26. prosince  2011  rubrika: Studio STOP

90. výročí Masarykovy "Ruské akce"

Libor Dvořák - Foto: Vilém Janouš

Libor DvořákFoto: Vilém Janouš

Letos na podzim jsme si připomněli již 90. výročí jedné významné události charakterizující náš předválečný stát jakožto příslovečný ostrov demokracie ve střední Evropě. Roku 1921 zorganizovala československá vláda program Ruská pomocná akce pro členy takzvané dobrovolnické armády, neboli bělogvardějce.

Šlo vesměs o mladé lidi, kteří se po vítězství ruské bolševické revoluce, s níž rozhodně nesouhlasili, ocitli, takříkajíc, ve vzduchoprázdnu. Mladé Československo nabídlo těmto Rusům možnost u nás žít a vzdělávat se. Mnozí z nich se nakonec významně zapsali do moderních dějin této země. No, a mými hosty k tomuto tématu jsou dnes dva představitelé staré ruské emigrace a také inteligence u nás paní Anastasia Kopřivová, historička, dobrý večer. 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Dobrý večer. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
A pan Alexej Kelin, kterého většina našich posluchačů z předchozích pořadů asi zná. I vám dobrý večer. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
Dobrý večer. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Takže, vážení, na začátek taková osobní otázečka. Z jakých poměrů pocházíte a jak se vaši předkové do Československé republiky dostali? Paní Kopřivová. 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Mám oba rodiče Rusy, matka přijela do Československa se svým otcem, to jest s mým dědečkem, dojednávat obchodní smlouvu mezi jihem Ruska a Československou republikou. Jihoruská kozácká vláda se rozhodla v Československu nakoupit zemědělské stroje pro jihoruské zemědělce a dědeček byl představitelem družstev zemědělských a přijel do Československa stroje objednávat. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Kdy to bylo? 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
On už tady byl v roce 19 na prvních jednáních. Měla to být, měl to být výměnný obchod, suroviny dodá jih Ruska a stroje Wichterle - Kovařík dodá Československo. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Prostějovská továrna, ano. A Alexej Kelin, stejná otázka, Alexi. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
Tak, máme s paní Kopřivovou podobné předky, i když tedy ten můj rod pochází z rodiny zcela obyčejných kozáků. Praděd byl negramotný, sám se naučil číst a psát, byl samouk, můj děd byl středoškolák a otec a jeho sestry byly vysokoškoláci, lékaři. Jedna z nich zahynula v občanský válce, další strávila 14 let v gulagu, no, a ta třetí, ta přišla o syna za druhé světové války. No, a matčina rodina, to byli čeští hudebníci, můj děd s kolegou Ševčíkem tehdy houslistou odjeli do Ruska a moje matka se narodila v Kijevě, kde ten děd byl ředitelem konzervatoře. Její bratři byli v legiích, jeden z nich tam zahynul, no, a dostali se obdobnou zase cestou s legiemi sem. No, a pak sem dostali vlastně i moji matku a její rodiče. Moje rodiče se seznámili už tady, protože otec se sem dostal taky v rámci té Masarykové pomocné ruské akce. No, a ta ruština nějakým způsobem přitáhla. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Jaké byly jejich začátky v naší zemi? Prosím, paní Kopřivová. 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Protože jsem měla i ruského otce, který přijel právě s kozáky a absolvoval vlastně válečnou cestu na jihu Ruska, evakuaci Krymu, evakuaci na ostrově Lemnos, rok práce na dolech a na silnicích v Bulharsku a posléze Československo. Zajímavé je, že oba moji rodiče pocházeli ze stejného kraje, to jest z takzvaného Vrchoví Donu, z horní části Donu. Matka se narodila ve stanici Urupinskaja, dnes Urupinsk a otec v malé vesničce, kde byl jeho otec obchodníkem, kupec. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Alexej Kelin. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
Já už jsem to v podstatě řekl, tyhle ty rodinné osudy. Otec prošel stejnou anabází, také přes evakuaci z Krymu v roce 1920, kdy se ten Krym nepodařilo udržet ... 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
A to se, nakolik jsem pochopil, týkalo všech lidí z té pomoci, nebo téměř všech? 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
Valné části, řekl bych. No, těch kozáků tam bylo poměrně velké procento, protože právě kozáci z valné části zase tvořili ten protikomunistický odboj. Proto se jich dostalo poměrně hodně, praktiky všichni byli na ostrově Lemnos, předtím se tam dostali kubánští kozáci, po nich tam přišli donští kozáci. No, a pak se spojenci chtěli téhle té skupiny ozbrojených lidí zbavit. Protože už je nechtěli samozřejmě dál živit, měli dost problémů po válce svých. No, ale přesto ten, to bílé hnutí pořád doufalo, že se podaří vrátit do toho Ruska a že ti bolševici dříve nebo později ztratí podporu toho většinového obyvatelstva a bude to jarní tažení, o kterém se rok od roku mluvilo. No, ale pak ti kozáci se museli živit sami, jak uměli. Takže můj otec se dostal do Cařihradu, do Konstantinopolu neboli Istanbulu. A tam právě byl vybrán, dělal nějaké ty vstupní zkoušky, které se tam prováděly pro výběr studentů do, na Karlovu univerzitu v Praze. Takže takhle ta Masarykova akce probíhala. Předcházel tomu údajně dopis generála Wrangela, který psal na všechny možné konce, na všechny vlády světa žádosti o pomoc, o záchranu ruské humanitární, anebo obecně inteligence. A odpovědi se mu dostalo zejména tedy z Československa, které mělo v té době samo dost existenčních problémů, pochopitelně po válce. Byla nouze. A o to víc, myslím, je potřeba, o to víc si taky naši rodiče uvědomovali, že musí za tohle to být velice vděční. Nejen za záchranu života, ale i za to, že vlastně my jsme se tady vůbec mohli narodit a mohli jsme fungovat v normální zemi. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Alexeji, my jsme možná na naší stanici už o tom hovořili, ale já jsem jednou, když jsme probírali nějaké jiné ruské téma, možná související s ruským kozáctvem, dostal dopis od jednoho posluchače, který mi tenkrát psal, vážený pane redaktore, není náhodou ten pan Kelin otcem pana doktora Kelina, který ordinoval, tuším, v Hořepníku a v Želivě? Takže, prosím, zodpovězte ještě jednou tuhle otázku. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
Ano, skutečně je to tak. Tady byla poměrně velká skupina ruských mediků, kteří nemohli dokončit studia kvůli tomu, že šli dobrovolně na frontu první světové války. A to bylo jedno z kritérií, proč byli vybírání právě na tato studia. Absolvovala většina z nich s červeným diplomem, protože byli velice vděční za tu příležitost po všech těch hrůzách a anabázích se dostat zpátky do civilizace. A byli vděčni za tu příležitost prostě splnit ten svůj životní sen a získat tuto kvalifikaci. Mělo to ovšem drobný zádrhel. Protože lékařská komora pochopitelně měla obavy z konkurence, a tak dostali diplom pouze s podmínkou, že podepíší revers, že nebudou vykonávat lékařskou praxi za peníze na území České republiky. Tak můj otec třeba pracoval ve špitále v Hradci Králové zadarmo, aby neztratil diplom, nocoval tam v prádelně a řádové sestry, které tam fungovaly jako personál, ho krmily zbytky od, co zůstalo po pacientech. No, a ti lékaři ruští si mohli vydělat peníze v podstatě jenom tak, že obvoďáci, obvodní lékaři, když odcházeli na dovolenou, museli mít nějaký zástup. Takže brali si tyto mladé kluky, kteří tam za ně ordinovali a formálně jim vypláceli nějaké peníze z ruky do kapsy. No, a protože ti lékaři všichni prakticky byli velice úspěšní, dobří, snaživí, měli k tomu vztah a tu práci dělali naplno, tak místní obyvatelstvo si je přímo žádalo. A tak se stalo, že konkrétně v Hořepníku, tam byl předseda agrární strany tam měl statek, no, a poprosili otce, jestli by tam tedy nemohl se natrvalo usadit, že se tam uvolňuje místo v tom Hořepníku. No, a zajistil občanství a zajistil prostě to, že směli ti lidé už pak pracovat. Podobný osud měla celá řada těchhle těch otcových kolegů. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Jiná otázka. Vy jste na začátku, když jste hovořili o svém původu, už zmínili, že jste vlastně oba z kozáckých rodin a Alexej vysvětlil vlastně, proč tomu tak bylo. Paní Kopřivová koneckonců také, když mluvila o tom jihu Ruska, který byl jakousi svébytnou jednotkou. Jak se ty kozácké tradice, my jsme s Alexejem, když jsem se loni vrátil z Vjošenské jeden takový pořad o zbytcích kozáckých tradic v Rusku hovořili. Tedy jak se ty tradice té ruské kozácké komunitě podařilo nějak naplňovat tady? Šlo to, měli o to lidé zájem, aby ty kozácké kořeny nějak upevňovali, popřípadě je zapustili v téhle zemi, pro kterou tu byl fenomén, řekl bych, poněkud exotický? 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Zprvu nikdo neuvažoval o tom, že zůstane v Československu. Považovali to za přechodnou záležitost, vítali možnost vzdělání a předpokládali, že to vzdělání využijí po svém návratu při budování nové země. Kozáci, tam bylo řada hnutí. Jednak se lišili podle toho, odkud pocházeli. Kubánští, donští, astrachánští, prostě kozáci se Sibiře. Každá ta skupina byla vlastně velice svérázná, svoje kroje, svoje zvyky, spojovalo je zřízení atamanské a uznávání vrchního atamana, kterým byl generál Bogajevský se sídlem v Paříži. Který vlastně řídil pobočky všech těch kozáckých uskupení po celém světě. To, co si kozáci zakládali, se jmenovalo stanice, protože oni měli vlastně ty stanice i na svých rodných územích. Takže i v Československu byla řada stanic. Například v Moravské Třebové byla kozácká stanice při ruském gymnáziu. V Praze byla také kozácká stanice. V Příbrami, kde studovali na té hornické akademii, byla také kozácká stanice. Pravda je, že ty stanice byly nejaktivnější v tom počátečním období, v tom studentském období, kdy vlastně si zvykali na to prostředí, učili se, žili pohromadě v kolejích a ten styk byl mnohem jednodušší. Když po skončení studií je vlastně život rozházel po celé republice, jednotlivě, že byl jeden kozák v Želivi, tak ty kontakty byly už velmi obtížné. A začalo se to pomalu rozpadat. Pravda je, že je sjednocoval kalendář, svátky a speciální kozácké slavnosti. V Praze byly kozácké bály, každý rok byl kozácký bál v Praze. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Kde se odehrávaly, smím-li se ptát? 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
V Lucerně. V Lucerně. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
A jinak takové to středisko tady té emigrace nejenom kozácké, ale obecně ruské, byl hotel Beránek například. Ti kozáci byli také, bylo mezi nimi hodně tvůrčích lidí. Ono to pravděpodobně bylo dáno tou selekcí, že prostě přežili tu anabázi ti nejlepší z nich a tak se, tak hodně z nich psalo poezii, psali prózu, byla tady, byla tady Kazače litěraturnaja semja, se to jmenovalo, vydávali knihy, takže ta komunikace trvala. A pak ještě byli i profesní organizace a uskupení, jako třeba Svaz ruských lékařů a těch organizací bylo povícero. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Důležitá otázka, na kterou jste vlastně oba už narazili. Vy, paní Kopřivová, před chviličkou. Jak to vlastně vypadalo s tehdejším školstvím určeným ruské menšině? Byly, podobně jako je to dnes, ale v trošku jiných poměrech, specielní ruské školy, anebo byla tendence spíš ty děti posílat do místních škol, aby snáze srostly s tou většinovou populací? 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Tak, především v té první vlně, v těch 20. letech, tady skoro žádné děti nebyly. Přišlo velmi málo dětí. A ty, kteří přišli, se ocitli ve škole už v tom Cařihradu. Měsíc po evakuaci už začali shánět ty děti, co se toulaly po městě, neměly otce, matku, nebo nevěděly, kde jsou. A tam vznikly první školy. Vzniklo tam první ruské gymnázium a toto gymnázium v plném počtu 500 žáků plus teda kompletní profesorský sbor a kuchaři, pekaři a tak dále, dostali dovolení přijet do Československa. Celé toto gymnázium bylo přestěhované do Československa do Moravské Třebové. A tam vlastně tato škola od roku 22 až do roku 35 stále existovala. Nutno říci, že 90 procent žáků byli chlapci, byli to především kadeti, z kadetek. Anebo kluci, kteří prohlašovali, ve 12 letech, nám je 16 a my jdeme bojovat. Takových tam bylo hodně. Takové to měnění data narození bylo velmi časté a vnáší to zmatek do studia materiálů, protože člověk neví, kdy se vlastně ty lidi narodili, protože udávali pokaždé jiný rok. Pravda je, že z těch 550 žáků, kteří přijeli, byly nejsilněji obsazeny právě ty poslední ročníky. Oni potřebovali maturitu. To znamená, že tam byli maturanti ve věku třeba 25, 26 let, kteří nestihli maturovat, vstoupili do gymnázia v Konstantinopoli a přijeli do Československa, aby složili maturitní zkoušku a postoupili na vysokou školu. Bez maturity se nedalo na vysokou jít. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Alexej Kelin. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
V podstatě už tady bylo všechno řečeno. Skutečně to byl takový významný fenomén, že zejména mezi kozáky bylo spousta lidí, kterým nebylo lhostejné, co se v Rusku děje. Oni to brali jako snahu zničit, zničit Rusko. Zničit vlast. Rusko mělo být podle všech těch komunistických prohlášení pouze odrazovým můstkem ke skoku do světové revoluce. Ti skutečně bohatí lidé, ti se, ty hájili své majetky a někde se snažili zůstat stranou. A zapojili se do aktivního, do odboje protikomunistického. Zejména mladí lidé, studenti a mládež už tedy od tady toho věku těch, třeba i těch 12 let. To je známá skupina Černěcovců na Donu a tak. Ale to by bylo na dlouhé povídání a je to taková hrdinská minulost, o které už dneska nechtějí ani v Rusku příliš slyšet. 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Vrátila bych se k vaší otázce, protože ta moje odpověď nebyla úplná. Takže ti nejmladší přišli do gymnázia. Jedna, dvě mateřské školky. Pro úplně malé děti, které se narodily třeba už na území toho Cařihradu. A odborné školy pomaturitní, ty byly ruské. A vysoké školy byly všechny české. A vysokoškolská profesura klidně zkoušela v ruštině, v lámané češtině, ve franštině, v latině, například na medicíně ti studenti, ruští studenti latinsky používali. I práce diplomové psali v těchto řečech. A vysokoškolští profesoři byli zde na takové úrovni, že tyto práce v cizích řečech přijímali, oponovali, doporučovali a řídili. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Důležitá praktická otázka. Já tady nebudu uvádět ta konkrétní čísla, ale faktem je, že ty příspěvky československé vlády na provoz ruské menšiny se neustále zvyšovaly, tuším, až do roku 36 od roku 21. Jak byla tahle finanční pomoc především využívána, prosím, paní Kopřivová. 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Ta křivka útrat ze státního rozpočtu strmě stoupala v 20. letech, do roku 27. Protože celá pomocná akce byla plánovaná na pouhých 5 let. To byl původní plán československý. 5 let. To znamená 27, 28 křivka opravdu stoupala. Pak se zarazila a začala velmi prudce klesat. Nutno říci, že vlastně těch 5 let nebo 7 let se setkalo také s ekonomickou krizí. Velkou nezaměstnaností v Československu. Takže posuzování rozpočtu byla velká politická hra a ti, kteří doporučovali ve 20. letech podpořit akci, již ji tolik nepodporovali. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Alexej Kelin. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
Ono v té podpoře pokračovaly i soukromé osoby. Konkrétně manželé Kramářovi, kteří byli bez dětí. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Teď mě to napadlo, ano. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
Tak do toho investovali prakticky veškerý svůj majetek. Dokonce po jejich smrti téměř nic nezůstalo, protože i ty jejich velké statky byly zadluženy a jako vždycky tady víc srdce mají dámy, takže já předpokládám, že tady vládla panem premiérem Kramářem jeho paní a jeho láska k ní a její láska zase k těm lidem, kteří prošli tak strašným utrpením. Jinak ještě k doplnění toho studia. Mám doma schovaný, to mě tehdy šokovalo už jako děcko, anatomický atlas, který má několik tisíc stran, překreslený tužkou. Protože byť dostávali ti studenti stipendia, ale neměli nikdy dostatek peněz, aby si mohli koupit úplně všechno, takže po přednáškách ještě chodili stavět, přivydělávat si na stavbu, jak už byli zvyklí z toho Konstantinopolu a z těchhle těch, z té anabáze, takže na Spořilově stavělo poměrně hodně ruských studentů po přednáškách. No, a řada z nich si pak půjčovala skripta od svých českých kolegů na noc a ten, aspoň ty první semestry, kdy ještě měli problémy se znalostí českého jazyka, tak měli tenký slovníček Morkovina a slovo od slova překládali stránku za stránkou. Občas narazili na slovo a museli čekat na druhý den, aby si to nechali nějak opisem vysvětlit. Takže to nebylo skutečně jednoduché. A právě ta cena, kterou za to studium museli zaplatit, tak ta vedla k té, té píli a k tomu, že většina z nich skončila před termínem, absolvovala s červeným diplomem. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Ještě jedna důležitá otázka z toho předválečného Československa. Jak ruská menšina vnímala československo - sovětskou smlouvu z roku 1934? Už jsme řekli, že sem přišli především lidé, kteří byli přesvědčenými nepřáteli sovětského režimu. Paní Kopřivová. 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Smlouva mezi Československem a Sovětským svazem byla většinou vnímána nepřátelsky. Největším nepřítelem byl Karel Kramář. To byl jeden z největších a nejplamennějších bojovníků proti uzavření československo - sovětské smlouvy. Nutno říci, že Československo vlastně až do toho roku 34 nemělo uzavřenou smlouvu na úrovni vyslanectví. To byly pouze smlouvy obchodní, bylo tady obchodní zastupitelství ve vile Tereze a nutno říci, že byla tvrdá cenzura na straně Ruska, koncem 20. let byla přerušena korespondence mezi ruskými emigranty ve světě a doma. Ty dopisy byly velmi řídké. Protože mít v zahraničí nějakého příbuzného bylo vlastně pro ty Rusy v Rusku nebezpečné. Každý se snažil zapomenout, že měl dědečka, tatínka, bratra, strýce v dobrovolnické armádě. A iluze o tom, jak to vlastně v Rusku vypadá skutečně, víme, že česká inteligence podlehla plně této iluzi. Že tam je práce, tam jsou šťastné zítřky, šťastné děti, všechno báječně klape, pole rodí, krávy dojí. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Alexej Kelin. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
Opět už musím konstatovat, že to tady všechno bylo řečeno. Byla to, byla to velice obtížná doba. Přesto ti ruští studenti, nebo ti, kteří sem se dostali v rámci té Masarykovy akce cítili pocit zodpovědnosti vůči nové vlasti. Byť tedy seděli na kufrech, jak tady říkala paní Kopřivová. Pořád doufali, že se jim podaří se vrátit domů. A domnívali se, že to vzdělání, které získají tady, uplatní k obrodě Ruska a k tomu, aby se přerodil opět v nějaký normální demokratický stát. Ale právě proto se snažili vysvětlovat, oč v Rusku jde. Tady byly výstavy o hladomoru, výstava U Topičů a tak dále. Bratři Čapkové napsali ty své slavné eseje Proč nemohu býti komunistou. Víte, jaká na to byla reakce. Takže i na ty ruské studenty občas se dívali ti jejich čeští kolegové skrz prsty a říkali, no, ryba a host třetí den smrdí. A vy jste ti, vy jste ti reakcionáři, kteří se snažili zadusit pokrok v Rusku a tak dále. Takže ono osobní zkušenost asi je opravdu nesdělitelná. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
V dnešním Studiu STOP, které už dospělo do své poloviny, hovořím se svými hosty paní Anastasiou Kopřivovou a panem Alexejem Kelinem o takzvané ruské pomocné akci pro členy dobrovolnické armády, známější spíše jako bělogvardějci. Dostali jsme se na konec 30. let. Takže, přátelé, kladu zcela srozumitelnou a jasnou logickou otázku, jak se českým Rusům vedlo za války? Anastasia Kopřivová. 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
K té době v podstatě ta velká podpora finanční skončila, ale pokračovala podpora zařazená třeba pod Červený kříž. Bylo to většinou humanitární podpora. Nutno říci, že studenti, kteří byli na vysokých školách a postihlo je uzavření vysokých škol za války, občas se uchylovali ke studiu na německých vysokých školách. Měli jim to potom velmi za zlé všichni. Ale nutno říci, že jejich situace byla dosti bezvýchodná, protože pro ně ukončení vzdělání mělo mnohem větší význam než pro české studenty vysokých škol. Kteří měli za sebou rodinu, která je mohla podporovat, tetičky, venkovské zázemí. Kdežto oni tady byli většinou sám kozák v poli a starej se. A nedokončená vysoká pro ně znamenala velký prostě sociální pád do bídy. Proto oni se snažili třeba poslední dva roky dokončit i na té německé vysoké škole. Celou válku běželo Ruské gymnázium v Praze na Pankráci. Zatímco anglické gymnázium bylo zrušeno v momentě vypuknutí války mezi Německem a Anglií. A francouzské samozřejmě bylo zrušeno v okamžiku vpádu Francie. Kdežto to ruské vydrželo až do 45. roku. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Alexej. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
Paní Kopřivová tady narazila na takové téma, že to byla velice obtížná situace. Rusové se, nebo i ruští emigranti se opět ocitli mezi dvěma kameny. A rozdělili se trošku i názorově. Část, část z té ruské emigrace byla ochotna se spojit třeba s čertem, hlavně aby to pomohlo porážce komunistického režimu. Ti optimisti říkali, no, toho Hitlera tam stejně nic dobrého nečeká, ještě to tam se nikomu nepodařilo, ani Napoleonovi, ani jiným. Takže vypráskají ho odtud. Ale jakmile ti lidé dostanou zbraně, tak už prostě se zbaví za jedno i Stalina, protože už vědí, že byli podvedeni, že to všechno byl humbuk, přesto řada lidí odmítala jakoukoli spolupráci s Němci. Říkali, to by byla i urážka vlastně našich hostitelů Čechů, kteří nám dali vlastně novou vlast. A tak například když hledala, hledali ruští emigranti, kteří chtěli bojovat proti komunistům po boku Wehrmachtu, hledali nějakou vůdčí osobnost, obrátili se především na generála Vojcechovského. To byl člověk, který se sem dostal s legiemi a byl na vysokém postu v generálním štábu a byl jeden z mála lidí, kteří chtěli po Mnichově ještě bojovat s Němci. Vojcechovský to z principiálních důvodů odmítl. Prohlásil, že jeho autorita je postavena na čestnosti a poctivosti a tak dále. Proto nakonec musel být použit generál Vlasov, který měl daleko menší autoritu. Obdobná situace byla i mimo, mimo Českou republiku. Emigranti ve Francii a jinde třeba tam protikladný postoj generála Krasnova a generála Děnikina. Kozácký ataman vlastně Krasnov se rozhodl, že půjde vést ty kozáky, kteří už se rozhodli, že nemají co ztratit, a to nebyli jenom emigranti. To byli i ti, přes které se přehnala v Rusku fronta a oni zachraňovali holý život a generál Děnikin to z principiálních důvodů odmítl. Svaz ruských lékařů, tam byl dosazen ruský lékař Kamišanský jako předseda toho svazu. A Kamišanský zase se snažil spolupracovat s Němci a chtěl docílit toho, že ten celý Svaz ruských lékařů vstoupí do Wehrmachtu, všichni tito ruští vojáci, že půjdou na frontu. A prostě léčit a tak dále. Zase shodou okolností 3 kozáci, kteří byli v předsednictvu toho svazu se postavili na zadní a prohlásili, že tedy ne, že ho odvolávají. No, tak, a že v žádném případě na tu frontu nepůjdou. Tehdy Kamišanský řekl, máte to, máte štěstí, že jsme spolu šoupali zadkem ty školní škamna v tý Karlově univerzitě, jinak bych vás předal gestapu. No, ale prostě rozpustili to a ti ruští lékaři tam nešli na tu frontu. Stejně tak to pak byla otázka toho výboru pro osvobození národa Ruska. Je taky spojen s Českou republikou. 14. 11. 44 v Rudolfově galerii na Hradě se odehrávala ustavující vlastně schůze, když už Němci viděli, že to stejně prohrají, tak si říkali, ať to tedy ti Rusové zkusí, když nám to pomůže. No, ale Petr Nikolajevič Savický, který tady dělal ředitele ruského gymnázia, odmítl nábor mezi studenty, když tam prostě přišli agitovat. Vyhodil je, byť si za to šel sednout, pokud já vím, do nějaké vyšetřovací vazby a tak dále. Stejně tak v 45. roce, když už to vypadalo, že už co nevidět sem přijde Rudá armáda, tak Wehrmacht nabídl, nebo někteří osvícenější Němci nabídli těm Rusům, kteří byli nějakým způsobem aktivnější společensky, že jim umožní se evakuovat dál na západ, že jim nabídnou dokonce nějaké nákladní vagóny a tak dále, pokud je mi známo, tak drtivá většina lidí to kategoricky odmítla, přestože věděli, že je to může stát život tohle to rozhodnutí. Takže nebylo to vůbec jednoduché. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Tím pádem jaké to pro české Rusy bylo po válce? Zesnulý Vladimir Bystrov svého času založil spolek s výmluvným názvem "Oni byli první", asi není třeba našim posluchačům příliš vysvětlovat, o co jde, když přišel smarž, neboli směrť špionom, tak po těch Rusech šel jako po prvních. Jaké máte vy zkušenosti, popřípadě zkušenosti sdělené vašimi rodiči, vašimi staršími příbuznými? 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Spolupracovala jsem s Vladimirem Bystrovem od začátku založení organizace, protože tato organizace sdružovala lidi poškozené právě v tom 45. roce. Vlastně potomky těchto lidí, protože uplynula taková doba, že nikdo už z odvlečených v 45., 45. roku po 50 letech nežil. Mě se to osobně dotýkalo historií dědečka, o kterém jsem se zmínila na začátku. Nemluvila jsem o jeho dalším osudu v Československu. On zůstal v Československu. Smlouva se neuskutečnila, zboží z Ruska, z jihu Ruska připutovalo do Československa, zboží z Československa leželo v Hamburku. Připravené k odeslání na jih Ruska. To už k tomu nedošlo, protože vláda moskevská zařídila transport tohoto zboží už z Hamburku do Petrohradu, to znamená přes Baltické moře, a jih Ruska z toho nedostal už vůbec nic. Dědeček byl zde předsedou Svazu kozáků Donu, Kubáně a Těreka, což byla velká, vysoká funkce, on sjednocoval tyhle ty kozácké organizace, dokonce byl asi 5 nebo 6 let v Paříži u atamana Bogajevského. A organizoval přestěhování kozáků do jižní Ameriky, Paraguay, Argentina, Uruguay. Která nabízela kozákům volná místa. Kromě toho byl ředitelem nejdéle fungující ruské instituce, která se jmenovala Institut kooperativnych dviženij, bylo to zemědělské, střední zemědělská škola většinou pro ty kozáky. Která fungovala do roku 35. Za války byl pozvaný třeba na Hrad v tom roce 44, osobní pozvánkou, z které se nedalo vyvléknout. Ono tam těch ruských emigrantů pražských v tom Španělském sále byla řada. Dokonce pro ně přijížděli a odváželi je tam, aby tam bylo posluchačstvo. V 45. roce bylo dědečkovi 72 let, byl po několika operacích žlučníkových za války, byl zatčený koncem května, koncem července byl odsouzený na 8 let pobytu v těch nápravných táborech a za měsíc po odsouzení zemřel. Celou tuto smutnou historii jsme se dozvěděli o 40 let později. To znamená, že babička čekala do své smrti, kdy se vrátí, matka čekala, kdy se vrátí a nikdy se nedozvěděly vlastně, jaký byl jeho konec a kde v jakém masovém hrobě je pochovaný. Proto jsem spolupracovala s Vladimirem Bystrovem a pomáhala jsem ve všech aktivitách, zvláště potom k jeho, když už byl hodně nemocný, jsem vlastně vykonávala všechny ty funkce, které bylo potřeba. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Alexej Kelin. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
No, historie mého otce je taková, že to zní jak z červené knihovny. Já jsem jeho postoj ocenil až mnohem později, když jsem sám měl děti. Otec totiž odmítl v 45. roce se rozhodl, že zůstane, odmítl odjet. Původně měli všechno sbalené a že prostě musí zachránit holý život. Jenomže mně byly 3 roky v té době. A otec po zkušenostech z občanské války a všech těch hrůz věděl, že je malá pravděpodobnost, že prostě tak malé děcko přežije. Tak se rozhodl podle starého kozáckého přísloví, dům /nesrozumitelné/, že, tedy nějak to dopadne, já mám svědomí čisté, žádný svinstvo jsem neudělal. No, pochopitelně ho zatkli taky v Praze. To zatýkání začalo hned začátkem května, do provincií se to dostalo o pár dní později. Takže se dostal do směrše ve Žďáře nad Sázavou, byl vyslýchán a chtěli po něm, aby podepsal protokol, že agitoval proti Sovětskému svazu a že spolupracoval s nepřáteli a tak dále. Říkal, to já nepodepíšu, to je lež. No, takže stejně tě pověsíme, tu smyčku na krk, stoličku pod nohy a tak dále. A všechny tyhle ty, tyhle ty hrátky, které směrš dělal. No, a kromě jiného zabavili samozřejmě celý archiv, knihovnu a tak. A našli tam, našli tam knihu, nebo knihy otcových veršů. A do toho protokolu se to prostě přikládalo. Tak podle Stalinova zvyku se červeně a modře podtrhávaly ty nej, jaksi nejkriminálnější formulace. No, a dali potom k podpisu, jak jsem se pak, nebo jak jsme se pak dozvěděli, generálu Kovilinovi, který byl v rámci utajení chodil v jiné uniformě. No, a on si říkal, já se na to podívám, to je z domu, to mě zajímá. No, a začal číst ty verše od Sovy a rozpomněl se, že on vlastně se dostal do této funkce za, přes dětský domov, protože během občanské války na Donu přišel o rodiče, dostal komunistickou výchovu v dětském domově, udělal kariéru ve směrši. No, a jak pak otci vyprávěl, jako kdyby se mi oloupala skořápka z duše, když jsem to četl o tom Donu. Vzpomněl jsem si na dětství, na tu všechnu rodinu a říkal, proboha, přece nenechám tohohle člověka zabít, on má rád Don stejně jako jsem ho měl mít asi já. Takže zní to kýčovitě, otec se z toho dostal. Přežil to, samozřejmě byl dlouho občanem druhé kategorie jako všichni tihle ti emigranti, ale zůstal naživu. Zaplať pánbůh. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Notabene po těchhle smutných příbězích jaké byly životy vlastně už vaše v těch letech 48 až 89? Přes naděje roku 68. Paní Kopřivová. 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Málo jsem mluvila o otci. Ráda bych se k němu vrátila. Myslím, že vrátil této zemi všechno, co do něj vložila. Všechny ty peníze, které měl na studium, vystudoval vysokou na technice zemědělské inženýrství. A stal se jedním z nejlepších botaniků, které tady vůbec tato země měla. A to prvním botanikem, který se zabýval lukařstvím a pastvinářstvím. Trávama. Za války, na začátku války dostal za svůj vlastně studentskou práci, kterou potom rozšířil, dostal Cenu hlavního města Prahy. Takže můj otec dostal Cenu hlavního města Prahy za práci o pražských trávnících. Navrhoval úpravu trávníků v Chodkových sadech, v Riegerových sadech, travní směsi pro fotbalová hřiště a považuje se za prvního československého trávníkáře. Opravdu československého, protože získal československé občanství, byl zaměstnaný ve Státních výzkumných ústavech zemědělských, nová krásná budova v Dejvicích byla postavena. A tam on pracoval. Bohužel v roce 47 ve svých 51 letech zemřel, bylo to asi v důsledku na choroby, utrpené na jihu Ruska za války a potom na Lemnosu, protože měl i tyfus, i malárii, prostě všechny tyto choroby.  

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
A vaše osudy, paní Anastasie. 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Moje osudy? Dědečka vzali v 45., otec zemřel ve 47., ve 47., když otec zemřel, mi bylo 11 let. Zůstaly jsme samé ženské v rodině a o minulosti se tam přestalo mluvit. Sice tu byla babička, která mluvila s matkou rusky, scházely se, něco si povídaly. Ale to, že dědečka odvlekli, no, to jsem se dozvěděla asi po 10 letech, když už prostě jsem rozum brala. Ale jako dítě prostě to šlo všechno mimo. Samozřejmě, že babička nedostala žádnou penzi, nebo prostě žila asi jen o 300 korun podpory. Matka měla vdovský důchod, takže to bylo ouvej. Šla jsem pracovat, nastoupila jsem jako učitelka do národní školy ve svých 19 letech. No, pak jsem si udělala na univerzitě, jsem si doplnila vzdělání, pak jsem se zabývala vyučováními ruštiny pomocí Československého rozhlasu. Vysílání 4., 5 třída v Pedagogickém ústavu Akademie, kde jsem 30 let pracovala v oddělení metodiky vyučování cizím jazykům, specielně ruštiny. Ústav nám zrušili po sametové revoluci. Protože rušili tehdy řadu společensko-vědních ústavů pro nadbytečnost. Já jsem tehdy nastoupila do důchodu a začala jsem se systematicky věnovat historii ruské emigrace v Československu. Dělám to dodnes jako dobrovolný pracovník Slovanské knihovny, kde mě trpí. Pro které dělám výstavy a zpracovávám materiály. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Alexej Kelin. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
Já bych jenom doplnil, protože paní Kopřivová je skromný člověk, ona tam pracuje do roztrhání těla, ač Slovanská knihovna nemá peníze. A neplatí, pochopitelně jsou tam úsporná opatření a my všichni si toho strašně moc vážíme, protože vidíme, že to, co se podaří utřídit, systemizovat a dostat na papíry, tak to zůstane v paměti dalších generací. Jinak co mě osobně se týče, no, tak pochopitelně jsme měli trošičku problémy. Otec měl to obrovské štěstí, že jsme žili na venkově, že tam měl obrovskou spoustu vděčných pacientů, kteří dokonce za něj podepisovali nějaké petice, když měl problémy, když se ho snažili vyhodit nebo věznit. A tak dále. Já jsem se díky tomu dostal dokonce i na gymnázium. A když jsem ovšem odmaturoval, tak mi bylo řečeno, že s tímhle tím původem študovat ne. Že si musím vylepšit vztah k socialistickému zřízení a dělnické třídě. Tak jsem nastoupil do kovárny. Když jsem tam mlátil rok kladivem, tak jsem to šel zkoušet, jestli už jako je to lepší se mnou, bylo mi řečeno, že ne, že se, proč se od té dělnické třídy odtahuji. No, a já v tom svém, mladické nerozvážnosti jsem řekl tomu inspektorovi okresnímu, tak vaše 3 děti se taky odtahují, když všichni tři študují? No, a už to bylo prostě. Tak rodinná rada usoudila, že jsem ještě příliš pitomej na vypuštění do praktického života a byl jsem vyexpedován na Slovensko, kde bratr pracoval jako lékař na umístěnku. No, a vylepšoval jsem si kádrový profil na Slovensku v Elektromontážních závodech. Poté jsem tedy směl si udělat nástavbu na průmyslovce. No, a začal jsem dokonce, i když v těch 60. letech to tady začalo trošičku polevovat, tady se zpožděním přišla ta obleva Chruščovská do České republiky. Tak jsme mohli už dělat i v takovýchhle profesích. No, a v té době i spousta dalších emigrantů už jaksi přestali být občany třetí kategorie a stali se občany pouze druhé kategorie, například profesor Krestovský směl přednášet na Karlově univerzitě jako lingvista a dokonce o vlastní umě začal zařazovat přednášky pro studenty o ruské emigraci, o básnících a autorech žijících v emigraci. Ivan Petrovič Savický, syn zmíněného ředitele gymnázia, zakladatele euroasijství, směl pracovat ve Slovanské knihovně. Ale to všechno do 68. roku, po vstupu vojsk pochopitelně se nikdo z nás asi nedokázal se tvářit neutrálně a smlčet a takže jsme v podstatě všichni vyletěli ze svých míst. No, a celé to pak pokračovalo takovou sérií životních kotrmelců. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Dnešní Studio STOP, které natáčím s paní Anastasiou Kopřivovou a panem Alexejem Kelinem, se chýlí ke konci. Vyslechli jsme vlastně dost strastiplných osudů. Když se s těmi zkušenostmi, které jste tady vylíčili, přátelé, díváte na tu dnešní ruskou emigraci, která sem proudí, co vás tak napadá, paní Kopřivová? 

Anastasia KOPŘIVOVÁ, historička
--------------------
Nepřijdu s nimi příliš do styku. Místo, kde mi vadí, omlouvám se za to slovo, hřbitovní kostel na Olšanech a hřbitov. To je místo, kde se nová emigrace z Ruska projevuje ne dost důstojným a správným způsobem. Zanikají hroby ruské emigrace a jejich místa zabírají nové hroby. Samozřejmě, je nutné, lidé umírají a je nutné je pochovávat. Ale tam je tolik prázdných míst, že rušit místa v prvních řadách, rušit pomníky významných lidí, považuju za naprosto nedůstojné. Je naprosto nezajímá, kdo tam leží, přestože říkají, že ruská emigrace je zajímá. Ale zajímají je 4 jména, která jim utkvěla v hlavě. Cvětlajeva, Nabuko. Ale že tu byla profesura, že tu byli zakladatelé školství ruského, filozofové, představitelé technických věd, to jsou pro ně prázdná jména. A tak na těch prvních řadách, o kterých se vždycky říkalo, prosím vás, nerušit. Ať ten hřbitov vypadá jako pomník té emigrantské slávy, ať ho můžeme alespoň trochu srovnat s emigrantským hřbitovem v Paříži nebo v Německu, kde je to všechno ve vzorném pořádku. Kde se ty hroby neruší. Tak tady se to ruší. A bohužel někteří z těch, kteří sem přicházejí, mají představu, že jedno hřbitovní místo, jedno hrobové místo nestačí. Že je potřebí mít dvě místa vedle sebe, tři místa vedle sebe, zakrýt to mramorovým letištěm. Dát tam něco neuvěřitelného, kde je prostě pravoslavná symbolika smíchaná s katolickou a s kýčem. Neuvěřitelné věci, neuvěřitelné. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Alexej Kelin. 

Alexej KELIN, představitel staré ruské emigrace
--------------------
No, aristokracie ducha byla nahrazena nebo vytlačena aristokracií peněz rychlých zbohatlíků. To už tak někdy bývá. Já bych na tohle téma rád navázal. Tady totiž proběhla, o tom jsme se ještě nezmínili, mezinárodní odborná konference ve dnech 4. a 5. října letošního roku na téma Ruská pomocná akce v Československu. Historie, význam a dědictví. K 90. výročí zahájení té akce. Sjelo se tady poměrně hodně zajímavých lidí z celého světa a mě obzvlášť potěšilo, že řada těch přednášek byla natolik emotivních, že výstupem nebyl jenom suchý vědecký sborník, ale dva otevřené dopisy prezidentům. Jeden z nich byl adresován panu prezidentu Klausovi s tím, že bychom uvítali, aby právě status tohoto hřbitova byl trošičku pozměněn, aby nedocházelo k tomuhle tomu hanobení, bych řekl, té, té historie, na kterou může být Česká republika nebo Československo právem hrdá. A druhý otevřený dopis byl adresován prezidentu Medveděvovi, pokud vím, dosud na něj nepřišla žádná odpověď, a ten konstatoval, že pokud se současná, současná Ruská federace hlásí k demokracii, tak by měla ocenit právě zásluhu té První republiky Československé a jejím představitelům vzdát hold nějakou vhodnou formou. Ať už pamětní deskou nebo pomníkem někde na důstojném místě Ruska. Uvidíme, jestli na to nějaká reakce přijde. Alespoň v budoucnu. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Těmito slovy Alexeje Kelina dnešní Studio STOP končí. Za oba své vzácné hosty paní Anastasiu Kopřivovou a pana Alexeje Kelina se loučí a příjemný poslech našich dalších pořadů přeje Libor Dvořák. 

Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.  

Autor:  Libor Dvořák

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace