Oliver Torr a audiovizuální kolektiv XYZ: Vytváříme si svět, ve kterém chceme žít

Jako hudebníka můžete Olivera Torra znát z projektu Windowlickerz s Leošem Hortem alias HRTL. Společně také organizují klubové akce s názvem Kmitočet. Jako organizátor stojí ale především za projektem XYZ, který pravidelně pořádá koncerty, se zahraničními hudebníky a hudebnicemi prezentují experimentální elektronickou hudbu. Akce XYZ se odehrávají v Klubu FAMU, ve kterém si vždy kolektiv vytvoří temnou černou kostku obehnanou těžkými závěsy, aby ještě lépe vynikly doprovodné vizuály.
Na živo můžete Olivera vidět už tento pátek. Během speciálního live setu na festivalu Accu rozmístí na lodi Altenburg 1964, která kotví v Praze na Vltavě u Trojského mostu, cívky, které rozhýbe a jejichž zvuk bude následně samplovat a zpracovávat ve své hudbě.

V současné době jsi opět v Berlíně, kde jsi vlastně doma. Co tam momentálně podnikáš?
Doma je pro mě dost abstraktní koncept. Já jsem se narodil v Anglii, a když mi byly tři, tak mě máma vzala do Čech. Pak jsme se různě stěhovali. Já sám o sobě říkám, že mám doma v hlavě a je jedno, kde jsem. Ten důvod, proč jsem v Berlíně, je ten, že jsem studoval v Londýně bakaláře, ten na mě začal bejt hrozně drahej, a tak jsem se odstěhoval do Prahy. Tady mi ale chyběl nějaký drive od lidí nebo zpětná vazba, kterou jsem se naučil v tom Londýně, takže jsem hledal nějakou alternativu k Londýnu. Když jsem o tom přemýšlel, tak v Berlíně jsem poprvé hrál a dávalo mi to smysl, že bych tam chtěl strávit nějaký čas.
Momentálně v Berlíně pracuju v obchodě Patch Point, zaměřeným na moduláry a experimentálnější synťáky. Pak tady ještě studuju magistra audiovizuálního umění a jinak tu nasávám město.

Jaké jsou tvoje dosavadní zkušenosti ze spolupráce se zahraničními kolegy/němi?
Já mám Prahu hrozně rád a hledal jsem tu lidi, který mají podobnou filosofii, co se týče hudby. Z mojí zkušenosti je hodně muzikantů, který se strašně zaměřujou na to, kolik má člověk lajků a views na Facebooku. Já jsem dřív hrál ještě v kapelách, s elektronickými muzikanty se v tomto ohledu dělá příjemnějc. Nevím, čím to je. Přijde mi, že v kapelách bývá první otázka, jestli jsi studoval hudbu, a podle toho tě hodnotí. Já jsem teda hudbu studoval, ale přijde mi to špatný měřit takhle to, jestli s někým budeš dělat, nebo ne. Možná, že u elektronických muzikantů je to tím, že jsou sólo a dělají sami. A když s někým spolupracují, tak je to pro ně třeba nezvyklý. Buď se do toho pak vrhnou po hlavě, anebo se toho bojí. Ale nevím, jestli se dá tohle vázat jen na Českou republiku. Asi se to nedá porovnávat. Ty spolupráce jsou individuální.

Mohl bys přiblížit myšlenku klubových nocí XYZ? Jak jsi se vlastně dostal k té organizátorské práci na klubové scéně, co bylo tvým cílem?
XYZ je audiovizuální kolektiv, který jsme založili s jedním z mých nejlepších kamarádů, Márou Šilpochem, asi před pěti lety. Začít akce vlastně nebyla vůbec ta idea. Chtěli jsme vyrábět audiovizuální instalace a nějak to vykrystalizovalo v to, že jsme začali dělat „warehousovou“ akci Monolit, která měla docela dobrej ohlas. Chtěli jsme si vytvořit vlastní svět, ve kterým jsme chtěli žít, chtěli jsme jít na party, kde se nám bude všechno líbit. Třeba teď, jak děláme ty XYZ live sessions, tak je to hlavně o tom, že mě baví, co dělají moji kamarádi, a chci je pozvat na hezký místa, aby zahráli.

Jak by měl vypadat ideální klub, ve kterém bys chtěl pořádat akce?
Můj nejoblíbenější klub v Praze je Ankali. Dělám tam taky spoustu akcí. S HRTL tam pořádáme Kmitočet, s Dmitrim z Neo Violence a Jakobem z Good Vibes tam děláme Soulspeak. Ankali je klub, kde je ideální všechno, od lidí, který pracují na baru, přes záchody, který nejsou v dezolátním stavu, až po zvuk, všechno je tam vyladěný. My tam děláme ještě světla a držíme to v nějaký naší filosofii. Jinak, co se týče klubových zážitků, je pro mě důležitý, abych byl mezi lidma, před kterýma se nemusím stydět. Dřív, když jsem chodil do nějakejch špatnejch pražskejch klubů, tak mě hrozně štvali ty chlapi, který přišli na lov ženskejch. To mi dokáže zkazit noc, když vidím nějaký „alpha males“, který se snaží nabalovat holky, když se to děje třeba proti vůli tý holky. Z toho dokážu být v depce. Já respektuju nějaký „safe space“, prostor na uvolnění sama sebe. Pak mě trochu štve, když člověk nebere ohled na světelnou a vizuální stránku celý akce. Spousta lidí tam může být na různých látkách, který ti distortujou realitu, a ta distorze musí bejt prostě příjemná. Ať už tedy užívají cokoliv, měli by mít dobrej průběh nějaký svý „cesty“.

Je něco, co ti dělá při organizátorské práci problémy? Nebo třeba nějaké procesy a zvyky na hudební scéně obecně, které tě štvou?
Spíš mi vadí přístup k lidem, který někde hrajou. Třeba já když někde hraju, tak mi vadí nějaká neznalost zvukaře u věcí, který jsou tady v Berlíně jasný. Když člověk hraje elektronickou hudbu, tak je automaticky označenej jako DJ. Hraješ na modulár, jsi DJ. Tím pádem automaticky vypustí i snahu tě zvučit, jako kdybys hrál třeba na kytaru nebo na bicí. Setkal jsem se s tím nedávno a přijde mi to absurdní. V momentě, kdy nemáš akustickej nástroj, tak tě neberou jako muzikanta.