24. května  2010  rubrika: Studio STOP

Dějiny Ruska 20. století je historický spis, který vyšel v Rusku

Libor Dvořák - Foto: Vilém Janouš

Libor DvořákFoto: Vilém Janouš

Ta dnešní STOPka bude tak trochu netradiční a spíše může připomínat politickou literaturu na českých pultech. Základem našeho sdělení bude totiž první komentovaná informace o historickém spisu, který loni vyšel v Rusku a na jehož překlad si budeme muset nejméně 2 roky počkat. Jmenuje se Dějiny Ruska 20. století.

Zajímavé na něm je zejména to, že představuje období od roku 1864 až do roku 2007 a že pohled desítek historiků rozsáhlého autorského kolektivu na to, co bylo a je dnešní Rusko, je velmi nesovětský. Což ani téměř 2 desítky let po pádu sovětské komunistické říše není v kraji zcela obvyklé. Poslechněme si, co o záměru tohoto historického díla říká Andrej Borisovič Zubov, docent na slavné moskevské Státní vysoké škole zahraničních vztahů a vedoucí autorského týmu. 

Andrej Borisovič ZUBOV, docent, Státní vysoká škola zahraničních vztahů v Moskvě, vedoucí autorského týmu
--------------------
Asi pro každého, kdo tak či onak uvažuje o Rusku a je jedno, zda je to Rus, či ne, není pro něj větší problém než odpovědět na otázku, proč se pro naši zemi dvacáté století stalo katastrofou? Mnozí o tom často přemýšlet nechtějí, nebo říkají, jakápak katastrofa? Ve dvacátém století jsme vyhráli největší válku lidských dějin, posunuli jsme hranice směrem ven, ovládli jsme málem čtvrtinu světa, tak jakápak katastrofa? Jenže ona to byla katastrofa jiného druhu. Mnohem děsivější. Ta katastrofa spočívá v tom, že my sami jsme vlastníma rukama zabili miliony vlastních krajanů. A přinutili k utrpení, či dokonce ke smrti další miliony lidí za ruskými hranicemi. Nemluvě o tom, že jsme prakticky ztratili vlastní kulturu, že jsme prakticky ztratili vlastní historickou paměť. Hlavní otázkou této knihy je, jak se to mohlo stát a jak se to taky dělo? Kdyby však zazněla jen tato otázka, byl by to výraz totálního pesimismu, totální beznaděje. Druhá otázka tedy zní, jak tomu všemu ruská společnost vzdorovala a co v ní bylo tou silou, která přece jen něco zachránila? A poskytla naší budoucnosti záruku dalšího vývoje. Musím říct, že důvod k optimismu tu je. A to v oněch známkách odporu vůči zlu, ve snaze nežít ve lži, jak říká Solženicyn. V tom všem, co ruskou společnost v nejtěžších minutách jejích dějin zachraňovalo. Byli tu lidé, miliony lidí, kteří bojovali proti kolektivizaci v letech 1931 a 1932. Povstávaly celé pluky a divize. O tom skoro nikdo nic neví. O tom se v naší knize mluví vůbec poprvé. Tragickým údobím v našich moderních dějinách byla druhá světová válka, v níž se naše společnost znovu rozdělila. Část lidí bránila vlast, ale zároveň tak bránila Stalina a komunistický režim. Kdežto část občanů bojovala proti tomuto režimu. Ovšem na straně okupantů. Na straně nacistického režimu. Tady v Praze vidíme hned 2 hřbitovy ruských vojáků. Těch, kteří bojovali za Rusko, ale zároveň za Stalina. A těch, kteří bojovali za Rusko, ale na straně Hitlerově. Bylo to samozřejmě neštěstí. Ale zároveň také projev další oné velké tragédie, která začala v roce 1917. Po válce jsme pak rovněž viděli, jak přitakávání zlu u jedněch, tak odpor vůči tomuto zlu ze strany druhých. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
A teď se již podívejme přímo do textu Dějin Ruska 20. století. Začněme tam, kde se rodilo nové znevolnění národů, jež do své tvrdé náruče shrábla říše Romanovců a její předchůdci. 

Lucie VAŠINKOVÁ, redaktorka /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"V letech 1919 až 1922 takzvaní národní komunisté, tedy ukrajinští Borodbisté a sociální demokrati, gruzínští komunisté jako Macharadze, Mdivany a další, Envir Paša a jeho panturkisté v Turkestánu, později členové muslimské komunistické strany Sultan Galijeva nepřistoupili na princip národního sebeurčení jakožto na pouhou taktickou floskuli, ale jako na skutečně fungující složku komunistického symbolu víry. A přistoupili na spolupráci s moskevskými komunisty nejen v zájmu sociálního, ale i etnického osvobození proletářů, kteří s nimi byli jedné krve." 

