Díla5. října  2011  

Mé bohémství/Ma bohême (Arthur Rimbaud)

Josef Čapek: Francouzská poesie nové doby (obálka ke knize překladů) - Foto: Josef Čapek, Wikimedia Commons, Public domain

Josef Čapek: Francouzská poesie nové doby (obálka ke knize překladů)Foto: Josef Čapek, Wikimedia Commons, Public domain

Tentokrát uslyšíme básničku z velice raného období Rimbaudovy tvorby. Moje bohémství je dílkem studenta, neobyčejně schopného, zato jaksepatří neukázněného rebelanta, básníka sotva sedmnáctiletého.

Ve svém francouzském originálu nese podtitul Fantaisie. Tohle slovo ve francouzštině znamená fantazii, obraznost, a také rozmar. Tím vším jistě Rimbaudova básnička je, ale připadá mi, že pro popsání bezstarostné atmosféry tohoto lehkodechého sonetu je nejpatřičnější právě slovo rozmar. 

Je to skutečně rozmarný stylizovaný autoportrét, opojený radostí z nespoutané svobody tuláka, emblém mladického Arturova životního postoje, který ještě nic neví o toxických zplodinách bohémského života, o jeho absintové tíze. Není tedy divu, že se tohle relaxované divertimento stalo jedním z nejznámějších, nejpopulárnějších Rimbaudových textů. 

 

Arthur Rimbaud: Mé bohémství, Ma bohême - úvod Rudolfa Matyse

Vložit na svůj web

 

Arthur Rimbaud: Mé bohémství, Ma bohême - báseň

Vložit na svůj web

Ma bohême 
Arthur Rimbaud
Mé bohémství
Překlad Karel Čapek
Je m’en allais, les poings dans mes poches crevées;
Mon paletot aussi devenait idéal;
J’allais sous le ciel, Muse! et j’étais ton féal;
Oh! là là! que d’amours splendides j’ai rêvées!

Mon unique culotte avait un large trou.
— Petit Poucet rêveur, j’égrenais dans ma course
Des rimes. Mon auberge était à la Grande-Ourse;
— Mes étoiles au ciel avaient un doux frou-frou.

Et je les écoutais, assis au bord des routes,
Ces bons soirs de septembre où je sentais des gouttes
De rosée à mon front, comme un vin de vigueur;

Où, rimant au milieu des ombres fantastiques,
Comme des lyres, je tirais les élastiques
De mes souliers blessés, un pied près de mon cœur!
Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny;
můj svrchník z sebe málem skutečnost už shodil;
tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil,
lala, co skvělých lásek znaly moje sny!

Široce roztrženou měl jsem kalhotu.
Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze byl jsem na noclehu.
Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu.

A já jim naslouchal u silnic okraje
v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje
jsem cítil na čele jak víno sílící,

kdy tiskna k srdci nohu, jako lyru v klínu,
rýmuje prostřed nočních fantastických stínů
jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci!

 

Definitivní vydání Čapkovy Francouzské poezie nové doby zahrnuje 109 básní od 58 autorů velkých, i dnes docela zapomenutých jmen. Už jen to dokládá Čapkovu detailní obeznámenost a erudici, ale velká šíře tohoto panoramatu zároveň vystavila Čapka i přísné zkoušce z citlivosti tváří v tvář nárokům často velice různorodých poetik. 

Při podrobnějším pohledu bychom mohli ovšem ve výběru jednotlivých básní objevit i vkusová hlediska, Čapek si přirozeně vybíral spíše texty, které byly blízké jeho mentalitě i pohledu na život. Přinejmenším pět básníků však v jeho antologii rozhodně chybět nemohlo. Byli to ti, kteří něčím v poezii zásadně pohnuli, radikálně proměnili její tvář, ovlivnili její další vývoj, a které bychom tedy s naprosto čistým svědomím mohli označit za básníky geniální. Byli to Baudelaire, Verlaine, Mallarmé, Apollinaire – a nikoli v poslední řadě Arthur Rimbaud. 

„Byl veliký, dobře stavěný, skoro atlet, s dokonale oválným obličejem zavrženého anděla, se světle kaštanovými vlasy a znepokojujícíma bledě modrýma očima.“ Tak vyportrétoval Rimbauda jeho přítel Verlaine, a další přítel, Delahay, doplňuje: „jeho oči měly dvojí modř, jejíž tmavší a světlejší kruhy se rozšiřovaly nebo splývaly v okamžicích snění nebo usilovného přemýšlení; když hledal, když zíral do neznáma, bylo to velmi daleko, kam jej unášel jeho mentální pohled, jeho zřítelnice se zužovaly jako u šelmy, dlouhé řasy se chvěly, zatímco hlava zůstávala v nehnutí. Byly to magnetické objevitelské oči Kolumbovy.“ 

Vše podstatné z hlediska psané poezie se u Rimbauda odehrálo v průběhu čtyř-pěti let mezi jeho patnáctým a dvacátým rokem, tedy ve věku, kdy jiní básníci teprve načínají svá učednická léta. Ale už i ty nejranější známé Rimbaudovy verše jsou díly hotového básníka, básníka neobyčejně poučeného a invenčního. A jeho úsilí je od prvopočátku podivuhodně cílevědomé. „Chci být básníkem a pracuji, abych se stal vidoucím. Jde o to dojít k neznámému rozrušováním všech smyslů. Je to velké utrpení.“ 

Vnitřně napjat, s naostřenými hroty básnické inteligence a bezpečně fungujících instinktů, jde si pro své básnické nálezy do tmy. „Zapisoval jsem ticha a mlčení (v mém písmu ležely noci), zaznamenával jsem, co nelze vyslovit, sdělit, zachycoval jsem a ustaloval závrati.“ A texty, jimiž se k tomuto cíli prolamoval nesmírnou silou své básnické inteligence a intenzivní obrazivostí a v nichž „nemilosrdně seškrtával všechno hloupé a zbytečné“, rozdával málem na potkání, ledacos z nich se tedy jistě ztratilo. Nebýt Paula Verlaina a hrstky dalších přátel, nebyly by se snad ani dochovaly. 

Za Rimbaudova života ostatně vyšly jen tři malé sešitky jeho textů, ovšem těch nejzávažnějších, nejpronikavějších. Hovořím tu především o jeho Záblescích a Sezóně v pekle, o básních v próze, které jsou až propastně smělé odvahou své imaginace, odvrhující balast jakýchkoli lyrických konvencí, vytvořené bez jakékoli souvislosti s tím, co bylo v jeho době i kdykoli před ním napsáno a odkazující kamsi do budoucnosti básnického slova.  

Je to totální, absolutní poezie, která odmítá být slovní ekvilibristikou, ale která se ve svých zášlezích dotýká podstaty existence, kterou je pro něj zázrak. Zázrak, který mu nutně souvisí i s radikální sebeproměnou. Tzv. literatura, která spočívá na předem domluvených hrách mezi autorem a jeho čtenářem, ho vůbec nezajímala, kašlal na jakýkoli vnější ohlas, pohrdal úspěchem. Prodíral se k nevýslovnému, tedy za slova, a když došel na samé hranice jejich možností, nerozmělnil se, a bez jakýchkoli rozpaků na poezii slova zcela rezignoval. 

Autor:  Rudolf Matys

Nové články v rubrice

  •  Audio

    Topič (Franz Kafka)

    Povídka Topič je vlastně první část románu Nezvěstný (v roce 1927 ho vydal Max Brod pod názvem Amerika). S prací na něm začal v roce 1912 a v roce 1913 fragment Topič u Kurta Wolfa vyšel. Obraz moderní doby viděný očima šestnáctiletého...

     
  •  Audio

    Český snář (Ludvík Vaculík)

    Próza Český snář (samizdat 1981, Toronto 1983, Praha 1990) je bezpochyby Vaculíkovo stěžejní dílo. Kniha, kterou autor věnoval Jiřímu Kolářovi, bývá označována jako román-deník. Beletristickou výpravnost a hravost...

     
  •  Audio

    Venku prší (Ivan Klíma)

    Povídka Venku prší ze sbírky Milostné rozhovory, publikované roku 1995, patří do pozdní literární tvorby . Představuje milostné vzplanutí stárnoucího soudce k mladé ženě.

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas