Kyklos Galaktikos o rodině, improvizaci a svobodě mezi krabičkami

16. květen 2016

Nejdřív bych měl vysvětlit náhlé výbuchy smíchu, které provázejí rozhovor s Kyklos Galaktikos. Sešli jsme se u dětského hřiště na pražské Stromovce a instinktivně vylezli na houpající se pavučinu. Rozhovor připomínal disciplínu z Takešiho hradu. Odpovězte na otázku s vážnou tváří, i když se houpete o život nahoru a dolů a okolo vás pobíhají děcka. Mohlo to být horší: znáte tu hru, jak si Japonci ubližují v knihovně a vyhrává ten, kdo zůstane potichu?

Kyklos, neboli Jarda, Honza a Míša, na dětském hřišti vlastně nepůsobí nepatřičně. Mají v sobě hravost, ke které zároveň přistupují dost zodpovědně. „Když jsme hodně hráli s předchozí nahrávkou, dost nás štvalo, že je to furt takový mrtvý. I když se mění lidi, atmosféra v klubech, hrajeme pořád to samý. Tak jsme si pořídili nástroje a snažíme se reagovat na to, co se ten večer děje, na naši náladu, na to, co jsme zrovna objevili. A to nám přijde, že je pěkný. Lidi slyšej, že to vzniká před nima.“ Zábava se prostě musí brát vážně. A Kyklos přiznávají, že cvičí osm hodin denně. Kumštýř Dan Bárta musí mít radost!

Ponorkovou nemoc Kyklos samozřejmě mívají, ale stejně si připadají jako rodina. „My spolu fakt děláme všechno dohromady,“ říká Honza. Hádají se, ale ne kvůli textům. „Kvůli životu se hádáme!“ smějí se. Úroveň vzájemnosti mezi členy Kyklos Galaktikos došla už tak daleko, že se umí napodobovat v textech. Sami prý už ani nepoznají, kdo co napsal. O psaní textů jsme se ještě chvíli bavili, ale to už Míšu zaujala zmiňovaná pavučinová prolézačka a ona se odplazila směrem k nebi. Bylo načase jít zpátky mezi děti.

autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio