Škvorecký Josef
Josef Škvorecký a Zdena SalivarováFoto: ČTK, Stanislav Zbyněk
Redaktor a nakladatel. Jazzman duší i tělem. Podle svých slov špatný saxofonista i tankista. Milovník detektivek. Vysokoškolský profesor. Spisovatel, jehož druhým já je Danny Smiřický.
Josef Škvorecký ve Čtenářském deníku:
Konec nylonového věku (MP3)
Zbabělci (MP3)
Narodil se 27. září 1924 v Náchodě, kde vystudoval obecnou školu i reálné gymnázium. Během války nuceně pracoval jako pomocný dělník v několika továrnách. V letech 1946–1949 vystudoval v Praze angličtinu a filozofii. Učil češtinu a sociální vědy na školách ve východočeském pohraničí. V letech 1951–1953 byl na vojně u tankistů v Mladé.
Poté nastoupil do angloamerické redakce Státního nakladatelství krásné literatury a umění (později Odeon) a od roku 1956 pracoval v časopise Světová literatura. Po skandálu kolem románu Zbabělci musel v lednu 1959 časopis opustit, nadále však pracoval v nakladatelství.
Od roku 1963 se stal spisovatelem z povolání. Roku 1969 odjel do USA a Kanady přednášet na univerzitách. Zakotvil v Torontu, kde vyučoval českou kulturu, anglickou a americkou literaturu a vedl kurzy tvůrčího psaní. S manželkou v roce 1971 založili nakladatelství Sixty Eight-Publishers, ve kterém vydávali v Československu zakázané autory. Roku 1990 Škvorecký odešel do důchodu a věnuje se psaní beletrie a esejů.
Psát začal už během svých gymnaziálních studií. Rozjitřené dospívání, válečné události i láska k jazzu jej inspirovaly k prózám, jež nebyly v souladu názory soudobých ideologů, a proto zůstávaly v šuplíku.
Vydání románu Zbabělci (1958) vyvolalo skandál. Škvoreckého literární alter ego Danny Smiřický v něm hovorovou češtinou s ironickým odstupem vypráví o posledních dnech války. Ve Škvoreckého prózách Danny paralelně prožil život svého autora – gymnaziální léta za okupace spojená s marným dobýváním dívek a jazzovou kapelou v Prima sezóně (Toronto 1975), politické změny na konci čtyřicátých let (Konec nylonového věku, 1967; Povídky tenorsaxofonisty, Toronto 1993), vojenskou službu (Tankový prapor, Toronto 1971), proměny společnosti v tvrdých 50. a uvolněných 60. letech (Mirákl, Toronto 1972; Příběh inženýra lidských duší, Toronto 1977). Zažil i odchod do exilu i palčivý návrat do vlasti (Dvě vraždy v mém dvojím životě, 1996; Obyčejné životy, 2004).
I v dalších Škvoreckého prózách společenské režimy (německý fašismus a poúnorový socialismus) limitují každodennost hrdinů (např. Sedmiramenný svícen, 1964), jsou prostoupeny tajemstvím (Legenda Emöke, 1963) či pracují s postupy detektivky (Lvíče, 1969; aj.), žánru, jemuž se Škvorecký věnoval i teoreticky (Nápady čtenáře detektivek, 1965).
Téma života v jiné zemi zachytil i v beletrizované biografii Antonína Dvořáka (Scherzo capriccioso, Toronto 1984) a románu o českých přistěhovalcích během americké občanské války (Nevěsta z Texasu, Toronto 1992–1993).
Škvorecký velmi citlivě pracuje s živým jazykem, vedle hovorové češtiny tak jeho postavy promlouvají nářečím i směsí pozapomenuté češtiny a americké angličtiny.
Josef Škvorecký v iRadiu
Kliknutím zobrazíte pořady, které jsme odvysílali o Josefu Škvoreckém
