Hudební průmysl je často úplně mimo, říká Danny Fahey, zakladatel projektu Grime Beyond Borders

18. srpen 2017

Není to jen popová scéna, na které se podporuje export. Na alternativní scéně najdeme možná více projektů, které už dávno exportují, nebo pěstují nějakou výměnu přes hranice, jen motivace a cíle jsou trochu jiné.

Mnoho projektů na alternativní scéně se dnes snaží přirozeně propojovat s podobně smýšlejícími umělci a organizátory přes hranice, a tím vytvářet silnější nezávislou komunitu. Jedním z takových projektů je Grime Beyond Borders kolektivu Thirty Pound Gentleman, který pravidelně ve spolupráci s lokální komunitou vybírá nadějné rappery a rapperky, jimž umožní vycestovat. Zakladatelem a koordinátorem celé aktivity je kulturní manažer Danny Faheym. Kdysi úspěšný rapper, který vystupoval pod jménem Fallacy nebo Falz se nyní věnuje hlavně organizování kulturních akcí, spolupráci s velkými značkami, podpoře mladých umělců a grimeové kultury.

Projekt Grime Beyond Boarders je vlastně také svého druhu hudebně exportní projekt, s jakou vizí jste ho začali realizovat?
Ten nápad vzniknul poslední den Hip Hop Kempu v roce 2016. Byli jsme tam tenkrát s Tony Blackem, kterého možná někteří lidé z Čech znají, je velmi aktivní na grimeové a hiphopové scéně, do Prahy přivezl mnoho umělců a má také dobré vztahy s rapperem Smackem, který tenkrát na Hip Hop Kempu předvedl skvělou grimeovou show. A já jsem zase manažer britského rappera Slaye, takže jsme se s Tonym bavili o tom, že Smack je velmi úspěšný a přesto, že představuje kulturu, která je tak odlišná, přišlo na něj tolik lidí. Říkal jsem si, jaké by to bylo, kdybychom tyhle dva dali dohromady, kdyby Smack jel do Anglie, kde už mnohokrát byl, ale kam by jel s vědomím toho, jak významně grimeová kultura formovala jeho osobnost. Jak by to asi vypadalo, kdyby v Anglii vystupoval. A naopak, jaké by to bylo, kdyby Slay přijel do Prahy se svým typicky manchesterským syrovým grimem. Přeci jen do Evropy se dostávají hlavně ti známější grimeoví umělci z Londýna. Vzniklo to tedy jako výměna, ale zároveň příležitost objevovat grimeovou kulturu.

Jak to fungovalo v praxi? Jak Smacka přijalo britské publikum? Ptám se i kvůli jazyku, protože často se vede debata o tom, že když chce někdo prorazit do zahraničí, je třeba zpívat nebo rapovat anglicky. Já osobně si to nemyslím.
Bylo to skvělé. Smack nebyl v Anglii poprvé, ale byl to jeho první koncert tady u nás. Dříve ho už hrála nějaká britská pirátská rádia a zná se s mnoha londýnskými grimeovými hvězdami. Asi byl nervózní, nebo spíš nevěděl, jak se to nakonec vyvine. Ale místní lidé se o to opravdu zajímali, o to víc, když se dozvěděli, že Smack je ve své zemi velká hvězda. Mnoho z nich totiž něvěřilo, že by se tohle grimeové kultuře mohlo někdy podařit, aby slavila větší úspěchy mimo Anglii. Řada místních MCs se s ním přišla setkat a respektovali jeho i autentický způsob, kterým reprezentuju tuto kulturu. Přišlo také hodně lidí z jiných měst, i Češi, kteří tu žijí, a přijali ho opravdu skvěle.

Zmínil jsi, že se grimeu ještě nepodařilo dosáhnout na velké úspěchy. Ale poslední dobou se zdá, že je znovu v kurzu a silnější. Dočkal se ale na britské hudební scéně skutečného uznání? Dočkal se legitimizace na popové scéně? Souvisí to i s hudebními cenami, které byly v nedávné době kritizovány za tom, že přehlíží umělce tmavé pleti.
To je velmi zajímavé téma. Kultura britského MCingu se velmi rychle proměňuje. Někdy to vypadá, že se grimeu vede dobře, že to tak zůstane a že je na něj establishment připraven, ale jindy to zas vypadá, že je úplně přehlížen. Dobrým příkladem je poslední album rappera Stormzyho, který je v součastnosti asi tím nejpopulárnějším grimeovým umělcem a taky je už známý po celém světě a daří se mu v exportu. V posledních pár měsících se to pro grime mění k lepšímu, ale na druhou stranu, když v Londýně pořádáte grimeovou akci, budete pod poměrně velkým tlakem úřadů a hlavně policie, kteří budou chtít mít celou akci pod přísným dohledem, nebo se ji dokonce budou snažit zrušit. Je to dáno tím, jak se místní politici a policie dívá na menšiny tmavé pleti.

A lidé mají někdy také pocit, že grime je spojený s vysokou kriminalitou. Při pohledu na Stormzyho, Skeptu nebo Wileyho bychom si klidně mohli říct, že grime je v dobré pozici a bude tu navždy, ale grimeoví umělci, kteří jsou blíž pouliční kultuře, stále čelí velkým výzvám a omezením. Pro místní lidi je tedy skvělé vidět Smacka, který je u vás vlastně popstar, chodí na něj spousta lidí, má vliv a možnosti. Pro umělce tmavé pleti v Anglii je ta situace trochu jiná.

Nedávno se na sociálních sítích objevila kritika britských hudebních cen pod heslem: #britssowhite, které se dotýká toho, že ceny ignorují umělce tmavé pleti. Ani se nedivím, že tato kritika přišla, protože jsou ignorováni nezávislí, ale přitom populární umělci, kteří mají obrovské počty shlédnutí na YouTube. Jaký na to máš názor?
Netýká se to jen grimeu, je to hudba s MCingem obecně, jako třeba drill, afro beat nebo nově taky afro trap. Brit Awards jsou ceny, které reprezentují hudební průmysl. A jedna věc je jasná, hudební průmysl nestíhá sledovat, co se děje mezi nezávislými umělci. Takže hudební průmysl neví a možná si ani neumí představit, že tito umělci mohou být úspěšní. Někdy je prostě hudební průmysl úplně mimo, přitom na té nezávislé scéně se dějí skvělé věci. Třeba Stormzy nebo Giggs. Ale posluchači nakonec chtějí tu pravdu, chtějí tu opravdovost. Hudební průmysl by tedy rozhodně měl reflektovat dění na grimeové scéně a měl by si všímat, co se děje mezi umělci, kteří do své tvorby dávají srdce i celou duši a přicházejí s odpovědí. Lidé diskutují o tom, jaká vlastně bude budoucnost hudebního byznysu, a tihle umělci, kteří to dělají pro sebe, znají odpověď. Právě tito lidé budou formovat hudební průmysl a díky nim bude moci zůstat aktuální a úspěšný. Iniciativa #britssowhite byla důležitá příležitost, aby si Brit Awards uvědomily, že ztratily kontakt s pouliční kulturou.

Jak důležitý je aspekt komunity? Snažíte se nějakou vědomě budovat nebo posilovat a jaký vliv to potom může mít na hudební byznys?
Osobně si myslím, že komunita by měla být na prvním místě, a že to tak vždycky bylo. Thirty Pound Gentleman jsem já a další dva lidé, tvoříme komunitu a vytváříme příležitosti pro další mladé umělce, kteří třeba žádnou komunitu neměli. Když si vezmeš hiphopovou kulturu nebo punk, i ty vzešly z lidské nutnosti sdružovat se, držet při sobě a podporovat se. A pak se z toho stalo hnutí. Podobně to bylo s jazzem, komunita nechtěných, těch na okraji, které společnost nepodporovala. Jsem přesvědčen o tom, že základem každého hnutí je právě komunita.

Jaká byla tvoje osobní zkušenost s hudebním průmyslem? Sám jsi byl úspěšný rapper. Je tu něco, co ses později snažil změnit?
Pro mě osobně to byla velmi pozitivní zkušenost, jako MC Fallacy jsem vydal svou první desku kolem roku 1996. Hudbě jsem se věnoval od malička, takže jsem měl dost času pilovat své řemešlo. A když mi bylo kolem dvaceti let, podepsal jsem smlouvu s major labelem Virgin Records. Získal jsem zkušenosti v mnoha žánrech a když žánr UK Garage začal být populární, došlo mi, že MCs mohou mít taky kariéru. Spolupracoval jsem s producentem MJ Colem a jel jsem s ním na turné po světě. Tato zkušenost samozřejmě ovlivnila i můj projekt Grime Beyond Borders. Když jsem třeba cestoval do Austrálie, měl jsem možnost uvědomit si kam doopravdy patřím. A proto si myslím, že je důležité dávat mladým umělcům, jako je Slay, Smack, Dona B nebo Sangy, možnost cestovat, aby si uvědomili, kam patří, aby se setkali s novým publikem. Mělo by jim to pomoci v tom, aby si uvědomili, kdo jsou a co všechno mohou dokázat.

Co bys poradil mladým umělcům, kteří na sobě pracují a chtějí se dostat třeba i do zahraničí?
Když jsem byl mladý, neměl jsem žádného manažera, což znamenalo, že jsem musel sám komunikovat s lidmi z velkého labelu, setkával jsem se také s marketingovými manažery a musel jsem se sám zorientovat v tom, jak hudební průmysl funguje, abych s nimi mohl jednat. Dnes je situace trochu jiná, umělci si mohou udržet kariéru třeba 15 až 20 let, ale já jsem věděl, že moje kariéra rappera bude krátká, hlavně protože jsem podepsal smlouvu s major labelem. Všechno to poznání a zkušenosti z hudebního průmyslu, kdy jsem si musel sám vyjednávat podmínky a domlouvat se s marketingovými manažery, byly klíčem k tomu, co mělo přijít potom. Dnes spolupracuji se značkami, produkujeme a propagujeme velké akce, a to díky tomu, že jsem byl schopný naučit se co nejvíc v době, kdy jsem si mohl říct, že to všechno nechám na manažerovi a na účetním. Nevím, ale co bych dnes dělal, protože bych se takhle nepropracoval.

Co bys poradil hudebníků ohledně sebepropagace. Pro řadu mladých talentů to může být složité, protože je třeba mít to sebevědomí a zároveň vědět, co lidé okolo potřebují a chtějí slyšet.
Mám pocit, že mladí hudebníci tomu jazyku rozumí dobře, rozhodně víc než já, prostě to cítí. Ale taky si myslím, že je tu mnoho hudebníků, kteří jsou závislí na internetu až moc. Třeba projekt Grime Beyond Borders by bez toho, že bychom se s Tony Blackem setkali osobně a hovořili, nikdy nevznikl. Proto radím mladým umělcům, aby se snažili být více společenští, aby se více potkávali třeba s lidmi z rádií. Buďte klidně trochu staromódní, vyražte ven s flashkou a dejte ji DJovi. Setkání tváří v tvář se vyplácí daleko víc než posílání emailů, tím spíš, když je to jen nějaký generický email, který posíláte stovkám dalších lidí, a nejsou v něm žádné emoce. Umělci by se také měli snažit co nejvíce vystupovat a budovat tak vztahy. Rozhodně je lepší si postupně vybudovat menší síť pevných vztahů, které vás podpoří, než se snažit o co nejvíce kontaktů, které vám ale nakonec k ničemu zásadnímu nepomůžou.

Zmínil jsi spolupráci se značkami, zdá se, že to je dnes pro hudebníky jeden z největších zdrojů příjmu, když se nemohou spolehnout na prodeje alb. Ale ne každý se chce spojovat s velkými značkami a korporacemi, někteří umělci to považují za zaprodání, jiní se zas prodají příliš levně. Jaký je tvůj názor na propojování hudebníků s velkými značkami?
U nás nemají mladí umělci tolik příležitostí získat podporu z veřejných zdrojů, takže musí chytře promýšlet, s kým a jak budou spolupracovat a jakou značku tak případně podpoří. Pro některé umělce takový příjem ze spolupráce se značkou může být dobrý způsob, jak vyplnit slabší období, třeba mezi nahráváním a turné. Ale každý umělec by měl mít dostatek sebevědomí na to, aby si vybral, co pro něj bude nejlepší, a aby se pak také třeba byl schopen podívat do zrcadla a říct si: nezaprodal jsem se. Pokud vám tedy nějaká značka nesedí po etické stránce, musíte si to dobře rozmyslet a zjistit si informace. Ale spolupráce se značkami má rozhodně budoucnost, zvlášť, pokud jste na začátku kariéry a nemůžete čekat podporu od hudebního průmyslu samotného. Je to těžké rozhodování, ale já osobně si myslím, že ti, co se chovají nejhůře, by měli vynakládat nejvíc peněz na podporu druhých.

autor: Mary C
Spustit audio