(7. 11. 1811 - 21. 11. 1870)
Zapisovatel písní, popěvků, říkadel, pověstí, pohádek, příběhů - a také svých snů. "Hoj, to jsou moje neozvané hlasy, / ty první - poslední na tomto světě," zapisuje si Erben píseň, kterou mu ve snu sám Lucifer zazpíval, a hned po probuzení ji porovnává s jednou národní baladou! Obecně odmítal být pouhým ohlasovým zpracovatelem folkloru. Autorsky se plně projevil, až když překročil třicítku. V té době už vycházel hlavní výsledek jeho národopisného studia, třísvazkové Písně národní v Čechách (1841-45) později rozšířené na Prostonárodní české písně a říkadla (1864). Písně si jako první zaznamenával i s variantami a nápěvy. Rovněž se zasloužil o edice staročeského písemnictví (připravil Husovy spisy), napsal stovku hesel do Riegerova slovníku nebo se podílel na překladu Trestního řádu - prý to byl pracovitý badatel a svědomitý úředník. V tvorbě se projevil jako ironik a skeptik: nikoli jako Máchův protichůdce, ale souputník. Po čtyřicítce intenzivně pracoval na sbírce Kytice z pověstí národních (1853): formou balady využil námětů místních i evropských, folklorních i literárních a zachycených v bájích, pověstech, mýtech, legendách či zvycích. Erbenovy balady-pověsti jsou postaveny na dramatickém napětí, nad smírností převládá nesmíření, k tajemnosti přispívají zámlky až hádanky.
Těchto dvanáct krutých jednoaktovek (Lilie se objevila až ve druhém vydání, 1861) je vystavěno na důmyslné zrcadlové kompozici: vstupní Kytice a závěrečná Věštkyně jsou národně buditelské, motiv mateřské viny klade Poklad proti Dceřině kletbě, vampyrské jsou Svatební košile a Vrba, běsovské Polednice a Vodník, proti Zlatému kolovratu stojí podobně pohádkové Záhořovo lože a jakožto mámivý svátek měl mít Štědrý den paralelu ve Svatojanské noci (zůstala nedokončena) - čímž se v samém středu měl skrýt Holoubek. Jednotlivá dramata svědomí a pokání se odehrávají v magických a jen výjimečně dějinných kulisách: v protikladu k pomíjivosti ("běží časy běží, / všechno s sebou mění") se nachází trvalost skutků ("jedno však nemizí: / pevněť stojí vina"). V tomto konfliktu nad slovem lidským vždy převládne "slovo mocné". Což by mohlo být i nápovědou pro rozpoznání Erbenova autorského typu: přece ne vše, co autor říká, nutně musejí být jeho "vlastní" slova. Pro zachycení ducha lidového mýtu Erben využíval ještě způsob prozaický: po druhém vydání Kytice se v jeho tvorbě dostaly do popředí pohádky. Zamýšlený soubor Národní české pohádky už však nevydal. Neruda o Erbenovi v nekrologu napsal, že "byl poetou národa". Kdo taky jiný.
Autor medailonu: Petr Šrámek
