19. ledna  2009  rubrika: Studio STOP

Jak se žije Rusům v Čechách

Libor Dvořák - Foto: Vilém Janouš

Libor DvořákFoto: Vilém Janouš

Česká republika je v poslední době a vlastně právem považována za nejmonoetičtější stát v celé Evropě. Zejména po rozdělení Československa tu vznikla desetimilionová komunita, v níž drtivou většinu tvoří právě Češi.

I náš svět se však po roce 1989 otevřel a tradičně poněkud xenofobní Češi si musí zvykat na to, že součástí naší pospolitosti jsou Vietnamci, Ukrajinci, Bělorusové, Mongolové, Číňani, nu a v neposlední řadě i Rusové. Historicky se náš vztah právě k tomuto národu pohyboval od panslávského nadšení s předminulého století k pochybám, či nenávisti po Říjnové revoluci, k nové euforii po roce 1945 až po tvrdé vystřízlivění o třiadvacet let později. Je to tedy vztah velmi dlouhý a zároveň, jak vidíme, velmi komplikovaný. Což je nejednou problém i pro ty naše ruské spoluobčany, kteří tu žijí dnes a kteří mají mezi všemi zahraničními komunitami díky všemu řečenému postavení tak trochu výjimečné. Mými hosty jsou pan Alexej Kelin, dobrý večer. 

Alexej KELIN, organizace Ruská tradice -------------------- Dobrý večer. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Paní Karina Vartanjanová, i vám dobrý večer, Karino. 

Karina VARTANJANOVÁ, studentka filologie UK -------------------- Dobrý večer. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- A ještě přijde paní Natálie Subljanková. Kdo jsou, co jsou zač, se dozvíte posléze. Otázka základní, a protože dáme přednost dámě, zeptám se nejdřív Kariny. Jak jste do téhle země přišla? 

Karina VARTANJANOVÁ, studentka filologie UK -------------------- Já jsem přijela v roce 96, poté, co v Rusku se mi nepodařilo nastoupit na vysokou školu a zůstala vlastně jsem jenom tam s mamkou. Moji sourozenci už odjeli předtím, starší sestra do Indie, starší bratr do Německa, takže maminka usoudila, že asi pro mě bude taky jaksi přínosné se toho trochu pocestovat. Nejdříve jsem bydlela ve Spojených státech amerických a poté po krátké návštěvě Ruska jsem se rozhodla, že už po získaných zkušenostech se to asi nebude moc dobře dařit, jako nelíbilo se mi to, jak v devadesátých letech Rusko, jaký bylo prostě a jaký mělo možnosti pro mladé a pro studium a tak. Tak jsem odjela cestovat nejdřív za bráchou, pak jsme se usadili v Čechách. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Jak jste přišli na ty Čechy? 

Karina VARTANJANOVÁ, studentka filologie UK -------------------- No, kupodivu, to je takový možná, že tím odradím nejdřív posluchače, ale poté, co bratrovi vykázali Němci vízum, tak jsme to pokusili tam, kde ten, kde ty Rusové v té době vízum nepotřebovali, což byla zrovna Česká republika. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Víza pro Rusy v Čechách je zvláštní kapitola, k tomu se dostaneme. Nataša Subljanková tu ještě není, ale je tady Alexej Kelin, a to je představitel trochu jiné kategorie Rusů u nás než je Karina nebo Nataša. Takže, Alexeji, vy jste potomek rodiny, která sem přišla po Velké říjnové revoluci. Jak na to přišli podle vašeho soudu vaši předci, že by se usadili právě v Československé republice tehdy? 

Alexej KELIN, organizace Ruská tradice -------------------- Ono je to trošku složitější. V podstatě sem nepřišla rodina, ale moji rodiče sem přišli každý zvlášť. Moje matka je z české rodiny, která vlastně byla pozvána do Ruska v té době na konci devatenáctého století emigrovalo daleko víc Čechů do Ruska než naopak. Můj děd tam fungoval jako ředitel kyjevské konzervatoře, jeho synové byli v legiích českých, no, a poté, co se v Rusku udál ten bolševický puč, tak tam prostě jako inteligenti měli problém vůbec přežít. No, a tak ti bratři, kteří se s legiemi dostali sem, matčini bratři, zařídili, že moje matka a její rodiče se mohli dostat do České republiky. No, a můj otec, ten se sem dostal díky takzvané Masarykově akci, kterou de facto vlastně měl na svědomí doktor Karel Kramář. To byla akce pomoci ruským studentům, kteří nemohli dokončit vysokoškolská studia proto, že se účastnili vlastně první světové války a občanské války a svým způsobem tím napomohli rozbití Rakousko-Uherska. No, a krom toho politika doktora Kramáře a vůbec tehdy českých, české politické špičky byla taková, že věřili, že ten komunistický experiment nemůže mít dlouhého trvání a že nové demokratické Rusko bude potřebovat lidi s kvalitním vysokoškolským vzděláním. A pokud ti mladí získají to vysokoškolské vzdělání zde, tak určitě nebudou chtít zpřetrhat vazby s Českou republikou, nebo Československou republikou a že to bude hospodářsky zajímavá spolupráce oboustranně. Takže takhle došlo k tomu, že ti moji předci se tady seznámili. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Ona ta situace pro tu porevoluční emigraci tady byla velmi příznivá. Jak si ta vaše rodina tady vedla a jak ústrojně se začleňovala do té prvorepublikové společnosti československé? 

Alexej KELIN, organizace Ruská tradice -------------------- Ono to, jako všechno, z dálky vypadá už dneska jako jednoduché a pozitivní. Bylo to samozřejmě daleko komplexnější. Oboustranné nadšení bylo na začátku, kdy Češi byli nadšeni z té ruské šlechty, nebo intelektuální elity, která se tady objevila, měla trošku jiný systém hodnot, jiné chování, byli velkorysí na první pohled a tak dále. No, a Rusové byli nadšeni z těch Čechů, jak jsou praktičtí, jak mají všechno organizačně perfektně zmáknuté a tak dále. Pochopitelně ale na vysokých školách byla spíš levicová atmosféra, a tak se tam ti studenti setkávali s takovými výrazy někdy až odporu, kdy se jim říkalo, vy jste ti kati, kteří se snažili zabít tu, udusit tu začínající ruskou revoluci a tak dále. Dokonce je častovali takovými vtipnými bonmoty, jako ryba a host třetí den smrdí, protože většina z těch študáků se živila slanečky, neboť to bylo nejlevnější a současně dostatečný přínos pro výživu mozku. Takže to nadšení se jaksi časem měnilo v negativní vztah, jako každé kyvadlo, které vždycky překývne. Rusům Češi připadali být příliš pragmatičtí, až příliš tedy. A Čechům zase ti noví Rusové, kteří se tady tehdy objevili, připadali být příliš rozmáchlí a příliš nepraktičtí. Pochopitelně za pár měsíců, nebo možná let vzájemného soužití, začali respektovat tu svoji odlišnost. A myslím, že ti lidé, kteří se, nebo tam, kde se ty kultury stýkaly a prolínaly, jako třeba v naší rodině, tak tam spíš došlo k vzájemnému obohacení obou stran. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Zatímco jsme si povídali s Karinou Vartanjanovou a Alexejem Kelinem, dorazila i známá ruská novinářka, působící v České republice, Nataša Subljanková. Vítám tě u nás. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- Dobrý den. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Začali jsme to zahřívací kolo tím, jak sem kdo přišel, jak sem se dostal. Jak to bylo v tvém případě? 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- No, v mém případě to nebylo tak úplně jednoduchý, protože my jsme dostali tady politický azyl. Já jsem přijela z Běloruska, sice jsem tady počítána za ruskou novinářku, ale jsem původem z Běloruska. A my jsme přijeli v roce 1999. Přijela jsem sama s, s miminkem vlastně, s nejmladším synem, bylo mu jenom dva měsíce. Takže jsme rovnou šli do tábora a začátkem roku 2000 jsme dostali tady politický azyl. A pak v roce 2000 se ta rodina dávala dohromady. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Ty jsi říkala do tábora, to zní trochu hrozně, i když víme, že ty tábory tady jsou. Který to byl a jak se vám tam vedlo? 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- No, a podívejte se, Libore, hodně jsem slyšela, že je to hrozný. Ale z mého hlediska to tak hrozný nebylo. Na druhou stranu prostě pro někoho je hrneček napůl prázdný, pro někoho je napůl plný, takže já jsem naopak, já jsem si užívala života. Řekla jsem si, že mám takové období v životě, které prostě mám zvládnout a co můžu udělat, tak teda můžu dělat všechno, na co běžně nemám čas. Sice, já jsem pletla, četla jsem si hodně knížek, hodně detektivek, užívala jsem si s miminkem na, protože na první dvě děti jsem moc času neměla, takže pro mě to byla takový docela úplně nový zážitek v životě. A navíc jsem, učila jsem češtinu, chodila jsem na kurzy, takže to bylo takový naprosto neopakovatelný zážitek. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- My jsme prozradili, přestože Nataša Subljanková měla trošku zpoždění, co tady dělá ona. Ale možná, že by tedy stálo za to, abychom představili jako profesionály ve svém oboru i další dva hosty. Takže co tady v současné době dělá Karina Vartanjanová? 

Karina VARTANJANOVÁ, studentka filologie UK -------------------- Já jsem profesionální studentka, takže studuju teďka navazující magisterský studium na Univerzitě Karlově a v oboru filologie a je to čeština pro cizince, což je poněkud zvláštní obor, ale je to jinak součást těch studijních programů naprosto normální filologický program. No, a ... 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Vy jste říkala, Karino, když jsme se spolu seznámili, a šlo o to, že ve své diplomní práci jste pitvala shodou okolností velmi trefně jeden můj překlad, že ta čeština pro cizince je obor trochu specifický. V čem? 

Karina VARTANJANOVÁ, studentka filologie UK -------------------- No, je určen těm cizincům, kteří chtějí se naučit češtinu tak, aby ji mohli jako například vyučovat na profesionální úrovni. To jsou bohemisti, ty lidi, co ten obor ukončí, jsou bohemisti. Ale předpokládá se, že budou převážně působit ve svý třeba domovině učit češtinu na bohemistice, nebo na odpovídajících pracovištích. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Dobře. Tvrdá otázka. Chystáte se na to? 

Karina VARTANJANOVÁ, studentka filologie UK -------------------- Já se asi na to nechystám. Mým záměrem bylo se tu češtinu naučit lépe především proto, že je to nedílná součást tý, jakoby toho integračního procesu. Já si myslím, že žádný cizinec v Čechách se nebude cítit pohodově, pokud nezvládne alespoň lehce nadprůměrně ten český jazyk. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- To může potvrdit Alexej Kelin, který tady žije už, tuším, ve třetí, nebo dokonce čtvrté ... 

Alexej KELIN, organizace Ruská tradice -------------------- Ve druhé generaci. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Ve druhé generaci, dobře, jak se to vezme. A Alexeji, prozraďte taky na sebe, čím se tady zabýváte vy? Tedy, co jste dělal jako profesi, ale co máte dnes, jako Rus žijící v Čechách v té druhé nebo třetí generaci, jako poslání? 

Alexej KELIN, organizace Ruská tradice -------------------- O poslání asi je těžko mluvit, to by bylo trošku nadnesené. Nicméně ve své profesní kariéře jsem z ryze politických důvodů dělal tři naprosto odlišné profese. První byla, byly telekomunikace, radiokomunikace. Po osmašedesátém roce tedy to bylo pro mě naprosto tabu, takže jsem musel vystudovat na požárního technika. No, a po dalším sametovém převratu se ze mě stal personální ředitel v oněch radiokomunikacích. Čili opět školička a opět doplňování těch teoretických znalostí z humanitárních oborů. No, a teď jsem naštěstí spokojeným důchodcem, takže se mohu věnovat nejrůznějším amatérským činnostem. V domnění, že tedy na to bude dost času, pochopitelně není tomu tak. Každý důchodce ví, že v důchodu je méně času než v zaměstnání. No, a založili jsme tady organizaci Ruská tradice s panem Igorem Zolotarevem a dalšími přáteli. Ukázalo se, že už dozrál ten čas, abychom mohli navázat na tradici našich předků, kteří si tady udělali poměrně dobré renomé. A chtěli bychom, aby podobnou pověst tady měli ti nově přistěhovalí. Vydáváme časopis Ruské slovo a celou řadu publikací v knihovničce Ruské tradice. Knihy zejména tedy emigrantských autorů. No, a v poslední době se nám podařilo to, v což jsme ani nedoufali, podařilo se nám založit určité debatní, anebo pracovní fórum, Koordinační radu ruských krajanů, kde v současné době se sdružilo dvacet emigrantských organizací a hromadných sdělovacích prostředků. Mě potkala ta čest a současně velké závaží stát se předsedou této organizace. Takže koordinujeme činnost jednotlivých organizací, máme tady spoustu zajímavých lidí, co je velmi dobré, že tady je mnoho tvůrčích osobností ruskojazyčných, takže je tu spousta malířů, velmi dobrých zpěváků, herců, hudebníků. Můžeme se tedy vůči české společnosti a i uvnitř naší vlastní komunity velice dobře kulturně vydovádět. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Zatím se naše povídání odehrává ve velmi idylickém tónu. Ale my všichni tady víme, že to tak idylické zase zdaleka není. Alexej je tady samozřejmě plně socializován díky tomu, že ta rodina tady žije desítky let. To je něco trošku jiného. Ale, dámy, otázka na vás. Co je pro vás a, dejme tomu, vaše vrstevníky, kteří sem přišli v podobné době jako vy, v téhleté zemi největší problém? Jaké zkušenosti a potíže máte například s českou cizineckou policií? Nataša Subljanková je žena rázná, dám slovo nejdřív jí. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- Děkuji, Libore. No, budu naprosto rázná. Já takový zásadní potíže vůbec nevidím. V tom smyslu, že to nejsou potíže, které by byly vyloženě český, české potíže. Už jednou jsme se mluvili, jsme se bavili o tom, že třeba před dvěma týdny na Ruzyňským letišti zemřel Rus po celní prohlídce a jeho syn, který byl přítomen té celní prohlídce a smrti svého tatínka říkal, že to bylo dáno tím, jak se ta, ta dáma, která tou celní prohlídkou prováděla, jak se zachovala. Že byla arogantní a tak. Nicméně, když jsem se pak o tom bavila s Rusama, žijícími tady, nikdo neříkal, ta česká celní služba, ale říkali, no, tak ježíšmarjá, ty celníci všude jsou naprosto stejný a všude se chovají úplně stejně. Já bych řekla, že největší problém je ten, že pokud třeba, pokud se v Rusku nebo v Bělorusku, se vůči mně nějaký úředník zachová beztaktně nebo arogantně, tak já prostě řeknu, já budu vědět, co mám mu odpovědět. Sprostě nebo nesprostě, nebo prostě budu vědět, co mám mu říct. V této zemi lidi, které přijíždí sem, tak nějakou dobu, než se tady úplně integrujou, nevědí, co mají odpovědět, pokud se ten úředník chová nějak nezdvořile nebo ještě nějakým takovým způsobem. Takže vzniká takový pocit, že ty jsi naprosto bezbranný. Ale čím dál tady žiješ a dostáváš k takový situaci, že ty jsi naprosto úplně integrovaný natolik, nakolik je to možný, na kolik je možná ta integrace, pokud můžeš citovat Haška, pokud můžeš citovat nějaké pohádky, nebo ještě něco a pokud můžeš mu odpovědět tomu úředníkovi tak, jak by odpověděl Čech, tak ty žiješ teda naprosto normálním životem, kde potkáváš problémy s úředníky, které potkává každý Čech. Kde potkáváš naprosto nezdvořilé prodavačky, které potkává taky každý Čech, který tady žije, že jo. A, a to jsou takový problémy, které a já bych jako ... 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Nebo Rus v Rusku, no. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- Rus v Rusku, rozhodně. Rozhodně, to jsou takový problémy, které jsou naprosto obyčejný. Ale pokud ty jsi v cizí zemi, tak prostě takový věci zažíváš velice, velice ostře. Protože, protože to je takový, že hnedka začínáš chápat, že máš přízvuk. Že ty jsi cizí. To je takový ten strašný pocit bezbrannosti, kterej zažíváš pokaždé, když si řekneš, no, ježíšmarjá, kdyby to bylo v Rusku. A pak prostě, když si sedneš, zamyslíš se a řekneš, no, tak ježíšmarjá, to by stejně bylo tak. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Karina Vartanjanová. Jaké má zkušenosti v tomto ohledu? 

Karina VARTANJANOVÁ, studentka filologie UK -------------------- Já bych si dovolila tak víceméně souhlasit s Natašou, protože, obzvlášť s tím tvrzením, že celníci, nebo podobný problémy, jako jsou úřady, jsou všude stejný. A to může taky konstatovat ze svých zkušeností třeba ve Spojených státech, nebo v Indii, nebo kdekoliv jinde, kde jsem byla. Tak, a v Rusku obzvlášť se úřady v ničem k lepšímu ne, neliší od českých. Ale co se týče vztahů třeba cizinců, žijících tady, tak mně občas přijde, že obzvlášť ty Rusové, dejme tomu, nebo sovětští lidi, co tady prožili nějakou delší dobu, tak už začínají postupně zapomínat na určitý obtíže, který v Rusku jsou přece mnohem více znatelný, třeba i v tý komunikaci s oficiálními úřady, nebo při řešení nějakých běžných lidských problémů v životě, tak, tak se mi zdá, že jak na to trochu zapomínají, tak kritikují třeba, nebo kritizují ty úřady třeba tady. Právě zapomínají si pak sednout a zamyslet se, že vlastně v jejich vlasti to bylo a asi je pořád ještě možná horší. A že ta vychovanost třeba na úřadě, tak co se mě týká, tak můžu určitě konstatovat, že tady se mění k lepšímu a málokdy se mi stane, že by si na mě někdo i z oficiálních důvodů obracel nějak jaksi hrubě nebo nezdvořile. Což bohužel v Rusku se mi stávalo i teď nedávno, co jsem tam byla. Já si myslím, že ta výchova, ta ochota jakoby se změnit z nějaký řídící instanci v službu občanů, je tady mnohem více uplatněna než v Rusku. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Ano, Natašo, prosím. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- Já bych, já bych teda ještě zdůraznila jednu věc. Mimochodem, jak o tom mluvil Dmitrij Medveděv, že zmiňoval o tom, že ta právní nevzdělanost je obrovským problémem. To znamená, že pro Rusy žijící tady, byl pro Rusy, pro Bělorusy, pro všechny lidi z bývalého Sovětského svazu, ta právní nevzdělanost je obrovským problémem v tom smyslu, že lidi prostě nevidí a nemohou pochopit a nemohou to jako dát do života myšlenku, že oni mají svá právě. Svá práva jako spotřebitelé, svá práva jako daňoví poplatníci, svá práva jako lidi žijící tady. To znamená, že pokud třeba já přijdu do obchodu a koupím si špatnou ledničku, tak já, jako normální spotřebitel, mám právo vyměnit tu ledničku, ať jsem Rusem, nebo Bělorusem, nebo Čechem, prostě kýmkoliv. A v tomto smyslu často se setkáváme s tím, že lidi žijící tady prostě to nevědějí, nechápou a nemohou se přizpůsobit k tomu a vžít se do té myšlenky, že máme rovná a stejná práva jak Češi žijící tady. A to je obrovský handicap. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Jak to vidí Alexej Kelin, který má daleko větší zkušenost tady s touhletou zemí než obě dámy? 

Alexej KELIN, organizace Ruská tradice -------------------- Já to vidím možná trošičku z jiného úhlu, pochopitelně. Pracoval jsem čtyři roky v radě vlády pro národnostní menšiny, a tak zejména ta problematika toho ponižování čekatelů na cizinecký policii mně velice jaksi vadila. Vadilo mi to, že sem přijdou lidi z totalitního režimu do, pro ně demokratického státu, a najednou vidí, že ta demokracie je fuj tajbl ještě horší nebo stejný od jakého se snažili utéct. Probíral jsem to na nejvyšší úrovni s panem policejním prezidentem a tak dále, přinesl jsem mu dokonce ceník, který byl zveřejněn v Emigrantských novinách, za kolik se likviduje vyhoštění. Dvacet pět tisíc amerických dolarů, váš problém vyřešíme kulantně a rychle a tak dále. Bylo mi řečeno, ne, to ne, to je atypický jev, to se může stát jenom ve výjimečném případě a tak dále. Pak jsem pochopil, že ten problém není problémem mezi, nebo není to otázka xenofobie. Český národ rozhodně není xenofobní, ne více než jakýkoliv jiný. Spíš je to tak, že tady chybí zkušenost ze soužití odlišných kultur. Tím právě rozdělením republiky už tady odpadli i ty, i většina těch Slováků, Maďarů, před tím Němci, židé a tak dále. Takže Češi byli sami mezi sebou a najednou koukají udiveně na něco zcela nového, co jim připadá nezvyklé a trošku se toho bojí, aniž by racionálně věděli proč. Obecně si myslím, že je to spíš otázka každého posttotalitního systému, posttotalitní společnosti. Protože demokracie, jak mi vždycky říkal táta, se nedá zavést žádným dekretem. To je produkt vývoje, desítky let vývoje společnosti. Pokud lidé nepochopí, že stát tady je pro ně, aby jim sloužil a ne oni aby sloužili státu, je to úplně jednoduchá myšlenka, ale prostě lidé v totalitních režimech ji nechápou. Vůbec si ji nepřipouští. Takže stačilo se rozjet třeba do ciziny a tam člověk viděl, že ta policie ve Francii, v Anglii a tak dále, opravdu slouží a chrání. U nás to zatím má jenom napsáno na autech. A tady vám dávají pořád najevo, že oni jsou nad vámi jakousi mocností a pánem a strašákem, který může všechno a vy se musíte uctivě klanět. Je to otázka vývoje, nedá se ta demokracie nařídit žádným dekretem. Respektive dá, ale je to asi jako poroučet větru, dešti. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- To jest, myslíte, Alexeji, že je to v podstatě tak, že, dejme tomu, nejenom Rusové, ale cizinci žijící tady, pokud jde o ty státní instituce, včetně represivních nebo, dejme tomu, nevím, jak to lépe pojmenovat, mám také ten starší slovník, že jsou na tom vlastně ty Češi podobně jako, jako cizinci, kteří tady trvale žijí? 

Alexej KELIN, organizace Ruská tradice -------------------- Obdobně. Určitě. Určitě a navíc pokládám to za velice nemoudré a krátkozraké, protože oficiálně pokud jsem mluvil tedy s těmi špičkami od ministerstva vnitra mi bylo řečeno, že všechna ta omezující opatření jsou proto, abychom omezili příliv kriminálních elementů, aby se sem neprosakovala tak v té míře mafie a abychom sem dostali naopak ty slušné lidi. Výsledek je naprosto opačný. Mafiáni naprosto bez problémů všechny ty papíry vyřizují, aniž by tam stáli fronty a univerzitní profesoři prostě tam někde nocují na dehtovaném papíře dvě noci na špinavém chodníku. Což je samozřejmě odrazuje. Já si myslím, že každý stát by si měl uvědomit, že největší hodnotou jsou opravdu lidé, lidské zdroje, kvalifikovaní lidé. A měli bysme si je snažit přilákat, nikoliv odrazovat. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Posloucháte Studio STOP, které dnes věnujeme životu našich ruských spoluobčanů, kteří se sem v různých dobách přistěhovali. Já jsem nedávno na jedné debatě, při níž byli přítomni jak Nataša Subljanková, tak Alexej Kelin, pochopil jednu důležitou věc, že pro tu ruskou komunitu je možná velice zajímavý jeden takový zvyk. Já jsem při té debatě citoval známého slavného, bohužel již zemřelého, spisovatele Sergeje Doblatova, který ve své Próze cizince popisoval ruské gheto, v tomto případě na, tuším, sto šesté nebo sto osmé uličce v New Yorku nedaleko Meadows Parku a tak dále a tak podobně. Kdo chce, ať si to přečte. Ve světové literatuře někdy v pětadevadesátém roce. Ale je to vlastně docela zajímavá věc, protože my Češi jsme zvyklí, když přijdeme, nemám zaplať pán Bůh tuhletu zkušenost za sebou, kamkoli do světa, máme tendenci spíše se co nejrychleji asimilovat, co nejrychleji se zbavit těch svých národních kořenů, naučit se co nejlépe jazyku, splynout s tím nových prostředím. Mám pocit, mé zkušenosti zase nejsou tak rozsáhlé, ale znám řadu Rusů, kteří tady žijí dlouhá léta, nepočínají si jako nikdo z mých tří dnešních hostů, tedy zůstávají jaksi mimo tuto společnost a žijí v jakýchsi ghetech. Pana Kelina se to přirozeně netýká, dvou zde přítomných dam také ne. Ale co o tomhle tom problému soudíte, protože já z toho mám pocit, že je to problém víceméně historický? Nataša Subljanková. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- No, já jsem měla takové štěstí, nebo neštěstí, že jsem se s takovýma lidma tady nesetkávala. Převážná většina mých známých rusky mluvících jsou lidi vzdělaní, které se snaží ovládnout češtinu na jednu stranu, ale na druhou stranu se nechtějí vzdát svých národnostních zvyků, svých tradic. No, a hlavně že nám, v naší rodině se nám zdá, že to není moudré. Tím, že naše děti jsou bilingvii, že oni vyrůstají v tom, že výborně znají češtinu, že čeština jim jde dokonce líp než ruština, protože chodí do normální český školy, tak my se jim snaží dát tu ruštinu, dávat ty národní zvyky, protože oni, pro ně to znamená, že á priori půjdou do života a budou vědět už dva jazyky. Dva jazyky, se kterými pak na to přijde angličtina ze školy a němčina a pak ještě nějaký ještě jeden jazyk, třeba můj starší syn začal studovat čínštinu. A, a mimochodem, jeho učitelkou je jedna dáma, tatínek, který byl legionář a maminka Ruska, oni seznámili v domě, oni se seznámili v domě inženýra Ipatěva, kde byl pak rozstřílena rodina ruského cara. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Jekatěriny. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- Ano. A pak žili v Charbině, tak od té doby ona dobře zná čínštinu, takže ona je jeho učitelkou. A to je převážná většina lidí, se kterými spolupracujeme. Jsou normálně integrovaní. Ale nicméně, mně se zdá, je to stejný, jako třeba lidi v New Yorku, jak o tom psal Doblatov. A lidi, který přijdou sem a nechtějí uznat realitu, která je vedle něj. Já bych řekla, že spíš je to takový psychický problém, že člověk prostě nechce uznat, že, řekněme, mimochodem jsem se s takovýma lidma setkávala v táboře, že já kdysi v minulém bývalém životě on byl třeba profesor na vysoké škole. Pak přijde sem a ten ošklivý, ohromující pád po, po těch sociálních schodech, od profesora, od váženého člověka, od člověka, kterýmu prostě stačil jeden telefonát a on už měl cokoliv, a pak on je naprosto uprchlík, nebo on je člověk, který nemá stálé sociální zajištění, nemůže nikam zavolat. Tak on se prostě chce naprosto, jeho cesta je abstrakce od reality a, já bych řekla, že je to útěk, že je to takový, že on prchá do, do nějakého svého světa do minulosti a nechce uznávat tu realitu. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Karina Vartanjanová. 

Karina VARTANJANOVÁ, studentka filologie UK -------------------- Nevím. Já mám takovou zkušenost, že i třeba mladší lidi, který by mohli být více otevření tomu prostředí, ve kterém žijí, jako jsme tady v Čechách, Čechům, tak se tomu nějak občas vyhýbají. Anebo spíš takhle. Že ten problém je asi na obou stranách. Totiž Češi taky nejsou až tak otevření lidé, kteří by se vrhali jako na každého cizince s tím, že jako, jé, odkud, samozřejmě, že se zeptají třeba odkud jste a co tady děláte a tak dále. Ale pak už se zas tak moc nezajímají. A Rusové zase taky nejsou takoví, že by se s radostí vrhali do úplně nových, nebo spolků, nebo nějakých už ustálených, do nějaký ustálený společnosti. Protože za prvé je tam právě ten trochu psychický problém, možná u někoho je to problém spíš trochu komplexu toho, že neumí jazyk, neumí, nebo nezná ten svět. Třeba jednoduše spousta lidí sem přijelo až po devadesátých letech, kdy i pro ty, kteří byli aspoň trochu zcestovalí, ten rozdíl mezi bývalým Sovětským svazem a nějakou jakoukoli západní zemí byl obrovský a naprosto šokantní. Takže se nedivím, že ty lidi, co sem přijeli právě v těch devadesátých, to vnímali jako jakousi ucelenou expanzi svýho typu. Protože přece jenom ta vlna emigrací, která nastala v devadesátých, byla dostatečně ucelená na to, aby vytvořila právě podobný gheta jako, o kterých píše Sergej Doblatov. Co se týče lidí, co přišli později a do týhletý vlny už nespadli, tak zůstali jakoby na okraji a možná se snaží právě, jak jste říkala, Natašo, jak jste poznala někoho, kdo se snaží, se cítí tak, že spadnul z nějaký výše sociální do nějakýho omezenýho prostředí, tak ty se asi... A potom je ještě tady problém těch lidí, co přišli už jako dospělí, tak ne každému se podaří naučit ten jazyk, to znám i podle sebe, ačkoliv jsem přišla poměrně mladá, a to je taky velká bariéra, protože si myslím, že Češi jsou jazykový národ především. Jako že ... 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Jak to myslíte, Karino? 

Karina VARTANJANOVÁ, studentka filologie UK -------------------- No, myslím to tak, jako že trošku možná nepovedený vtip, ale jako je politický národ, nebo tak, tak je jazykový národ, který se na určitým jazyku hodně zakládá a já si opravdu myslím, že jak Natalija tady zmínila, že pokud jste schopni odpovědět podobným způsobem, třeba při nějakým problému nahoře, podobným způsobem, jakým by zareagoval Čech a máte podobný vnímání světa, tak, tak, tak je to jednodušší, než kdybyste se snažil chovat třeba velkorusky nebo jako prostě jinak. Nebo vietnamsky třeba, já nevím. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Jak to vidí z výšin svých zkušeností, svého věku a zkušenosti celé rodiny s touto zemí Alexej Kelin? 

Alexej KELIN, organizace Ruská tradice -------------------- No, nejenom Doblatov, ale Remarque popisuje ve Vítězném oblouku a dalších prózách tu odlišnost té ruské komunity. Ona skutečně je to odlišnost mentality. Byť tedy zdánlivě oba národy slovanské, tak každý s úplně jinou historií. Je to především velký a malý národ. Češi málem přišli o svoji češtinu, svoji českost. Proto si tak váží svého jazyka a proto jsou tak citliví na, jaksi nešetrné zacházení vůči němu. Vidíte to i v tom, že třeba ruština naprosto bez uzardění přijímá cizí termíny a nemá s tím sebemenší problém. Je v tom taková ta, prostě ta jistota, my jsme tak velký, že všichni, všechny utlučeme čepicema a tak dále. Pak je to určitá byzantská tradice, která česká strana pojem byzanc vnímá jako jakýsi konzervatismus a je to negativní hodnocení. Rusové to naopak vidí jako velice hlubokou duchovní tradici, na kterou jsou hrdí. Z toho plyne i třeba nepochopení, zdejšího světského pohledu ateistického, bych řekl spíš, pohledu na spoustu životních problémů. A na ten ruský pohled na svět. Tady je pro Rusy, stejně jako v Rusku, pravoslavná církev absolutní autoritou. My, když jsme zakládali tady tu naši Ruskou tradici a hledali jsme něco, jak sjednotit ty roztříštěné, tu celou tu roztříštěnou komunitu, sociálně velmi odlišnou a která sem přišla s nejrůznějšími motivy, tak jsme začínali hledáním společného jazyka přes kulturu, jo, přes vážnou hudbu, literaturu a tak dále. Zjistili jsme, že to oslovuje zhruba třetinu lidí, protože byť těch intelektuálů je tady většina, těch v ruské komunitě je tady čtyřicet procent vysokoškoláků a tak dále, tak i ti, kteří to berou za svoji podstatnou životní hodnotu, tak nemají zatím čas se té kultuře věnovat, protože mají existenční problémy. Mají prostě snahu vůbec přežít a vybudovat si nějakou novou existenci. Po dlouhém hledání jsme nakonec ale zjistili, že ta, to pravoslaví dokáže spojit všechny, i nerusy, ale prostě lidi, kteří pocházejí z tohoto východního prostoru, pro ně je to autorita. A takovou anekdotickou historkou to mohu doložit. Tady jsme dlouho hledali a zápasili s tím, jak zabránit tomu okrádání třeba těch Ukrajinců, které sdírá kdekdo, od podnikatelů přes zprostředkovatele. A nakonec potom přijdou vyděrači na autobusové nádraží Florenc a tam je ještě stáhnou o padesát procent nebo o kolik prostě těch valut, které nesou domů pro rodinu. Policie se tomu strašně smála a měla z toho přímo vepřovou radost, říká, no, tak jen ať se ty Rusáci mezi sebou umlátí, my z toho máme jenom velké potěšení. Až někdo dostal geniální nápad, prostě s tou skupinou těch sedřených chudáků, kteří vezli domů peníze, tam přišel kněz, oděný v té jaksi církevní říze. Zvedl proti těmhle vyděračům kříž, oni nechali pistole v těch opascích a začali se, málem, že si před něj klekli a říkali, otče, odpusťte naše hříchy, zbloudili jsme, už to víckrát neuděláme. On jim pohrozil peklem a skutečně to zafungovalo. Pro Čecha je to nepochopitelný. To zní jako anekdota. Tam to působí. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- S Natálií Subljankovou, Karinou Vartanjanovou a Alexejem Kelinem si dnes ve Studiu STOP povídáme o tom, jak se žije Rusům a vůbec lidem z těch národů bývalého Sovětského svazu v současné České republice. Já už jsem se v tom úvodu pokusil velice stručně a jenom tezovitě naznačit, v čem jsou možná ty historické problémy a pro mě, jako šedesátiletého člověka, je samozřejmě velice významným mezníkem rok 68, který mezi těmi dvěma národy nastolil přinejmenším pro tu moji generaci, a možná ještě tu generaci po mně, jaksi problém, který nelze překlenout jenom tak, že si řekneme, co jsme si, to jsme si, teď jsme dva svobodné národy, tak to, i když jak se to vezme, tak co bychom se takovými věcmi zabývali? Jaké máte zkušenosti s tímhletím historickým břemenem ve vztahu těch dvou národů? Začneme možná u novinářky Nataši Subljankové. Zkus to. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- No, moje první zkušenost byla taková, že já tu byla asi půl roku, jak jsem přijela večer, mluvila jsem strašně špatně, a jela jsem autobusem. A naproti mně seděl takový pán, kolem sedmdesátky, s paní. A on se na mě takhle podíval a říkal, máte krásný náramek. A já jsem říkala, je z Indie. A on říkal, vy jste Slovenka? Já říkám, ne, já jsem Běloruska. A pak jsem slyšela všechno ohledně roku 68. Byla jsem strašně zaskočená, protože ta obrovská vlna nenávisti, kterou jsem nejenom že slyšela, viděla, ale hlavně cítila, prostě ve vzduchu, to bylo pro mě naprosto obrovské překvapení. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- A tys jí nepředpokládala, Natašo? 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- Ne, ne. Já jsem to vůbec nepředpokládala. Pak jsem se, jsem se do toho položila a začala jsem studovat tu problematiku. A hlavně, že jsem musela vyřešit pro sebe, jak já mám vevnitř na to reagovat. A odpovídala jsem si, řeknu to česky, já za to nemůžu. No, není to sranda, ale, jestli mám reflexovat za to, co udělali kdysi, kdy jsem byla jak čtyřletá holka a odpověděla jsem si, že nemůžu a ani nechci. Protože já jsem zažila se svou rodinou víc než dost v Sovětským svazu, zažila jsem hodně dobrého, zažila jsem hodně zlého a taky nechci prostě, nechci to přehazovat. Chápu, že takový problém existuje. Chápu, že ten problém je, asi je takový generační. Že přece pro lidi je, které to zažili ve svém mládí, že je to, že oni se strašně špatně s tím vyrovnávají. Ale já necítím svou osobní vinu a nechci, aby moje děti tu osobní vinu cítili. Neberu to takhle snadně, že to byli komouši, že to nebyli Rusáci, není ten problém tak jednoduchý. Ale jsem si naprosto jistá, že to bych potřebovala velkou otevřenou debatu, kde by byl nejenom rok 68, ale kde by byl taky rok 48 a kde by byl rok 45 a 46. Protože pokud jsme u toho, tak třeba v roce 45 tady byl archív Běloruskoj narodnoj respubliky, Běloruské národní republiky, které byl, to byl nezávislý stát, který byl vytvořen v roce 1918. A lidi z té emigrace byli udáni, sice byli občany Československa, ale oni byli udáni a odvlečeni na Sibiř. A to je taky problém, o kterém máme mluvit a máme mluvit úplně otevřeně. Takže já bych to normálně nechala na debatu, která by začala být normálním otevřením archivu a debatou historiků. To má být ta podstata. Protože bez toho, aby se normálně v klidu probralo, co se stalo, kdy to bylo, ne to, kdo za to může, ale fakticky co, kdy a jak. A to by byl ten základ. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Karina Vartanjanová je z nás všech čtyř přítomných tady nejmladší. Má vůbec s tím fenoménem 68 nějaký problém, popřípadě její vrstevníci? 

Karina VARTANJANOVÁ, studentka filologie UK -------------------- To je taková těžká otázka především, protože k tomu mám opravdu už víceméně vzdálený pohled. Nemůžu posoudit dokonce ani ty, co sem přijeli, ani ty, co jakoby se toho účastnili, ale já si myslím, že opravdu, co se chtějí jakoby hlásit aspoň zčásti k intelektuální jakoby součásti národa, tak by bylo dobrý se tu část viny, která sice není osobní, ale jaksi historická taková tíže každého národa nebo každýho státu, tak by bylo opravdu dobrý jakýmsi způsobem reflektovat. A přijímat i názory naprosto opačný od, od toho vašeho. Takže já jsem měla možnost se potkat jak s lidma, co tady protestovali proti vjezdu sovětských tanků, ale i potkala jsem i třeba obyčejnýho pána, který na těch tankách sem přijel. A musím říct, že byl to naprosto obyčejný člověk, který v podstatě, ačkoliv sem přijel na tom tanku, tak on ani nevěděl, kde vlastně jsou. Vysadili ty kluci někde na letišti a oni ani pořádně nevěděli, o co jde. A jediný, co věděli, že jde o jakýsi pokus o převrat nebo revoluci, a tak se snažili to, tomu zabránit. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Alexej Kelin zažil rok 68 v Československé socialistické republice na vlastní kůži. Takže? 

Alexej KELIN, organizace Ruská tradice -------------------- Bohužel zažil, no. A musím dát za pravdu oběma dámám, že skutečně je potřeba se poučit z těch dějin. Já jsem zažil konkrétní případ v rodině, kdy mně přišel tehdy pětiletý syn ze školky, celý zmlácený. Vysvětlilo se, že mu, děti ho ztřískaly, protože kvůli němu sem údajně přijely ty tanky a tak dále. Poslal jsem ho zpátky, aby prostě řek, že ne kvůli němu. A, a nakonec i kdyby, tak že, že může být hrdý na to, že kvůli němu někam jezdí tanky, kvůli nim že nepřijedou těm ostatním ani na koloběžce. Tak se tam synek vrátil zpátky, přišel s vyraženým zubem. No, a začal nenávidět všechno ruské. Vztáhl to zase, bohužel, chybně, na národnostní otázku. Já si myslím, že skutečně ta otázka začíná už někde dávno. Kdysi bratří Čapkové napsali každý po svém, proč nemohu býti komunistou. Reakce český intelektuální elity byla velice tedy, bych řekl, až sprostá vůči tomu. Byly to kliky pomazaný fekáliema a tak dále. V šestačtyřicátým roce volby tady vyhráli komunisti. To, co říkám Čechům, proč nám Rusům, kteří proti komunismu válčili v občanské válce, stálo to miliony životů, ještě po té občanské válce byly stovky, možná tisíce protikomunistických povstání, až do šedesátých let. Stálo to spoustu lidí miliony životů v koncentračních táborech. Byl tam velký odpor proti tomu. Byla to importovaná ideologie. A tehdy poprvé na světě, kdy ještě nikdo s tím neměl zkušenost. Ruští emigranté tady vyprávěli za první republiky, po válce, v pětačtyřicátém, šestačtyřicátém, oč jde v komunismu. Přesto tady lidi volili komunisty. Konkrétní případ, protože táta byl venkovský doktor, tak se k němu chodili lidi radit. Největší sedlák ve vesnici říkal, já budu volit komunisty, protože oni rozdělí velkostatky a já tam ještě něco získám. Na otázku proč vlastně, když má ze všech polí nejvíc? On říká, polí mám dost, ale mám málo louček. No, argumentace, že dobře, tu loučku možná dostaneš, ale seberou ti ty pole, zaženou tě do kolchozu. Tak se tomu strašně smál a říkal, to můžou jenom pitomí Rusové. U nás se to nikdy v životě stát nemůže. My máme Selskou jízdu, my budeme sedlat. Takže proč právě tito Češi mají vyčítat mému synovi, za to, že sem přišly tanky? Z mojí rodiny, z otcovy strany jediná příbuzná přežila patnáct let lágru. Ostatní tam zůstali. Proč my máme odpovídat za komunistický režim, který nota bene tady ten osmašedesátý rok byl přímý důsledek svobodné volby tohoto národa? Pokud se ten národ z toho dál nepoučí, pokud doteďka polovina lidí volí extrémní levici, no, tak zřejmě si to musí zopakovat ty dějiny. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Natašo, prosím. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- Já bych chtěla zmínit ještě jedny, ještě jedny věci. Je snadné řídit nevzdělaný národ. Je to strašně snadný. A v tomto smyslu znalost dějin je obrovská znalost. Takže pokud pro někoho ty dějiny začaly v roce 1989, nebo pro někoho se dějiny začaly v roce 1968, jak pro sovětský, v sovětských školách dějiny se někdy začínaly v roce 1917, tak to tak není. Dějiny se začala, zaplať pán Bůh, před miliony lety. A my jsme v našich dějinách jako v soužití Čechů a Rusů, měli jsme hodně stránek. My jsme měli rok 1914, kdy Češi válčili na ruské straně. My jsme měli rok 1899, kdy česká delegace jela do Ruska. My jsme měli naprosto úžasnou komunikaci mezi Hankou a mezi Tujčevem, kde Tujčev psal: "I s Moskvoj zoloto glavy Vyšegrad zagovoril." My máme, mimochodem, my máme Čecha, kterej byl jediným, úplně plným, já to řeknu rusky, on polučil vsje nagrady georgijevskovo krista. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- To se česky špatně říká, ano. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- No, nevím, jak se má, jak ... 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Je to, ano, všechny stupně Jiřského řádu. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- Ano, ano. A to je jedinej člověk, a to je Čech. A my máme v těch dějinách tolik, na co máme být pyšní. A já fakt nechápu, proč jenom rok 68 má být tím mezníkem, o kterém se pořád mluví. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Natašo, je to prostě moderní trauma. Prosím, Alexeji. 

Alexej KELIN, organizace Ruská tradice -------------------- Já si myslím, že je to prosté "divide impera". Politici jsou tady proto, aby ty národy rozdělovali. Vždycky je, se lépe vládne, když budete hledat vnějšího nepřítele. Právě proto děláme všechny ty naše spolky občanské, abychom přes hlavy těch politiků, kteří se nás snaží rozeštvat a postavit proti sobě, abychom pochopili, že jsme všichni lidé, máme podobné zájmy a že si dokážeme rozumět. Jakmile se sejdeme kolem takového kulatého stolu tak, jak sedíme teď tady. A to je jediná naděje pro lidstvo. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- A mimochodem, pokud jsme u toho, tak proč teda pořád slyším, že rok 68 byl obrovský traumat, ale neslyším, že rok 38 byl obrovský traumat? 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- Protože už je to příliš daleko. 

Nataša SUBLJANKOVÁ, ruská novinářka, působící v České republice -------------------- Jo. 

Libor DVOŘÁK, moderátor -------------------- U nás v Čechách se rádo říkává, v nejlepším přestaň. A to jsme, víceméně tlačeni časem, také učinili. S mými třemi hosty, kteří různě dlouho, ač Rusové, žijí v České republice. Na závěr nám ale ještě pár minut zbylo, a tak doplňme jeden velmi zajímavý pohled Rusa na Čechy a český fenomén. Jeho autorem je významný ruský bohemista, docent moskevské Státní univerzity pan Sergej Skorvit. Citát vyjímáme z velkého rozhovoru s panem docentem, pořízeného při jeho poslední návštěvě Prahy a připravovaného pro týdeník Respekt. "Takový ten vztah Rusů k ostatním Slovanům jako k menším bratrům trvá i nadále. Teď je ovšem zajímavé, když už jsme u těch menších bratří, že nejsou někdy dost bratrští. To si u nás uvědomujeme také. A pak jazyk. Jazyk je podobný, ale ne tak úplně, jako ruština, což může někoho dráždit. Jak to? Vždyť je to slovanská řeč a najednou jsou tu nějaké rozdíly? Proč? To může některé Rusy opravdu pobuřovat. A také může ta nepodobnost být terčem jakéhosi výsměchu, což se také děje. Je to jazyk slovanský, podobný ruštině, ale tak zkomolený, že je to až k smíchu. Ale tohle se neděje jenom ve vztahu k jazyku. To se projevuje ve vnímání různých složek. Třeba pověstné knedlíky. Jak to vtipně napsala Alena Machoninová v té dvouročence I-literatury. Říká, že obecně převažuje představa, že v Česku žijí knedlíky. Tedy asi bych měl říct knedlíci. Jsou tím míněni Češi, kteří pijí pivo v útulných hospůdkách a tak dále. Ale přitom na druhé straně je představa o Česku taková, že je to přece jenom zčásti naše slovanská země, ale součást Evropy, a to je lákavé. Taková tichá země, tiché útulné zákoutí Evropy s těmi útulnými hospůdkami. Zčásti naší, protože člověk se tam dorozumí, ale na druhé straně je to přece jenom Evropa. A to je obrovský doklad té recepce středoevropskosti, chtě nechtě. Člověk si to neuvědomuje běžně, průměrný člověk, ale přece jen cítíme, že to je Evropa a tahle složka je v současné době pro Rusy významná. Ale jsou to všechno stereotypy, proti nimž bychom měli bojovat, nebo jim alespoň čelit." Hosty dnešního Studia STOP na téma jak se žije Rusům v Čechách byli Natalije Subljanková, Karina Vartanjanová a Alexej Kelin. Pořad připravil a provázel vás jím Libor Dvořák. 

Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.  

Autor:  Libor Dvořák

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas