(23. 8. 1851 - 12. 3. 1930)
Když Alois Jirásek zemřel, byl zahrnut poctami téměř královskými a na poslední cestě jej doprovodily statisíce lidí. Snad jako by se všichni skláněli před uzavřenou epochou literární historie, jako by se loučili s poslední velkou postavou národního obrození. Kritika ale byla mnohem zdrženlivější. Šalda sice v nekrologu nabídl jeden z nejvlídnějších pohledů na Jiráska, jakého byl schopen, ale přesto napsal: "Vedle Durycha, vedle Vančury je to, jako bys postavil papier mâché vedle bronzu." Jirásek na čtenářském piedestalu zůstal i díky tomu, že ideologie 20. století jej na něm raději podržely: zřejmě byl tak neodmyslitelnou součástí národní kultury, že bylo jednodušší si jeho dílo přivlastnit, než je z kultury vypovědět (jak uvažoval Jedlička). Jenže v dozvucích těchto násilných tendencí - například komunistická jiráskovská akce - se bohužel nacházíme i my: čím méně ho čteme, tím lehčeji si s ním lze popinkávat. "Kopací míč Jirásek", je asi nejpřiléhavější metafora našeho vztahu k autorovi, který by se rád stal českým Sienkiewiczem či Tolstým.
Jirásek vstupoval do literatury básněmi a povídkami - povídky psal déle než padesát let -, ale nejznámější zůstává jeho románová tvorba. Nesmíme zapomenout, že české 19. století nemělo velký román a že Jirásek stojí u jeho počátků. Je tvůrcem dvou románových cyklů z českých dějin: jednosvazkových novel a románů (Skaláci, Na dvoře královském, Poklad, Skály, V cizích službách, Psohlavci) a panoramatických románových epopejí a kronik (Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, F. L. Věk, U nás, Temno). Básnicky stylizovaný cyklus Staré pověsti české (1894) vznikl poté, co vědecká kritika Rukopisů královédvorského a zelenohorského oslabila mýtus o bájných Čechách a svou vypravěčskou poutavostí se stal nejoblíbenějším svodem národních předdějinných pověstí.
Autor medailonu: Petr Šrámek
