Vztahy/Correspondances (Charles Baudelaire)

Charles BaudelaireFoto: Etienne Carjat

Báseň ze sbírky Květy zla v překladu Karla Čapka.

V cyklu Prameny od Seiny se posluchači seznamovali s básněmi moderní francouzské poezie. Verše zazní ve francouzském originále, i v českém překladu z pera Karla Čapka. Významnou součástí cyklu jsou úvody Rudolfa Matyse, které najdete u jednotlivých básní jak v písemné podobě, tak v autorově přednesu. 

Omlouváme se, ale kvůli autorským právům bohužel nemůžeme tento cyklus nabídnout k volnému stažení. Můžete si ho tedy pouze vyslechnout. 

První vydání Čapkovy Francouzské poezie nové doby vyšlo v roce 1920. „Většina Čapkových překladů vznikla uprostřed první světové války, roku 1916, mimo jiné jako výraz duchovní solidarity s bojující Francií. Řadu z nich Čapek nejprve publikoval časopisecky a první jejich knižní podoba spatřila světlo světa až po válce. Později Čapek svou kolekci podstatně rozšířil, i o nové autory z mladších generací. Tato nová verze pak vyšla v roce 1936. Od té doby se dočkal tento jedinečný a čtenářsky veleúspěšný soubor už více než deseti vydání,“ upozorňuje Rudolf Matys. 

Naše putování se otevírá básní klíčovou nejen pro dílo svého autora, ale i pro celou moderní evropskou poezii. Jde o sonet nazvaný Vztahy, o úvodní báseň z Květů zla Charlese Baudelaira. Nejpodstatnějším veršem tohoto sonetu je jeho verš osmý, který v Čapkově podání zní: „vůně, barvy, zvuky odpovídají si“. 

Ne že by byl Baudelaire objevitelem tohoto principu vzájemných vnitřních souvztažnosti smyslových zážitků a poznání, který si snad můžeme zjednodušit na zjištění, že lze například „slyšet barvy“ či „vidět zvuky“. Vědomí o těchto korespondencích, psychologicky řečeno synestesiích, najdeme například již u anglického barokního básníka Johna Donna, později třeba u Balzaka i Nervala, německý romantik E. T. A. Hofmann snil o klavíru barev, klavíru vůní. 

Ale teprve Baudelaire zdůslednil a prohloubil význam těchto korespondencí. Ty u něj nezůstávají jen zkušeností ryze smyslovou, ale vytvářejí jakýsi průchodný koridor, jímž se celý vesmír lidského nitra propojuje v tajemné jednotě s kosmem přírodním. To on rozšířil toto vzájemné propojování smyslových zážitků, které se navzájem stupňují a násobí ve svém účinku, i na oblasti duchovní, a radikálně tak zmnožil pole lidského vnímání o překvapivě nové zóny. 

Aby se tato, v naturálním stavu jistě chaotická data smyslových vjemů mohla stát komponentou záměrně konstruovaného estetického efektu, musí však vstoupit do hry i kritický, třídící intelekt se svou vůlí k přísné, koncentrované stavebnosti tvaru, který přesně kótuje a ohraničuje nepřesné a neohraničitelné, který je definitivou prchavosti. Žár, který mrazí. Básník usiluje o vyvolání dojetí, aniž je sám dojat. 

Tohle napětí mezi spontánní, až horečnatou mluvou smyslů a kritickou estetickou distancí ducha je nejvlastnějším zdrojem působivosti této lyriky. Obrazně řečeno: žhavá matérie života se tu taví ve skleněných retortách, které jsou sice křehké a průhledné, ale zároveň natolik pevné, že nikdy nesmějí prasknout… 

Tím souběžně už hovoříme také o charakteru Baudelairovy obraznosti, která se radikálně zbavuje rétoriky, únavných mechanických popisů i zprostředkujících přirovnání starších poetik. Nejde v ní už o fyzikální mechaniku, ale o mnohem složitější procesy básnické chemie, ba alchymie. Jen jejím prostřednictvím se může projevit monistická jednota psychického a fyzického, smyslového a duchovního komplexu lidského bytí v jeho plné intenzitě, jen tak se může před člověkem objevit naráz celá planetární soustava jeho nitra. 

Po Baudelairovi se na tuto těžkou, ale nádhernou kolumbovskou výpravu za tajemstvím slova, které je transparentní s tajemstvím života, vydali Verlaine i Rimbaud, mnozí další básničtí symbolisté, po nich surrealisté, a tato řada nekončí ani dnes.