20. října  2009  rubrika: Studio STOP

K završení ratifikace Lisabonské smlouvy zbývá už jen podpis českého prezidenta

Demonstarce proti Klausovi - Foto: Monika Puchingerová

Demonstarce proti KlausoviFoto: Monika Puchingerová

K tomu, aby byl završen ratifikační proces Lisabonské smlouvy v Evropské unii, zbývá už pouze podpis českého prezidenta. Václav Klaus momentálně čeká na rozhodnutí Ústavního soudu, zda je tento dokument v souladu s ústavním pořádkem této země.

Zároveň si dal podmínku. České republice musí být udělena výjimka z unijní Listiny základních práv a svobod. Pokud ji vláda vyjedná, měl by svůj podpis připojit. Zda se tak skutečně stane, to hlava státu zatím zcela jasně neřekla. Přitom v České republice funguje systém parlamentní demokracie. Zjednodušeně řečeno, prezident by měl respektovat většinovou vůli parlamentu. Ten v obou komorách ústavní většinou už před několika měsíci Lisabonskou smlouvu schválil. Prezident svůj podpis dosud nepřipojil. Byť podle Ústavy by to měla být svým způsobem formalita. Jsme tedy v současné době svědky překreslování hřiště, jehož nový rozměr by z hlavy státu udělal silnější figuru v ústavním systému České republiky? Odpověď nejenom na tuto otázku se pokusí nalézt dnešní Studio STOP. Ve studiu vítám Jana Kyselu z katedry teorie práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a také Jiřího Pehe, politologa z Newyorské univerzity v Praze, takže dobrý den. 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- Dobrý den. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Dobrý den. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- O postavení prezidenta republiky v tuzemském ústavním systému se už léta vedou polemiky, dost často se o hlavě státu hovořilo jako o pouhém reprezentantovi země, či, chcete-li, kladeči věnců. Problémy kolem završení ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy však jasně dokazují, že psaná pravidla v konfrontaci s reálnými činy prezidenta nemusí být vždy naplňována. Co si o prodlevách s ratifikací už zmiňovaného dokumentu myslí předseda ODS Mirek Topolánek? 

Mirek TOPOLÁNEK, předseda ODS -------------------- Ta smlouva je ratifikována oběma komorami parlamentu, a přesto, že nejsem znalec, ústavní právník, tak můj výklad Ústavy je, že prezident podepisuje tuto smlouvu při postavení prezidenta v české ústavě, my nejsme prezidentský systém, já si myslím, že ten podpis je svým způsobem formální, nicméně uznávám, že výklad může být i opačný. Nemusí fakticky tu smlouvu podepsat. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tolik předseda ODS Mirek Topolánek. Jaký je pohled Jana Kysely na to, zda završení ratifikace mezinárodní smlouvy, v tomto případě tedy Lisabonské smlouvy, je pouze formálním aktem prezidenta republiky, že jeho podpis je spíše takovýmto státním notářským úkonem, který důvěřuje, že vše proběhlo tak, jak mělo. 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- No, já myslím, že prezident republiky v české ústavním systému vystupuje v různých rolích, nedá se říci, že by to byla jenom jedna tvář na té postavě, myslím, že těch tváří je více. V tom ratifikačním procesu mezinárodních smluv bych si já myslel, že ta role je spíše formálnější, než méně formální, zdá se mi, že se blíží spíše nějaké roli notáře, jak se o ní tam mluví v souvislosti s Německem, ale nejenom. Každopádně evidentní je, že ten prezidentův úkon, to je ta ratifikace. Nikoliv to, co dělají komory, komory dávají prezidentovi souhlas k ratifikaci. Takže je evidentní, že je to úkon prezidentův, o to se, myslím, spor nevede. Spor se vede o to, jakou míru má uvážení, jakou míru má diskrece prezident republiky. Jestli je to povinnost, není to povinnost, za jakých okolností může ten ratifikační akt oddalovat nebo dokonce odmítnout. To není úplně jednoznačné, evidentně nebude existovat jenom jeden tábor, každopádně já mám pocit, že ta role se blíží spíše té notářské pozici. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tady je zajímavé to, že tu smlouvu vyjednávala vláda, on tu pravomoc prezident delegoval na vládu, když to takto řeknu neodborně, laicky, a ta vláda tedy něco vyjednala, něco bylo podepsáno, obě komory to schválily, a v tom případě by tedy v systému parlamentní demokracie měl prezident republiky respektovat tento postup a měl by tedy při úvaze o ratifikaci smlouvy postupovat v souladu se stanoviskem vlády. Hm, je to tak? 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- Tak on přenáší na vládu oprávnění sjednávat určitý typ mezinárodních smluv, tě..., těch, kterým se říká vládní nebo rezortní, tak to je obecné rozhodnutí už z roku 93 a u těch takzvaných prezidentských vláda postupuje na základě ad hoc plných mocí. Teoreticky vzato by prezident republiky tu smlouvu mohl sjednat také sám, Ústava to umožňuje, ale to je, myslím, právě ten případ, kdy text Ústavy musíme poměřovat nějakými jaksi koncepcemi, nějakými systémovými principy, a po mém soudu v parlamentní republice, bez ohledu na to, jestli Ústava svědčí tomu či onomu, myslím to konkrétní ustanovení, je asi pravidlem, že politiku provozuje vláda, tudíž po mém soudu i to, i to zmocnění vlády ke sjednání mezinárodní smlouvy je víceméně formální. Tím spíše je potom formální završení toho procesu, že jo. Že to sjednání končí tím, že smlouvu podepíšu, potom následuje ten proces projednávání v parlamentu a na konci už to má být víceméně slavnostní akt předložení pečeti, spíše než zvrácení všech těch předchozích stádií ratifikačního procesu. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Podle vašeho pohledu, jakým způsobem tedy může prezident republiky do ratifikace nějaké mezinárodní smlouvy, případně do jejího vyjednávání vstupovat? Už jsme hovořili o tom, že tedy to dělá vláda, tu smlouvu ujednává, pak smlouvu ratifikuje parlament, může tedy prezident nějak tento proces ovlivňovat v průběhu? 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- To záleží na tom, jak tu jeho roli chápeme, jestli si vůbec myslíme, že to dělat má nebo nemá, ale když bychom se každopádně přidržovali nějaké praxe, respektive nějakých prováděcích předpisů, které vesměs nejsou předpisy právními, ale jsou to v podstatě jenom vládní směrnice, tak všechny sjednávané mezinárodní smlouvy jsou s prezidentem republiky předjednávány. On má možnost vyjadřovat se k mandátům vlády. Takže v téhle fázi sjednávání smlouvy Kancelář prezidenta republiky, respektive prezident republiky mohou nějaký názor vyjádřit, teď jde o to, jak moc ho bude vláda respektovat nebo nerespektovat, ale ta otázka je po mém soudu obecnější, jestli prezident republiky je ten klíčový hráč, ten, kdo vytváří politiku, kdo jí formuje, anebo jestli je spíše ten, kdo jí dodává určitého symbolického puncu, což vůbec není bezvýznamné. To vůbec není bezvýznamné, ale každopádně je to trochu jiná role. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Podle Jiřího Pehe, kdo tedy by měl formulovat a formovat mezinárodní politiku, zahraniční politiku tohoto státu, prezident nebo vláda, nebo by měli nějak spolupracovat, a jak se to projevilo při projednávání Lisabonské smlouvy? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, já myslím, že ještě musíme zmínit to, co tady, myslím, ještě nezaznělo, že totiž působnost prezidenta v zahraniční politice je kontrasignovaná působnost, tedy pravomoc, to znamená, že on nemá úplnou samostatnost, on sice samozřejmě může nebo on primárně sjednává ty mezinárodní smlouvy, může přenést tu pravomoc sjednat tu smlouvu na vládu, dokonce někteří říkají, že může do toho procesu sám vstoupit v určitém okamžiku a třeba si tu pravomoc sám to vyjednat vzít zpátky, nicméně po celou tu dobu je to vlastně, je to vlastně jakási společná kompetence prezidenta a vlády, takže on tam nemá úplnou samostatnost a proto také je chybné, myslím, interpretovat působnost prezidenta v zahraniční politice jako nějakou jeho zcela nezávislou, nezávislou činnost. Pokud jde o tu jeho konkrétní aktivitu, činnost v případě Lisabonské smlouvy, tak myslím si, že musíme brát v potaz nejenom tedy ta psaná pravidla, ale to, čemu se občas říká jaksi materiální jádro, nebo teda ten duch ústavy, kde, a těch pravidel her, hry demokratických, kde se mi zdá, že ta byla velmi hrubým způsobem porušena. Protože tady byl nějaký demokratický proces, který postupoval podle toho daného scénáře, tak jak má podle ústavy prezident, který je jmenován v preambuli Lisabonské smlouvy. Tam také, tam je také popsáno, že deleguje tu pravomoc sjednat tu smlouvu na předsedu vlády Topolánka. A ministra zahraničních věcí Schwarzenberga, to tam je výslovně zmíněno. A potom ten proces proběhnul, Mirek Topolánek podepsal v roce 2007 v prosinci, obě komory parlamentu na, po dlouhých diskusích nakonec schválily ústavními většinami. Je tady také vyjádření Ústavního soudu k relevantním částem Lisabonské smlouvy, že ta smlouva není v rozporu, nebo ty relevantní části nejsou v rozporu s českou ústavou. A skutečně si myslím, že v tomto okamžiku mělo být pouhou formalitou pro prezidenta tu smlouvu podepsat. A vůbec už nerozumím tomu, že prezident ještě jako podmínku podpisu si stanovil něco, co vůbec neproběhlo žádnou diskusí, nekonzultoval o tom vládu, parlament, který to předtím schválil bez této podmínky o tom nebyl nějakým způsobem informován, aspoň formálně. Čili to se mi zdá jako skutečně vybočení z těch prezidentových pravomocí. A proto si myslím, že byla velká chyba ze strany české vlády, několik hodin poté, co prezident toto oznámil, říct, že se pokusí tu podmínku vyjednat. Já si myslím, že tady jde o zásadní kompetenční spor, který má nějakým způsobem řešit i do budoucna fungování našeho demokratického systému a vláda si měla prostě dle mého soudu obrátit na Ústavní soud, který měl rozhodnout v této věci. A měla jasně autoritativně říct, abychom tady nemuseli vést tyto politické debaty, jak to skutečně je. Protože si myslím, že to je velmi důležité pro budoucí fungování naší demokracie. A pokud prezidenta nechají politické strany a vláda s tímto, aby odešel, aby teda se mu toto podařilo, tak skutečně se jakýmsi takovým plíživým způsobem mění samotná podstata našeho ústavního systému směrem k poloprezidentské republice. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Jiří Pehe zde narážel na článek 63 ústavy, v něm se mimo jiné píše, že prezident republiky zastupuje stát navenek, že sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. A že rozhodnutí prezidenta v této souvislosti vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. A zároveň to znamená, že za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje ten spolupodpis, je odpovědná vláda. Takže prezident, de facto, když to takto zjednoduším, není zodpovědný za tu smlouvu, jak byla vyjednána, jakou má podobu, ale završuje ten ratifikační proces a odpovědná je vláda. Což je zas další takový argument pro to, že tedy by měla být shoda mezi vládou a prezidentem na podobě té smlouvy i na její ratifikaci, Jane Kyselo. 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- Ten institut kontrasignace je poměrně věkovitý, pochází z anglického práva a prochází určitými proměnami. Úplně na počátku je to vlastně ověření toho, že co je v listině zapsáno, je opravdu výronem královy vůle. Ale ta nás asi tak úplně zajímat nemusí. Pak je další pojetí, nám už bližší. Je to rozhodnutí prezidenta republiky, nicméně aby bylo platné, musí to podepsat premiér, či vláda. A ve vztahu k tomuhle vystupuje pojetí alternativní. Formálně je to rozhodnutí prezidenta republiky, které ke své platnosti potřebuje souhlas vlády, ale fakticky, fakticky je to vlastně rozhodnutí vlády, učiněné skrze prezidenta. Tahle třetí interpretace se objevuje jak v monarchiích devatenáctého století, tak se objevuje třeba i v československé literatuře ve vztahu k československému prezidentovi meziválečnému, respektive prvorepublikovému, kde se vychází z toho, že v demokratickém státě vůle činitele odpovědného musí převážit vůli činitele neodpovědného. Jestli je tedy nějaká sdílená pravomoc, ve které funguje neodpovědný prezident a odpovědná vláda, tak fakticky ta vláda má navrch, a ten prezident pouze disponuje tou pečetí, nikoliv ale autonomní vůlí, kdy té pečeti využít, abych tak řekl. To je velmi podobné poměrům britským, kdy královna papírově je nesmírně mocná a jaksi byla by způsobilá jaksi přeměnit, přeměnit tvář Británie velmi snadno, ale ve skutečnosti je omezena ústavními konvencemi v tom, co smí nebo nesmí dělat. A navíc těch svých pravomocí využívá téměř výlučně na doporučení premiéra. Takže to je, myslím, přesně ten případ, přesně ten případ, o který tady jde. No, dnes bohužel zesnulý bývalý soudce Ústavního soudu Vladimír Klokočka, když se opakovaně zamýšlel nad rolí českého prezidenta v ústavním systému, nebo když se vůbec zamýšlel nad rolí prezidentů v parlamentních systémech vlády, tak je chápal jako dědice monarchů. Ale ne těch monarchů německého či rakouského typu, tedy monarchií, kde až do konce vlád..., do konce jejich existence nebyla parlamentní forma vlády a v zásadě to byla vláda císařova, ale spíš dědice monarchií toho belgického, možná francouzského, rozhodně britského typu, kde ve skutečnosti vládne vláda. Přičemž mezi monarchou a prezidentem je určitý rozdíl co do legitimity. Monarcha se opírá o tradici. Pomineme-li to božské pověření, o tradici. A to mu dodává poměrně značný stupeň legitimity v podobě symbolu, svorníku. Když jste na trůně 40, 50 let a vedle vás se střídají premiéři jak na běžícím pásu, tak ať chceme, nebo nechceme, tak to zvyšuje specifickou váhu monarchy. Prezidenti specielně tam, kde jsou voleni parlamentem, to jest nepřímo, a ba dokonce ani ne zvláštním volebním sborem, tak jsou v téhle intenci vybaveni vlastně nejslabší myslitelnou legitimitou, což já netvrdím, že má vést k tomu, že mají složit ruce v klín a během celého svého funkčního období nic nedělat. Ale ta úvaha o míře legitimity má fungovat jako určitý korektiv, nebo jako určitý interpretační nástroj právě tam, kde zvažujeme, jako míru diskrece prezident má. Když text úplně jednoznačný není, protože to, co vy jste citoval, prezident republiky ratifikuje mezinárodní smlouvy, tak z toho textu samotného neplyne, jestli je to věc jeho úvahy, nebo jestli je to jeho povinností. Tu odpověď získáme teprve nějakou složitější intelektuální operací, do níž spadají právě ty komponenty, například mnou zmíněné. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Když ale prezidentovi republiky se něco nelíbí z pohledu mezinárodních smluv, jakou tedy má šanci se proti tomu postavit? Je potřeba to činit prostřednictvím parlamentu? Že by parlament tedy nevyslovil souhlas se smlouvou, kterou by vláda dojednala, nebo jakým způsobem může se proti tomu postavit? Protože nelze vyloučit, nemyslím teď konkrétní případ Lisabonské smlouvy, ale teoreticky, že pravda může být na straně prezidenta a že některé smlouvy mohou být skutečně špatně vyjednány. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- Já myslím, že tady bylo určité období, kdy prezident mohl do toho procesu vstupovat zcela legitimně. To bylo to období od okamžiku, kdy pověřil vládu vyjednáním té smlouvy, do okamžiku, kdy premiér tu smlouvu podepsal. Přinejmenším tedy toto období. A prezident mohl po celou tuto dobu vznášet námitky, myslím si, že to mohl dělat klidně i oficiálně, mohl, měl by tady být, pokud skutečně například chtěl speciální dodatek týkající se výjimky z té Listiny základních práv, tak tady mohla být nějaká korespondence s vládou. A prezident by také potom v případě, že by vláda stejně podepsala tu smlouvu navzdory těm jeho námitkám, tak by potom byl v pevnější situaci, kdy by třeba chtěl před parlamentem, který to má schvalovat, nějakým způsobem přednést svoje stanovisko, nebylo mu vyhověno vládou a tak dále. A také si myslím, že by byl v mnohem silnější situaci teď, kdyby říkal, já to prostě nemůžu podepsat, protože já jsem protestoval proti těm věcem, které v té smlouvě jsou, oficiálně. A nebylo to bráno v úvahu. Ale tady žádná taková korespondence konkrétní není, pokud rozhodně o tomto konkrétním požadavku prezidenta. A to si myslím, činí tu jeho pozici poměrně, poměrně slabou. Ale každopádně si myslím, že prezident má, a tady to už zaznělo, že u těch prezidentských smluv prezident teoreticky má právo tu smlouvu sjednat sám. On má právo, bych si já myslel, dokonce pokud není spokojen s výkonem vlády, tak má právo to sjednávání smlouvy vládě odebrat a vstoupit do toho procesu a sjednat ji sám. Což také možná se mělo stát, protože jsme věděli od začátku, že prezident Klaus má výhrady proti Lisabonské smlouvě. Možná, že to měl být on, tak jako se to stalo v Polsku, kde to byl nakonec prezident, který podepisoval za Polsko, tak možná měl, a sjednával na tom posledním summitu ty poslední detaily smlouvy, tak měl možná Václav Klaus být vládou vystaven do té samé pozice. A nyní by nesl mnohem větší politickou odpovědnost za tu smlouvu samotnou než nese. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- To byl pohled politologa Jiřího Pehe. Jaký je pohled právníka Jana Kysely? Jaké tedy šance má prezident protestovat nebo korigovat vyjednávání mezinárodních smluv? 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- Nevím, no. Nevím, jestli by to mělo být tak, jak o tom pan Pehe mluví jako o variantě, která asi z hlediska textu ústavy by obstála. Nevím, jestli obstojí z hlediska těch principů, té koncepce, kterou se tady pokoušíme kreslit. Protože v případě, že prezidenta republiky chápeme víceméně jako formálního nositele té povinnosti, jako, abych tak řekl, ozdobu toho ratifikačního procesu, což nemyslím nijak pejorativně, tak pakliže bychom se přiklonili k tomuhle pojetí, tak on prostě nemá ani co tu smlouvu sjednávat prostě proto, že prezident republiky v českém jaksi systému není nositelem žádného politického programu. Co by do té smlouvy jaksi vetknul? Na základě jakého mandátu, na základě jakého pověření by tu smlouvu vyjednával? Tak či onak. Takovým mandátem disponuje vláda, v tomhle případě navíc korigovaná dvěma komorami parlamentu. A já tu roli prezidenta republiky skutečně chápu jenom jako toho, kdo formálně podepíše plné moci a formálně ratifikuje smlouvu. Existuje tam jediná výhrada. Má-li prezident pochybnosti o ústavnosti té smlouvy, tak je od roku 2002 v tom řízení o předběžné kontrole mezinárodních smluv, jedním z možných iniciátorů přezkumu mezinárodní smlouvy před Ústavním soudem. Takže má-li pochybnost právní, respektive ústavní, může ji ventilovat tím, že se obrátí na Ústavní soud. Politické pochybnosti nezdají se mi být úplně relevantní, jakkoliv připouštím, že to může být názor menšinový, marginální, nevím. Otázka svědomí, otázku svědomí je asi nutné řešit nějakými jinými cestami. Například demisí. Protože já sice chápu, že nemůžeme po nikom chtít, aby znásilňoval své svědomí, ale pokud někdo je v roli orgánu, jaksi monokratického orgánu, tak on zase těžko může chtít, aby hodnota jeho čistého svědomí převážila rozhodnutí jiných ústavních orgánů, vlády, obou komor parlamentu, já nevím, lidu hlasujícího v referendu a tak dále. Takže vždycky se můžete té funkce, kterou zastáváte, vzdát. K tomu existuje taková, takový předobraz v Belgii sklonku osmdesátých let, kde byl řešen problém svědomí belgického krále, který nemohl a nechtěl jako dobrý katolík podepsat zákon o interrupcích. A tam to nebylo vyřešeno abdikací, tam to bylo vyřešeno tím, že na 36 hodin byly sistovány pravomoci krále, během té doby byl instalován regent, regent udělil sankci, to jest ten zákon podepsal. Což je právě ten mechanismus trošku podobný tomu, co mi máme v ústavě v roce, v článku 66. Takže, takže mně se zdá, že relevantní je ta výhrada ústavní, ale tu si nemůže prezident republiky rozřešit sám, má se obrátit na Ústavní soud. V tomhle ohledu bych řekl, že má určitý význam euronovela ústavy z roku 2001, která jednak změnila účinky mezinárodních smluv, a jednak trochu překreslila ty vztahy mezi jednotlivými aktéry ratifikačního procesu. Řekl bych v tom smyslu, že prezident republiky je asi slabší než byl předtím. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Proč podle Jiřího Pehe tedy Václav Klaus v současné době nevyužil tu možnost a neobrátil se on přímo na Ústavní soud, proč to udělala skupina senátorů? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- To opravdu nevím. Prezident samozřejmě měl to právo se obrátit na Ústavní soud. Na druhou stranu si nejsem úplně jist, že tak, jak tady interpretujeme tu jeho roli, jako velmi formální, jestli by to taky nebyl problém s načasováním. Protože on by se možná mohl obrátit na Ústavní soud, nebo měl by se obrátit dříve. Tedy v té době, kdy se obrátili na Ústavní soud senátoři vloni. A on rozhodl o těch relevantních částech Lisabonské smlouvy. Tedy během, ještě během toho procesu. Mně se zdá, že by bylo velmi podivné, kdyby se prezident, který je jakýmsi formálním garantem celého toho procesu, jakkoliv jsou ty jeho funkce, řekněme, skutečně jenom velmi formální, tak že by se obrátil na Ústavní soud teď, když vlastně nechal proběhnout celý ten proces. Proto se mi také zdá velmi podivné, když teď v tomto okamžiku přichází s nějakou podmínkou, která, kterou ještě ke všemu nastoluje způsobem, jež se mi zdá přinejmenším mimoústavní. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Ústavní soud by měl o té stížnosti rozhodnout v relativně dohledné době. To jednání bude zahájeno 27. října. Samozřejmě nemůžeme předvídat, zda hned ten den padne verdikt, jaký bude. Ale čistě teoreticky, pokud tedy ten verdikt Ústavního soudu bude takový, že neshledává nějaké rozpory Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem České republiky, dá se říci, že přezkum tohoto dokumentu v České republice je završen? Nebo existuje ještě možnost neustále otvírat tento problém tím, že by k soudu putovaly další a další žádosti o přezkum a podobně? Protože pak skutečně by se ten proces mohl neúměrně natahovat, protože sám Ústavní soud rozhodl, že pokud má mít jeho verdikt nějaký smysl vzhledem k ratifikaci, tak do té doby Václav Klaus nemá připojit svůj podpis pod smlouvu. Jane Kyselo. 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- To, že prezidente republiky musí vyčkat na rozhodnutí Ústavního soudu, to plyne z ústavy. Takže ve chvíli, kdy to řízení je zahájeno, tak je, takříkajíc, prezident republiky exkulpován z eventuálních námitek nečinnosti. To, jestli bude možné obracet se na Ústavní soud znovu, záleží do značné míry na tom, jak bude vypadat nález Ústavního soudu. Ve chvíli, kdy by Ústavní soud rozhodl v tomhle případě obecně o Lisabonské smlouvě a prohlásil ji za slučitelnou s ústavním pořádkem, respektive by konstatoval, že neexistuje žádný rozpor, který by bránil ratifikaci, tak už moc není co dalšího zpochybňovat. Když by se Ústavní soud přidržoval podoby toho prvního nálezu o Lisabonské smlouvě a zaměřil se pouze na ta dílčí ustanovení, tak jakoby nějaký prostor tady je. Po mém soudu ho bude chtít Ústavní soud umenšit, což v tom odůvodnění najdeme. Takže já bych se divil, kdyby rozhodl o té smlouvě jako o celku, skorem bych řekl, že se těch jednotlivých ustanovení přidrží, ale v tom odůvodnění vyjádří určitou výhradu, pochybnost, rezervaci k tomu, že by mohlo být možné dále a dále v pátém, šestém, čtrnáctém řízení zpochybňovat Lisabonskou smlouvu, nebo jakoukoli jinou smlouvu. Že jo, tady my jsme trochu ovlivněni tím, že to první řízení před Ústavním soudem o mezinárodní smlouvě je zrovna Lisabonská smlouva, která je specifická co do právní povahy, politického významu a tak dále. Ale ta poučení, ta procesní poučení Ústavního soudu musí platit pro všechny možné smlouvy do budoucna mu předkládané. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Čistě teoreticky ale nikdo nemůže zabránit nikomu, aby podával stížnosti k Ústavnímu soudu, tak by je mohl člověk podávat dál. Ale za splnění určitých podmínek ale nebylo by asi příliš pravděpodobné, že by tedy Ústavní soud těm stížnostem vyhověl a neměl by to být důvod pro odklad podpisu. 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- Hm, tak jistě, že nemůžete nikomu bránit, aby se obracel na kohokoli. Jde o to, jestli to má nějakou relevanci, že jo. Jestli teda ten někdo je vůbec kvalifikovaný navrhovatel a jestli se domáhá něčeho, čeho se domáhat může. Takže pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že je to věc už jednou, podruhé, potřetí rozhodnutá, tak potom, zjednodušeně řečeno, ta další podání bude házet do koše formou, formou odmítání. Ale nějaký prostor by tam určitě byl. Ale to už jsou úvahy spíše, řekl bych, politicko-taktické než takové, které by se opíraly přímo o tu právní konstrukci přezkumu. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Posloucháte pravidelný diskusní pořad Studio STOP, který se vysílá na okruhu Český rozhlas 6. Posloucháte diskusi, která se týká postavení prezidenta republiky v ústavním systému České republiky. Především v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy. Hosty ve studiu jsou Jan Kysela z katedry teorie práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Jiří Pehe, politolog z Newyorské univerzity v Praze. Kdybychom tedy se posunuli trochu dál. Už zde zaznělo, že prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, to je článek 54 ústavy. Ono se to dá vykládat různě. Dá se to vykládat tak, jak už jsme o tom hovořili, že by tedy v určitých věcech měl respektovat vůli parlamentu, vůli vlády. Ale někdo si to může vykládat také tak, že si svým způsobem může dělat, co chce a že i po verdiktu Ústavního soudu tu smlouvu podepsat nemusí. Protože ono se píše v článku 63 ústavy, že sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, ale není tam napsáno, kdy ten podpis musí připojit, nebo zda vůbec. Co si myslí Jiří Pehe o tom dalším postupu? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, právě proto, a já už jsem to tady naznačil, bych si velmi přál, nebo bych si býval velmi přál, teď už je asi pozdě, aby vláda na tu podmínku prezidenta přinejmenším v tom okamžiku, kdy prezident si dal tu dodatečnou podmínku, nereagovala tak, jak reagovala. Že řekla automaticky, my to půjdeme sjednat s Evropskou unií, protože teď tady existuje určitá šance, že se to tak jakoby nějakým způsobem zaonačí, bude jakási deklarace, nebo bude nějaký závazek, který se připojí, řekněme k přístupové smlouvě s Chorvatskem. Ale my nebudeme mít do budoucna jasno, jaké ty pravomoci skutečně jsou. Proto si myslím, že ta reakce vlády, anebo nemusela to být jenom reakce vlády, ale i těch politických hráčů v parlamentu, mohla být prostě podání žádosti k Ústavnímu soudu o vyjasnění těchto věcí v podobě kompetentního sporu. Protože bychom potřebovali skutečně v tomto, v této oblasti nějaký jasný autoritativní výklad ústavy. To samé platí o té předešlé fázi, kdy si myslím, že je strašná škoda, že nikdo se neobrátil na Ústavní soud s žádostí, zda prezident může vůbec 5 měsíců čekat se svým podpisem údajně kvůli tomu, že čeká za prvé na rozhodnutí v jiné zemi, tedy v Irsku. A, a to hlavně, na to, až senátoři za ODS podají jakousi ústavní stížnost, která nebyla v té době vůbec zformulována, ještě neexistovala, ani jsme nevěděli, jestli vůbec podána bude. Protože podle mého výkladu ústavy a také podle těch různých komentářů k ústavě, se zdá, že prezident tam, ústava nestanoví lhůty, má konat neodkladně. Ty lhůty jsou stanoveny přesně naopak. Z opačného důvodu. Tam, kde ty lhůty jsou, tam má prezident teda lhůtu, aby v té lhůtě konal. A pokud nekoná například nepodepíše nějaký zákon, tak to má určité důsledky, které jsou v ústavě popsány. Ale v případě, že ústava řekne, ratifikuje, tak se má za to, že má konat bez zbytečného prodlení. A tam, si myslím, že by bylo také zapotřebí přinejmenším nějaké interpretace Ústavního soudu. A je velká škoda, že nikdo se v té době jakoby neprotiobrátil na Ústavní soud, když prezident tedy čekal na tu stížnost senátorů za ODS. A nepožádal Ústavní soud, aby řekl jasné slovo, zda prezident takto může zdržovat. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tady jsme u toho, že by prezident měl připojit svůj podpis neprodleně. Ale může se vést spor o tom, co to je neprodleně. Někdo může mít pocit, že to musí být do 24 hodin, někdo může mít pocit, že to může být během roku, protože může být spousta jiných okolností, které to slovo neprodleně staví úplně do jiných souvislostí. Jak neprodleně vnímá Jan Kysela? 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- No, to já myslím, že upozorňujete přesně na podstatu věci. Proč máme být zdrženliví vůči možnostem textu. Tím nechci říci, že text je bezvýznamný, to vůbec ne. Ale každopádně představa, že do jednoho slova jaksi zakouzlíme nějakou naši optimální představu, jak by něco mohlo být bez zbytečného odkladu, neprodleně a tak dále, tak k tomu já jsem rezervovaný mimo jiné i z toho důvodu, že mohou nastat situace, kdy je prostě účelné k nějakému odkladu, odkladu přistoupit. Typicky máte smlouvu o přátelství s nějakou zemí a než ten ratifikační proces doběhne, tak se vztahy se zemí začínají velmi zhoršovat. A jde o to, jestli teď je zrovna účelné tu smlouvu ratifikovat, jestli není lepší vyčkat, jak se ty vztahy vyvinou, abychom si byli vědomi toho, že opravdu přátelé budeme nebo nebudeme. A teď jde o to, jestli to přiznáme vládě, která má jakoby vyčkat s předložením ratifikační listiny prezidentovi, anebo jestli to přiznáme prezidentovi, který prostě nějakou dobu čeká. U těch stěžovatelů to je, to je těžká věc. Ve chvíli, kdy by prezident republiky tu smlouvu ratifikoval ihned poté, co vysloví souhlas obě komory parlamentu, tak v podstatě vytěsní možnost té skupiny poslanců, senátorů se na Ústavní soud ve vztahu k jakékoliv smlouvě obrátit. Takže on to nemůže asi udělat v řádu hodin, aniž by je škrtl. Jde o to, jak dlouho má čekat, že jo. Já jsem se domníval, že to má být založeno na tom, že ti navrhovatelé už něco avizují, že už zhruba vědí a že je nějaká přijatelná doba v řádu několika málo týdnů, ale několika málo, tím myslím spíše 2, 3. Tím tedy naznačuji, že těch 5 měsíců se mi nezdá být úplně adekvátních, nicméně je to asi věc politického uvážení prezidentova, které v tomhle ohledu těžko můžu hodnotit. To, že kompetenční spor mezi prezidentem republiky a vládou založený na sporu ne o tom, že prezident republiky má kompetenci ratifikovat mezinárodní smlouvy, ale co to znamená to ratifikovat mezinárodní smlouvy z hlediska té míry uvážení, takže by takový kompetenční spor byl navýsost žádoucí. To já si, to já si myslím také. Protože je vcelku evidentní, že ústavní systémy jsou do značné míry elastické. To znamená, že různým aktérům je umožněno to, co ti ostatní aktéři snesou. Srovnáme-li finskou ústavu a rakouskou ústavu, finskou ústavu ze sedmdesátých, šedesátých, padesátých let s rakouskou, tak prostor pro prezidenta byl v textu srovnatelný. Ale přesto Rakousko byla parlamentní republika a Finsko poloprezidentská republika. To neplyne z textů, to plyne z toho, koho volíte prezidentem, jak moc je ambiciozní, expanzivní, abych tak řekl, a plyne to taky z toho, jak máte silnou vládu, silného premiéra, co tomu prezidentovi strany umožní nebo neumožní. Za prezidenta Kekkonena bylo Finsko velmi vyprofilované, on byl klíčovou postavou finského režimu. Žádný z rakouských prezidentů takovýhle nebyl. To znamená, že když umožníte specielně tomu monokratickému orgánu, který se mění s příchodem každé nové osobnosti, určitou kreativní míru interpretace jeho působností, no, tak to je forma seriálu, že jo. Navazuju na to, co jsem si už vyinterpretoval a vy jste to akceptovali. Proč to teď najednou jaksi zpochybňujete? 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Kdybych se měl ještě chvíli zdržet u toho kompetenčního sporu, u Ústavního soudu, tak co by ale přineslo to, kdyby Ústavní soud pouze vynesl verdikt, že hlava státu ratifikační proces Lisabonské smlouvy blokovat nemůže? To by asi nic nevyřešilo, protože už nyní se téměř všichni shodnou na tom, že ratifikační proces blokovat hlava státu nemůže, že mu skutečně z ústavy přísluší to, aby ten ratifikační proces završil. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, já myslím, že by to přinejmenším přineslo nejenom teda to projasnění, ale zároveň také by to možná dalo příležitost vládě nebo někomu jinému, těm aktérům v parlamentu, k tomu dalšímu kroku. Protože ústava potom umožňuje další dva kroky, jak prezidenta, řekněme, buď odstranit z té funkce, anebo dočasně suspendovat. Buď tedy je to to řízení o velezradě, což je teda trvalé odstranění prezidenta kvůli porušování demokratického řádu, nebo suverenity země, anebo tedy článek 66, který je tou dočasnou suspendací, prezident se může samozřejmě obrátit vzápětí na Ústavní soud a může se tomu bránit. Skutečností ovšem je, že když je z jakéhokoliv důvodu, a ten důvod tam není specifikován, dočasně z té funkce suspendován, tak všechny akty, které provedou v jeho zastoupení ty orgány, které jsou v ústavě vyjmenovány, tak ty platí. To znamená například v případě ratifikace přechází ta pravomoc na, podle článku 63 na premiéra a i kdyby nakonec Ústavní soud za několik dnů rozhodl, že to nebylo oprávněné, že tak daleko tedy Poslanecká sněmovna a Senát zajít neměly tím usnesením, tak ta ratifikace platí. Bylo by to tak trochu obdobné tomu, té situaci, o které jsme tady slyšeli v Belgii třeba. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- K těm teoretickým možnostem se ještě dostaneme. Já bych se chvíli zdržel u toho kompetenčního sporu. Tam by to mělo smysl také v té souvislosti, kdyby zároveň k Ústavnímu soudu vláda podala nejenom žádost o vyjasnění kompetencí, ale i dodatek ten, že v případě verdiktu, že nemůže blokovat ten ratifikační proces, že by soud mohl kompetenci převést toho podpisu z hlavy státu na premiéra nebo na někoho jiného. Lze si to vůbec představit, protože takovéto teoretické úvahy se objevily v médiích, že by Ústavní soud mohl takto diktovat podmínky té ratifikace? 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- Já myslím, že ne. Já myslím, že to, co Ústavní soud může udělat, je vymezení manévrovacího prostoru těch účastníků sporu. A pak se pochopitelně předpokládá, že když autoritativně rozhodnete o tom, co je právo, no, tak je to autoritativní rozhodnutí jaksi uposlechnuto, to je taková vcelku osvědčená zásada právního státu. V případě, že by platit neměla, no, tak se zase posouváme někam, někam kapku dále. Nevím, zdali jste to říkal vy nebo pan Pehe, to jsem pozapomněl, když jste mluvil o tom, že prezident republiky je neodpovědný, z čehož pro někoho může plynout závěr, že si může dělat, co chce. To bych ale řekl, že asi není úplně model odpovídající demokratickému právnímu státu. Existuje určitá úměra, přinejmenším konstrukční, možná interpretačním, mezi odpovědností a mocí. Čím víc odpovědnosti máte, tím víc můžeme mít moci, protože když ji zneužijete, můžete být k odpovědnosti volán. Čím méně máte odpovědnosti, tím máte mít moci, protože nemůžete být volán k odpovědnosti. Jinými slovy, je-li prezident republiky velmi málo odpovědný, v zásadě jenom přes to řízení o velezradě, tak je to po mém soudu důvod, proč tu moc, tu neomezenou diskreci, to nakládání se svými kompetencemi jako s osobními, tak proč ta moc má být spíše, spíše limitována. Ale to je zase podpůrný argument. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- On už to zde padlo, že prezident republiky může být ohrožen dvěma způsoby, když to takto řeknu, v tom, aby dále setrvával ve své funkci, kdyby nerespektoval nejrůznější rozhodnutí, ať už parlamentu, Ústavního soudu nebo dalších autoritativních institucí. A tou jednou možností je tedy odvolání prezidenta z funkce za velezradu. Hlava státu by v tom případě musela jednat proti svrchovanosti a celistvosti republiky, nebo proti jejímu demokratickému řádu. Co si pod tím lze představit? 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- No, to je těžké, že jo. Ten pojem velezrada má poměrně silný emocionální náboj, což ho maličko diskvalifikuje, protože když ho nahradíte opisem třeba porušení ústavy, nebo zákonů, což je něco, co najdeme třeba v americké ústavě, že jo, tak to nevzbuzuje žádnou představu krajního ohrožení řádu. Když řeknete velezrada, no, tak si představujete pozvání cizích vojsk, nebo spolčení s cizí mocí za účelem, já nevím, oddělení nějaké části státu od toho zbytku. Takhle to nejspíše bylo myšleno, takhle to nejspíše bylo myšleno, když se ústava koncipovala. Proto má ten pojem ten emocionální náboj, protože se tím chce vyjádřit, že je to opravdu krajní, krajní prostředek. Na druhou stranu je vcelku evidentní, že pokud je to jediný nástroj, který ústavní řád poskytuje, jak vyvodit odpovědnost vůči prezidentu republiky s důsledkem zbavení ho úřadu, tak ve chvíli, kdy prezident republiky začal by se chovat způsobem, který všemi ostatními relevantními aktéry ústavního systému bude považován za neočekávaný, neočekávatelný, za zcela rozporný s rolí, kterou prezident republiky v tom systému má mít, tak přestože původně jsme si mohli myslet, že velezrada slouží k tomu postihu za pozvání spřátelených vojsk, tak bude evidentně tlak na to, aby se ten, aby se ten institut, kamsi posunul, aby se z něj stalo něco obecnějšího, nějaký obecnější nástroj kárného řízení, jak stojí v jednom komentáři k zákonu o Ústavním soudu, no, a jde o to, jak to dopadne. Jo? Jde o to, jak to dopadne, jak by o tom rozhodoval Ústavní soud, co by bylo předmětem podání ze strany Senátu, o jaké důkazy by se opíral takový pocit, že přestože se nám to nezdá být velezradou na první poslech a pohled, tak ve skutečnosti to je velezrada, to bych řekl, že je prostě systémový důsledek. Pokud nemáte k dispozici nic jiného než tohle, a přitom trpíte tím, co se okolo vás děje, no, tak vás to vede k nějaké reinterpretaci, k nějakému posunu, jo. A teď jde o tu míru. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- To byl Jan Kysela. Podle Jiřího Pehe v tomto konkrétním případě, nakolik je reálné, že by politici se odhodlali k tomuto kroku? Protože to záleží na tom, zda by Senát tedy podal příslušnou žádost nebo proceduru k Ústavnímu soudu, který by o tom rozhodoval. 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, já myslím, že pokud by se už politici rozhodli žalovat, nebo podat tu žalobu pro velezradu, tak by to samozřejmě muselo být založeno šířeji. A my jsme tady mluvili o tom, o té odpovědnosti, neodpovědnosti prezidenta a že by neodpovídalo, nebo neodpovídá určitému pojetí demokracie, pokud prezident si dělá, takříkajíc, co chce. A tady bohužel v případě tohoto prezidenta mám pocit, že už existují i další případy, kdy prezident nerespektuje například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, což je velmi závažné, že ho odmítá respektovat. Prezident už několik let odmítá ratifikovat evropskou sociální chartu, nebo dodatek k evropské sociální chartě, několik let odmítá ratifikovat přistoupení České republiky k mezinárodnímu trestnímu tribunálu, nakonec to tedy udělal, ale s velkým zpožděním. Nebo prezident odmítá jmenovat o své vůli, z vlastního rozhodnutí některé soudce. Nebo odmítl v minulosti. A tak dále, takže, nebo byl dlouho nečinný při, při jmenování ústavních soudců, kvůli tomu na něho koneckonců tehdy chtěl senátor Zdeněk Bárta podat právě žalobu pro velezradu. Za tuto nečinnost. Prezident také byl nečinný během té vládní krize, tedy po volbách v roce 2006, kdy vlastně asi 6 nebo 7 měsíců tam nekonal. Takže, nebo několik měsíců nekonal. Takže těch, těch důvodů, pro kterých by bylo možno asi podat tuto žalobu pro velezradu, by bylo hned několik. A do toho spadá i ta Lisabonská smlouva. Ale naprosto souhlasím, to slovo, ten pojem v češtině na rozdíl od toho anglického impeachment je tak výbušný, že je to asi pro mnohé politiky nezkousnutelné. A asi by se to utopilo v politických třenicích. Proto také, si myslím, že schůdnější by byla, když už by skutečně se chtěli politici prezidentovi postavit, tak by byla ta cesta podle článku 66, kde prostě například proto, že prezident, prezidentovo svědomí nebo nějaké jiné důvody mu brání v podepsání, v ratifikaci tohoto mezinárodního dokumentu, tak může být dočasně prohlášen za nezpůsobilého výkonu funkce a v té době přechází tato pravomoc podepsat, ratifikovat smlouvu na premiéra. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Jiří Pehe zde zmínil možnost zbavit prezidenta funkce pro jeho nezpůsobilost. Teoreticky, jak je to snadné nebo nesnadné? A jak to je vlastně zamýšleno podle Jana Kysely? 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- No, zamýšleno je to na případy odpovídající tomu, čemu se v sedmdesátých letech říkalo lek Svoboda, to jest na případy fyzické nezpůsobilosti prezidenta republiky, eventuelně mentální nezpůsobilosti prezidenta republiky, zastávat úřad. Přičemž prezident republiky se z nějakých důvodů nechce úřadu vzdát. V téhle chvíli my nevolíme tu konstrukci alá lek Svoboda, to znamená, my ten úřad neuprazdňujeme, my pouze převádíme některé kompetence na předsedu sněmovny nebo na předsedu vlády. Protože vycházíme z toho, že dost těžko můžeme mít x let celou řadu poměrně významných úkonů vázán, jaksi vázanou na někoho, kdo je není schopen vykonávat. Takže prapůvodní jaksi pohnutka byla řešit prezidenta v kómatu, eventuelně řešit prezidenta uneseného teroristy. Zase jde nicméně o to schéma, které jsem se předtím pokoušel popisovat u velezrady. Jednáme v nějakém prostředí založeném na očekávání toho, že aktéři se drží rolí. Ti aktéři se chovají jinak než všichni ostatní očekávali, tudíž ty instituci, které jsou původně šity na míru trochu jiným situacím, mohou být nějak přehodnocovány. Tady by to mohlo být tak, jak říká, jak říká pan Pehe. Ty závažné důvody, z nichž není prezident způsobilý svou funkci vykonávat, může být jak citlivé svědomí, řekněme, tak by se to možná dalo interpretovat i tak, že představa prezidenta republiky o tom, jakou roli hraje v ústavním systému, je úplně odlišná od představy všech ostatních, který se s tím ne úplně popasovávají, takže hledají cestu, jak s tím něco udělat. Ten belgický model, o kterém jsem zmiňoval, o kterém jsem se zmiňoval, je nicméně šitý na dobrovolnosti, že jo. Ten král s tím jaksi byl srozuměný. Když by byl prezident republiky srozuměný, že nechce podat demisi a hledá se nějaké řešení a tak dále, tak je to samozřejmě něco jiného, než když poněkud obmyslně ho na nějakou dobu jaksi odstraníte z toho úřadu, respektive z výkonu úřadu, s tím, že počítáte s tím, že to posléze Ústavní soud zruší. Tady by bývalo bylo lepší, když by se o tom mělo uvažovat, aby s tím prezident republiky byl smířený v té míře, že by to na Ústavní soud jaksi neposílal, že by to tam neskončilo. No, ale to jsou otázky tak teoretické a spekulativní. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- No, když spekulujeme o tom, jaké jsou možnosti poučit se ze současné situace, z toho, že tedy prezident republiky otálí s podpisem pod Lisabonskou smlouvu, tedy otálí se završením ratifikačního procesu mezinárodní smlouvy, který proces by měl podle ústavy on završit a neměl by s ním otálet, tak se ještě nabízí jedna varianta. Ono to zde už trochu padlo, a to je, že by se upřesnily lhůty, že prezident, že by tam nebylo neprodleně, ale že prezident, já nevím, do týdne, do měsíce nebo do jaké doby musí tu smlouvu podepsat. Bylo by tu nějaké řešení? 

Jan KYSELA, katedra teorie práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy -------------------- Já nevím, no. To byste pak musel psát u soudců, musel byste to psát v dalších písmenech. Mně se zkrátka zdá, že ústava má fungovat na základě určitého předporozumění. Ona je, ona je jaksi systémem, určitým řádem, který má zčásti v textu vyjádřené zásady, principy, určité záchytné body. A ten text je potom obalený konvencemi, tradicemi, precedenty a tak dále. A mně je jaksi bližší představa, že se nám daří se v tom systému pohybovat, aniž bychom do něj museli říznout. Připouštím nicméně, že tahle má představa může jaksi narážet na realitu. Že zkrátka ne každý musí chtít mít 10 let Ústavní soud utržený z řetězu, 10 let prezidenta republiky, který ne všem vyhovuje a tak dále a tak dále. Takže v té chvíli je samozřejmě možné o nějakých ústavních změnách uvažovat. Jenom se mi nezdá, že by měly spočívat právě v tom, že do jednoho písmena něco dopíšu a pak si za 14 dní vzpomenu, že vlastně ještě do dalšího písmena něco vepíšu. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Nyní úloha pro politologa, jak Jiří Pehe odhaduje ten další vývoj? To znamená, podepíše Václav Klaus Lisabonskou smlouvu? Bude respektovat rozhodnutí Ústavního soudu? Nebo si bude klást další podmínky, bude podpis oddalovat, protáhne to až do příštího roku? 

Jiří PEHE, politolog, Newyorská univerzita v Praze -------------------- No, já myslím, že prezident Klaus už naznačil, jak bude postupovat. On v podstatě naznačil, že pokud by byla vyjednána ta výjimka, kterou on požaduje, a že to nemusí být výjimka v podobě těch takzvaně tvrdých garancí, které by znovu otevřely ten ratifikační proces v celé Evropské unii, tak že Lisabonskou smlouvu, ač nerad, podepíše. To, myslím, řekl. A bylo by to skutečně poté, co už před nějakou dobou, asi před rokem prohlásil, že tedy pokud všichni tu Lisabonskou smlouvu schválí a budou všichni myslet, jak on řekl, je to to pravé ořechové, tak že on by to podepsal také. Tak by bylo velmi zvláštní, kdyby najednou se znovu otočil o 180 stupňů a odmítl to podepsat. Tady spíše vidím problém v tom, co se, co by se stalo, pokud by se tu výjimku nepodařilo vyjednat. Což se může stát. My se zatím tváříme velmi sebevědomě, že to jako je velmi snadná záležitost, ale vezměme v úvahu, že tento poměrně, řekněme, deklaratorní dodatek k té Lisabonské smlouvě, může být považován třeba v Německu nebo v Rakousku za něco, co nějakým způsobem třeba i jenom z politického hlediska znevýhodňuje určité skupiny občanů, tedy vlastně vytváří dvě kategorie občanů. Nebo vezměme v úvahu, že nyní se k té celé věci chce připojit Slovensko, které má proto samozřejmě v tomto okamžiku svoje důvody a nelze se jim v podstatě ani divit. Ale ta rovnice se tím pádem stává mnohem složitější, protože už to není rovnice Česká republika na jedné straně a na druhé straně Evropská unie s možnými problémy v Německu a v Rakousku, ale je to hned 5 států, Česká republiky, Slovensko, Maďarsko, Rakousko a Německo. A vezmeme-li v úvahu vztahy mezi Němec..., mezi Maďarskem a Slovenskem, tak ta situace se může notně zašmodrchat a skutečně se může stát, že to nebude schváleno ten dodatek. A pak tedy nastává otázka, co udělá Václav Klaus v tom okamžiku. A myslím si, že česká vláda si tam bohužel, tak trochu podřezala větev tím, že šla na to vyjednávání, protože kdyby hned na začátku řekla, že půjde do kompetenčního sporu, tak by byla v silnější pozici než kdyby do toho kompetenčního sporu u Ústavního soudu musela jít až poté, co prezident ten svůj dodatek nedostal. 

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tak uvidíme, jak proces ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice, ale vlastně v rámci celé Evropské unie dopadne. Pro tuto chvíli končí pravidelný diskusní pořad Studio STOP. Hosty byli Jan Kysela z katedry teorie práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a politolog Jiří Pehe z Newyorské univerzity v Praze. Děkuji za účast, opět někdy na slyšenou. 

Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.  

Autor:  Petr Hartman

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas