Tématem je homofobie v českých školách a společnosti
V gay klubuFoto: Jana Šustová
Tématem je homofobie v českých školách a společnosti. Existuje nebo ne? A jak velká? Podle příručky proti homofobii, kterou vydal úřad vlády a právě se distribuuje do škol, vykazuje homofobní chování asi 25 procent mladých lidí v českých školách.
Co si pod tím pojmem máme vůbec představit? Jak se změnil postoj veřejnosti ke gay a lesbické komunitě od roku 1989? Co se změnilo od přijetí zákona o registrovaném partnerství? A měli by mít možnost lidé patřící k této minoritě adoptovat děti? To jsou témata a otázky pro naše hosty, které za chvíli přivítám ve studiu. Od mikrofonu přeje pokud možno nerušený poslech Studia STOP Jarmila Balážová. Z podnětu vládního výboru pro sexuální menšiny vznikla k této problematice příručka proti homofobii, jak už jsem naznačila. Tu vydal Úřad vlády v gesci ministra pro lidská práva Michaela Kocába. Právě v těchto dnech je distribuována do škol, my se dostaneme k tomu, podle jakého klíče, proč vůbec vznikla a tak dále. A já ve studiu vítám Lucii Otáhlovou.
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Dobrý večer.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Lucie Otáhalová je vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády České republiky pro lidská práva, jejíž součástí je i vládní výbor pro sexuální menšiny. Měli byste vědět, milí posluchači, že ten právě připravuje kromě jiného podklady a připomínkuje vládní materiály týkající se právě této tématiky. Dalším hostem je Irena Smetáčková z Pedagogické fakulty, psycholožka. Dobrý večer i vám.
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- Dobrý večer.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- A na telefonu celých teď už asi 48 minut bude další host. Tím je sociolog Zdeněk Sloboda z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Dobrý večer.
Zdeněk SLOBODA, sociolog, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze -------------------- Dobrý večer.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Doufáme, že to vydržíte těch 50 minut a že hlavně vydrží spojení. Vy se věnujete také tématice sexuálních menšin a jejich postavení v České republice. Samozřejmě kromě jiných témat. Já mám první dotaz samozřejmě na vás všechny 3. Záleží na vás, kdo bude chtít začít odpovídat. Existuje podle vás dostatek materiálů směřujících do škol, k žákům, studentům, které by mohly být nápomocny právě v objasnění mnoha dotazů, k vyjasnění postavení gay a lesbické komunity v České republice, ale také předávání informací té většinové společnosti, aby byla dostatečně informována o tom, co gay a lesbická komunita potřebuje. V jakém světle, v jakém postavení v současné době se nachází. A zbavila se třeba ta většinová společnost některých stereotypů. Tak, Lucie Otáhlová.
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Ač nejsem odbornice na školství, řekla bych, že těch materiálů je velký, velký nedostatek. A to právě vedlo výbor pro sexuální menšiny k tomu, že přišel s tím podnětem, aby byla skutečně vypracována příručka pro učitele základních a středních škol, která by vlastně byla tím prvním, tou první vlaštovkou pro učitele informující o existenci homofobie a o tom, jak ji řešit.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Irena Smetáčková.
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- Je ale třeba říct, že učebnice samozřejmě se tomuto tématu věnují. Učebnice rodinné výchovy, občanské výchovy a některé materiály k sexuální výchově. Teprve ale v poslední době se začínají měnit tak, abychom je opravdu mohli označit za materiály bojující proti homofobii. Protože ty starší učebnice, které pořád jsou ve školách hodně používány, tak jsou opravdu velmi netolerantní v téhle otázce.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Na otázku dáme samozřejmě šanci odpovědět i Zdeňku Slobodovi. A klidně můžete do těch odpovědí zahrnout i součást odpovědi na další můj dotaz. A to, protože vy to zmiňujete, ten postoj se v průběhu mění. Ale jak se mění? Kdy se vlastně o homofobii, o gayích, lesbičkách, předtím se hovořilo více o homosexuální menšině, takže i terminologicky se to samozřejmě mění v souvislosti s touto oblastí. Tak kdy se začalo skutečně důsledněji po tom roce 89 touto tématikou zabývat jednak vláda, jednak veřejnost začala ta diskuse?
Zdeněk SLOBODA, sociolog, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze -------------------- Já přesně nevím, kdy se tím začala zabývat vláda. Samozřejmě tady bylo několik pokusů o podání tedy toho registrovaného partnerství, což bylo asi jedno z mála témat, kdy se vůbec společnost a média a politika tím začaly zabývat. Samozřejmě už na začátku devadesátých let došlo k takzvané demedicinalizaci homosexuality, čili toho, že homosexualita není nemoc. Byla vyškrtnuta z těch nemocí, což se samozřejmě podařilo tehdy sdružení SOHO převážně spolu se sexuology. A od té doby, si myslím, že ale to všechno šlo spíš jenom tak jakoby pomaloučku. Což je na druhou stranu zase dobré říct, že na rozdíl od jiných zemí na východ od nás například i tadyto pomaloučku je daleko rychlejší než kolikrát tam. Já rozhodně tady tu iniciativu Úřadu vlády vítám, a to z toho důvodu, že si taky myslím, že těch materiálů pro ty vyučující je poměrně málo. Já jsem se teďka dostal přes sdružení Poradna pro občanství do jednoho projektu, který se jmenuje Rozmanitostí proti šikaně, který právě dělá takové diskuse na středních školách. A my jsme se setkali s tím, že vlastně ten zájem těch vyučujících a třeba i zástupkyní ředitele a vlastně i toho vedení je poměrně velký. Z většiny jsme čekali to z toho důvodu, že oni jakoby nevědí, jak tady s tím tématem nakládat. A v jedné, v jednom prostějovském gymnáziu nám dokonce řekl pan vyučující na základy společenských věd, že říkal, že lepší, že to jakoby říká někdo externě, že je to pro ty studenty potom důvěryhodnější. Že on, kdyby jim vykládal jakoby o transsexualitě a o tedy o gayích a lesbách, tady bych se tedy přikláněl k tomu, abysme používali lesby místo lesbičky. Proč, to případně vysvětlím později, tak kdyby to vyprávěl jakoby on jim, tak že by to nemělo takovou důvěryhodnost.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Ano, je to samozřejmě o tom, že tak jako se hovoří o jiných minoritách, tak když je účasten nějaké diskuse přímo člověk z té dané minority nebo třeba u pozůstalých obětí holocaustu a tak dále, tak je to věrohodnější. Když se ještě vrátíme k tomu, jakým způsobem se podle vás mění přístup české veřejnosti právě ke gayům a lesbám, tak jakým způsobem? Vy jste představitel té nejmladší gay komunity. Zajímáte se i jako odborník a sociolog o to téma, ale můžete mluvit i sám z té osobní zkušenosti, což je velmi cenné. Tak jakým způsobem podle vás se to postavení mění?