David SCHNEIDER, redaktor
Radvít NOVÁK, redaktor
redaktor /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"V Rusku si naopak řada bolševiků a dokonce bolševických vůdců přála vytvoření jednotného ruského bolševického státu. Ruské komunistické říše. Zato se v první řadě horlivě bral lidový komisař pro národní záležitosti Josif Stalin. Za totéž se přimlouval i M. I. Lacis. Někteří komunisté odmítali dokonce samu možnost práva na politické sebeurčení národností. Mezi nimi Karl Radek, Grigorij Piatakov, Nikolaj Bucharin, Felix Dzeržinskij. "Celé to slavné sebeurčení nestojí za fajfku tabáku." Uvažoval například Piatakov, který byl jeden čas vůdcem ukrajinské komunistické strany. Je to buď jen diplomatická hra, jíž je v některých případech třeba hrát, anebo je to ještě horší než hra. Totiž v případě, že to celé bereme vážně." 

Lucie VAŠINKOVÁ, redaktorka /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Utkaly se tu 2 nacionalismy. Imperiální a místní, jež mohly už v zárodku rozbořit milované dítko Lenina a Trockého světovou sovětskou socialistickou republiku, kvůli které vlastně bolševici uchvátili moc v Rusku. Lenin i Trockij byli jakýmkoli etnickým nacionalismem naprosto nedotčení. Ruské vlastenectví nenáviděli stejně zuřivě jako víru v boha. Židovské národní cítění v nich nebylo vůbec. Byli to podivné bezvěrecké a nadnárodní bytosti. Lotyš Lacis a Gruzínec Stalin také neměli žádné náboženské či národní cítění, ale byli to štvanci imperiálních představ. Kdežto Lenin s Trockým byli ještě velkorysejší. A hranice ruské říše pro ně byly příliš těsné. Jejich idolem byla vláda nad národy a světadíly neomezovaná žádnou hranicí." 

David SCHNEIDER, redaktor
Radvít NOVÁK, redaktor
redaktor /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Lenin se ptal, jak ochránit nerusy před útokem onoho bytostného Rusa, velkoruského šovinisty, ve skutečnosti mizery a násilníka, v podobě typického ruského byrokrata? Před tím mořem velkoruské šovinistické pakáže, před pravým ruským násilnictvím? Stalin ho na druhé straně v dopise z 22. září 1922 varoval. Procházíme takovou fází vývoje, kdy formu, zákon, ústavu nelze ignorovat. Kdy mladá generace komunistů na okrajích našeho státu odmítá hru na nezávislost chápat jako hru a úporně chápou slova o nezávislosti jako bernou minci a stejně úporně po nás žádají, abychom uvedli v život literu ústav nezávislých republik. Stalin byl pro autonomizaci neruských republik. Tedy pro jejich vstup do Ruské federace jakožto autonomních útvarů. Východiskem z této krize se pro bolševiky jako vždy stalo vychytrale prolhané řešení Leninovo. Lenin dál myslel na celosvětovou sovětskou republiku, ale zároveň trval na myšlence svazu rovnoprávných republik. "Cítíme se být rovnoprávní s ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou i dalšími a společně s nimi v duchu zásad rovnosti vstupujeme do nového svazu. Svazu sovětských republik Evropy a Asie." Psal Lenina a navrhoval, že republiky vstupující do tohoto svazu budou jakožto státy naprosto nezávislé. A proto s ním budou moci kdykoli skoncovat a odejít z něj." 

Lucie VAŠINKOVÁ, redaktorka /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Komunistická strana však musí být ve všech těchto státech jedna a musí si nad lidem podržet moc, aniž by se ohlížela na jeho vůli. Tato jednotná komunistická moc bude zajišťovat všeobjímající politickou, ekonomickou a ideologickou jednotu svazu komunistických států, které na sobě navzájem budou formálně nezávislé. Je zcela pochopitelné, že odchod z takovéhoto svazku je čistá fikce. Univerzální komunistická moc s něčím takovým nikdy nebude souhlasit a bez souhlasu této univerzální komunistické moci nesmí nikdo ve svazu nezávislých sovětských republik ani prstem pohnout." 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
O komentář k jednotlivým výňatkům z Dějin Ruska 20. století jsme požádali excelentního znalce Ruska pana Luboše Dobrovského. Tak tedy, jak by hodnotil úlohu Lenina a Stalina na porobení Ruska a poté skoro čtvrtiny světa v minulém století? 

Luboš DOBROVSKÝ, rusista, bývalý velvyslanec
--------------------
Zejména v okamžiku, kdy bylo možné říci, že druhá světová válka, která se výrazně dotkla tehdejšího Sovětského svazu, mluvme o Rusku, měla nějaké osobnosti, které to způsobily. A protože určitá část té i současné veřejnosti má pocit, zejména ta starší, která má ještě kontakt s těmi, kdo bojovali v té druhé válce, vztahuje se tedy ke Stalinovi, který byl uměle definován jako onen stratég, který to vítězství přinesl, tak se tu hledá tato osobnost, která by nabídla alespoň částečku toho, co i v dnešním Rusku schází, idea státu. Smysl existence toho státu. A vztáhnout to tedy k tomu nepochybně výraznému Josefu Visarijonovičovi, pominout, anebo omluvit jeho vážné chyby, které měly krvavé důsledky v milionech obětí a zvýraznit chybně historiograficky jeho významnou roli jako vítěze ve druhé světové válce. To je teda ten rozdíl mezi tím sporem v období perestrojky a mezi tím, co by měl znamenat Josef Visarijonovič dnes. Ruská inteligence se ovšem, a pánbůh zaplať za to, proti takové obnově pozitivního významu Josefa Visarijonoviče Stalina dost silně staví. 

