Vydrželi jen ti, kteří měli vizi, říká umělkyně a manažerka Danielle de Picciotto

Na konci 80. let se přestěhovala z USA do Berlína a stala se jednou ze zásadních postav tamní umělecké a klubové scény. Danielle de Picciotto je hudebnice a malířka, režírovala videoklipy i dokument o německé klubové scéně. Je spoluzakladatelkou proslulé Love Parade a spolupracovala s Nickem Cavem nebo Einstürzende Neubauten. Během své kariéry se ale stala také velmi zkušenou manažerkou a booking agentkou. S organizační prací pomáhá například vydavatelství Monika Enterprise hudebnice Gundrun Gut, na kterém sama také vydává a které sdružuje mnoho výrazných umělkyň. Nyní, společně se svým manželem Alexanderem Hackem, natáčí nové album a připravuje turné projektu Monika Werkstatt – sérii koncertů, workshopů a panelových diskuzí, na které se podílí i jako hudebnice společně s Gudrun Gut, Beate Bartel a Merjou Kokkonen. Jejich workshop, určený především hudebnicím, bude probíhat 13. 9. v Goethe-Institutu v Praze, koncert a panelová diskuze proběhne o den později v Paláci Akropolis.

Jak jste se vlastně dostala od tvůrčí práce k organizační činnosti a práci manažerky? Ne vždy se umělcům daří skloubit tohle vše dohromady.
Začala jsem s tím poměrně brzo. Když jsme se přestěhovala do Berlína, potkávala jsem mnoho umělců, ale nebyli tam téměř žádní manažeři. Rychle jsem pochopila, že sedět a čekat, že se někdo takový objeví, je k ničemu. A došlo mi, že pokud budu něco chtít, budu si to muset udělat sama. Tenkrát jsem si manažera ani nemohla dovolit, takže jsem se naučila zavřít oči a pustit se i do té organizační práce, která mě nikdy tolik nebavila. Ale je to přeci jen velmi praktická činnost, která se dá dělat bez emocí. Tak jsem se do toho pustila.
Také jsem byla vždy typ, který si rád vytváří vlastní světy, dělala jsem různé multimediální projekty, pořádala akce. Říkala jsem si, že pokud si to budu organizovat sama, bude to aspoň vše přesně tak, jak to chci. Postupně jsem se naučila, že všechno je svým způsobem umění a že se na tu organizační činnost dá nahlížet i jako na tvoření a proměňování myšlenek ve skutečnost. Celý svůj život jsem si postupně začala řídit sama, což mě těšilo.
A nakonec jsem začala pracovat i pro jiné umělce, protože jsou často chaotičtí nebo si to netroufnou sami dělat a někteří jsou třeba jen líní. Postupně se ze mě v této oblasti stala profesionálka.

Je pro vás jednoduché oddělovat ty dva světy?
Obvykle se managementu věnuji tak 5 hodin denně a potom se věnuji své tvorbě. Už jsem si na to zvykla, takže mi to jde poměrně rychle. V současné době s manželem natáčíme nové album a mezitím připravuji propagační materiály a připravuji turné po Spojených státech na příští rok. Promýšlím, jaký bude název alba, jakého si vybereme fotografa i jaký bude název turné, to jsou všechno zábavné, tvůrčí věci. Ale připravuji i smlouvy, což je něco úplně jiného, a tak si určuji pracovní dobu. Od 9 do 12 pracuji na organizování záležitostí mého manžela, pak našich společných věcí a potom se věnuji své tvorbě. Naučila jsem se být velmi disciplinovaná. Někdo kdysi řekl, že pokud chcete uspět jako umělci, musíte pracovat dvakrát víc než ostatní, protože je to obtížné. A pokud jste ještě svým vlastním manažerem, pracujete nonstop. A disciplinovanost obvykle není považovaná za vlastnost, kterou by umělci měli mít. Ale já osobně jsem si všimla, že většina těch úspěšných umělců je skutečně disciplinovaných, takže to zřejmě k profesi umělce také patří.

Setkáváte se v oblasti hudebního průmyslu s něčím, co vás trápí, co vám vadí a snažíte se to změnit?
Od konce 80. let, kdy jsem s hudbou začínala, se hudební průmysl dost proměnil. Dnes se v hudebním průmyslu nejvíce uchytí ti, kteří už představují jistotu úspěchu. Dříve se průmysl zaměřoval i na rozvoj umělců. Experimentální hudba a zvukové umění dnes prakticky nemá šanci získat podporu od vydavatelství. Podporuje se spíše ten každodenní indie pop anebo další specifické žánry, které mají svou konkrétní cílovou skupinu. Mě ale vždy zajímaly spíše ty experimentální počiny, a pro ty není jednoduché najít vydavatelství. Navíc fakt, že jsem žena, tomu také nepřidává. Znám mnoho hudebnic, kterým se nedaří najít label. V této oblasti se toho bude muset ještě hodně změnit. Proto jsem také začala spolupracovat s Gudrun Gut a přidala jsem se k jejímu labelu Monika Enterprise také jako hudebnice, protože podporuje experimentální hudbu, mluvené slovo a poezii a hudebnice, pro ty je to v hudebním průmyslu těžší.

V současné době label Monika Enterprise vydal kompilaci a chystá se turné a workshopy. Jak k této práci přistupujete, je v něčem specifická?
Celý tento projekt, kompilace a společného turné, začal, když byla Gudrun pozvána do Mnichova, aby tam vystoupila v muzeu umění. Tenkrát pozvala několik hudebnic včetně mě, abychom prezentovaly něco ze své tvorby a poté společně improvizovaly. Žádná z nás předtím takhle veřejně neimprovizovala, a tak jsme z toho byly trochu nervózní, ale nakonec se to vydařilo a bylo to skvělé. Potom jsme začaly dělat víc takových koncertů a také panelových diskuzí, protože si myslíme, že je velmi důležité, aby se o zkušenosti hudebnic mluvilo. K zásadní změně zatím nedošlo, a tak možná, když o tom před každým koncertem budeme mluvit, něco se zlepší. Celá ta série koncertů, workshopů a diskuzí Monika Werkstatt je vlastně snahou o vytvoření hnutí, které bude propagovat hudebnice a prezentovat jejich zkušenost.

Téma podpory žen na hudební scéně je dnes poměrně populární, ale zdá se, že věci se opravdu nemění tak rychle. Jaká byla vaše osobní zkušenost ženy na hudební scéně?
Ta zkušenost se různí a někdy jsou to i choulostivé záležitosti. Většinou spolupracuji hlavně s muži. A pokud pracujete se skupinou mužů a vyjadřujete svůj názor, je obvyklé, že nebude brán stejně vážně. Je to asi tou soudržností. Muži se semknou a drží pospolu, ale smíšené skupiny tak nefungují. Pokud tedy pracujete s muži, musíte být silné a mít silnou vůli, protože prosadit si svou bude potřebovat dvojnásobek úsilí. Ale s muži spolupracuji ráda a nemám s nimi žádný problém, jen vím, že je třeba být přímá a silná jako oni. Bohužel ženy nedrží tolik pospolu, ale měly by. A proto je pro mě projekt Monika Werkstatt s Gundurn Gut tak důležitý. Je to velmi uspokojující a zábavné. Ženy přistupují ke spolupráci totiž úplně jinak. Jsou pružnější a jemnější. S muži je to častěji o soupeření. Ženy se více poslouchají a snaží se porozumět si navzájem, a tak je pro mě osobně taková spolupráce velmi uklidňující.

Danielle de Picciotto|foto: press kit Danielle de Picciotto foto: Alexander Hack

Někteří by si mohli myslet, že na alternativní a undergroundové scéně je to pro ženy lepší, ale zřejmě to tak není, jak to vidíte vy?
Znám rockové hudebnice, rapperky, hudebnice, které dělají experimentální hudbu nebo pracují s novými médii. Není to o žánru, jen prostě o tom, že jste žena. Je pozoruhodné, že mnoho festivalů říká, že by chtěly pozvat více umělkyň, ale že nejsou. Pak jim dáte seznam umělkyň a oni nejsou schopni zapamatovat si jejich jména, a tak se vám za rok ti stejní promotéři ozvou znovu a ptají se na to samé. Zdá se, že tu skutečně dochází k tomu, že umělkyně jsou brány méně vážně. Zřejmě je to podvědomé. A jediný způsob, jak to překonat, je donekonečna zviditelňovat a propagovat umělkyně.

Spolu se svým manželem jste hodně cestovali a neměli jste stálý domov. Díky tomu vznikl i váš projekt We Are Gipsies Now. Jaký dopad mělo toto období na vaše umění?
Když cestujete, všechno je důležité, od toho, jak cestujete a jak se chováte, až po to, kam jedete. A podle toho se vaše cesta vyvíjí. Takže když nejste opatrní nebo se ztratíte, vaši cestu to změní. A takhle se dá dívat i na život. Dříve jsem mnoho věcí nebrala vážně, přišlo mi, že si nemusím dělat starosti, když udělám nějakou chybu nebo když něco odložím na další den. Ale váš život je tvořen vším, co děláte a jak to děláte, a jeho konec je souborem všeho, co jste udělali. Takže vše, co děláte a s kým se stýkáte, je důležité. Dnes už tedy více přemýšlím nad tím, co dělám a s kým to dělám a zda to má smysl. Tahle témata najdete v mých textech i obrazech. A považuji za důležité ujasnit si, co vlastně chci, protože když to nevíte, nevíte pak ani, kde hledat.

Zdá se, že včasné ujasnění preferencí by mohla být také jedna z rad pro mladé hudebníky, kteří si chtějí budovat hudební kariéru…
Rozhodně, lidé, kteří od začátku vědí, co chtějí, daleko rychleji zjistí, jak toho dosáhnout. Toho jsem si už dávno všimla. Na konci 80. let bylo na scéně mnoho lidí, kteří se jen tak poflakovali a mysleli si, že být hudebníkem znamená jen hodně pít a chodit na party. Nakonec vydrželi jen ti, kteří měli vizi, ti, kteří věděli, co chtějí dělat. Představa, že umělci jsou nějací šílenci, vznikla až v 19. stoletím, předtím byli skladatel nebo malíř normální povolání, na svých dílech pracovali jako dělníci. Je tedy třeba vědět, co děláte, a pracovat na tom kontinuálně a disciplinovaně.