Zdeněk SLOBODA, sociolog, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze -------------------- Rozhodně už jenom v těch jakoby výzkumech té tolerance se to procento postupem času navyšovalo a současně je nějaká tolerance zhruba kolem 70 procent. Ovšem my, co se tím zabýváme odborněji, tak tomu říkáme podmínečná tolerance, nebo taková tolerance s výhradou. Což je tak jakoby dost, si myslím, i typické pro Čechy, že tedy buďte si jaký chcete, ale pokud možno za svýma zavřenýma dveřma někde doma a nechoďte nám moc na oči nebo do médií. Nebuďte učitelé našich dětí a nebuďte naši sousedi. Třeba z výzkumu CVVM, kde se tedy ptají na tu tolerantnost, tak třeba homosexualita vychází na nějakém třetím, čtvrtém místě za lidmi s kriminální minulostí a drogově závislými, že tedy nechtějí mít takového souseda, že v nějakých skoro až 40 procentech. Naštěstí se to tady postupem času snižuje, nicméně těch 40 procent bylo ještě v roce 2005, jestli se nepletu. To znamená tolerance ano, ale ... Což je takové, si myslím, dost charakteristické pro Česko.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Říká Zdeněk Sloboda. My se k těm výzkumům dostaneme, i k tomu, do jaké míry jsou reprezentativní, protože vždy je dostatek finančních prostředků na to, aby byly dělané skutečně celoplošně a tak dále. A Lucie Otáhlová, vy tady zastupujete v tuto chvíli Úřad vlády, výbor pro sexuální menšiny. Kdy ten oficiálně vznikl? A samozřejmě souvisí s tím, kdy se začalo na vládní úrovni vůbec tímto tématem skutečně systematicky zabývat a jaký vliv to mělo na postavení gay a lesbické komunity v České republice, na jejím vnímání českou veřejností?
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- No, tak dá se říct, že systematická snaha o to, aby gay a lesbická minorita měla nějaký poradní hlas na vládní úrovni, ta začala v roce 2007 s evropským Rokem rovných příležitostí. Což byla iniciativa Evropské unie, ke které se Česká republika přihlásila. A jednou z těch aktivit v rámci evropského roku bylo zřízení pracovní skupiny pro otázky sexuálních menšin. V té době ještě pod záštitou ministryně Stehlíkové. Pracovní skupina zpracovala analýzu, analýzu stavu gay, lesbické, bisexuální a transgender minority v České republice. Ta byla vlastně představena ke konci roku 2007 u příležitosti Dne lidských práv 10. prosince. A z té analýzy vyplynula řada doporučení, mimo jiné zřídit stálý poradní výbor pro sexuální menšiny, který by působil při radě vlády pro lidská práva. Podařilo se to na začátku roku 2008, takže dnes vlastně už takové 2 roky, dá se říci, působí tento výbor přes nějaké porodní bolesti typu přijímání statutu, jednacího řádu a programového prohlášení se mu podařilo už přijmout i první podnět, o tom budeme hovořit pravděpodobně posléze. Takže na vládní úrovni, když to mám shrnout, od roku 2007 je nějaká systematická snaha o komunikaci s gay a lesbickou minoritou.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- A ty proměny české společnosti? To jak je ochotna a do jaké míry tedy s tou podmínečnou tolerancí, tak jak o tom hovořil Zdeněk Sloboda, anebo jinak, třeba podle vašeho pohledu, vnímat právě postavení gay a lesbické komunity, bydlet v jednom domě, "připustit", teď používám to slovo, opět se opírám o to, co říkal Zdeněk Sloboda, to, aby třeba moje dítě učila žena mající ráda ženy, tak jak vy to vidíte, Lucie?
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Tak, já to vidím tak, že ta společnost se mění. Samozřejmě z mého pohledu člověka, který pracuje pod ministrem pro lidská práva na Úřadu vlády, mezi lidmi, kteří jsou tolerantní, mají to doslova v popisu práce, tak z mého pohledu já jsem vlastně člověk, který se má vysloveně krásně. Já vlastně z osobní zkušenosti nemohu říct nějaké negativní vlastně, negativní reakce, ale myslím si, že pořád na venkově, dejme tomu, v zaměstnání, kde opravdu jsou spíše manuální práce, tam může ta tolerance pořád ještě pokulhávat. Ať výzkumy nám samozřejmě oficiálně na úrovni celorepublikové, výzkumy tolerance roste, to je určitě pozitivní. Ale myslím si, že pořád jsou ještě nějaká temná zákoutí, dejme tomu, kde ta tolerance pokulhává.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Tolerance obecně a ta schopnost vidět pod lampičku, vidět do sousedova okna, je spojována s venkovem. Teď to nemyslím nějak pejorativně. To velmi často samozřejmě také osobních zkušenostech. O tom, jak aktivní dokáží být lidé v té dané lokalitě, vysvětlovat, získat si pochopení těch dalších lidí a také je nechat nahlédnout tak, aby získali nějaké informace tedy do toho svého soukromí. Ale podle vás, Ireno, jakým způsobem dochází k těm proměnám? A skutečně platí to, co říkal Zdeněk Sloboda, že Češi začínají být tolerantnější, ale jenom tam, kde jim to "nepřekáží"? Já mám pocit, že zejména mladší generace v těch posledních 5, 6 letech žiji tedy v Praze a původně pocházím z Brna, což jsou obě velká města, je značně tolerantnější a že je takřka in být tolerantní minimálně. Mám pravdu nebo se pletu?
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- Musíme určitě rozlišovat různé skupiny v rámci společnosti. Asi bych to dělítko nedělala město versus venkov. Samozřejmě ...
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Ne jenom, určitě ne jenom. Dostali jsme se k tomu, ale je to ...
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- ... něco, ano, ano. Něco na tom je, protože to město se svojí anonymitou a naopak ten venkov s větší sociální kontrolou, která má ale řadu pozitivních aspektů ...
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Řadu výhod, ano.
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- ... tak samozřejmě k tomu může svádět. Nicméně tedy určitě bychom našli i spoustu jiných řezů tou společností. Ten jeden je generační. Je pravda, že mladší lidé začínají být tolerantnější. Ale myslím, že je důležité, abychom viděli, že i jejich tolerance má určitou dynamiku. Můžeme použít to, co se nám ukazuje například z výzkumu genderových představ nejmladší generace, dělby práce, kdy už máme, dělby práce mezi ženy a muže v domácnosti, kde už máme srovnání výzkumů, které proběhly před přibližně 15 lety a současný, kdy tedy vlastně jedna generace těmi výzkumy už prošla opakovaně a ukázalo se, že když byli ti lidé ještě svobodní, tak byli velmi otevření a byli pro rovnoprávné rozdělování domácích prací. A jakmile vstoupili do manželských svazků, tak se to změnilo a stalo se to podstatně tradičnější. Tedy myslím si, že něco podobného můžeme analogicky uvažovat zde.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Pojďme se vrátit k té brožuře, o níž jsme hovořili na začátku. Vy jste její autorka. Jaký byl úmysl Úřadu vlády o obsahovém uspořádání té brožury, o tom, co by vůbec měla splnit, kam by měla doputovat, Lucie?
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Tak, ten úmysl postupem roku, v podstatě ten nápad přišel na začátku minulého roku, v průběhu roku se, jsme si definovali cílovou skupinu, výbor pro sexuální menšiny řekl, že by to měli být tedy učitelé, zejména metodici prevence. A na té struktuře jsme s autorkou postupně pracovaly, takže opravdu ten úmysl obecný na začátku byl, pojďme něco dělat s homofobií na školách. Máme tady data, máme tady výzkumy Člověka v tísni, máme tady výzkum psycholožky Olgy Pechové z Olomouce, máme i zahraniční výzkumy. Takže pojďme s tím něco dělat.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Homofobie, to je termín, pod kterým si lidé mohou představit samozřejmě různé věci. I když ten základní termín je jasný, ale jak ji co nejlépe definovat?
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Jedná se o znevažující až nepřátelské postoje vůči homosexuálním, bisexuálním, transsexuálním lidem. Ale dnes se ten pojem homofobní předsudky používá i v trošku širším významu, je to vlastně tedy nepřátelský postoj, nebo znevažující, zesměšňující postoj vůči lidem, kteří jsou ...
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Čili i někdo, kdo třeba uvažuje ve stereotypním vnímání ve vztahu ke gay a lesbické komunitě, ano?
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Ano.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- To se velmi těžce určuje právě ta hranice, kdo ještě může být tolerantní, ale přesto nějaké stereotypy má a občas je užije v nějaké zejména partě, což se týká mladých lidí. Čili tam se mohou velmi často ty výzkumy měnit. Jaké prostředky vůbec finanční, jsou-li, my máme k dispozici jako Česká republika a abychom nebyli závislí se opírat o jiné výzkumy, které proběhly a byly třeba i některými odborníky označovány za ne úplně reprezentativní. Čímž je nechci znevážit, jsem ráda za každý dobrý výzkum, ale samozřejmě když není dělán na dostatečném vzorku obyvatel s patřičnými atributy a dostatečně odborně, tak pak může být znevažován. Takže předpokládám, že právě tyto výzkumy, o něž se opírá brožura a které zmiňuje, nebyly dělány za tím účelem pro tu brožuru, ale muselo se vycházet z již existujících průzkumů, je to tak?
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- Je to tak. Ty dva výzkumy, které zmiňovala Lucie Otáhlová, tak jeden z nich se vlastně vztahoval k postojům dětí, které chodí do, studujících na středních školách, k různým skupinám obyvatel. A ten druhý výzkum se týkal homosexuálních lidí, kteří vlastně vzpomínají na to, s jakými typy diskriminace se setkali. Tudíž ani jeden z těch výzkumů se netýkal přímo školního prostředí, že bychom měli data z těch školních tříd, v jaké míře se tam homofobní obtěžování objevuje. To je tedy ještě určitý dluh, který možná můžeme do budoucna, doufám, ještě naplnit. Nicméně i tyto dva výzkumy jsou, myslím, dostatečným základem pro to, abychom řekli, je to stále problém a měli bychom se jím zabývat. Ukázaly totiž, že Česká republika není v ničem výjimečná. a že tedy můžeme se inspirovat těmi výzkumy, které proběhly v zahraničí.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Doplňme ještě, Ireno, protože vy jste sestavovala společně s dalšími tu brožuru, tak co tam může ten pracovník pedagogický najít?
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- Brožurka obsahuje jednak vymezení toho, co vlastně homofobní obtěžování a šikana je. A dává to vztahu k ostatním typům šikany, se kterými mají vyučující už poměrně dobré zkušenosti, ty široké zkušenosti, teď nemyslím, že se to nutně v jejich školách děje, ale mají k tomu poměrně dost materiálů. Dále jsou tam uvedeny informace o tom, jak lze takové chování rozpoznat, které děti se ho dopouštějí, vůči jakým skupinám dětí se jej dopouštějí. A dále co můžeme dělat. Ať už v oblasti prevence nebo intervence.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Říká Irena Smetáčková. Vracíme se do studia, na telefonu máme stále, doufám, že spojení funguje, Zdeněk Sloboda. Vy máte celou dobu možnost nás poslouchat. Navíc jste byl jedním z recenzentů té brožury. V čem vy spatřujete její největší přínos?
Zdeněk SLOBODA, sociolog, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze -------------------- Osobně si myslím, že vůbec dobré tady toto téma vůbec nějakým způsobem uchopit a pojmenovat. Ona, třeba sexuologové často vyčítají tomu termínu homofobie to, nebo psychologové, že teda tam je ta fobie a pro psychology to znamená, že to je tedy nějaký iracionální strach, který tedy jakoby hraničí až tedy s nějakými, s nějakým prostě jakoby hnutím psychickým. Ale my to tedy bereme spíš jako nějaký sociologický fenomén. Čili je to tedy nějaké nastavení diskriminující, nebo nějaké třeba obtěžování. Nebo může to být skutečně v těch subtilních formách, a to tam Irena Smetáčková má napsané, že se to často projevuje třeba v jazyku. Už jenom to, jak jsem tady zmínil, proč používat lesba a ne lesbička. Tak to, že prostě budeme říkat v češtině zdrobněliny používáme pro něco, co je jako roztomilé, co vlastně ani není tolik důležité, takže ...
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Je pravda, že označovat ženu, které je třeba 40 pojmem lesbička, ano, tak není úplně vhodné.
Zdeněk SLOBODA, sociolog, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze -------------------- Přesně tak. Stejně tak neříkáme "gejíček" a taky neříkáme pan prezidentíček, protože to znamená, jako že to je něco jako vtipného, že jo. Nebo pan učitelíček nebo pane profesoříčku, když se hlásíme, tak to neříkáme, takže proč říkat lesbička. A na druhou stranu zase lidem přijde lesba příliš tvrdá, tak jsou varianty jako třeba říkat lesbická žena a tak dále. S tím se vším tady, s tím tam právě Irena Smetáčková pracuje a jeden z těch stěžejních, jedna z těch stěžejních věcí, co já tam vidím je, že třeba obětí jakoby té homofobní šikany nebo těch narážek nebo těch vtípků často nebývají ani děti, které samy homosexuální jsou. Nebo budou, nebo by mohly být. Ale jenom proto, že prostě vykazují nějaké netradiční atributy a to okolí má potřebu nějakým způsobem vytvářet nějakou nepříjemnou atmosféru těm konkrétním dětem, tak právě tady to používá. Prostě slovo, například slovo buzerant je v češtině prostě pořád nadávka. A pokud tou nadávkou zůstane, tak je to problém. Protože pak ti, za prvé ti lidé, kteří nejsou homosexuální, tak jim to vadí, a samozřejmě ty, ti lidé, kteří jsou homosexuální, tak pokud tedy jakoby vaše označení, nálepka je používaná jako nadávka, tak je to věc, kterou jako vlastně ani nechcete být. Vy nechcete být skupinou, která se používá jako nadávka. Když to vezmu třeba analogicky, tak jakoby třeba slovo vůl, které se často taky používá jako nadávka, tak nefunguje stejně. Protože těm volům to je jakoby vlastně jedno. Tomu skotu to je jedno. Ale těm lidem, kteří jsou částí nějaké té skupiny, tak to nějakým způsobem může vadit, nebo vadí.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Na druhé straně, pane Slobodo, právě v tom školském prostředí, dejme tomu, konec základní školy, střední škola. To je období, které je nějakým způsobem klíčové i pro uvědomování si vlastní sexuality, vlastní sexuální orientace. Mnohdy mladí lidé ještě ani jakoby sami přesně nevědí, jak na tom jsou. Je pro ně i velmi obtížné toto období se s tím srovnat. Jakým způsobem potom lze určovat přesně, kdy jde v rámci toho výřezu šikany skutečně o homofobní chování, lze-li vůbec, nebo prostě jde o překrývání těch nejrůznějších důvodů, které nás mohou vést k tomu, že někdo šikanuje druhého, nebo že někdo vykazuje nějaké známky toho být tou "vhodnou obětí"?
Zdeněk SLOBODA, sociolog, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze -------------------- To je samozřejmě těžké. Tady to je hrozně těžká otázka, na kterou je strašně těžké odpovědět. Když třeba vezmu analogii jakoby s rasismem, tak tam je jakoby ten, jeden z těch největších rozdílů ten, že prostě pokud je dítě vietnamské nebo černošské, tak to jakoby poznáte. A pokud tedy někdo je vůči němu nepřátelský a dělá na to narážky, tak je to jakoby evidentní v tomhletom případě. Kdežto pokud tedy někdo třeba ani není homosexuální, ale někdo mu tak jakoby nadává do homosexuálů, tak je strašné, strašně jakoby těžké tady to právě určit. To si myslím, že ta příručka právě na takovéto jakoby věci té subtilnější povahy upozorňuje. A samozřejmě to záleží potom na těch jednotlivých vyučujících, jak to vyhodnotí. Ovšem pokud tedy neměli předtím žádné jakoby nějaké informace k tomu, tak ta příručka jim tady toto dá. A je to teda samozřejmě těžké, nedá se na to jednoznačně odpovědět. Nevím, jestli Irena Smetáčková má nějakou lepší odpověď pro vás.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Navíc se někdy určitě překrývá, tak jako se hovoří o dvojí, trojí diskriminaci, třeba v případě žen, které jsou lesbické orientace, mohu-li vůbec použít termín lesbická orientace, i ta terminologie je velmi složitá. Právě tím, že je ve vývinu, že velmi často v ní nemají jasno ani politici, mění se to. Ale to je asi přirozená součást, že tak když se nějaký problém teprve začíná v rámci nabyté svobody otevřeně diskutovat, tak se i ta terminologie musí nějakým způsobem ustálit. Čímž narážím na to, že přeci jenom od roku 1989 a navíc dalšího mezníku potom, po listopadovém vývoji, kdy se začalo hovořit i o této tématice, neuplynulo zas tolik doby. Ale nechám reagovat Irenu Smetáčkovou.
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- Já bych se ráda ještě vrátila k tomu, co jste říkala o těch žákovských kolektivech. Samozřejmě, že s obdobím dospívání přichází nějaké testování hranic a testování včetně tedy té oblasti sexuality. Dochází také k vyjednávání pozic v tom kolektivu. To je pro dítě nesmírně důležité, aby měly dobré postavení. A jsou k tomu schopny, ochotny použít mnohdy i ne příliš dobrých prostředků. Nicméně když ten kolektiv je dobře ustavený a je dobře vedený ze strany pedagogického sboru, tak samozřejmě se ty negativní efekty nebudou, nebudou nabývat na váze. My bychom měli vést děti k tomu, že si budou vědomy toho, proč například ty nadávky, seš lesba, seš buzerant, proč je používají. A dále je vést k uvědomění toho, jaké mohou být důsledky pro ty ostatní děti, vůči kterým jsou používány. Tedy v podstatě jde o to, abychom je vyvedli z toho stereotypního užívání. Ony to slyší kolem sebe, že se například tato slova používají a mohou jim přinést nějakou výhodu v rámci právě toho vyjednávání ve vztazích. Ale my bychom měli říct, pozor, teď stop, a vysvětli, proč jsi to použil, vysvětli, jak by ten člověk asi se mohl cítit, co jsi tím chtěl vlastně dosáhnout v tom vztahu? A myslím si, že pokud s těma dětma pracujeme dobře a opravdu jako mají naši důvěru, tak se v podstatě systematickou prací podaří, aby děti úmyslně druhým neubližovaly.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Dotaz na Lucii Otáhlovou, která se ale tady ukázněně hlásí, že chce reagovat. Takže nejdřív reagujte, Lucie, a potom ...
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Jenom malé doplnění k tomu hledání termínu ve společnosti. Já si myslím, že je velice dobré, že se nám podařilo teď rozpoutat docela už solidní veřejnou diskusi k homofobii a k vydání příručky a tak dále. To je velice potřebné. Učit se skutečně používat ty termíny, nebát se říct to slovo lesba, gay. A mluvit o tom problému. Nejenom tedy někde v uzavřených prostorách výboru nebo dalších poradních orgánů vlády, v uzavřených jednáních, ale skutečně hovořit do médií a hovořit s lidmi. Zkrátka vytáhnout to téma tak nějak na povrch a nebát se nazvat věci pravými jmény.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- To samozřejmě souvisí i, nechci používat přímo slovo odvaha, i když možná je částečně na místě, ale ochotou se angažovat a do té celospolečenské diskuse se zapojit, také příslušníků té minority. Já jsem četla při přípravě na tento pořad několik materiálů, několik článků. Jednou z těch reakcí byl třeba také mediálně známý příslušník této minority Janis Sidovski, který hovoří o tom, že se sice postavení, nebo vnímání české veřejnosti směrem k této minoritě lepší, ale že stále existuje latentní odmítání v mnohem hlubší podobě na jedné straně a na druhé straně, že řada členů této minority právě díky tomu postoji veřejnosti odmítá se nahlas identifikovat. A přiznat k té své orientaci. Protože je to může údajně vyautovat z jejich pracovního zařazení, může to znamenat ztrátu prestiže a vůbec riskování toho, že se budou vystavovat třeba nějakým reakcím a zbytečným diskusím sousedů. Tak vnímáte vy nějakým způsobem a můžete z pozice toho vládního výboru sekretariátu, ale třeba i neziskových organizací pracujících s touto minoritou a pracující směrem k majoritě ve vztahu informování, tak jakoby podnítit to, aby ta diskuse byla také s větším zapojením právě gayů a leseb? Prosím.
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Tak, ono, Janis Sidovski v tom článku závěrem říká, že poté, co se s partnerem takzvaně vyautovali, co odhalili svoji sexuální orientaci, tak že paradoxně jim je lépe. A to bych chtěla tady zdůraznit, že skutečně to skrývání, předstírání nějakých heterosexuálních vztahů nevede k tomu kýženému cíli a člověk, člověka to spíše zatěžuje než naopak. Takže to bych chtěla říct jako první věc. A potom, co může výbor dělat, tak výbor může dělat to, že bude aktivně vystupovat, mluvit o těch věcech, pořádat tiskové konference, že bude informovat nejen tedy vládu, ale i veřejnost, ač to není primárním úkolem výboru. Ten je tedy zejména proto, aby radil radě pro lidská práva, potažmo vládě, aby předkládal návrhy do vlády. Ale má i další úkoly. A jeden z nich je právě tento. Vyburcovávat veřejnost, gay a lesbickou minoritu na veřejnosti, aby tedy skutečně se nebáli a přiznali se ke své orientaci, nebáli se, že budou lynčováni, nebo že, lynčování to je možná příliš silné slovo, ale že zkrátka je okolí odmítne. Myslím si, že společnost v dnešní době už je dostatečně tolerantní a že to není mnohdy, nebo nebude tak horké, jak to vypadá, nebo jak se toho člověk obává.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Co by se mělo dít, pokud tedy nechcete Irena nebo Zdeněk na telefonu reagovat ještě na tu diskusi, kam jsme se my teď posunuli?
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- Podle mého názoru ta hlavní zodpovědnost opravdu leží na té majoritě. Majorita je ta silnější část společnosti. A pochopitelně, že je to, že jsou to spojité nádoby. Na jedné straně odmítání veřejností a na druhé straně tedy logicky snaha nechat si to, proč bych mohla být odmítnuta, pro sebe. Já osobně bych tedy byla ale spíš pro to, abychom neobviňovali homosexuální ...
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- To nebylo obviňování, nebylo to obviňování, byl to dotaz, který souvisel s něčím, co jsem četla i od příslušníka té minority. Na druhé straně, když se třeba budeme bavit i o těch přednáškách, tak jak o nich hovořil Zdeněk Sloboda, tak čím víc lidí, kteří pojedou do těch škol a jsou příslušníky té minority, a to teď je jedno, jestli bychom se bavili o genderu, romské tématice, či gay a lesbické tématice, tak to je stejný metr. Já jsem to nemyslela jakoby že obviňuju teď gaye a lesby, ale že ...
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- A já jsem ani nereagovala na to, jak jste to formulovala vy, ale že je to názor, který zaznívá ve vztahu vlastně k jakýmkoli minoritám. Jakmile jsou vnímány nějak problematicky ve společnosti, tak se říká, pokud ony by se chovaly jinak, tak je společnost bude tolerovat. Bude je přijímat. A já se domnívám, že bychom pořád měli držet to, že společnost zejména tedy ta majorita, je zodpovědná za to, aby vytvořila takové prostředí, které umožní lidem jakéhokoli zaměření, jakýchkoliv odlišností se cítit pohodlně, příjemně.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- A rovnocenně, to určitě. Ano, Zdeňku.
Zdeněk SLOBODA, sociolog, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze -------------------- Já bych k tomu tedy, jestli bych mohl k tomu, k tomu comming outu. Ona je to poměrně jakoby, je to složitá věc. Tam je, co je důležité, tak je nějaká jakoby osobní statečnost toho člověka, protože ta společnost, tam to záleží na tom okolí, jestli je tedy nějakým způsobem tolerantní a jestli ten jedinec je schopen odhadnout tu míru tolerance toho svého okolí a těch jednotlivých lidí. Protože já jsem třeba v jednom tom svém článku nedávném právě, co se teďka jakoby v poslední době objevily právě reakce na tu homofobii, tak jsem psal, že sice ta tolerance je 70, 75 procent. To sice ano, ale jde o tu jakoby tu kvalitu života. O tu mikroúroveň, o tu každodennost těch jednotlivých jedinců. A ti vždycky jako, pokud vám je 13 let a máte pocit, že jste homosexuální, tak máte jakoby problém, protože to nějakým způsobem musíte řešit. A vy v těch 13 letech musíte být schopni odhadnout své okolí, jestli to tedy někomu říct, komu to neříct, když to neříct, tak tedy jakoby nějakým způsobem lhát. A těch vzorů v těch médiích a v tom okolí není zas tolik. Tam jakoby právě pro tu starší generaci, pro kterou by mohly právě fungovat tady ty veřejné comming outy těch slavných osobností jako věc, hele, tamhleten režisér nebo tady ten politik je jako gay a má teda partnera a všechno je vlastně jako v pořádku a myslí úplně stejně jako všichni ti z té jeho politické strany, tak jako není v ničem jiný. Tak těch je málo. U nás třeba, co si osobně myslím, že by bylo dobré, aby se autovali politici a sportovci především, protože to jsou takové ty nejvíc ty maskulinní a ty nejvíc vážené jakoby profese. To když se vyautuje jakoby umělec, herec nebo zpěvák nebo zpěvačka, tak se řekne, oukej, no, tak oni jsou ty umělci, tam jsou všichni takoví jako nějaký jako ujetý. Takže tam je to vlastně jako ...
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Podporuje se tím ta pozitivní stereotypizace, ano.
Zdeněk SLOBODA, sociolog, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze -------------------- Přesně tak. Takže tam to chce jakoby velkou osobní statečnost těch jakoby malých lidí. A u těch jakoby důležitých, nebo u těch celebrit nebo u těch známých osobností, tam to chce taky tu osobní statečnost. Plus navíc oni jsou postaveni do takové jakoby dvojí role. Oni jako můžou říct 70 procent nás jako toleruje, tak proč já bych to vlastně někomu jako měl říkat, protože vlastně komu je co do toho, tak já to jakoby nikomu říkat nemusím. Já se taky nikoho neptám, s kým on spí, tak proč oni musí vědět, s kým já jakoby spím, jestli to jsou muži nebo ženy. To je jedna věc. A na druhé straně je tedy něco jako, jako ta gay trade, čemu se říká, čili hrdost na tu identitu a nějaký jakoby, potřeba něco té komunitě jakoby dát. Řekněme, pokud nám tedy ta komunita nějakým způsobem vybojovala to, že se můžeme zaregistrovat a že se v zásadě jakoby můžeme vyautovat a nikdo nás za to nezabije, neukamenuje nás, nebo nám nebude chtít třeba odřezávat kusy mozku a zkoušet, jestli teda se změníme nebo ne. Tak jakoby něco té komunitě vrátit. A to si myslím, že v České republice se nikdy jakoby pořádně nevyvinulo, že by tedy ti lidé měli nějakou hrdost na tu identitu a veřejně se tedy k tomu přiznali. To, co se třeba děje v Americe nebo v Dánsku nebo v Německu nebo v Anglii poměrně často, politici se často vyautují. Někdy jsou tedy k tomu donuceni třeba médií, že to chtějí druhý den na ně prásknout, což byl třeba případ obou dvou starostů jak Berlína, tak Hamburku, že to měla být jako nějaká mediální velká věc, tak oni to radši přiznali předem sami. Nicméně to jakoby udělali a tu situaci to strašně normalizovalo. A v České republice se nic takového jakoby nestalo a neděje. Těch velkých comming outů bylo strašně málo. Takže těch vzorů pro ty menší lidi, co žijou tu každodennost, je strašně málo. Včetně tedy toho jejich okolí, podle kterého oni by to mohli srovnávat.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Říká Zdeněk Sloboda. Na telefonu stále sociolog Zdeněk Sloboda a ve studiu Lucie Otáhlová a Irena Smetáčková. Pojďme ještě k té brožuře a k tomu, kam by tedy měla směřovat, byla vytvořena pro pedagogické pracovníky. Poputuje tedy na základní a střední školy? Dostanou se k ní právě i ti žáci a studenti třeba v knihovnách? Kdo, možná Lucie.
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Přesně tak, poputuje na základní a střední školy. My spolupracujeme velice intenzivně s ministerstvem školství, které se aktivně ujalo spolupráce s námi, za což jsme velmi rádi. Ministerstvo školství pořádá semináře pro koordinátory, krajské koordinátory prevence, a ti právě budou brožurku předávat dále školním metodikům prevence. Takže opravdu ta distribuce je podle mého názoru dosti cílená, za což jsme rádi. Pro žáky jako takové v knihovnách k dispozici nebude. Tolik kusů zatím k dispozici nemáme, ale to není ani její primární cíl, aby byla pro žáky. Opravdu jde o to, aby učitelé se s ní seznámili, hlavně metodici prevence, aby měli nějaký, nějaké pozadí pro sebe, pokud se setkají s homofobií ve škole. Aby věděli, jak ji řešit. Pokud budou chtít, tak je tam, brožura má dvě části, v druhé části jsou metodické příklady zpracované doktorem Braunem, které jsou možné použít přímo v hodině. Čili je možné pracovat s žáky prostřednictvím interaktivních her, příkladů a více jim takhle vlastně osvětlit, pro mnohé možná běžné používání slova buzerant a tak dále, těchto nadávek. Čili vysvětlit jim nepřijatelnost tohoto chování a více jim nějakým způsobem přiblížit tématiku. Ale není to nutné, není to primárním účelem publikace. Skutečně hlavním smyslem je mít ten základ, ten pojmový teoretický a následně i praktický základ.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Na druhé straně by určitě přivítali pedagogové a snad i žáci, studenti materiál toho druhu, který by byl primárně určen právě té věkové kategorii, která se velmi často setkává s uvědomováním si vlastní sexuální identity, utváří si postoje k dalším lidem a nesouvisí tolik se šikanou, tak připravuje výbor pro sexuální menšiny? Asi příliš nemůže. Jako ten maximálně může říct, ano, to by bylo potřeba, to by bylo velmi pozitivní. Ale je to na dalších, třeba ministerstvu školství. Existuje nějaká meziresortní spolupráce v tomto směru?
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Spolupráce je výborná. Není tedy na žádné oficiální bázi, je to stále na bázi výboru pro sexuální menšiny, kde je i ministerstvo školství zastoupeno. Ten nápad vůbec není špatný. Výbor bude dál intenzivně přemýšlet o tom, co dál. Kam dál s publikací, jak dál pracovat se školami. Takže určitě v budoucnu je možné, že přijde s nějakou iniciativou, buď výbor sám nebo ministerstvo školství. To bude záležet od té diskuse, která bude pokračovat. A také od reakcí, které obdržíme od těch, kteří publikaci dostanou. My plánujeme právě tyto reakce nějak monitorovat, sbírat a chceme na základě nich podniknout nějaké další kroky.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Teď dotaz na vás všechny. Které klíčové momenty byste zmínili? Asi to bude ten zákon o registrovaném partnerství, tak předpokládám, když tolikrát tady byl vzpomínaný. A další, možná antidiskriminační zákon. Něco dalšího, co vás napadá? S případným vysvětlením toho, proč šlo právě o klíčový moment v této tématice.
Zdeněk SLOBODA, sociolog, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze -------------------- Tak, jestli třeba bych mohl já začít, tak samozřejmě přijetí zákona o registrovaném partnerství je zásadní moment. Nicméně jakoby z pohledu do té komunity to v zásadě znamenalo to, že ta komunita usnula. Což je trošku problematické v tom, že nejsou jakoby všechna ta témata vyřešena. Například třeba tohleto téma ve školách, kterého by se i sami mohli jakoby chopit nějakým způsobem ti lidé z komunit třeba například v brněnském Studu mají sdružení GAYT, čili gay teenager, v které se snaží pro mladé gaye něco jakoby dělat. Nějakým způsobem se setkávat a mají nějakou platformu i pro diskusi. Nicméně jakoby ta, ta, potom přijetí toho zákona o registrovaném partnerství, který tedy osobně si myslím, že je poměrně špatný, když se to tak jakoby vezme, tak jakoby ta komunita usnula. Je tedy, je dobré, že je, ovšem má dost značné mouchy. Tak bych to asi zhodnotil.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Právě s tím zákonem o registrovaném partnerství souvisí do značné míry teď mediálně avizovaný návrh Michaela Kocába, kterému předcházela ještě iniciativa Džamily Stehlíkové, předchozí ministryně pro lidská práva. A ten souvisí s právem gayů a leseb na adopci dětí. V této podobě jde právě o návrh, který by nejdříve měla schválit vláda, pak by teprve měl být hlasován dále. A který z hlediska asi kompromisního a co nejrychlejšího, nejprůchodnějšího zacházení a toho, aby prošel, počítá s tím, že by se právě připravila novelizace tohoto zákona o registrovaném partnerství. Vypuštění jednoho odstavce, který v této chvíli znevýhodňuje občany České republiky, kteří jsou gayové a lesby. Protože jim upírá jejich osobní právo jako jednotlivce děti moci adoptovat. Myslíte si, Lucie, že tento zákon, nebo tento návrh má šanci na jedné straně projít, na druhé straně, že si najde dostatečnou podporu uvnitř gay a lesbické komunity a na třetí straně, jsou 3 otázky v jedné a můžete na ně odpovědět samozřejmě kdokoliv po Lucii hned, tak že nepodpoří tu homofobii? Nebo minimálně nerozvíří tu diskusi opět? Protože je to citlivé téma, o němž se často diskutuje, byť zjednodušeně, říkají, ano, ať se berou, ať mají registrované partnerství, ale děti ne.
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Tak, v první řadě za tím návrhem nestojí nějaká snaha o to, aby prošly adopce. Ten podnět výboru pro sexuální menšiny staví na analýze, kterou provedla loni Gender Studies a která se týká právě paragrafu 13 odstavec 2 zákona o registrovaném partnerství, který explicitně zakazuje partnerům, respektive osobám, které vstoupí do registrovaného partnerství, adoptovat dítě. A ta analýza v podstatě říká, že tento zákaz je protiústavní, že odporuje Listině základních práv a svobod a že odporuje evropské úmluvě o ochraně základních práv a svobod. A to proto, že registrovaní partneři, tedy ne jako dvojice, ale jako každý jako individuum, čili osoba, která vstoupí do registrovaného partnerství, jsou jediní ze všech ostatních osob žijících na území České republiky, kterým je odpírán přístup k individuální adopci. Čili to je takový druh adopce, kdy dítě má pouze jednoho rodiče. Čili osoba, která je vdaná, ženatá, která je svobodná, rozvedená adoptovat může, ale registrovaný partner nikoliv. Takže proto výbor pro sexuální menšiny navrhuje v podstatě zrušení tohoto paragrafu a praktickým důsledkem by bylo, že registrovaný partner by mohl adoptovat dítě, jakožto jedinec. Samozřejmě tam jsou potom ty praktické důsledky, že by to bylo se souhlasem partnera. Protože i dnes individuální adopce v manželství je se souhlasem druhého manžela. Tady je uzavřené registrované partnerství, nebo manželství, čili to dítě by vstupovalo do nějakého už svazku. To je vlastně jedna rovina toho problému. Pak ta otázka byla na průchodnost, na průchodnost tohoto návrhu. To se velice těžko odhaduje.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Tak víme, jak dlouho a jakými peripetiemi procházel antidiskriminační zákon.
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Zatím ...
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Mimochodem, mám pocit, že právě zákon o registrovaném partnerství s tím jedním odstavcem, který diskriminuje určitou část občanů České republiky, je v rozporu s tím antidiskriminačním. Takže možná, kdyby někdo žaloval na základě fungování antidiskriminačního zákona tamten, tak by ...
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Možné to je.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- ... ale nevím, nejsem právník.
Lucie OTÁHLOVÁ, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a menšiny -------------------- Čili ten návrh schválila Rada vlády pro lidská práva. Pokud jej schválí i vláda, pak by tedy bylo uloženo ministryni spravedlnosti provést příslušnou novelizaci, čili upravit ten zákon tak, aby tam ten zákaz nebyl a upravit i další zákony, do kterých se to potom promítá. Ale opravdu neodkážu odhadnout stav české společnosti a její připravenost, nepřipravenost. Ono totiž ten problém má více rovin. Kromě té roviny ústavně právní a diskriminační samozřejmě, ta rovina praktická, že. Ano, skutečně homosexuálové budou moci adoptovat dítě. Teď si to ta společnost uvědomuje. Ne, že by nemohli předtím skutečně, pokud je někdo svobodný, tak může adoptovat už dnes, ale teď nastává opravdu ta diskuse a ...
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Že to je možné oficiálně, s přiznáním té orientace. Nám zbývá do konce pořadu minuta a půl. Tak nevím, jestli Irena, Zdeněk chtějí reagovat, muselo by to být velmi rychle. Irena už se nadechuje.
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- Ta vaše třetí otázka byla, jestli to rozvíří diskusi. Já myslím, že si můžeme být naprosto jistí, že nejenom diskusi, to by ještě bylo pozitivní. Ale že tedy přijde velká řada těch negativních reakcí, protože to byl koneckonců i argument lidí, kteří bojovali proti zákonu o registrovaném partnerství. Podáte jim prst a oni vám sní celou ruku. Takže jakoby to bylo očekáváno. A myslím si, že řada lidí bude upozorňovat, že tedy teď sklízíme ty špatné plody.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Jestli to může naopak přispět opět ke zvýšení netolerance u jisté části obyvatel, ovlivní tu homofobii, o níž mluvíme?
Irena SMETÁČKOVÁ, psycholožka, Pedagogická fakulta -------------------- Samozřejmě, u části obyvatel pravděpodobně ano, ale já se domnívám, že už jsme se posunuli, takže věřím, mám naději, že to tentokrát snad bude jiné. Ale jistě spousta negativních reakcí bude. Z mého hlediska je tohle nesmírně důležitá diskuse kvůli výzvě, kterou to staví před psychology. Protože psychologie je v České republice velmi konzervativní a vlastně doposud se stavěla spíš na stranu těch odpůrců. Takže doufám, že budeme mít i ze strany psychologie nějaké jiné, snad pozitivnější reakce.
Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka -------------------- Říká Irena Smetáčková, která byla společně s Lucií Otáhlovou přímo ve studiu hostem Studia STOP společně s telefonickým hostem Zdeňkem Slobodou. Všem třem mockrát děkuji, přeji hezký večer. A vám, milí posluchači, děkuji samozřejmě za to, že jste byli s Českým rozhlasem 6, poslouchali Studio STOP, které právě končí. Za všechny se loučí Jarmila Balážová. Mějte krásný večer.
Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání.
Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.