme diskutovali různá jména, jako je Jan Švejnar, určitě ano. Nicméně ukazuje se, že tady širší shoda dnes žádná není. A že se má zahájit procedura. Ta procedura je dvojí. Buď přijdou politické strany se svými návrhy a bude se o těch návrzích jednat a přesvědčíme o nejlepším kandidátovi jeden druhého. Anebo to rozhodne vláda sama o sobě. My jsme pro to, aby se zahájila debata a má-li se zahájit debata, jdeme s naším vážným kandidátem, u kterého jsme si jisti, že přijal kandidaturu naší strany. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tolik předseda lidovců Cyril Svoboda. Podle Jana Bureše není trochu pozdě na to nyní zahájit debatu o tom, kdo by měl být novým eurokomisařem za Českou republiku, byť zatím tedy Lisabonská smlouva nevstoupila v platnost? 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- Tak, vzhledem k tomu, že se ukazuje, že patrně všechno dopadne tak, že zatím bude prodloužen ten mandát současné komise a na sestavování té nové komise se počká třeba až do ledna. Ve chvíli, kdy by měla Lisabonská smlouva platit. Tak si myslím, že to úplně pozdě není. Samozřejmě dalo se vyjednávat dříve, oni ti kandidáti už padali také dříve. Já spíš vidím jako trošku problematický ten způsob, jakým je ten kandidát vybírán. Tady platí, že o jménu má rozhodnout vláda. Je to její kompetence, i když je tato vláda takzvaně jaksi prozatímní nebo úřednická, měly by politické strany podle mého názoru prostě respektovat právo Fischerovy vlády toho eurokomisaře vybrat. A ta by podle mého názoru měla skutečně toho eurokomisaře za Českou republiku vybírat na základě objektivních kritérií, jako jsou schopnosti toho politika, znalost evropské problematiky, znalost jazyků a tak dál a tak dál. Čili neměla by se ohlížet příliš na nějaké politické preference a turbulence. Trošku vidím jako nešťastné to, že se to zase dělá takovým způsobem, že každá politická strana v podstatě i bezvýznamná ministrana navrhuje svého kandidáta. Myslím, že je to úplně zbytečné, aby navrhovali svého kandidáta lidovci nebo zelení. To nemá žádnou relevanci. Čili tady by mělo dojít k tomu, aby ty politické strany podle mě se dohodly, pokud chtějí teda vládě doporučit jednoho vážného seriózního kandidáta, tak aby se dohodly mezi sebou, aby každá udělala nějaké ústupky, aby to nebyl kandidát vybraný za odměnu proto, že je v české politice neúspěšný, nebo proto, že je jinak neschopný a potřebujeme ho odsunout z české politiky. Prostě měl by to být kandidát, který může skutečně v té Unii Českou republiku reprezentovat dobře. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Uvidíme, kdo to nakonec bude. Ještě úplně na závěr. Prezidenti a premiéři členských států Evropské unie s výjimkou Václava Klause chtěli na summitu v Bruselu na konci října ještě vybrat prvního prezidenta Unie a také šéfa zahraniční politiky. Myslíte si, že k tomu skutečně dojde a je asi velmi pravděpodobné, že v té době ratifikační proces završen nebude, že do té doby Václav Klaus nic nepodepíše. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Já si myslím, že k tomu asi nedojde, že celé se to bude muset odsunout, protože vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemůže rozhodnout do doby konání toho summitu a Václav Klaus tudíž nemůže ani podepsat, pokud by tedy senátoři nestáhli tu svoji stížnost, tak se prostě pojede od listopadu, tak to stojí v tom protokolu ke smlouvě z Nice, podle smlouvy z Nice. A tam také teda se mluví o snížení počtu eurokomisařů. Takže to je možná to jediné, na čem se bude muset Evropská komise dohodnout, nebo Evropská unie dohodnout, pokud se nerozhodne, že naopak tedy prodlouží jednoduše mandát této komisi. A ... 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Pak by ale nebylo příliš složité tipnout zemi, která by o toho eurokomisaře přišla. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, ono se hodně mluví o tom, která by o to přišla nebo tak. Samozřejmě vzhledem k tomu, že se musí rozhodnout jednomyslně, tak samozřejmě Česká republika to nemůže zablokovat. Ale pravdou taky je to, co předtím už varoval Mirek Topolánek, že my si můžeme dupnou a říci, že eurokomisaře chceme a oni nám ho dají. Ale pak se ti eurokomisaři schvalují jmenovitě v Evropském parlamentu a tam prostě můžou říct, nám se ten český eurokomisař nelíbí. 

Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita -------------------- To se ale právě bude schvalovat jmenovitě až podle Lisabonské smlouvy. V tuto chvíli se schvaluje v Europarlamentu jenom šéf komise a pak už ti jednotliví komisaři nikoli. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Pokud samozřejmě Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, počítá se s tím, že by měla Evropská unie podle Lisabonské smlouvy začít fungovat od nového roku. Takže teoreticky si lze představit to, že Václav Klaus na Silvestra na hoře Blaník připojuje s velkým odporem svůj podpis pod Lisabonskou smlouvu. Uvidíme, zda k tomuto aktu někdy dojde, v jakých souvislostech, na jakém místě a tak dále. To v tuto chvíli těžko lze odhadnout. Pro tuto chvíli končí pravidelný diskusní pořad Studio STOP. Hosty byli politologové Jan Bureš z Metropolitní univerzity a Jiří Pehe z Newyorské univerzity v Praze. Děkuji za účast, opět někdy na slyšenou. 

Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.  

Autor:  Petr Hartman

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas