Aid Kid o samotě na pódiu a antických stupnicích

Zpětně se zdá, že to trvalo pár nocí, než se z Aid Kida stal jeden z nejpopulárnějších, nejbookovanějších umělců na klubové scéně. Na tom, jak mluví, byste ale nepoznali, že má hudbu celkem na háku. Pořád je to ohromně sympatický kluk, kterého chcete zatahat za tvářičku a dát mu cukrátko. Teprve když vyjde na stage a začne hrát svoje bomby, s pokorou obrátíte pohled na boty a začnete praktikovat subtilní footwork.

„Není ti na stagi samotnému někdy smutno?“ ptám se Aid Kida, když se zase nemůžu ubránit rozněžnělosti. „Není. Je mi tam líp, než kdybych tam byl s někým.“ Dřív ale hrál s kapelami: shoegazovými Daydream Nation, elektronickými Dignity Dope, donedávna i s Divided. Kdy se stalo, že sólo dostalo přednost? „Ve chvíli, kdy mi ty moje věci přišly natolik v pohodě, že už nepotřebuju doplněk žádných jiných lidí,“ odpovídá sebejistě Ondra. Má už dokonce pořádně diktátorský plán. „Vlastně bych se chtěl pokusit v příštích věcech o hudební režii. Nazvu si lidi a zkusím je řídit.“ No tak to držím palce.

Aid Kid se mi při poflakování kolem nákupního centra svěřil i o dalších plánech a projektech, třeba o skládání pro divadlo a pracování s antickými stupnicemi pro hru Klytaimnéstra. Hořce lituju těch dní, kdy jsem při hudebce nedával pozor. Pokud jste na tom stejně jako já, poslechněte si podcast Czechingu s Aid Kidem a osvěžte si hudební teorii.