/ Písnička / 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Nedávno jsme si připomněli 65. výročí konce druhé světové války. Zubovovy dějiny do značné míry opakují, co už bylo řečeno. Počáteční neúspěchy zavinil Stalin a konečné vítězství bylo do značné míry opět dílem teroru na vlastním obyvatelstvu. 

David SCHNEIDER, redaktor
Radvít NOVÁK, redaktor
redaktor /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Válka z let 1941 až 45 způsobila nejen více než polovinu úbytku obyvatelstva, k němuž došlo v sovětské epoše. Ale měla i vleklé ideově politické důsledky. Zmírnil se konflikt mezi lidem a mocí, který byl typický pro 30. léta. Obrana vlasti před vnějším nepřítelem lidi donutila přistoupit na kompromis s diktaturou a jejími nelidskými a protikřesťanskými hodnotami. Vzniklo sovětské vlastenectví, jež diktaturu na dlouhá desetiletí dále upevnilo. Zrodilo se sovětské imperiální povědomí. Pýcha na to, že málem čtvrtina světa naplňuje vůli Ruska a naprosto přehlížející fakt, že národům samotného Ruska, východní Evropy i východu přinesla násilnou imputaci komunistické diktatury. Jakoby ta diktatura vítězstvím nad fašismem sama sebe ospravedlnila. Teze, podle níž bylo toto vítězství možné jedině díky sovětskému zřízení, vyžaduje několik korektur." 

Lucie VAŠINKOVÁ, redaktorka /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Za prvé pakt Molotov - Ribentrop, který druhou světovou válku rozpoutal a který počítal se vzájemným oslabením Německa a západních demokracií, se zrodil ze Stalinovy snahy rozšířit bolševický režim do celé Evropy. Tedy kdyby nebylo tohoto režimu, je velice dobře možné, že by nebylo zapotřebí ani války, ani vítězství. Za druhé mobilizační ekonomika typická pro komunistické zřízení, se stala nezbytnou v podmínkách bídy, jež právě toto zřízení zplodilo. Bez socialistických experimentů z let 1918 až 1921 a 1929 až 1933 by země v roce 1941 byla přibližně čtyřikrát bohatší. Za třetí, přesto však válečná výroba vytvářená mobilizační ekonomikou, nakonec nestačila a pro vítězství bylo zapotřebí zahraniční pomoci v klíčových odvětvích a v obrovském rozsahu. Za čtvrté, pokud jde o krutý teror, který vítězství doprovázel, pak týž teror byl i důvodem odcizení mezi lidmi a mocí, jež vedlo k těžkým porážkám v prvním roce války. Ač je to paradoxní, jednou z nejdůležitějších příčin vítězství se stala nelidská Hitlerova politika, která národ stmelila k obraně vlasti i přesto, že jí vládla sovětská moc. A konečně za páté bychom neměli zapomínat, že nejvyššími hodnotami jsou život, svoboda a důstojnost člověka, v nichž se projevuje jeho božská podstata. Národ stát vytváří, aby tyto hodnoty upevňoval a rozvíjel, a ne kvůli tomu, aby se ten stát nesmyslně rozlézal po mapě světa. Pokud režim, který se v zemi konstituuje ničí životy, odebírá svobodu a pošlapává lidskou důstojnost, tedy hodnoty nejvyšší a všeobecně uznávané, tak k čemu je?" 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Ve výčtu sporných momentů druhé světové války zazněl i ten, že kdyby nebylo bolševického režimu v sovětském Rusku, nebylo by možná zapotřebí ani války, ani vítězství. Co tomu říká pan Luboš Dobrovský? 

Luboš DOBROVSKÝ, rusista, bývalý velvyslanec
--------------------
Položit si otázku, co by bylo, kdyby se ono co se stalo nestalo, je podle mého názoru, no, budu mírný, výrazem určitého historiografického amaterismu. 

/ Písnička / 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Pro nás traumatický rok 1968 se v těchto obšírných dějinách Ruska popisuje asi jen na 4 stranách, což je ovšem s ohledem na velkorysý záběr této publikace vlastně docela dost. 

David SCHNEIDER, redaktor
Radvít NOVÁK, redaktor
redaktor /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"O dokumentu 2000 slov se mnozí sovětští intelektuálové dověděli ze zahraničních stanic. Básník Alexandr Tvardovskij si 19. srpna 1968 do svého deníku zaznamenal: "Včera jsem poslouchal taky 2000 slov. Upřímně řečeno bych to podepsal. Jakoby se to vztahovalo k naší situaci. A napsal bych něco takového já sám? Napsal a líp. Kolik lidí u nás tohle všechno poslouchá? Jedni s mimořádným porozuměním a sympatiemi, jiní s nervózními obavami a nenávistí. Vida, čeho se jim zachtělo." 

Lucie VAŠINKOVÁ, redaktorka /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Brežněv a většina politbyra váhali. Ekonom a spisovatel Nikolaj Šmeljov, který tehdy pracoval na ÚV vzpomíná, že sovětské vedení bylo tehdy naprosto bezradné a nevědělo, co si počít. Experti dvou oddělení, kteří se zabývali styky s bratrskými stranami a zeměmi sovětského bloku, psali politbyru hlášení, v nichž zdůrazňovali, že krajní opatření, tedy vpád, nejsou nutné a přinejmenším je třeba považovat je za předčasné. Sovětští předáci se obávali, že ztratí schopnost ovládat vlastní zemi a dokonce i vlastní stranu, kde se rýsoval rozkol mezi stalinisty a antistalinisty. Události v Československu vnímali prismatem stalinistické ideologie jako vítězství antisovětských pravicově revizionistických sil nad zdravým jádrem. Zároveň ale nesměřovali k obnovení stalinské zvůle. Děsily je i možné mezinárodní důsledky vstupu vojsk do Československa. Brežněv si navíc uvědomoval svou úlohu při volbě Dubčeka československým vůdcem a chtěl mu poskytnout šanci, aby situaci uklidnil sám. Kosigin, který do Československa přímo odcestoval, také vyslovil pochyby nad smysluplností vojenského zásahu. Osvícení aparátničtí zahraničně političtí komentátoři jako Alexandr Bovin či Vadim Zagladin a někteří sovětští novináři působící v Československu sovětské vedení upozorňovali, že intervence povede k rozkolu ve světovém komunistickém hnutí, možnému vystoupení Rumunska z Varšavského paktu a ke změně poměru sil ve světě v neprospěch Sovětského svazu." 

David SCHNEIDER, redaktor
Radvít NOVÁK, redaktor
redaktor /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Kremelští předáci učinili poslední pokus Dubčeka oblomit a donutit ho k zastavení reforem. Ve dnech 29. července až 3. srpna probíhala v Čierné nad Tisou přímo v sovětském vládním vlaku dramatická jednání. Zdálo se, že bylo dosaženo kompromisu. Už 13. srpna však Brežněv během telefonického rozhovoru s Dubčekem svého přítele obvinil z podvodu, tedy z pokračující demokratizace společnosti. Podgornyj a Šelest vedli tajné rozhovory se slovanskými stalinisty o přípravách převratu. Sovětští vojáci a KGB se připravovali k ozbrojenému vpádu. Hlášení šéfa sovětské tajné policie Andropova a velvyslance v Československé socialistické republice Červoněnka pomohly Brežněva přesvědčit, že bez intervence Sovětský svaz Československo ztratí. A že Brežněv zase může ztratit svou funkci. 21. srpna sto sedmdesátitisícový kontingent sovětských vojsk a jednotek dalších 5 členských zemí Československo okupoval." 

Lucie VAŠINKOVÁ, redaktorka /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Západní země a Spojené státy na intervenci reagovaly jen slabými a krátkodobými protesty. Západoevropští komunisté se ovšem od sovětské agrese distancovali a snažili se tak uchovat iluzi o tom, že komunismus a demokracie jsou věci slučitelné. V očích národů východní Evropy se Sovětský svaz znovu předvedl coby agresor. Celým světem se převalila nová obrovská vlna antisovětských nálad, které v řadě případů měly vyloženě protiruskou povahu. Československo se ze země nejpřátelštější vůči Rusům stala jednou z nejrusofobnějších. Veřejnost v Československu okupantům a režimu, který jí byl vnucen, ještě dlouho vzdorovala. Podle údajů KGB bylo k 8. září 1968 zabito 61 sovětských vojáků, mezi nimi 11 důstojníků. Z provozu byl vyřazen 1 tank, 1 vrtulník, 1 letadlo a 43 aut a obrněných transportérů. V lednu 1969 se na protest proti sovětské agresi ve středu Prahy upálil student Jan Palacha. Značná část ruské společnosti v Sovětském svazu se k těmto událostem zachovala lhostejně a s apatií. Vzdělanecké vrstvy, které věřily v demokratizaci socialismu a doufaly v transformaci režimu, nebyly otevřeného protestu schopny. Výjimkou bylo 7 obhájců lidských práv. Konstantin Babickij, Larisa Bogorazová, Natálie Gorbaněvská, Vadim Delon, Vladimir Dremluga, Pavel Litvin a Vladimir Fainberk. Ti 25. srpna 1968 vyšli k bývalému popravišti na Rudém náměstí a roztáhli transparenty psané česky. "Ať žije svobodné a nezávislé Československo." "Hanba okupantům!" "Ruce pryč od Československa!" a "Za vaši a naši svobodu!". KGB je zatklo dřív než si kolemjdoucí stačili nápisy přečíst. Básník Jevgenij Jevtušenko zaslal do Kremlu telegram, vyjadřující jeho nesouhlas. Většina intelektuálů ale neprotestovala." 

David SCHNEIDER, redaktor
Radvít NOVÁK, redaktor
redaktor /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Četní představitelé tehdejších domácích reformních postojů nejen, že ztratili víru v marxismus a komunismus, ale prohlásili Rusko za stát otroků. Část z nich odešla do vnitřní emigrace, z politické a veřejné činnosti se stáhla a soustředila se na svou práci a soukromí. Jeden z účastníků studentského hnutí v roce 1956 Igor Dědkov si do deníku zapsal: "Český student se upálil. Včera zemřel. Naše rozhlasové stanice a noviny mlčí. Mluví o všem možném, jenom ne o Československu. Vše co píšeme, jsou nesmysly. Projevy prázdného, zbabělého komediantství. A lokajství. A prostituce." 

Lucie VAŠINKOVÁ, redaktorka /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Pro osvícené komunistické reformátory se intervence stala zdrcující ranou. Již narušená budova víry v humánní demokratickou podobu socialismu se zhroutila nadobro. Jeden z autorů této učebnice si vzpomíná, jakým hrobovým tichem a rozhodně ne radostnou debatou o této zprávě či polemikou uvítala u snídaně zprávu o vstupu vojsk ráno 22. srpna společnost vyvolených ve vládním sanatoriu Nižnaja Oreanda na Krymu. Nějakých 150 odpovědných pracovníků z nejvyšší sovětské mocenské garnitury se tiše vrtalo ve svých talířích a navzájem na sebe ani nepohlédlo. Což se týkalo i členů jejich rodin." 

David SCHNEIDER, redaktor
Radvít NOVÁK, redaktor
redaktor /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Rozdrcení Pražského jara a zjevná bezmoc západu okupaci Československa zabránit propůjčily Brežněvovi nebývalou sebejistotu. Generální tajemník své spolupracovníky poučoval. Naše akce je hrdinský statečný čin. Armáda se opravdu předvedla. Nahnali jsme strach, ale bez krveprolití. O protestech v zahraničí Brežněv jen poznamenal: "Uplyne měsíc, dva a zase nám všichni začnou naslouchat." Demonstrace hrubé síly v Československu rozvázala ruce stalinistům a vyznavačům tvrdé ruky ve společnosti. Ideologická reakce řízená Suslovem, Ťaželnikovem tisícovkami partajních propagandistů postupně udusila ohniska liberálního hnutí ve společnosti. Dokonce i ty nejpokornější reformátorské návrhy na vylepšení sovětského systému se od tohoto okamžiku ocitaly v kategorii nebezpečného snílkovství. Sovětský svaz po srpnu 1968 začal v mnoha ohledech připomínat Rusko po roce 1848, kdy despocie režimu Mikuláše I. dosáhla svého vrcholu. Pro ty v ruské společnosti, kdož už byli na cestě k osvobození od komunistické ideologie, však byl krach sociálně demokratických iluzí požehnáním. Důležitou etapou na cestě k překonání mnohaletého neduhu." 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Pomiňme teď, co tyto dnes již dávné události znamenaly pro nás a podívejme se na to, co to podle Luboše Dobrovského znamenalo pro samotné sovětské obyvatelstvo a také pro obraz sovětského státu ve světě. 

Luboš DOBROVSKÝ, rusista, bývalý velvyslanec
--------------------
Já znám spoustu představitelů ruské, ale protože jsou dostatečně staří, tak taky někdejší sovětské inteligence, kteří se na vlastní dějiny dívají velmi kriticky, jsou si dobře vědomi těch velmi tragických momentů v těch dějinách, kladou sobě, a pokud publikují, tak i svým čtenářům otázku, jaká cena byla zaplacena, dejme tomu, za vítězství ve druhé světové válce? A vrátím-li se k samé podstatě té otázky, jaká cena byla zaplacena za ten opravdu nesmyslný krutý a určitě zbytečný útok na určité reformní prvky, které se objevily v někdejším socialistickém Československu, tedy v onom roce 68. Já na to ve dvou, třech větách odpovědět neumím, chci jenom říci, že i mezi těmi, kteří se zúčastnili, nalezneme lidi, kteří rozumí našemu odporu proti této takzvané pomoci a mezi těmi najdeme taky několik těch, velmi významně a kvalifikovaně se vyjadřujících, kteří se za tu svoji účast v té agresi stydí. A kteří se snaží dodatečně alespoň vyložit krutost a nesmyslnost toho zásahu. 

/ Písnička / 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Velmi podrobně se kniha Dějiny Ruska 20. století zabývá i rozpadem Sovětského svazu. V tomto velmi skromném přehledu z již zmiňovaných 3 tisíc stran si proto dopřejme i pár pasáží z kapitoly věnované této přelomové události. 

Lucie VAŠINKOVÁ, redaktorka /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Puč ze srpna 1991 prudce urychlil definitivní rozpad Sovětského svazu. Hned po jeho krachu vyhlásila nezávislost Ukrajina, několik dní na to Bělorusko, Moldavsko, Ázerbájdžán, Uzbekistán, Kyrgízie a Turkménie. Jako poslední schválil deklaraci o nezávislosti Kazachstán. Počátkem září uznalo Rusko nezávislost pobaltských zemí. Nejvyšším zastupitelským orgánem Svazu sovětských socialistických republik se stal Nejvyšší sovět složený ze dvou navzájem nezávislých komor Sovětu republik a Sovětu svazu. Místo zrušených svazových ministerstev byla vytvořena mezirepubliková ekonomická rada, která ostatně neměla žádné reálné pravomoci. Na řešení společných problémů vnitřní i zahraniční politiky byla vytvořena státní rada Sovětského svazu skládající se z prezidenta Sovětského svazu a nejvyšších představitelů svazových republik. Jmenování do celosvazových funkcí se dělo na přímý pokyn prezidenta Ruské federace Jelcina." 

David SCHNEIDER, redaktor
Radvít NOVÁK, redaktor
redaktor /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Gorbačov podnikl poslední pokus slepit už téměř rozpadlý Sovětský svaz. Sovětský prezident využil své velké autority mezi představiteli rozhodujících světových velmocí a vyvinul velkou diplomatickou iniciativu ve snaze využít pro své pokusy o uchování sovětského státu a vlastní prezidentské moci Mezinárodní společenství. Gorbačova trval na obnově příprav smlouvy o svazu suverénních států, uchování jednotných ozbrojených sil včetně jaderných raketových vojska a podobně. 18. října představitelé 8 států podepsali v Kremlu ekonomickou dohodu, jejíž přípravě se věnoval mladý ekonom a autor programu 500 dnů Grigorij Javlinskij. Tento úspěch však byl pro prvního a jediného prezidenta Sovětského svazu poslední." 

Lucie VAŠINKOVÁ, redaktorka /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"8. prosince 1991 se Boris Jelcin, ukrajinský prezident Leonid Kravčuk a jeho běloruský kolega Stanislav Šuškevič, aniž o tom Gorbačova informovali, sešli v Bělověžském pralese, kde vyhlásili rozpuštění Sovětského svazu a vytvoření společenství nezávislých států. Mezistátní dohoda známá jako Bělověžská praví: "My, vedoucí představitelé republik Bělorusko, Ruská federace a Ukrajina s vědomím, že jednání o nové svazové smlouvě skončila ve slepé uličce a že objektivní proces odchodu republik ze Svazu sovětských socialistických republik a zrod nezávislých států se stal reálným faktem, oznamujeme vznik společenství nezávislých států, o čemž smluvní strany 8. prosince 1991 podepsaly dohodu." 

David SCHNEIDER, redaktor
Radvít NOVÁK, redaktor
redaktor /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Kategorickým odpůrcem této dohody byl jen Michail Gorbačov, ale jeho názory nerespektovala ani jediná z republik, které nové společenství vytvářely. Michail Gorbačov ve svém posledním projevu sovětského prezidenta mimo jiné řekl: "Společnost získala svobodu, osvobodila se politicky i duchovně. Realitou se staly svobodné volby, svoboda tisku, náboženské svobody, zastupitelské orgány moci i pluralitní stranický systém. Jakožto princip nejvyšší byla uznána lidská práva. Skončila studená válka. Zastavili jsme závody ve zbrojení a šílenou militarizaci země, která mrzačila naši ekonomiku, společenství, vědomí i morálku." Gorbačov, který sotva rok předtím získal Nobelovu cenu za mír odešel z úřadu prezidenta zmizelého Sovětského svazu s hlavou vysoko vztyčenou. Ať už si to přál, či ne tak zcela, osvobodil Rusko od krvavé sedmdesátileté tyranie bohoborecké a člověka nenávidící moci. To si Michail Sergejevič Gorbačov 25. prosince 1991 naprosto jasně uvědomoval." 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Luboše Dobrovského jsme se zeptali, zda byl podle jeho názoru rozpad Sovětského svazu nevyhnutelný. 

Luboš DOBROVSKÝ, rusista, bývalý velvyslanec
--------------------
Já vidím jednu věc. Přineslo to určité významné oslabení toho zbytku, tedy Ruska, které etnicky je stejně velice nehomogenní jako byl Sovětský svaz. Snad jenom o něco méně, ale stejně nehomogenní, kulturně nehomogenní, tedy etnicky nehomogenní. V ekonomických schopnostech je jednotlivých součástí. Spory, které byly násilně potlačovány, jsou potlačovány zejména na Kavkaze dodnes, velkým násilím a s velikými ztrátami na obou stranách. A nepřinesl teda ten princip toho rozdělení, nebo toho, on to nebyl úplný rozpad, ono to bylo rozhodnutí o rozchodu těch zemí, přinesl i Rusku a i ostatnímu světu spoustu otázek a spoustu nových problémů, s nimiž všichni obtížně zápasí. Je Gruzie, stále ještě z 20 procent okupovaná Gruzie, je nějak přitahována do toho ruského systému? Nebo je kamenem na krku toho takzvaného západu? O tom bychom mohli hovořit. Ale jestli byl ten rozchod, ten rozpad s plným vědomím a s plnou rozhodností tehdy rozhodujících politických činitelů nevyhnutelný nebo vyhnutelný, o tom se v Rusku vede spor. A klade se ten rozpad za vinu především Gorbačovovi, který neudržel ten systém, ačkoliv Gorbačov tenkrát opravdu nebyl tím hybatelem toho rozpadu, klade se za vinu Jelcinovi, který byl nakonec, nevím, jestli hybatelem, ale tím, kdo se rozhodl. 

/ Písnička / 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Na počátku tohoto století jsme svědky vzniku nového ruského impéria, o nějž se zasloužil zejména druhý ruský prezident Vladimir Putin. 

Lucie VAŠINKOVÁ, redaktorka /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Zvolení Vladimira Putina ruským prezidentem znamenalo reformu vztahů mezi ústředím a regiony, jejímž smyslem bylo upevnění vertikály státu a centralizace moci. Už v květnu 2000 nový prezident oznámil, že zařizuje 7 federálních okruhů a jmenuje do nich své zplnomocněné představitele. Hranice těchto okruhů se zdaleka ne vždy kryly s hranicemi přirozených, ekonomických a územních celků. Zato poměrně přesně kopírovaly členění ruského území na vojenské okruhy. Zplnomocnění představitelé prezidenta se měli stát vykonavateli jeho politiky. Jejich úkolem byla za prvé koordinace činnosti federálních struktur v regionech, včetně aktivit justičních a bezpečnostních orgánů, konsolidace právního prostoru země, součinnost při provádění prezidentovy kádrové politiky v subjektech federace. Nové struktury stanuly v čele kampaně, jejímž smyslem bylo uvést regionální zákonodárství do souladu s ruskou ústavou a s federálními zákony. V okruzích byly vytvořeny nadregionální filiálky ministerstev vnitra a spravedlnosti, prokuratury a také daňové a celní služby. 5 ze 7 zplnomocněných představitelů prezidenta v roce 2000 byli generálové." 

David SCHNEIDER, redaktor
Radvít NOVÁK, redaktor
redaktor /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Výsledkem reforem prováděných na počátku Putinova prezidentství byla obnova ústřední ovladatelnosti státu a návrat k obecně platným právním normám federalismu. Už v této době byl Kreml kritizován za vytvoření federálních okruhů jako další těžkopádné byrokratické struktury, která nemá k dispozici páky ekonomického vlivu na administraci regionu, ale především za novou vlnu administrativní centralizace, která se projevuje sníženým podílem regionů na konsolidovaném rozpočtu a za to, že regiony byly připraveny o důležité pravomoci, fondy a zdroje příjmů, jako je kupříkladu silniční fond. K významným změnám ve vztazích mezi federálním centrem a regiony došlo v roce 2004 po velkých teroristických aktech, které se odehrály v srpnu a září tohoto roku, včetně beslanské tragédie. Na návrh prezidenta Putina byly zrušeny přímé volby šéfů jednotlivých subjektů federace, jichž se dřív mohli zúčastnit všichni občané dané oblasti. Dnes prezident navrhuje kandidaturu na funkci hlavy regionu místnímu zákonodárnému shromáždění. Když toto shromáždění prezidentova kandidáta neschválí, hlava státu přijde se stejnou, či jinou kandidaturou znovu. Pokud je neúspěšný i druhý pokus, prezident má právo jmenovat úřadujícího šéfa administrativy a příslušný zákonodárný orgán rozpustit." 

Lucie VAŠINKOVÁ, redaktorka /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"Jako argument pro tuto reformu se uvádí potřeba čelit teroristické hrozbě, zajistit celistvost a bezpečnost země, což je možné jedině tehdy, když tu je vertikální soustava výkonné moci, kde platí jednotná pravidla kompetencí a podřízenosti. Tato náhrada přímé volby hlav regionů obyvatelstvem vyvolala kritické hodnocení v samotném Rusku a ostře negativní reakce v zahraničí, kdy je tato změna označována za ústup od demokratických norem a vymožeností post komunistického období. Putinská reforma přenáší veškerou odpovědnost za dění v regionech na vládu a prezidenta, což snižuje stabilitu celého politického systému. Když šéfové místních administrativ nejsou odpovědni svým voličům, zato jsou mnohem závislejší na Kremlu, tak zároveň nejsou zainteresováni na hájení specifických zájmů svých regionů v případě, že tyto zájmy nekorespondují s představami celostátního vedení." 

David SCHNEIDER, redaktor
Radvít NOVÁK, redaktor
redaktor /citace z knihy Dějiny Ruska 20. století/
--------------------
"A ještě něco. Ve jménu politické účelnosti byl zapomenut i princip střídání regionálních předáků. Mnozí z nich už dlouhověkostí ve svém úřadu překonávají rekordy z dob Brežněvovské stagnace." 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
Poslední otázka pro Luboše Dobrovského. Do jaké míry je Putinismus restaurací impéria v sovětské, či možná dokonce carské podobě? Ostatně ve své známé knize Den opličnika se právě tímhle problémem zabývá slavný ruský prozaik současnosti Vladimir Sorokin. 

Luboš DOBROVSKÝ, rusista, bývalý velvyslanec
--------------------
Já si myslím, že Vladimir Sorokin má více pravdy než ti, kteří se domnívají, že je to, co Putin reprezentuje vlastně a co se snaží obnovit, ten systém sovětský. Protože ty prvky toho carského, ty negativní prvky toho carského systému, to znamená ta, to soustředění moci do jednoho centra, to oslabování těch, a samostatnosti těch jednotlivých sloupů demokracie, o nichž se v Rusku hovoří, ale ona nefunguje, to nalézáme už v carském Rusku a v tom systému sovětském to bylo jenom trochu jinak pojmenováno. Ale ten mechanismus výkonu moci prostřednictvím takzvaných silových struktur, policie, armády, tajných služeb, příslušníků strany, jak už na to upozornil dokonce Gorbačov nedávno, strany Jedinaja Rassija, tedy Jednotné Rusko, která má některé rysy někdejší komunistické strany, je taky tou politickou stranou, která rozhoduje o všem, má ve státní Dumě, tedy v ruském parlamentu ústavní převahu, může tedy rozhodovat o čemkoliv a potlačit jakoukoliv opozici zdánlivě jakoby demokratickými způsoby, to všechno svědčí o tom, že ten systém, který je tam budován, je systém, já budu opravdu opatrný, opravdu málo demokratický. A metody jsou metody jak carské, tak sovětské, naplňování tedy té centrální moci. A řekl bych určité zahraničně politické postoje a výboje mají podobnou podobu jakou měly zahraničně politické výboje jak carského Ruska, tak tedy někdejšího Sovětského svazu. 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
A slovo úplně na závěr dnešního netradičního Studia STOP dejme ještě jednou vedoucímu autorského kolektivu knihy Dějiny Ruska 20. století Andreji Borisoviči Zubovovi. 

Andrej Borisovič ZUBOV, docent, Státní vysoká škola zahraničních vztahů v Moskvě, vedoucí autorského týmu
--------------------
Když jsme psali tuto knihu, měli jsme a nadále máme za to, že lidé tu nejsou kvůli státu, jak se domníval Aristoteles. Ale že stát vzniká kvůli lidem. Stát je jen nástrojem pro lepší život lidí. A pokud snad vytvoří takový režim, v němž lidé umírají, trpí a chudnou, je to stát bezesporu despotický a hodný odsudku. To byl hlavní mravní motiv celé naší práce. Historické knihy, které by zároveň nehodnotily, prostě neexistují. Část historiků hovoří o úspěchu státu v souvislosti s modernizací, s ekonomickým rozvojem, dalším se zamlouvá velmocenský rozmach. My jsme vycházeli z myšlenky, že úspěchem státu je štěstí, osobní zdar, bezpečnost a svoboda řadového občana. A to za předpokladu, že tím nejsou porušovány zájmy lidí za hranicemi takového státu. Myslíme si, že právě takovýto pohled na ruské dějiny pomůže našim lidem, naší mladé generaci popadnout po děsivém dvacátém století druhý dech. A nový impuls k tomu, aby žili, tvořili a zůstávali občany Ruska. Když jsme psali tuto knihu, měli jsme a nadále máme za to, že lidé tu nejsou kvůli státu, jak se domníval Aristoteles. Ale že stát vzniká kvůli lidem. Stát je jen nástrojem pro lepší život lidí. A pokud snad vytvoří takový režim, v němž lidé umírají, trpí a chudnou, je to stát bezesporu despotický a hodný odsudku. To byl hlavní mravní motiv celé naší práce. Historické knihy, které by zároveň nehodnotily, prostě neexistují. Část historiků hovoří o úspěchu státu v souvislosti s modernizací, s ekonomickým rozvojem, dalším se zamlouvá velmocenský rozmach. My jsme vycházeli z myšlenky, že úspěchem státu je štěstí, osobní zdar, bezpečnost a svoboda řadového občana. A to za předpokladu, že tím nejsou porušovány zájmy lidí za hranicemi takového státu. Myslíme si, že právě takovýto pohled na ruské dějiny pomůže našim lidem, naší mladé generaci popadnout po děsivém dvacátém století druhý dech. A nový impuls k tomu, aby žili, tvořili a zůstávali občany Ruska. Děkuji. 

/ Písnička / 

Libor DVOŘÁK, moderátor
--------------------
V dnešním Studiu STOP jsme vám společně s ruským historikem Andrejem Zubovem a českým politikem Lubošem Dobrovským představili knihu Dějiny Ruska 20 století. Ukázky z knihy i z úvah profesora Zubova četli Lucie Vašinková, David Schneider a Radvít Novák. Pořad připravil a provázel vás jím Libor Dvořák. 

Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.  


 

Autor:  Libor Dvořák

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas