Zeyer Julius
Julius ZeyerFoto: Jan Vilímek (1860-1938)
Aristokrat duší i původem. Vyučený tesař. Nadaný filolog, který propadl u maturity. Znalec mytologie, příznivec okultismu. Nadšený cestovatel. Muž, o jehož sexuální orientaci se spekuluje. Literát, který se své tvorbě věnoval s vášní.
Julius Zeyer ve Čtenářském deníku:
Jan Maria Plojhar (MP3)
Narodil se 26. dubna 1841 v Praze v rodině podnikatele se dřevem pocházejícího ze staré alsaské rodiny. Matka měla česko-židovské kořeny. Získal německé vzdělání na gymnáziu a pražské technice, ale studia nedokončil.
V otcově podniku se učil tesařem, výuční list získal ve Vídni. V roce 1862 podnikl tovaryšskou cestu po Evropě, na které se ovšem věnoval studiu jazyků, filozofie a mytologie. Protože nesložil maturitu (1869), filologii, filozofii a estetiku na pražské univerzitě studoval pouze soukromě. Kromě moderních jazyků se učil i sanskrt, koptštinu a hebrejštinu.
Správu rodinného podniku nepřevzal. Pracoval jako šlechtický vychovatel v Rusku a v rodině hraběte Harracha. Po roce 1882 už žádné zaměstnání nepřijal, žil z renty v ústraní ve Vodňanech a na své četné cesty po Evropě, Skandinávii i Blízkém východě si vydělával psaním.
Vyšehradský hřbitovFoto: Khalil Baalbaki
Zemřel 29. ledna 1901 a v rozporu se svým přáním byl jako první pohřben na pražském Slavíně na Vyšehradě.
Do literatury vstoupil v roce 1873 a svou tvůrčí dráhu spojil s časopisem Lumír a programem kosmopolitismu. Znechucen malostí českých poměrů lpěl na vysokých mravních a uměleckých nárocích a svůj ideál hledal v dávných dobách či v paralelách z jiných kultur. Psal kultivovaným barvitým jazykem, důraz kladl na vizuální evokaci krajiny, nálad a citů. Žánrově se přimkl především k veršované, ale i prozaické epice.
V cyklu básní psaných blankversem Vyšehrad (1880) se pokusil vytvořit současný národní epos, v Karolinské epopeji (1896) pak čerpal ze starofrancouzské epiky o Karlu Velikém. Zřetelné autobiografické prvky (hledání naplnění cestou ke Kristu a společenství prostých lidí) má pozdní epická skladba Troje paměti Víta Choráze (knižně 1905).
Ve svých složitě fabulovaných prózách s náhlými dramatickými zvraty a vloženými příběhy čerpal z historie. Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880) založil na kontrastu katolického světa rytířských tradic a pohanského severu temných valkýr. I deziluzivní, ryze současný román Jan Maria Plojhar (1891) staví paralely mezi podrobenou vlastí a sebevědomou věčnou Itálií s kořeny sahajícími až k Etruskům.
Východisko z trýznivého života hledají Zeyerovi hrdinové i v křesťanském mučednictví (Tři legendy o krucifixu, 1895, apokryfní legenda Zahrada mariánská, 1903, aj.). Zeyerovy prózy stejně jako pozdní dramata (např. Radůz a Mahulena, 1898) pozorně vnímala nejmladší generace ovlivněná dekadencí a impresionismem.
Julius Zeyer v iRadiu
Kliknutím zobrazíte pořady, které jsme odvysílali o Juliu Zeyerovi
