16. února  2009 v 13:30  rubrika: V souvislostech

Odkaz Jeana Jacquesa Rousseaua dnešku

Osvícený návrat do přírody - Postupim - Sanssouci - 1 - Foto: Ivan Štern

Osvícený návrat do přírody - Postupim - Sanssouci - 1Foto: Ivan Štern

V roce 2008 uplynulo 230 let od úmrtí jednoho z významných Evropanů, Jeana Jacquesa Rousseaua. Této příležitosti využilo Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a uspořádalo o J.J. Rousseauovi seminář.
Recenzi semináře odvysílal Český rozhlas 6. Rozhodující podíl na zpracování následujícího příspěvku má Jan Tříska, student katedry filosofie a politologie Filosofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jeho je především průvodní text (esej), kterým se nad kolegou filosofem Rousseauem zamýšlí.

Rozum a cit Společenský stav Svoboda a rovnost Rousseauvův vliv rac

Rozum a cit

Osvícený návrat do přírody - Postupim - Sanssouci - 2 - Foto: Ivan Štern

Osvícený návrat do přírody - Postupim - Sanssouci - 2Foto: Ivan Štern

Rozum a cit

Jean Jacques Rousseau, dodnes velmi rozporuplně vnímaný velikán francouzské filosofie. Asi stěží bychom tohoto filosofa, jehož dílo sahá od pedagogických spisů přes ekonomii až po politickou filosofii, mohli označit za systematického myslitele. Už jeho současníci upozorňovali na rozpory a vzájemně si odporující místa v jeho dílech. Spíše než pečlivým systematikem byl autorem originálních, inspirujících a provokativních myšlenek. Nicméně to však neznamená, že by Rousseaovo dílo nebylo harmonicky sladěno základními principy.

Abychom mohli alespoň částečně odkrýt tyto sjednocující principy, musíme začít u základních premis, které vyústily v kritický náhled na současnou společnost, rozum, vědy a umění, ale také ve formulaci obecné vůle. Rousseaova argumentace se ve všech zmíněných motivech opírá o lidskou přirozenost. Co si tedy představit pod lidskou přirozeností u tohoto francouzského myslitele? Na zodpovězení této otázky se budeme muset navrátit do přirozeného stavu, do stavu, jenž "snad ani nikdy nebyl," ale u něhož Rousseau zároveň cítil, že "byl věkem, v němž jednotlivec chtěl setrvat", abychom poté mohli vystoupat až ke Společenské smlouvě jakožto předkládané nápravě neduhů společnosti.

V protikladu k Aristotelovi, pokládající za základní rys člověka jeho sociálnost, ale například i otroctví barbarů a neváhá jej definovat jako zóon politikon (tvora společenského), který mimo polis musí nutně klesnout na úroveň zvířete nebo se povznést na úroveň bohů, Rousseau předkládá diametrálně odlišný koncept lidské přirozenosti. V jeho antropologickém pojetí příroda stvořila člověka jako osamocené a svobodné individuum. Příroda se sociálnosti snažila zabránit soběstačností člověka ale i absencí jazyka, který dle Rousseaua vzniká ve stejném okamžiku se sociálností.

Nejpůvodnějšími a tudíž i nejpřirozenějšími vášněmi člověka jsou sebeláska a soucit. Sebeláska nutí člověka "zajímat se o svůj blahobyt a své zachování", soucit "nám vnuká přirozený odpor, když vidíme hynout nebo trpět kteroukoli citlivou bytost." (J. J. Rousseau: Rozpravy, str. 80.) Ze syntézy sebelásky a soucitu vznikají v přirozeném stavu pravidla přirozeného práva. Sebeláska ani soucit nemohou být podle Rousseaua sami o sobě špatné, protože člověk se s nimi rodí a jsou mu dány od Boha, neboť "všechno, co pochází z ruky Tvůrce, je dobré". Za morální úpadek člověka tedy mohou vnější příčiny, zejména společenské vztahy. Ve vzniku společenskosti člověka můžeme hledat prvotní příčinu nerovnosti mezi lidmi, z níž se postupně zrodily nerovnosti ostatní a odkud pochází morální úpadek člověka. Tím, že se člověk stal společenským, se stali všichni členové takového společenství konkurenti, "každý se díval na druhé a sám chtěl být obdivován, lidé si cenili veřejné úcty" (J. J. Rousseau: Rozpravy, str. 121.). Ješitnost, opovrhování, hanba nebo závist vznikly právě v tomto okamžiku, kdy lidé začali oceňovat jedince, kteří vynikali krásou, silou, obratností, výmluvností či pěveckým nebo tanečním nadáním. K tomu, aby se člověk mohl porovnávat s ostatními, musel do hry vstoupit rozum, který dal vzniknout výše zmíněným negativním vášním. Původní přirozená sebeláska se tak zvrhává v egoismus, jejž "nelze nikdy trvale uspokojit, protože vyžaduje, aby nás také všichni ostatní milovali tak, jak milujeme sami sebe" (W. Röd: Novověká filosofie II, str. 490.).

Antiosvícenský postoj J. J. Rousseaua se zakládá na chápání sebelásky a soucitu jako předracionálních principů. Soucit předchází rozum, neboť jej člověk užívá před vším uvažováním. Jestliže v nás soucit vzbuzuje odpor k utrpení bližních, tak rozum v nás tento odpor potlačuje egoistickou sebeláskou jím vyvolanou. Rozum je živen uvažováním, čím více člověk uvažuje, tím více se odcizuje přirozenosti. Rousseaův útok na rozum spočívá v tom, že otupuje přirozený soucit jinak obecně vlastní všem lidem. Racionalismus zbavuje člověka této vrozené ctnosti, schopnosti soucítit "soustředěním na sebe sama a oddalováním ho od všeho, co ho tíží a trápí". Na základě této argumentace Rousseau klade tak velký důraz na to, že z "člověka nesmíme udělat filosofa dříve, než z něj učiníme člověka". Pokud bychom z člověka "udělali" dříve filosofa, potlačili bychom jeho vrozené vášně ve prospěch rozumu. Rousseauem předložený obraz racionálního člověka - "filosofa" proto není vůbec lichotivý, dochází-li v jeho okolí k bezpráví a utrpení jeho bližních, snaží si to svým rozumem zdůvodnit, aby "přírodě zabránil ztotožnit jej s trpícími". Na rozdíl od "filosofa" člověk prostý rozumu a moudrosti se ani nepokouší neuposlechnout onoho "sladkého hlasu soucitu" a instinktivně běží na pomoc trpícím. Odtud zbýval jen malý krůček, aby Rousseau neváhal označit člověka, který uvažuje doslova za zvrhlé zvíře.

Rousseau diferencuje člověka od zvířete na základě schopnosti zdokonalovat se. Zvíře touto schopností nedisponuje, tudíž nemá co získat ani ztratit, tak se stále přidržuje svých vrozených pudů. Jenom člověk není spokojen se současným stavem, s tím čím je, touží po zdokonalování sebe sama, aniž by však směřoval určitému konečnému stavu, touha po zdokonalování nemá žádný konkrétní cíl. Zdokonalování lidského rodu paralelně rozvinulo i naše potřeby, vášně a na vášních závislý rozum. Rozumem se chceme poznat, a tak uspokojit naše vášně pocházející z potřeb. Čím širší se stávala pod tlakem společenským poměrů paleta lidských potřeb, tím více se zdokonaloval i lidský rozum a člověk se více vzdaloval od své nevědomé přirozenosti.

Pro Rousseaua je myšlení přirozené do té míry, pokud slouží k uspokojování jednoduchých a umírněných potřeb. Jak již bylo zmíněno, sociálnost nutí člověka srovnávat se a poměřovat s druhými, naše štěstí se tak stává imanentní názoru jiných. Rousseau vybízí k tomu, abychom ctnost a tím i štěstí hledali sami v sobě, jelikož jsou principy ctnosti "vryty ve všech srdcích", stačí když "budeme poslouchat hlasu svědomí ve chvíli, kdy utichnou vášně". V tom spočívá pro Rousseaua opravdová filosofie, ale i celá koncepce etiky.

