Gellner František
František Gellner (autoportrét)Foto: František Gellner
Katastrofální student. Excelentní piják alkoholu. Milovník tabáku a lehkých žen. Bytostný provokatér a bohém. Nedostižný karikaturista. Ten, který podle svých slov „zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti, jako pivo, viržinka, aeroplány, zástavní lístky atd.”.
František Gellner ve Čtenářském deníku:
Radosti života (MP3)
Štika (MP3)
Narodil se 19. června 1881 v rodině nezámožného židovského obchodníka v Mladé Boleslavi. Zde také studoval na gymnáziu. Bavil se tehdy vydáváním časopisů, do nichž sám přispíval básněmi, překlady básnických a filozofických textů a také karikaturami gymnaziálních profesorů. Profesorský sbor ovšem provokoval i četbou „nevhodných“ uměleckých a anarchistických časopisů, jako např. Moderní revue či Nový kult, a především častými návštěvami hospod.
Navzdory tomu, že na gymnáziu propadal z matematiky, začal po maturitě studovat ve Vídni techniku. I nadále se ale věnoval především básnické tvorbě a bohémskému životu, takže studium nemohlo mít dlouhé trvání. Podobný průběh mělo i Gellnerovo studium na Báňské akademii v Příbrami.
Po zkušenosti se šikanou na roční vojenské službě se vydal do Mnichova studovat malířství, po půl roce však přesídlil do Paříže. Po řadě pokusů uchytit se v zahraničí se roku 1911 definitivně vrátil do Čech. Brzy potom se stal členem brněnské redakce Lidových novin, pro něž vytvářel nedělní přílohu Večery.
Roku 1914, tedy v prvním roce světové války, narukoval revmatismem trpící Gellner na haličskou frontu. Od září téhož roku o něm nejsou žádné zprávy.
František Gellner byl bytostným provokatérem jak v osobním životě, tak v literární tvorbě. Prvními dvěma sbírkami básní Po nás ať přijde potopa! (1901) a Radosti života (1903) zpochybnil patos a významovou neurčitost poezie symbolistické a dekadentní.
Na rozdíl od dekadentů, kteří ve svých básních usilovali o estétskou exluzivitu a stylizovanost, snažil se Gellner o syrový záznam životní zkušenosti. Popisoval postoje neúspěšného studenta, bohéma, pijáka a nonkonformního umělce. Ve svých básních promlouval spíše jako milovník alkoholu a lehkých žen a volil motivy a slova ve své době vnímaná jako krajně nepoetická.
Bezprostřednost svých veršů podporoval jednoduchým, pravidelným rytmem, připomínajícím popěvky, které tehdy bylo možné slyšet na ulicích a v šantánech. K jistému zklidnění dospěla jeho poezie ve třetí sbírce Nové verše (1919), která vyšla ovšem až po jeho předčasné smrti.
Gellnerova poezie postupně stále více směřovala k epice, což vyvrcholilo vznikem rozsáhlé veršované skladby Don Juan (1912), která vycházela na pokračování v novinách. Stejným způsobem zveřejňoval také svůj román Potulný národ (1912), v němž zpracoval zkušenosti z cest do Německa a Francie.
Na stránkách novin otiskl rovněž řadu povídek, fejetonů a satirických básní. Mimořádný význam měla Gellnerova výtvarná tvorba – patřil k nejlepším kreslířům a karikaturistům své doby.
František Gellner v iRadiu
Kliknutím zobrazíte pořady, které jsme odvysílali o Františku Gellnerovi
