Čeští občané nevěří politikům
Vládní politici debatují před jednáním koaličních špiček ve formátu K9Foto: ČTK
Nástup roku 2012 doprovází celá řada pesimistických předpovědí. Týkají se především ekonomického vývoje, který může ovlivnit životy většiny lidí. Trochu stranou pozornosti zůstávají v této souvislosti politici.
Přitom právě oni by měli být schopni reagovat na problémy a měli by se je snažit řešit. K tomu je zapotřebí fungující kabinet a dělný parlament. Jak ukazují hned první dny letošního roku, může být k této ideální představě poměrně daleko. Zároveň se situace na tuzemské politické scéně může s postupem měsíců ještě vyostřit. Zemi totiž na podzim čekají krajské volby a volby do jedné třetiny Senátu. Navíc se blíží volby prezidentské. A v nejbližších týdnech by se mělo rozhodnout o tom, jakým způsobem se bude nástupce Václava Klause vybírat. Když se k tomu přidá narůstající nespokojenost občanů s politikou, může být rok 2012 celkem rušný. O některých věcech, které to mohou ovlivnit, uslyšíte v dnešním Studiu STOP.
Ve studiu vítám politologa Jana Bureše z Metropolitní univerzity a také analytika z Centra pro výzkum veřejného mínění Jana Červenku. Takže dobrý večer.
Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita
--------------------
Dobrý večer.
Jan ČERVENKA, analytik, Centrum pro výzkum veřejného mínění
--------------------
Dobrý večer.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Když se budeme bavit o roku 2012 z pohledu české politiky, tak bychom mohli začít tím, že už delší dobu můžeme sledovat určitou nespokojenost veřejnosti s tím, jak politici řeší problémy, jak vůbec funguje česká politika. Může se zdát, že ta nespokojenost narůstá a že by postupně mohla dosáhnout takového vrcholu, že by to vedlo k nějakým radikálnějším projevům občanské nespokojenosti s politikou. Z tohoto úhlu pohledu, je to pouze zdání, které může být vytvářeno na základě nějakých informací, které se objevují v médiích, nebo podle Jana Červenky k tomu existují nějaká tvrdá sociologická data?
Jan ČERVENKA, analytik, Centrum pro výzkum veřejného mínění
--------------------
Data z výzkumů, nebo z dlouhodobých výzkumů veřejného mínění jednoznačně ukazují na to, že ta nespokojenost s politickou situací průběžně narůstá. A řekněme, v tom období posledního půl nebo tři čtvrtě roku se víceméně stabilně pohybuje na úrovni historických minim, nebo maxim, podle toho, z jaké strany to vezmeme. V podstatě srovnatelná míra nespokojenosti v tom časovým období, po kdy realizujeme naše výzkumy srovnatelným způsobem, tak byla zaznamenaná pouze v takových těch velmi vypjatých momentech jako bylo období, kdy vrcholila kauza Stanislava Grosse v roce 2005 nebo v období, kdy se 7 měsíců vlastně neúspěšně sestavovala vláda po volbách v roce 2006, případně v době, kdy naopak Topolánkova vláda byla jaksi v demisi. Nicméně ani v těchto dobách prostě ta čísla nebyla tak výrazně kritická jako v současné době, kdy, kdybysme to vzali teda jaksi z toho čistě formálního hlediska, tak máme prostě jaksi vládu, která má poměrně solidní, solidní většinu v Poslanecký sněmovně. A má, alespoň tedy jaksi na základě toho volebního výsledku jakoby velmi silný mandát.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Přesto, ten silný mandát nevede k tomu, že by vláda nějak fungovala bez problémů, že by se těšila důvěře veřejnosti. Pokud už schválí nějaké trošku významnější věci, tak například dochází k odkládání těchto kroků o několik let až situace bude údajně podle názoru politiků příznivější. Podle Jana Bureše, z čeho tedy vyplývá to znepokojení české veřejnosti, ta nechuť více se zabývat politikou, sledovat ji a podporovat vlastně politické strany nebo vládu v tom, co dělá?
Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita
--------------------
Já bych neřekl, že z toho, že lidé jsou nespokojení s politikou, musíme hned vyvozovat to, že jsou, že nemají chuť se v ní angažovat nebo nějakým způsobem se občansky aktivně angažovat. Naopak si myslím, že ta občanská angažovanost přeci jenom stoupá. Nicméně, když se podíváme na poslední rok, rok a půl české politiky, tak myslím, že se vůbec nelze divit, že ta důvěra občanů v politiku a v politiky je takto nízká. Občané jsou v podstatě v posledním roce a půl zavalováni, řekněme, třemi typy samých negativních informací o politice. A myslím, že pravdivě negativních. To znamená na jedné straně politici v podstatě v posledním roce a půl občany pouze obtěžují svými vnitrostranickými nebo mezistranickými spory. To je jedna věc. Druhá, a k tomu připočítejme všechny možné skandály, které se v posledním roce, roce a půl objevovaly, různé odposlechy a úplatky v politice a tak dál. Například v souvislosti s Věcmi veřejnými. Druhá věc je, že vláda Petra Nečase spustila reformy. Můžeme se bavit o tom, jestli jsou ty reformy promyšlené nebo nepromyšlené, každopádně to, co zatím na občany začíná postupně dopadat, jsou skutečně reformy, které nutně jsou vnímány negativně. To znamená snižují se různé dávky, zvyšují se daně a podobně, čili to určitě asi většina občanů nevnímá pozitivně. A to ještě navíc v kontrastu toho třetího negativního faktoru, který tady kolem sebe všude vidíme, a to je prostě neuvěřitelná míra korupce. To znamená občané, kteří jsou vládou nuceni k tomu platit vyšší daně, smiřovat se s tím, že budou nižší mzdy ve státním sektoru například a podobně, tak zároveň mají před sebou obraz politiky, kdy téměř každý den se objevuje skandál typu, že jsou nějaké velké peníze rozkradeny ze státního rozpočtu, z evropských fondů a tak dále. Čili v tomto smyslu vůbec myslím, že se nelze divit, že ta důvěra je tak nízká.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
V souvislosti s tím, co bylo řečeno, objevují se nějaké náznaky toho, že přece jenom politici vnímají tu nespokojenost veřejnosti a že se postupně mění jejich chování? Že nějak vycházejí, nemyslím teď populisticky vstříc náladám veřejnosti tím, že budou vykřikovat hesla o boji proti korupci, ale pak ty kroky nebudou následovat?
Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita
--------------------
Já myslím, že ano. Všechny poslední demise ministrů Nečasovy vlády byly vynuceny veřejným, tlakem veřejného mínění v podstatě, nebo médií. Čili, a už vidíme i třeba, že policie čas od času, občas, nebo i soudy čas od času prostě najdou odvahu něco začít vyšetřovat, něco otvírat. A i třeba dotahovat do konce. Čili média jsou kritičtější, objevuje se stále více různých občanských iniciativ, které se prostě nechtějí smiřovat například s korupcí, chtějí podporovat různé jednotlivce, aktivity, které se snaží nějakým způsobem s korupcí bojovat a podobně. Takže já myslím, že ten tlak veřejného mínění určitě stoupá. Neviděl bych to pouze negativně. Přeci jenom ta občanská společnost a občanská angažovanost se trošku probouzí. Už v podstatě od roku 2010. Nakonec i ty poslední parlamentní volby byly toho důkazem, kdy prostě občané se jaksi trošku vzbouřili a prostřednictvím toho kroužkování přeci jenom něco málo ovlivnit mohli. A ovlivnili. Takže myslím teda složení té politické elity. Takže v tuto chvíli podle mě, co je klíčové je, aby tato angažovanost občanská jenom rostla a nikoliv klesala. Ale v tom podle mě velkou roli musí hrát také média.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
To byl Jan Bureš. Reakce Jana Červenky?
Jan ČERVENKA, analytik, Centrum pro výzkum veřejného mínění
--------------------
Já bych tady chtěl reagovat na předřečníka. Ono samozřejmě je pravda, že v roce 2010 došlo v souvislosti s těmi květnovými volbami do Poslanecké sněmovny k poměrně silné mobilizaci veřejnosti, která jaksi hlasovala proti zavedeným stranám a došlo k poměrně, k poměrně výrazné obměně tedy toho establishmentu. Dvě parlamentní strany vypadly, objevily se dvě strany víceméně nové. Je otázka, jestli budeme TOP 09 chápat jako novou stranu, když je složená do značné míry z bývalých členů KDU-ČSL. Nicméně ten problém je v tom, že jaksi velmi záhy po těch volbách se dostavilo poměrně silné rozčarování. Protože jaksi ta politická konstelace, která vznikla, nebyla příliš vítaná. Dokonce i tou části veřejnosti, která se jaksi na té vzpouře podílela. Tohle to znechucení, nebo jaksi ta deziluze časem jaksi sílí, nebo aspoň podle těch našich dat se to zdá, že sílí. A v podstatě v posledním půl roce nebo tři čtvrtě roce se deklarovaná volební účast pohybuje poměrně výrazně pod tou skutečnou volební účastí. Dokonce v tom posledním výzkumu, který jsme dělali, který proběhl tedy začátkem prosince roku 2011, tak ta deklarovaná účast byla pouze 54 procent. Což je historicky absolutní minimum. Tohle prostě jsme nezaznamenali nikdy v minulosti. Jediný srovnatelný výsledek byl právě také z tohoto období září 2011, kdy to bylo tedy 55 procent.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Znamená to, že sílí přeci jenom neustále nechuť lidí chodit k volbám? Že se může posilovat ten pocit, že ať už u voleb se rozhodnu jakkoliv, že to nemá smysl? Protože už zde padlo to, že lidé se snažili vykroužkovat určité politiky, možná to v nich mohlo vyvolat určitou euforii, že se ta politika změní, ale pak ten reálný obraz byl poněkud jiný.
Jan ČERVENKA, analytik, Centrum pro výzkum veřejného mínění
--------------------
To je, to je právě jedna, to je právě jedna z těch možností, který se tady nabízejí jako vysvětlení toho, tohohle trendu. Protože v roce 2010 skutečně došlo k velmi, velmi výrazný obměně toho politickýho establishmentu. A výsledek je takovej, že ta situace je z pohledu veřejnosti, teď nebudu říkat, jestli dobře nebo špatně, ale prostě z pohledu veřejnosti je hodnocena jako mnohem horší než byla ta, co byla předtím.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Jan Bureš.
Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita
--------------------
No, ono se tomu nelze podle mého názoru také vůbec divit. Právě proto, že ty volby 2010 byly vlastně občany vnímány jako jedna, nebo vůbec, jinak. Volba těch nových stran, zejména Věcí veřejných a částečně TOP 09 byla vnímána jejich voliči, a možná tak trochu i občany, kteří ty strany nevolili, jako jedna z mála posledních možností, jak nějak změnit ten stávající stav těch zkorumpovaných standardních politických stran a podobně. A po těch volbách se prostě ukázalo po určité době, že Věci veřejné jsou ještě strašnějším příkladem zkorumpovanosti politiky než byla ODS nebo ČSSD do té doby. A že k tomu navíc ještě přinášejí do politiky obrovskou míru amatérismu, nezkušenosti, improvizace a toho všeho, co vidíme dneska, včetně jaksi přívrženců pomalu neonacismu spolupracujících s ministrem školství a tak dál a tak dál. Čili není vůbec možné se podle mě teda v tomto duchu jako divit tomu, že občané, kteří se domnívali, že jednou z posledních možností, jak vlastně nějak rozčísnout nebo změnit ten opakovaný kolotoč těch stabilních standardních politických stran, které se stále více zabředávaly do korupce, je prostě volba těch nových neokoukaných jakoby protestních politických stran. A najednou zjistili, že ta, minimálně jedna z nich teda je ještě strašnější variantou než ty standardní politické strany. Takže Věci veřejné tady prostě neobvyklým způsobem jako zdiskreditovaly víru občanů v to, že je možno prostě změnit ten, to stávající stranicko-politické rozložení, nebo vůbec atmosféru v té politice volbou nějakých jakoby nových politických hnutí, který třeba budou i zakládány například podnikateli. Proto já třeba dlouhodobě tvrdím, že nemá šanci na úspěch pokus pana Babiše, protože to prostě ti lidé už podruhé nezopakují takovou volbu, důvěřovat prostě takovému podnikateli. I když je možné, že se to může stát, ale moc tomu osobně nevěřím. Čili v tomto duchu je to možná taky o tom, že prostě se každými těmi volbami znovu a znovu vlastně učíme, jak s těmi politickými stranami zacházet a možná, že přijde doba, kdy občané znovu budou spíš se snažit hledat vlastně cesty, jak reformovat pozitivním směrem ty stávající stabilní ideově vyprofilované velké politické strany. Nikoliv dávat důvěru naprosto neznámým subjektům, které vzniknou pár měsíců před volbami, nebo se profilují pár měsíců před volbami. A pak se ukáže, že vlastně volíme zajíce v pytli a vůbec nevíme, co za ním je.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Podle Jana Červenky, skutečně ta skepse na začátku roku 2012 může signalizovat ten zdánlivý paradox, že už lidé budou ještě více opatrní při tom, když se budou při volbách rozhodovat, komu dát hlas a že skutečně situace pro vznik nových stran nebo hnutí není příznivě nakloněna?
Jan ČERVENKA, analytik, Centrum pro výzkum veřejného mínění
--------------------
Tak, je to samozřejmě velký memento. Hlavně je to samozřejmě memento pro strany typu Věcí veřejných. Přeci jenom ne všechny nové politické strany jsou, řekněme, úplně, úplně neznámé. Samozřejmě my tady máme z minulosti příklad nových stran, který vznikly jako odštěpenecký subjekty, ať už to byla Unie svobody v roce 98 nebo koneckonců TOP 09 v roce 2009, kde to jádro bylo tvořeno v podstatě ostřílenými politickými matadory s tím, že minimálně v případě Unie svobody šlo o stranu jednoznačně programově vyprofilovanou, prostě voliči věděli, co volí. V případě TOP 09, řekněme, ta situace byla trošku zvláštní. Protože ta strana vznikla v roce 2009, ale teprve v roce 2010, vlastně těsně před těmi volbami, přišla s programem, kde zcela jednoznačně řekla, co jakoby chce. A už v tý době ta strana měla poměrně vysokou voličskou podporu, která se tedy jaksi v tom období těsně před volbami ještě jaksi zvýšila. Ale tam to souviselo opravdu s tím, že ta veřejnost byla hodně silně mobilizovaná občanskými iniciativami a zevnitř ze sebe sama byla mobilizovaná k tomu hlasování proti velkým a zavedeným politickým stranám. Kde se to tedy projevilo jednak tím kroužkováním a jednak volbou úplně nových subjektů. Protože musíme si uvědomit, že v těch volbách vlastně uspěly nejenom dvě nové politické strany, které se dostaly do Poslanecké sněmovny, ale poměrně značné procento hlasů dostaly i další dva subjekty, které se tam jaksi poměrně těsně nedostaly. To byla Strana práv občanů - Zemanovci a Suverenita Jany Bobošíkové. Pak bylo vlastně dalších 18,5 procenta hlasů, které jaksi propadly. Což je zase fenomén, který je poměrně neobvyklý v těch volbách. V historii samostatný Český republiky. Kdy prostě voliči se většinou řídili logikou, že prostě hlasovali pro nějakou stranu, která jim byla programově blízká a zároveň u které měli relativně vysokou míru pravděpodobnosti, nebo téměř jistoty, že se do té Poslanecké sněmovny dostane. Takže ten podíl propadlých hlasů se pohyboval okolo 11, 12 procent v letech 96 až 2002. A v roce 2006 to bylo jenom 6 procent propadlých hlasů. A najednou prostě ten podíl propadlých hlasů narostl na 18,5 procenta. Čili tam je zcela evidentní, že došlo k velmi výrazné změně toho volebního chování, té racionality, kterou se to volební chování řídí. Nicméně vlastně po těch volbách v květnu, tak vlastně za 4,5 měsíce se konaly volby do Senátu, doplňovací volby do Senátu a do krajských zastupitelstev. A tam se v podstatě ukázalo, že ty nové politické strany s jednou výjimkou, a to s výjimkou Ústeckýho kraje, kde tedy uspěli velmi výrazně Severočeši.cz., tak v podstatě dominovaly, dominovaly jaksi ty zavedené strany. Tam prostě nejvýrazněji uspěla sociální demokracie. Ale poměrně solidní výsledek zaznamenala i ODS a vlastně ve dvou obvodech, kde tradičně vyhrávali lidovci, tak opět vyhráli lidovci. Přestože se vlastně 4,5 měsíce předtím vlastně nedostali do Poslanecké sněmovny. Takže já si myslím, že ten návrat k těm tradičním stranám se vlastně odehrál ještě před tím, než došlo k té velmi výrazné diskreditaci těch politických stran. Já bych tady upozornil právě na výzkum důvěry politickým stranám. Tak v podstatě v tom období, kdy se konaly ty volby, nebo bezprostředně před nimi, tak v TOP 09 a Věci veřejné byly v podstatě hodnoceny lépe než Občanská demokratická strana. A byly v podstatě srovnatelné s nejširším potenciálem nebo s nejvyšším podílem důvěry se sociální demokracií, která potom ty volby do Senátu jaksi vyhrála. A v podstatě během toho roku, který uplynul od toho podzimu 2010, tak se to hodnocení v případě Věcí veřejných zhoršilo téměř, nebo více než, více než o polovinu. Tam prostě ze 40 procent ten podíl důvěřujících spadl na nějakých 17 procent. A to mluvíme o září 2011. Čili od té doby ten posun mohl ještě pokračovat dál. A v případě TOP 09 byl ten pokles taky poměrně významný, z 41 procent na 30 procent. Nicméně tam se to stále ještě pohybuje jaksi na poměrně vysoké úrovni.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Z toho, co zde zaznělo, dá se nějak vyvodit, jak důležité budou podzimní krajské volby? Je to jiný trochu typ voleb než volby do Poslanecké sněmovny, je to po volbách do Poslanecké sněmovny první významný test toho, jak si stojí jednotlivé strany. A zároveň ale nelze předpokládat, že v těchto volbách by se mohly vyprofilovat nějaké nové strany, nějaká nová uskupení.
Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita
--------------------
To asi ne. Ale myslím si, že ty krajské volby budou velmi významné v tom, že nám ukážou posun, posuny preferencí občanů daleko přesněji než ty volby senátní, které proběhly v roce 2010. Určitě platí to, co říkal kolega. Jak o těch volbách sněmovních, že tam voliči vlastně paradoxně jako hlasovali, nebo našli odvahu hlasovat vlastně jako v rozporu se svými dlouhodobými návyky, to znamená najednou našli odvahu hlasovat i pro malé strany, které možná neměly šanci se dostat do té sněmovny, což dřív nedělali.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Nevybírali menší zlo, ale vybírali to, co chtějí podpořit.
Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita
--------------------
Vybírali to, co opravdu chtěli podpořit. Možná, aby nepodpořili něco, co opravdu nechtějí, že jo. To znamená ty velké strany. Proto volili Janu Bobošíkovou nebo Miloše Zemana ve větší míře než dříve. A jiné malé strany taky. Proto tam taky potom byl tak velký počet těch propadlých hlasů. Nicméně to, že se jakoby senátní volby v roce 2010 nepotvrdily, ty výsledky sněmovních, je ale třeba také přičítat skutečně jinému volebnímu systému. A nejenom tomu, ale také tomu, že ty dvě nové strany, jak Věci veřejné, tak i TOP 09 přeci jenom mají daleko větší handicap oproti těm velkým stranám, nebo stabilním stranám. Pokud jde o jejich regionální a místní struktury. Jo, oni skutečně, zejména Věci veřejné na té místní úrovni buď prakticky neexistují, anebo existují v podobě velmi náhodně shluklých občanů, kteří se náhodně přidali jako kandidáti třeba Věcí veřejných do zastupitelstev obcí a podobně. Není tam žádná užší nějaká ideová profilace, nějaký tmel, něco, ani žádná organizovanost, jo. U TOP 09 přeci jenom aspoň jsou ti Starostové, Starostové a nezávislí myslím, kteří jako trošku pomáhají vytvořit tu regionální strukturu. A navíc ten volební systém do Senátu samozřejmě většinový prostě obecně znevýhodňuje malé strany. A v tomto duchu, když se k tomu připočte ta slabá regionální struktura Věcí veřejných a TOP 09, tak bylo téměř jako logické, i když nechci vypadat jako nějaký generál po bitvě, ale jako je logicky vysvětlitelný ten výsledek voleb do Senátu prostě pro tyto dvě malé strany jako neúspěch právě tím, že oni do jisté míry doplatily na ten volební systém. Podobně jako na něj doplácejí ale třeba i komunisté. Do, tedy do Senátu. V tomto duchu prostě já ty krajské volby v tomto roce, tedy na podzim, vidím jako daleko lepší indikátor těch skutečných nálad veřejnosti, protože do krajských zastupitelstev se volí stejným volebním systémem jako do sněmovny, platí tam poměrný volební systém, Dontův dělitel, platí tam vlastně, že teda jeden volební obvod je jeden volební kraj. Přepočítávají se hlasy poměrným způsobem, čili tady by prakticky se mělo daleko přesněji ukázat, jaká je skutečná podpora velkých stabilních, malých, nestabilních, nových, starých stran v celém tom systému. Bude to vlastně takové zrcadlo. Ještě navíc proto, že máme obecně zkušenost zatím ze všech krajských voleb, že voliči se při nich v podstatě rozhodují hlavně podle celostátních témat. Respektive ty krajské volby v podstatě zrcadlí náhled voličů na celostátní politiku. Jo, že tam dominují celostátní témata. Nikoliv témata krajská. Takže v tomto duchu určitě ty krajské volby budou velmi důležitým vlastně jako lakmusovým papírkem toho, kam se tedy ta, ta voličská podpora jako přelévá.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
To bude se dát z toho také vyvodit to, zda lidé mají dále zájem o politiku? Protože přeci jenom někdy, když se účastní krajských voleb, mohou mít větší pocit, že více rozhodují o životě v tom regionu. Nehraje to nějakou roli? Nebo bude z toho možno usuzovat, že skutečně ten odklon lidí od politiky a nespokojenost s politikou pokračuje?
Jan ČERVENKA, analytik, Centrum pro výzkum veřejného mínění
--------------------
Samozřejmě je otázka, jaká bude účast v těch volbách. Protože obecně v těch volbách, takzvaných volbách nižšího řádu prostě ta účast bývá nižší než v těch volbách "prvního řádu", to znamená volbách do Poslanecké sněmovny. Samozřejmě, že v případě, že, což se povedlo třeba v roce 2008 sociální demokracii, kdy prostě z těch krajských voleb opravdu udělala referendum o vládní politice, tak ta účast byla na poměry tohoto typu voleb poměrně hojná. Nicméně, já bych se ještě vrátil k tomu, co říkal, co říkal kolega. Samozřejmě, že ty krajské volby jsou typově mnohem bližší volbám do Poslanecké sněmovny, než jsou volby senátní. Nemluvě už vůbec o volbách do obecních zastupitelstev. Nicméně tady je potřeba se podívat trošku na historický vývoj, jak vlastně to hlasování do Senátu vypadalo v minulosti. A historicky se nedá říct, že by ty volby byly úplně vždycky pokaždý doménou těch silných politických stran v roce 96, tuším, v 7 obvodech získala senátora Občanská demokratická aliance. Samozřejmě, že v období čtyřkoaliční spolupráce poměrně výrazně v letech 98 - 2000, tak velmi výrazně uspívali kandidáti kandidující tedy za čtyřkoalici. I v těch pozdějších, pozdějších dobách. Tak samozřejmě vidíme jednotlivý úspěchy kandidátů za malé strany, dokonce za mimoparlamentní uskupení, který prostě nominovaly nějakou silnou osobnost. A právě v tomhle tom kontextu si myslím, že ten výsledek voleb v roce 2010, kdy mluvit tedy o TOP 09 jako o malý straně, když dostala 16,5 procenta hlasů ve volbách a Věci veřejné téměř 11, což je samozřejmě mnohem víc než měla kdykoliv Občanská demokratická aliance nebo i Unie svobody. Tak tam samozřejmě ten neúspěch si myslím, že je poměrně, poměrně jasnej. Samozřejmě, že ty krajský volby budou lepším testem než ty volby senátní, to je zcela nepochybné. Ale myslím si, že i ty senátní volby prostě ukázaly, že takový ten étos těch nových stran, takové to hlasování pro ty, toho protestního typu, že po tom květnu 2010 do značné míry, do značné míry odeznělo. A že tam prostě nastal jaksi návrat k tomu klasickému hlasování s výjimkou, s výjimkou právě toho Ústeckého kraje, kde tedy ve dvou volebních obvodech uspěli kandidáti hnutí Severočeši.cz, které si myslím, že je typově něco velmi podobného Věcem veřejným. Je to prostě typická strana protestu, vzniklá jaksi na komunální úrovni a směřovaná proti, proti tomu, co se jaksi na krajské úrovni děje. Tam vlastně v Ústeckým kraji od roku 2000 soustavně vládne velká koalice ODS a ČSSD. Čili to je jaksi lokální fenomén, který můžeme vlastně nejvíc připodobnit Věcem veřejným v roce 2010.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Kdybychom přistoupili na to, že současná situace nahrává tomu, že v roce 2012 by nemusela být veřejnost příliš nakloněna experimentování, to znamená přiklánění své důvěry k nějakým novým stranám. Jakým způsobem se může projevit tlak veřejnosti na to, aby se ty zavedené strany nějakým způsobem změnily? Pokud tedy lidé budou vkládat naději do toho, že se podaří spíše změnit ty zavedené strany, než vytvořit nějakou novou, která by nezklamala důvěru a očekávání veřejnosti.
Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita
--------------------
Samozřejmě, že to je velmi obtížné jako nějakým způsobem predikovat. Mně se zdá, že tady, pokud teda jde o ty volební procesy, pokud pomineme jiné formy nátlaku kromě teda voleb, tak u těch voleb asi bych očekával, že občané budou daleko bedlivěji prohlížet jaksi ty kandidátní listiny a sledovat konkrétní osobnosti nebo politiky, kteří na těch kandidátních listinách za jednotlivé i ty velké stabilní nebo standardní zavedené politické strany budou kandidovat. A že si budou daleko více rozmýšlet, komu třeba dají preferenční hlasy, jo, to znamená, že přeci jenom už jako postupně docházíme k tomu, co je, řekl bych, standardní v klasických dlouhodobě stabilních demokraciích, že voliči prostě vědí, že i když, ať už existuje volební systém poměrný nebo většinový, ať už volíte osobnosti nebo strany, tak že přeci jenom klíčová je ta volba toho politika. Ta je, ten výběr té osobnosti. To, jestli ten člověk je důvěryhodný, jestli je v něm určitá záruka, že se nenechá zkorumpovat, jestli je za ním nějaká zkušenost, nějaká znalost, schopnost, nějaká i třeba zkušenost politická, dobrý starosta a tak dál a tak dál. Čili že prostě se to, takové to příliš ideologicky podmíněné hlasování českých voličů, které bylo typické v těch 90. letech, že prostě jsme volili stranu a bylo nám v podstatě jedno, kdo na té kandidátce je napsaný a že v Praze mohla vyhrát ODS, i kdyby za ni kandidovala Klausova tenisová raketa, že jo, tak najednou dochází k tomu, že lidé si začínají uvědomovat, že důležitější než jenom preference té strany, je také podívat se na to, kteří politici tam jsou na té kandidátce a vybírat si ty konkrétní osoby.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
To byl Jan Bureš. Podle Jana Červenky, jak se ještě může projevit tlak veřejnosti? Může se to projevit v nějaké radikalizaci, to znamená, že lidé vyjdou do ulic, že budou více protestovat, nebo jakým způsobem se to může projevit?
Jan ČERVENKA, analytik, Centrum pro výzkum veřejného mínění
--------------------
Já jsem k tomu trošku skeptický. Protože k nějaké takové té mobilizaci, že by tady lidé vyšli do ulic, prostě proto, že typ občanský kultury, který je typický pro Českou republiku, prostě tohle to jaksi, není to prostě typickej projev. Samozřejmě, že v nějakým vypjatým krizovým momentě se to stát může. Koneckonců 17. listopad 1989 byl toho příkladem. Na podzim 97, kdy tedy těsně před pádem té Klausovy vlády, tak odbory při tehdy poměrně vysoký nespokojenosti, tak úspěšně zorganizovaly na Staroměstským náměstí demonstraci, kde ta účast se pohybovala určitě v řádu několika desítek tisíc. Jako ty odhady se velmi výrazně různí, nicméně nepochybně, nepochybně ta účast byla v tomto řádu. Nicméně takový ty spontánní protesty, není to úplně typická záležitost a většinou je to prostě záležitost nějakých takových těch velmi malých skupin aktivistů, kterých ale vždycky jsou řádově maximálně stovky nebo několik tisíc, čili prostě masový demonstrace, kam přijde tři čtvrtě milionu lidí, což vidíme třeba v těch jihoevropskejch státech, nebo i v některejch těch západoevropskejch zemích, tak to si myslím, že je u nás prostě záležitost maximálně nějakejch prostě revolučních zlomovejch momentů a nejsem si úplně jistej, že ta situace k tomu je jaksi zralá, nebo že by k něčemu takovýmu mohlo v dohledný době dojít.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Jak může ale fungovat ten tlak na politické strany, aby nedocházelo k tomu, že například ve vedení ODS zůstane místopředsedou Pavel Drobil, který byl namočen do skandálu kolem Státního fondu životního prostředí, kde se velmi názorně odhalilo, jakým způsobem nelegálně mohou být financovány politické strany nebo i politické kariéry jednotlivých lidí. Byť policie k ničemu nedošla, tak přeci jenom to podezření bylo velmi silné. Navzdory tomu je neustále místopředsedou ODS, a to asi nepřispívá k té důvěryhodnosti té strany a nemusí se to líbit veřejnosti. Jakým způsobem mohou dotlačit politické strany k tomu, aby takovéto věci vnímaly, aby to považovaly za problém, aby to bylo vlastně nepřijatelné?
Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita
--------------------
No, víte, já se domnívám, že my jsme tak trošku v zajetí takových těch dlouhodobě nám vštěpovaných i třeba na školách, stereotypech. V představě, to, co i kolega vlastně naznačoval. Ono to jako v zásadě platí, že pro Čechy je typická, typický typ občanské kultury, které se říká jako poddanská, to znamená, že jako nejsou moc aktivní, spíš si nechají hodně dlouho věci líbit a hodně si rozmyslí, jestli proti něčemu vůbec půjdou protestovat. A že spíš jako nechají ten stát o sebe nějak jako pečovat a nejsou, a spoléhají na to, že on nějak sám o sobě funguje a že není třeba se nějak výrazně angažovat. Jenomže podobná politická nebo občanská kultura prostě je typická třeba pro řeckou společnost. A vidíme, že vlastně se tam ale všechno mění. Že ta, ten současný svět je tak nestabilní, že dochází ke změnám, které bychom jako v těchto zemích vůbec neočekávali. To, že miliony Řeků vycházejí denně do ulic, dělají, organizují generální stávky několikrát do měsíc, zapalují auta a tak dál, to vůbec není typické pro řeckou společnost v minulosti. Podobně to třeba není typické pro anglickou společnost, kdy najednou tam vidíte hořící auta v Londýně, rowdies a tak dál. Prostě občanské nepokoje, nebo, nebo prostě protesty toho násilného charakteru, jo. Samozřejmě, že česká společnost dlouhodobě zatím nevykazovala nějaké znaky takovéto jako násilné, těm tendencím k nějaké násilnosti a podobně. Ale na druhou stranu myslím si, že nelze vyloučit, pokud prostě bude nějak výrazněji stoupat nespokojenost, občanů s tím stavem, který je, tak že může dojít i k nějakým excesům tohoto typu. Všimněte si třeba jenom, jak se proměňuje diskuse ve veřejných médiích, nebo vůbec v médiích. Už třeba není neobvyklé, kdy i renomovaní odborníci mluví velmi radikálně a občas používají i v podstatě docela vulgární výrazy typu, že někoho označí skutečně za hlupáka, idiota, magora. Prostě proto, že už ti lidé toho začínají mít dost, jo. Čili jako ta společnost se skutečně mění a radikalizuje se, i pod tlakem všeho toho, co kolem sebe vidíme. A myslím si, že není dobré jakoby občanům vštěpovat jenom takovou tu představu, že, nebo takhle. Čím více jim budeme vštěpovat představu, že jedinou revoluci, kterou mohou dělat, je revoluce u volebních uren, tak to prostě stačit nebude. A ti lidé, pokud budou mít stále víc pocit, že těmi volbami se vlastně nic moc změnit nedá, no, tak si vždycky najdou jiné cesty. To prostě, o tom nás poučuje historie tak, jak je dlouhá, že prostě spoléhat se na to, že zvlášť v zemích, které to nemají dlouhodobě stabilní zkušenost, ale skutečně myslím třeba několik století, zkušenost se stabilní demokracií, tak v těchto zemích prostě za každou cenu se snažit jako sešněrovat občany tím, že mají používat jenom ty standardní mechanismy politické demokracie prostě nefunguje. V žádné z těch zemí střední a východní Evropy. Ano, je pravda, že je rozhodně lepší budovat tu pozitivní politickou kulturu tím stylem, že ta společnost by měla všech, by měla se učit prostě všechny tyto krizové momenty zvládat nenásilnou cestou. A takovou tou cestou tolerantní a demokratickou. Což samozřejmě není jenom hlasování u voleb, ale je to i to, že když se mi nelíbí něco v mém městě, tak založím iniciativu, nebo politickou stranu místní, začnu kandidovat, budu na to poukazovat, budu psát petice, budu chodit na radnici, dožadovat se řešení toho problému, budu psát do místního tisku. A tak dál a tak dál. Čili prostě budu se angažovat, že jo. Těch možností je spousta a vlastně česká společnost pořád jakoby využívá de facto buď tu cestu parlamentní, anebo občas sem tam nějakou stávku. Ale pořád tady chybí ta, ta silná angažovaná občanská společnost, kterou vidíte ve Spojených státech, kde 67 procent mužů je minimálně členem jednoho spolku. Ne-li více. A 48 procent žen stejně tak, jo. A to jsou spolky právě, samozřejmě ne vždycky politické, to je pravda, ale prostě jsou to spolky, které se snaží na lokální místní úrovni řešit jaksi věci, které ty občany trápí, že jo.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
To byl Jan Bureš. Jan Červenka.
Jan ČERVENKA, analytik, Centrum pro výzkum veřejného mínění
--------------------
Problém, problém je, že u nás v podstatě jakoby ta organizovaná činnost, nebo prostě takové to aktivní působení ve veřejným prostoru v průběhu času má spíš tendenci klesat. Vidíme to prostě na číslech, na počtech členů odborů, na počtech členů politických stran, kde teda v porovnání s těmi západními zavedenými demokraciemi, kde, řekněme, byla určitá kontinuita těch stran z těch jejich masových základů, takže tam prostě ten počet lidí jaksi zapojených do politických stran by byl jaksi větší. Nicméně u nás prostě ten podíl lidí, kteří se aktivně podílejí na politice, nebo vůbec na veřejným životě, je relativně, relativně malý. A spíš má tendenci klesat s tím, že ta politická činnost nebo zájem o politiku má prostě spíš jenom takové ty pasivní projevy v podobě jako že možná politiku sleduju, možná, že o tom čtu v novinách a možná se o tom bavím někde v hospodě s kamarádama, nebo bavím se o tom v rodině. Ale nějaký další prostě aktivní projev tady chybí. A tady právě existuje, existuje určitý riziko v tom, že reakcí na tu, na tu špatnou situaci nebude to, že prostě ta společnost nějakým způsobem zmobilizuje, ale že se naopak ještě víc uzavře do sebe, atomizuje se, že prostě ty lidi na to rezignujou a že prostě si řeknou jako, nemůžu to ovlivnit, tak jako nebudu si pálit prsty, zůstanu doma. A nebudu chodit ani k těm volbám.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Když už jsme hovořili o té možné radikalizaci, nebo že by k tomu mohlo dojít, je skutečně na začátku roku 2012 na tom tuzemská politika tak špatně, že by bylo příhodné hovořit o tom, že je potřeba nějakou radikalizaci, radikální projev nespokojenosti občanů?
Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita
--------------------
My máme jednu úžasnou zkušenost vlastně jako, jako společnost. A to je ta, že ty skutečně radikální způsoby řešení politické situace, nebo nějaké nespokojenosti se stávajícím stavem ekonomickým, politickým v našich dějinách vedly vlastně ještě k daleko horšímu systému. Nikoliv k systému lepšímu. Jo, my tady máme prostě zkušenost s říjnovou revolucí v sovětským Rusku, nebo v Rusku, s Únorem 48 v Československu, který byl tehdy vnímán samozřejmě jako velmi radikální cesta k nápravě společenských zlořádů, když to tak řeknu. A ukázalo se, že to byla cesta ještě horší než to trpělivé pomalé budování té občanské společnosti a demokracie. Čili my prostě víme, že vlastně když budeme spoléhat na nedemokratická řešení typu různých revolucí, vzpour a podobně, ta to dopadne s větší pravděpodobností ještě hůř než to, co máme dneska, jo. Čili to je taková brzda v těch občanech. Ti, kteří zejména u těch mladších věkových generací, kteří si prostě uvědomují, že ta cesta těch radikálních zvratů většinou nezaručuje jaksi cestu k nějakému pokojnějšímu, stabilnějšímu, úspěšnějšímu systému a podobně. Na druhou stranu určitě platí to, co říkal kolega před chvílí. Já jsem před několika lety taky napsal jeden článek, kde jsem říkal, že se mi zdá, že se tady vlastně rozmáhá něco jako druhá normalizace. Že vlastně ti lidé začínají být apatičtí a podobá se ta situace právě 70. letům, kdy jako tou reakcí na tu nemožnost nebo nevíru v to, že můžu něco změnit bylo to, že se lidé prostě uzavřeli do svého soukromí a starali se jenom o své rodiny. Nebo "jenom" o své rodiny, ale to je prostě v uvozovkách, protože prostě ta česká politická kultura taková je. Že tady tu angažovanost nikdy nebudeme moci očekávat takovou, jako je v Americe, v Anglii nebo v některých jiných zemích tohoto typu. Které jsou, kdy ty politické systémy, zejména americký, jsou prostě založeny na té kultuře protestu. Jo, ta česká kultura politická není založena na kultuře protestu. Nebo jako trvalého protestu. Ona je založena spíš na představě, že abychom měli vyjít do ulic, tak to je jednou za několik set let a už to musí být skutečně vážný důvod, typu husitství nebo něco podobného, jo. Nebo teda možná potom ten 17. listopad, i když bych to taky nepřeceňoval. Ale každopádně když se podíváte třeba na První republiku, tak ta přeci, my se k ní trošku vzhlížíme jako k určitému ideálu. Ale ona ta občanská společnost na První republiky neexistovala, ti občané byli ještě pasivnější než dneska. Média byla třeba daleko servilnější k politikům než jsou dneska. A tak dál. Čili není dobré si to úplně idealizovat. Masaryk na to mnohokrát upozorňoval už v době První republiky, že se jako musíme zbavit toho poddanského vztahu k tomu státu a že je potřeba vnímat ten stát jako pozitivně vlastně, jo. A teď samozřejmě jsme v situaci, kdy tady dlouho po listopadu byl stát prezentován liberálními politiky jako něco negativního. Až to došlo tak daleko, že najednou zjišťujeme, že vlastně jsme ten stát natolik osekali, že nevíme, k čemu nám vlastně pořádně ještě slouží, jo. Čili jako v tomto smyslu já si myslím, že asi je pravda, že ty občanské aktivity poněkud klesají, ale na druhou stranu nemyslím si, že třeba to, že lidé vystupují z odborů nebo že nechtějí být členy politických stran, nebo že z nich vystupují, že to je signál k tomu, že bychom měli říct, že ta společnost je jako pasivní, nebo že upadá do nějaké pasivity. Odbory jsou velmi specifická záležitost, která ztrácí opodstatnění i na Západě. Já dneska u nás v podstatě ty odbory i svojí vlastní neschopností něco aktivně dělat, hrají velmi malou roli a pokud se něco nezmění v organizaci a práce těch odborových předáků, tak ty odbory prostě zhynou na úbytě. Politické strany opouštějí občané i na Západě, v Německu vystoupilo ze sociální demokracie polovina občanů v posledních 10 letech. Polovina členů, jo, ze 600 tisíc na 300 tisíc. Čili toto já bych neviděl, navíc třeba u těch, u českých politických stran nemáte jenom trend vždycky vystupování, jo. Roste počet členů sociální demokracie, roste počet členů Věcí veřejných i TOP 09, jo. Čili to není úplně jako vždycky tak jako stabilní pokles teda myslím, jo. Ale podstatné je podle mě to, že občané prostě ve chvíli, kdy vidí nějaký problém kolem sebe, tak určitá část z nich už je schopná najít odvahu, sílu, čas a prostor k tomu, aby se ujala toho problému a začala se v něm angažovat, jo. Nemůžeme čekat, že 100 procent občanů bude prostě se angažovat, že budou všichni kandidovat ve městě do zastupitelstva a tak dál. Ale podstatné je, že když maminky zjistí, že tam není žádný fungující dětský hřiště, tak prostě jdou za těmi místními politiky a řeknou, heleďte, my to chceme prosadit, dejte nám místo na kandidátce, my půjdeme s váma. Já takovou zkušenost mám.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Když hovoříme o tom, že přeci jenom pro Českou republiku je spíše typická určitá míra pasivity, znamená to, že to zároveň nahrává k tomu, že se jen tak v České republice nemůže prosadit nějaký politický subjekt, který by byl, ať už extremistický, nebo nacionalistický, populistický? Jane Červenko.
Jan ČERVENKA, analytik, Centrum pro výzkum veřejného mínění
--------------------
To si nejsem tak úplně jistej, že tohle to se vylučuje. Nicméně je pravda, že v Český republice na rozdíl od téměř všech okolních zemí, kde se prostě objevovaly jako poměrně radikální politický strany, ať už to byl v Maďarsku Jobbik, nebo v Rakousku Haiderovci, v Polsku to byla ta Leperova strana, tak v Český republice poté, co tedy ze sněmovní scény vypadli Sládkovi republikáni, kteří ovšem byli, řekněme, takovou stranou, kterou lidé volili jako protestně a ve chvíli, kdy se prostě proti tomu středopravicovému bloku zformovala jako reálná alternativa sociální demokracie, tak prostě v tu chvíli jaksi Sládkovci ztratili vlastně většinu, většinu svých voličů, toho jaksi svýho voličskýho protestního potenciálu. Tak v podstatě v Český republice žádná takováhle strana nevznikla, nebo neuspěla. V podstatě ty neonacistický strany typu Dělnický strany nebo jak se to teďko jmenuje Dělnická strana sociální spravedlnosti, tak ty v těch posledních volbách, co byly, tak dostávali tak maximálně okolo 1 procenta hlasů, což je v podstatě unikátní výsledek. Jako tak nikde v těch okolních státech prostě takhle, takhle minimální podporu tyhle ty extrémní strany nemají. Otázka je, čím to je. Ono to samozřejmě může bejt do jistý míry daný tím, že se určitá taková ta xenofobní rétorika objevuje i u některých představitelů těch klasickejch stran. Máme tady, nechci jmenovat, prostě příklady politiků, kteří se vymezovali k takzvané cikánské otázce způsobem, jakým se vymezovali. A prostě těžili z toho volebně zcela jednoznačně. Minimálně na tý komunální nebo regionální úrovni. Otázka je, co se stane, pokud by se tady objevila nějaká strana, řekněme, takového toho populistického zaměření s nějakým takovým kultivovaným projevem ve vztahu, nebo směrem k veřejnosti. Je možný, že by dokázala oslovit minimálně prostě tu část těch neukotvenejch, nezařazenejch voličů, který prostě pořád hledají nějakou alternativu k tomu, co je. Ten prostor tady potenciálně možná existuje, i když v současný době já teda zatím takovej subjekt nevidím, ale otázka je, co se samozřejmě bude dít. Protože jaksi ta situace se může velmi výrazně změnit s tím, jak se prostě změní jaksi politická agenda dne. Může prostě dojít k tomu, že takový to etnicko sociální napětí, který dneska vidíme třeba v severních Čechách ve Šluknovským výběžku, že se prostě nějakým způsobem rozšíří nebo zintenzivní a že prostě tohle jaksi začne bejt štěpná linie, konfliktní linie, na který bude možný prostě získat nějakej voličskej potenciál a možní čekatelé tady jsou. Teď neříkám zrovna, že by to měla být nebo mohla být Dělnická strana sociální spravedlnosti, ale tyhle ty podtóny jsou zcela jednoznačný u Suverenity Jany Bobošíkový nebo koneckonců i u těch Severočechů.cz. A tam samozřejmě může, může dojít k tomu, že by se taková strana v případě nějakýho vývoje turbulentního prostě dostala třeba i do Poslanecký sněmovny.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Česká republika bude také čelit krizi eurozóny, tomu, jak se podaří nebo nepodaří vyřešit tyto problémy. Znamená to, že v této souvislosti může mít větší šanci než nějaká takováto extremistická strana šanci uskupení, které bude vymezeno protievropsky, když to řeknu jednoduše?
Jan BUREŠ, politolog, Metropolitní univerzita
--------------------
Tak určitě já si myslím i v návaznosti na to, co říkal kolega, že ty extrémní názory, ať už teda na nějakou národnostní otázku nebo ve vztahu třeba k cizincům, anebo i k evropské integraci a těm otázkám s ní souvisejícím, tak že v té české společnosti záleží, kdo se takovýchto témat ujme a kdo s nimi pracuje. Když s nimi pracují radikálové, kteří většinou ukazují, že sami nemají žádná řešení, jenom křičí na ulicích, vyvolávají navíc násilnosti, demonstrace, potyčky s občany a tak dál, jako je ta Dělnická strana sociální spravedlnosti, tak tomu lidé v české společnosti prostě nevěří. Dlouhodobě. Protože tady je velmi negativní zkušenost s koncem 30. let v První republice, s těmi rozbroji, které dělali nacisti v severních Čechách, nebo tedy sudetští Němci v severních Čechách, jejich předáci političtí, je tady negativní zkušenost s fašismem a podobně, který je s tím nacionalismem pravicovým jako spojován. A navíc ta česká společnost se mi zdá, že je jako spíš hodnotově liberální, takže odmítá nějaké ty projevy intolerance a podobně. Ale když se velmi kultivovaný dobře vypadající a slušně hovořící politik ujme těchto témat a začne o nich mluvit, nebo začne je používat, začne je teda tématizovat ve společnosti, kultivovaným jazykem, tak mají lidé v Čechách daleko větší tendenci mu věřit. Největší důvěru z českých politiků má prezident Klaus. A když vám prezident Klaus v novoročním projevu řekne, že vlastně můžeme být rádi, že českou společnost, že českou společnost jakoby nenarušují, nenarušují cizinci, kteří by tady, nebo velké množství cizinců, kteří by tady jaksi přinášeli jiné hodnoty, tak co to je jiného než xenofobní názor, že jo? Jo, čili, a za tím Václavem Klausem ale lidé můžou jít, stejně jako jdou za Janou Bobošíkovou, která říká ještě radikálněji podobné, podobné hodnoty a myšlenky, jenom prostě u toho dobře vypadá a usmívá se a má pěkné billboardy, čili tomu lidé můžou věřit daleko víc než, než panu Vandasovi nebo Miroslavu Sládkovi. Bohužel. Čili já bych v tomto duchu se trošku spíš obával populismu, který bude, kdy, který bude vypadat tak, že ti slušně vypadající a vlastně jakoby solidně hovořící politici budou právě stále více vnášet do toho politického diskurzu jako velmi intolerantní postoje, a to v různých oblastech, ekonomických, sociálních, náboženských, národnostních, protievropských a podobně.
Petr HARTMAN, moderátor
--------------------
Tak uvidíme, jakým způsobem se česká politická scéna v roce 2012 bude vyvíjet, jak na to bude reagovat veřejnost, jak se budou měnit nálady občanů. Pro tuto chvíli končí pravidelný diskusní pořad Studio STOP, který se vysílá na okruhu Český rozhlas 6. Hosty byli politolog z Metropolitní univerzity Jan Bureš a analytik Centra pro výzkum veřejného mínění Jan Červenka. Děkuji za účast, opět někdy na slyšenou.
Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.