 

 

Rozum a cit (J.J. Rousseau) - Ján Pavlík (VŠE)

Vložit na svůj web

sps

Společenský stav

Osvícený návrat do přírody - Postupim - Sanssouci - 3 - Foto: Ivan Štern

Osvícený návrat do přírody - Postupim - Sanssouci - 3Foto: Ivan Štern

Společenský stav

Jak ale v rámci společnosti, z níž už nemůžeme učinit krok zpět do čistého přírodního stavu, nebýt "zvrhlým zvířetem", jestliže vše "co je třeba k životu ve společnosti, spočívá pouze ve vyvinutém rozumu" (J. J. Rousseau: Rozpravy, str. 103.)? Nechtěl-li Rousseau zůstat u konstatování, že člověk se stává ve společnosti nutně špatným a egocentrickým, musel předložit konstruktivní kritiku, na níž by ukázal, že lepší obraz člověka je možný. To učinil ve spisu O Společenské smlouvě.

Příčiny vzniku společnosti Rousseau spatřoval v prvních nástrojích a ve zdokonalení lidské práce, která přinutila člověka upustit od kočovného životního stylu, usadit se a spojit síly s ostatními. Zakladatelem občanské společnosti byl však první člověk, který "si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil: Tohle je mé! A našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili" (J. J. Rousseau: Rozpravy, str. 115.). Se vznikem soukromého vlastnictví se mezi lidmi rozšířila po přirozené nerovnosti, spočívající ve fyzických a intelektuálních vlohách, nerovnost majetková, která podnítila válku všech proti všem. V tomto stavu byli nejvíce ohroženi bohatí, sice si byli rovni s chudými v tom, že hrozba smrti byla společná, ale riziko ztráty majetku bylo pouze na straně bohatých.

Popisovaná válka se velmi podobá Hobbesově přirozenému stavu, v níž je "člověk člověku vlkem". Pro Hobbese "válka všech proti všem" představuje přirozený stav, z něhož zároveň odvozuje přirozenou špatnost člověka, nicméně Rousseauova válka se dostavuje až na jistém společenském stupni. Hobbes tak v Rousseaově rekonstrukci společenského vývoje zaměnil důsledek s příčinou, totiž špatnost člověka od přirozeného stavu, autor Rozprav o původu nerovnosti mezi lidmi, morální úpadek člověka vysvětluje právě přirozeným stavem a vznikem soukromého vlastnictví. Hobbes i Rousseau vycházejí ze zcela protichůdných antropologických předpokladů a z tohoto základu také dospívají k diametrálně odlišným závěrům. Zatímco stát reprezentuje pro prvně jmenovaného garanta mravnosti, u Rousseaua občanská společnost způsobuje jeho špatnost.

Rousseau stejně jako Hobbes nachází východisko z tohoto neudržitelného stavu souhlasem všech účastníků této války s fiktivní společenskou smlouvou. Zvláště bohatí zjišťují, že permanentní válka je pro ně krajně nevýhodná, a tak přesvědčili chudé, ohrožující jejich majetek, aby se staly jejich obránci a spojili své síly ve svrchovanou moc, která by nahradila válečný stav harmonickým soužitím. Bohatí dosáhli souhlasu u svých protivníků tím, že ustanovení svrchované moci lživě vylíčili jako akt, prospěšný všem zúčastněným, ačkoliv za tímto "plánem, nejprohnanějším, jaký mohl vzniknout v lidské duši", stál pouze prospěch bohatých, neboť ti vzniknuvší smlouvou zlegitimizovali nabytí původně násilně uzurpovaných statků, a tím vytvořili podmínky pro jejich naprosté podrobení pod svou nadvládu, která vyvrcholila v despocii. Lidé si v nastalé despocii byli opět rovni, ale v míře bezpráví na nich páchaném.

Předkládané řešení ve Společenské smlouvě se snaží nalézt formu státního zřízení, v jejímž rámci by se vyrovnali přirozené nerovnosti mezi lidmi rovností mravní a stále by však člověk zůstal svobodným, na rozdíl od prvotního aktu fundace svrchované moci, která zničila jeho přirozenou rovnost. Rousseauovo řešení se zdá velmi prosté, odevzdám-li svá práva ve prospěch celé společnosti, odevzdávám-li se všem, nedávám se nikomu, přistupuji-li svá prává druhému, získávám zase jím postoupené právo. Oproti Hobbesově konceptu, popsaném v Leviathanu, v němž jsou tyto práva převedena na panovníka, si občané postupují svá práva vzájemně. Uzavření této společenské smlouvy generuje obecnou vůli, integrací vůlí všech jednotlivých členů společnosti. Rovnost v despocii Rousseau nahrazuje rovností před zákonem, který si klade každý člen skrze obecnou vůli, tím nedělá nic jiného, než že poslouchá sám sebe. Jestliže jsou pro všechny podmínky stejné, není nikoho, kdo by měl z této smlouvy větší užitek než kdokoliv jiný, což fakticky znamená absolutní rovnost všech občanů.

 

 

Společenský stav (J.J. Rousseau) - Milan Znoj (FF UK)

Vložit na svůj web

svr

Svoboda a rovnost

Romantický návrat do přírody - Teterow - Meklenbursko - Foto: Ivan Štern

Romantický návrat do přírody - Teterow - MeklenburskoFoto: Ivan Štern

Svoboda a rovnost

Obecnou vůlí se jedinec vzdává své přirozené svobody chápané jako libovůle, jenž spočívá a ohraničena jen jeho vlastními silami a nabývá svobody občanské lépe řečeno svobody morální, která je omezena pouze obecnou vůlí. Morální svobodu Rousseau odvozuje z občanské svobody na základě toho, že obecná vůle zahrnuje každého jednotlivce, tím podřízenost vůči zákonům obecné vůle není ničím jiným, než podřízenost zákonům, které si stanovil každý jednotlivec podílem na obecné vůli vlastně sám. Na jednotlivce tak lze pohlížet dvojím způsobem, buď jako na aktivního občana státu, podílející se na zákonodárných aktivitách nebo na pasivního poddaného, nuceného řídit se tímto právním řádem. Tyto dva aspekty jsou absolutně platné pro všechny, neboť si nelze myslet obecnou vůli bez participace byť jediného člena politického tělesa, neboť tím by se porušil řetězec vzájemně si postupovaných práv na úkor neparticipujícího člena, jenž by ani nemohl být přinucen obecnou vůlí "být svobodný" tj. submisivní k zákonům, protože se zákonodárného procesu nezúčastnil, neuložil zákon sám sobě, a proto by nad ním vládli zákony jiných. Obecná vůle "musí vycházeti ze všech, aby platila pro všechny" (J. J. Rousseau: O společenské smlouvě, str. 40.). Zde však zůstáváme na pochybách, zda-li Rousseauova právní rovnost Společenské smlouvy kompenzuje disproporce nerovnosti zapříčiněné majetkovým vlastnictvím a navrací přirozenou rovnost? Politické těleso může zajistit pouze právní rovnost, ale nikoliv přirozenou rovnost, protože v mnoha případech se v zájmu právní rovnosti musí abstrahovat od přirozené rovnosti a nerovnosti jednotlivců (W. Röd, Novověká filosofie II, str. 507.).

Obecná vůle transformovala jednotlivé vůle, které mají na zřeteli pouze individuální zájmy, ve vůli, jenž má na zřeteli zásadně a výlučně blaho všech. Obecná vůli se zjišťuje hlasováním, převáží-li po sčítání opačný názor, než byl můj, co to znamená? Jsou mé zájmy v rozporu se zájmy suveréna? Nikoliv, ze souvislosti mezi obecnou vůli a blahem všech Rousseau odvodil, že zájmy suveréna nemohou být v rozporu se zájmy jednotlivců. Rozpor mezi mojí individuální vůlí a vůli obecnou neznamená nic jiného, než mé nedostatečné porozumění tomu, co je mé vlastní dobro. Donucuje-li suverén své jednotlivé články k poslušnosti, není to znakem nesvobody jednotlivce, nýbrž jednotlivec je podněcován tlakem suveréna, aby byl svobodným.

Možný represivní charakter obecné vůle se stal cílem kritiky zejména liberálně orientovaných filosofů. Dalším závažný problém představuje ideové vakuum obecné vůle i obecného blaha, tím že autor Společenské smlouvy alespoň částečně nenačrtl rámec ideového obsahu obecného blaha, stalo se toto vakuum přístupné libovolným obsahovým interpretacím (W. Röd: Novověká filosofie II, str. 510.). Výbor pro veřejné blaho pod vedením poslance z Arrasu byl toho nejzářnějším příkladem. Nicméně bez výtek nezůstal ani základní předpoklad pro nedespotický charakter obecné vůle, např. Benjamin Constant na Rousseauovo: "Tím, že se dávám všem, se nedávám nikomu," namítal, že i když suverénem jsou všichni, proč by nemohl utlačovat jeden ze svých článků? ( I. Berlin: Čtyři eseje o svobodě, str. 270.) Rousseauovo pojetí svobody pochopené jako poslušnost vůči zákonům, které jsme si sami stanovili a nikdo tak nemůže zotročit sám sebe, se pod Constantovou kritikou radikálně otřásá

Rousseau přiznal obecné vůli právo donutit jednotlivce "být svobodným", a tak se dostal do příkrého rozporu s liberálními politickými filosofy. Pro Johna Stuarta Milla jediným důvodem, pro který lze právem vykonávat moc nad kterýmkoli příslušníkem civilizované pospolitosti proti jeho vůli, je bránění tomu, aby škodil ostatním. Jeho vlastní dobro, tělesné ani morální, nedává dostatečné oprávnění (I. Berlin: Čtyři eseje o svobodě, str. 303.).

 

 

Svoboda a rovnost (J.J. Rousseau) - Marek Loužek (CEP)

Vložit na svůj web

rss

Rousseauvův vliv

Romantický návrat do přírody - Burg Schlitz - Meklenbursko - Foto: Ivan Štern

Romantický návrat do přírody - Burg Schlitz - MeklenburskoFoto: Ivan Štern

Rousseauvův vliv

Rousseauovo dílo se dotklo mnoha sfér lidské činnosti, nicméně bezprostřední vliv byl patrný ve filosofii. Filosofové počínaje již Imanuelem Kantem či Hegelem neváhali přiznat svůj dluh vůči Rousseauovi. Marxova teorie o třídním charakteru občanského státu má velmi blízko k Rousseauově kritice soukromého vlastnictví a zřízení despotického režimu, který se opírá o nerovný základ společenské smlouvy, režimu sloužícímu bohatým k ovládnutí chudých mas (W. Röd: Novověká filosofie II, str. 505.). Nebyli to jen filosofové, kteří v Rousseaově filosofii objevili studnici inspirujících myšlenek. Když Rousseau konstatoval: "blížíme se stavu krize a století revolucí", asi ani sám netušil, jak blízko byl od pravdy, co však zcela určitě nepředvídal byla skutečnost, že jej mnozí budou považovat za inspirátora Velké francouzské revoluce, propuknuvší jedenáct let po Rousseauově smrti. Jednou z jejích vůdčích postav se stal Maxmilián Robespierre, poslanec z Arrasu, pro něhož se spis O společenské smlouvě stal doslova biblí, před revolucí však autorovo nejméně populární dílo (J. Riskin: The Lawyer and the Lightning Rod. in Science in Conrext 12, 1999, str. 87.). Paradoxně odpůrci revoluce i její stoupenci našli v Rousseauovi dostatečné množství argumentů pro obhajobu svého postoje.

Rousseauovův vliv na Francouzskou revoluci se stal tématem mnoha odborných disputací, jedni jej neváhají označit za "ideologa" Velké francouzské revoluce, jiní jej zas považují za inspirátora spíše jakobínského teroru než samotné revoluce. Rousseaovi kritici považují totalitní a teroristické revoluční události za konsekventní idejím Společenské smlouvy, jejich argumentace se zakládá na faktu, že strůjci revolučních hrůz počínaje Robespierrem přes Lenina až po Castra se neváhali otevřeně přihlásit k Rousseauovi. Znamená to tedy přímou myšlenkovou cestu vedoucí od Rousseaua k jakobínskému teroru či Leninově diktatuře proletariátu? Domnívám se, že nikoli. Jakobínský teror i diktaturu proletariátu v praxi vykonávali jiní lide, nebyl to Rousseau, kdo odsuzoval ke trestu smrti. To dělali jiní lidé s vlastními záměry, v odlišných dějinných podmínkách, kterým vytrhané citáty z Rousseauvých děl posloužili k realizaci vlastních cílů, nezávislých na jejich autorovi.

Rousseau hledal společenské uspořádání, v němž by jedinec zůstával svobodným jako v přirozeném stavu, před uzavřením nerovné společenské smlouvy. Předkládaný koncept společnosti se opírá o to, že jedinec se nepodrobuje libovůli druhých, ale jen sám sobě skrze svou implicitní participaci na obecné vůli. Suverenita lidu představuje jediný zdroj legitimity takového společenství, suverenita nemůže být z lidu přenesena na žádného zástupce či zástupný orgán. Obhajobou suverenity lidu se Rousseau postavil na počátek moderní přímé demokracie, spočívající na lidu jakožto zdroji veškeré státní moci.

V díle O společenské smlouvě Rousseau napsal o florentském mysliteli Niccoló Machiavellim, z jehož pera pochází proslulý Vladař, že "tento hluboký myslitel měl dosud jen povrchní a zkažené čtenáře" (J. J. Rousseau: O společenské smlouvě, str. 84.), nepotkal však Rousseaua stejný osud mezi jakobíny, marxisty, bolševiky a dalšími revolucionáři, kteří si jeho myšlenky nesprávně vyložili a poté jimi ospravedlňovali teror, popravy, totalitu?

 

 

Vliv Rousseauova díla - Miloslav Bednář (FÚ ČAV)

Vložit na svůj web

Romantický návrat do přírody - Teterow - Wanderweg - Foto: Ivan Štern

Romantický návrat do přírody - Teterow - WanderwegFoto: Ivan Štern

Seznam použité literatury:

Berlin, I.: Čtyři eseje o svobodě. Praha, Prostor 1999.
Riskin, J.: The Lawyer and the Lightning Rod. in Science in Conrext 12, 1999, str. 61-99.
Rousseau, J.J.: Rozpravy. Praha, Svoboda 1989.
Rousseau, J. J.: O společenské smlouvě. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2002.
Röd, W.: Novověká filosofie II. Praha, OIKOYMENH 2002

Zvukový záznam semináře - Centrum pro ekonomiku a politiku - (CEP)
Recenze semináře - Český rozhlas 6

 

Autor:  Jan  Tříska, Ivan Štern

Nové články v rubrice

  • 12. května  2011 v 12:27     Audio  rubrika: V souvislostech

    Roky Charty 77 - cyklus

    Charta 77 trvala 13 let v nesvobodě. Její signatáři, mluvčí, stoupenci byli po celá ta léta pronásledováni, šikanováni, zavíráni do vězení. Navzdory tomu Charta 77 po sobě zanechala hlubokou a nesmazatelnou stopu nejen...

     
  • 3. července  2009 v 11:14     FotogalerieAudio  rubrika: V souvislostech

    Nacistická okupace

    U příležitosti 70 letého výročí vpádu nacistických vojsk do Československa uspořádalo 17. března 2009 Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) seminář "". Účastni byli a přednášeli: , Historický ústav Akademie věd ČR, , profesor Filozofické fakulty UK, , profesor Filozofické fakulty UK.

     
  • 31. března  2009 v 12:22     Audio  rubrika: V souvislostech

    Od revoluce k (r)evoluci

    Revoluci zpravidla spojujeme s aktem násilí. Sleduje nejen svrhnout stávající vládu, ale chce změnit i poměry ve společnosti natolik, aby přestala platit dosavadní pravidla, dosavadní stupnice hodnot, a společnost si... Proč se však nakonec vše obrátí ve zlé? Proč se zdánlivě dobré úmysly promění v teror a utrpení, v rozvrat a bídu? Není na revolucích přece jen cosi vadné?

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace