Czeching 201720. března  2018 v 16:44  

Vztek je důležitá emoce, říká Raphaelle Standell-Preston, frontmanka kanadských Braids

Braids - Foto: Landon Speers,  Flemish Eye

BraidsFoto: Landon Speers, Flemish Eye

Dá se skutečně vyzpívat z tíživé životní zkušenosti? Jak vnímá hnutí #MeToo, jak se připravuje na turné a co nesnáší na hudebním průmyslu zpěvačka, kytaristka a skladatelka z populární kanadské kapely Braids, která 4. dubna vystoupí v Praze?

Populární kanadská kapela Braids na sebe nejvíce upozornila svým posledním albem Deep in the Iris, které vyšlo v roce 2015 a za které získala kanadskou výroční cenu Juno v kategorii alternativní hudby. Bylo to i díky silným textům, do kterých zpěvačka, kytaristka a skladatelka Raphaelle Standell-Preston promítla svou tíživou zkušenost ze sexuálního zneužívání, ale i osobitou feministickou reflexi světa. V návaznosti na úspěch hitu Miniskirt, který předcházel hnutí MeToo, napsala Raphaelle také esej do magazínu Pitchfork, kde nabídla obsáhlejší vysvětlení. Braids v současné době pracují na nové desce, ale již brzy se vydají na turné po Evropě. U nás je budete moci vidět 4. dubna v pražském klubu MeetFactory. Se zpěvačkou, kytaristkou a skladatelkou kapely jsme si povídali o každodenním sexismu v hudebním průmyslu i o tom, jak zvládá život na turné. 

Na vašich stránkách jsi publikovala všechny texty, což je skvělé hlavně pro posluchače, jejichž mateřským jazykem není angličtině. Vybavuješ si své první texty a dobu, kdy jsi začala psát?
Jako textařka považuji zveřejňování textů za velmi důležité, i proto, že jsem už několikrát narazila na jejich špatný přepis nebo výklad. Než jsem je zveřejnila, hledala jsem si ze zvědavosti na internetu, jestli o tom někdo někde nenapsal, a ty výklady byly často úplně mimo. A myslím, že Google má taky nějaký automatický přepisovač textů z písní. Já jsem to chtěla mít na jednom místě a pohromadě. A co se týče mých prvních textů, ty byly dost špatné a já jsem to tenkrát věděla. Bylo to na střední, měla jsem dost času mezi hodinami a často jsem sedávala v kavárně a psala jsem texty a básně. Hodně mě tenkrát inspirovala Emily Haines z kanadské kapely Metric. Tehdy v roce 2006 vydala sólové album a její texty jsou hodně konfrontační, upřímné a sexuální, je to opravdu silná žena. Taky jsem měla ráda Karen O z Yeah Yeah Yeahs a její hodně fyzické a energické texty. Bylo mi tenkrát asi šestnáct a chtěla jsem psát jako ony, být tak trochu divná. Tehdy mi s psaním pomáhala i moje máma. 

To je skvělé! Pomáhá ti takhle nebo dává ti zpětnou vazbu i teď?
Jo, hodně mi pomohla i s textem písničky Miniskirt. Protože jsme spolu o tom tématu vždycky hodně mluvily. Pomohla mi tím vším projít. To mě povzbudilo v tom, abych se to pokusila zahojit i tím, že o tom budu psát a zpívat. Máma je opravdu skvělá a velmi upřímná. Samozřejmě za mě nepíše, ale mluvíme o těch textech a říká mi, co se jí líbí a na čem bych třeba měla ještě zapracovat. 

Už jsi zmínila, že tvůrčí proces pro tebe byl také způsobem, jak hojit staré rány. V klipu k písničce Miniskirt se pohybuješ a tančíš i na různých místech spojených s přírodou, ve skleníku nebo u řeky, a působí to osvobozujícím dojmem. Jakou roli hrály prostory a místa v tvém tvůrčím procesu a v léčení?
Pro práci na poslední desce Deep in the Iris jsme opravdu hledali vhodná místa, kde bychom se mohli cítit bezpečně a kde bychom se mohli otevřít a být zranitelní. Dlouho jsme cestovali a hledali i na internetu. Nakonec jsme si třeba pronajali chatku v Arizoně, taky venkovský dům našich přátel nebo dům na severu New Yorku. Chtěli jsme si být jistí, že nám tam bude dobře a že se budeme cítit bezpečně. Důležité taky bylo, aby tam kolem byla příroda, která má opravdu silnou ochrannou moc. Ve městě se taková místa těžko hledají. A co se týče toho skleníku, tam jsme využili i takový „biodome“ s tropickými rostlinami jako symbol toho, jak je ženská krása a to, co se od žen očekává, jak je to celé vykonstruované jako ta továrna na květiny, které musí vypadat naprosto perfektně, nebo ten skleník s exotickými rostlinami z jiných zemí. Květiny tam rostou a pak si je někdo prostě ustřihne, jako je to u žen a ženské krásy. 

Ale tvůrčí proces byl na té poslední desce opravdu důležitý a nepamatuji si, že bych někdy takhle otevřeně mluvila o svém dětství včetně toho, že mě můj nevlastní otec zneužíval. Miniskirt jsem napsala až na konci toho celého procesu. Až potom, co jsme společně několik měsíců psali hudbu, taky jsme spolu křičeli, až potom jsem se cítila na to, abych o tom takhle promluvila. Prostě to ke mně tak přišlo a cítila jsem se fakt dobře, když jsem to ze sebe takhle dostala. Měla jsem z toho pak ale zároveň úzkosti a byla jsem hodně nervózní, jak to lidi vlastně přijmou, protože tenkrát před těmi čtyřmi roky se o takových věcech nemluvilo jako teď, nebylo žádné MeToo. Bála jsem se, že pak už budu mít napořád nálepku zneužívané holky, té oběti, tomu jsem se vlastně celý život snažila uniknout. Nechtěla jsem se cítit jako oběť. 

Tenkrát jsem začala mít problémy se spaním, cítila jsem se divně, a tak jsem o tom mluvila s mou mámou a ta mě v tom povzbudila. Ten proces byl dobrý i nepříjemný, ale asi jako všechno v životě to prostě mělo dvě stránky. Hrát tu písničku pak živě, to bylo dost těžké, ale vlastně i krásné. Hrát ji každou noc s tím, že lidi ví, čím jste prošli. Zpívat ji, když vás všichni pozorují. Až potom, co jsme napsala ten článek pro Pitchfork, kde vysvětluji, čím vším jsem si prošla a jak těžké to pro mě bylo a jak důležité pro mě bylo to osvětlit, jsem měla pocit, že jsem uzavřela jednu životní kapitolu. Jsem spíš ten typ, který radši probírá své těžkosti s přáteli, není pro mě příjemné, když něčím musím procházet o samotě. Všechny fáze toho procesu tedy byly důležité, od psaní té písničky přes hledání prostoru s mými přáteli, pak to koncertování a nakonec ten článek. 

Braids - Foto: Landon Speers,  Flemish Eye

BraidsFoto: Landon Speers, Flemish Eye

Jak vnímáš současnou vlnu online feminismu a třeba diskuzi, která se rozpoutala kolem hashtagu MeToo?
Mám velkou radost, že se to děje. A bohužel tyto problémy jsou tak časté, že si zaslouží hashtag i celé hnutí. Já, která jsem sama prošla takovou zkušeností, jsem si pak ale musela dát pauzu od sociálních sítí. Kdykoliv jsem otevřela Facebook, narazila jsem na nějakou zmínku o zkušenosti se sexuálním zneužíváním a to pro mě nebylo lehké. Spouští to ve mně ty vzpomínky, a tak jsem se tomu musela trochu vyhýbat a používat Facebook spíš na prohlížení fotek a videí roztomilých psů. Vzhledem k tomu, že velká část mé tvorby se nějak dotýká toho tématu, musím se snažit, aby už to do jiných oblastí mého života nezasahovalo. 

Samozřejmě jsem ale svým postem na Facebooku a taky tweetem přispěla s hashtagem MeToo. Jinak jsem opravdu velmi ráda, že je tu prostor na to, aby zneužívaní lidé sdělili svou zkušenosti a mohli o ní diskutovat, protože strašně dlouhou dobu byli ignorováni. Třeba aktuálně se u nás v Kanadě mluvilo o problému sexuálního zneužívání v gymnastice nebo o různých firmách, kde se tyto praktiky léta neřešily. A otevírá se zároveň prostor i pro další témata, která bychom měli diskutovat, třeba současná situace původních obyvatel Severní Ameriky. 

V poslední době se daleko více mluví o sexismu a genderové nerovnosti v hudebním průmyslu. Jaké zkušenosti máš v tomto ohledu ty a co by si poradila hudebnicím?
Myslím si, že vztek je velmi důležitou emocí. Ale já osobně se tomu snažím čelit soucitem a diskuzí. Rozhodně se mi už někdy stalo, že jsem ječela na nějaké zvukaře nebo promotéry, kteří se mě třeba snažili podvést. Jeden mi třeba nechtěl dát slíbené peníze a já jsem se ho přímo zeptala, jestli se mu špatné jedná o penězích, protože jsem žena, a on se rozzuřil, protože jsem pravděpodobně zasáhla jeho slabé místo. Potom ty peníze úplně normálně vyřešil s mým spoluhráčem Austinem. Tenkrát mě to hodně naštvalo, ale vzala jsem si ho stranou a promluvila jsem si s ním. Nevím, jestli mu to nakonec došlo, ale byla jsem ráda, že jsem dokázala zachovat klid a vysvětlit mu, proč mě jeho jednání naštvalo. 

Nevím, jestli se nám daří v této době, kdy je zvykem volat k zodpovědnosti lidi prostřednictvím sociálních sítí, vést dobrou diskuzi, tak aby se tu to téma ustálilo. Myslím, že se musíme naučit oddělovat pocit ublíženosti od těch dlouhodobých cílů, kterých bychom se měli snažit dosáhnout. Je to, jako když řvete na dítě za to, že něco udělalo, místo toho, abyste si s ním sedli a trpělivě si o tom promluvili. Myslím, že tenhle trpělivý přístup potřebujeme. Proto vždy jako hudebnice přemýšlím i nad tím, jak lidem své rozhořčení vysvětlit, aby si z té situace něco odnesli a neřekli jen: „To byla ale k***a.“ Doporučila bych asi, aby nikdo z vás nikdy neobhajoval sexismus ani situaci, kdy ženy nemají stejné možnosti jako muži. A abychom klidně dali průchod vzteku, ale snažili se taky o soucit a odstup. 

Hudební průmysl se stále proměňuje a budování udržitelné kariéry není dnes jednoduché. Co tebe osobně štve na hudebním průmyslu a co by si chtěla změnit?
Mrzí mě, že v mém týmu není více žen. Jsou v něm hlavně muži a zrovna minulý týden jsme kvůli tomu na sebe s Austinem řvali a pak jsme brečeli. Opravdu tu není moc manažerek, booking agentek nebo promotérek. Nakonec je tu víc hudebnic, než kolik je tu manažerek, osvětlovaček a zvukařek. Ale to jsou lidé, se kterými já musím denně spolupracovat. Je mi líto, že prostě nemám ve své kariéře více ženského vedení. Jediná žena, se kterou spolupracuji, je booking agentka Debbie Clare z Little Big Agency, ta je úžasná, je jedna z nejlepších v mém týmu. Mám ráda všechny, ale chci, aby moje budoucnost byla opravdu ženská a aby to byly ženy, které mi budou pomáhat posouvat se dopředu, obzvlášť v případě nového alba. Teď tedy hledám více žen. Spolupracuji třeba s jednou fotografkou na materiálu k novým singlům a také našich promo fotkách. Klukům z kapely jsem prostě řekla: „Ne, s dalším chlapem už spolupracovat nechci. Nebaví mě to.“ 

Hudební průmysl opravdu ovládají muži. Jsem ráda, že je kolem mě dost skvělých hudebnic. Přála bych si ale, aby se i na ty vlivné pozice dostávaly ženy, aby byly těmi šéfkami. Jsou to pozice, kde musíte čelit mnoha egoistickým a autoritářským mužům a to vás někdy prostě unaví. A mnoho žen také říká, že musí pracovat daleko víc než muži, aby se na ty pozice dostaly. Nakonec jsou ale díky tomu také daleko lepší než většina mužů. A to mi vlastně dodává jistotu. Taky to znám, dá mi daleko víc práce vybojovat si prostor, musím vynaložit větší úsilí, aby mě někdo poslouchal. Nakonec to všechno znamená, že se daleko víc zdokonaluji ve svém řemesle.  

Brzy vyrážíte na evropské turné, jak se na koncertování připravuješ a jak se ti daří fungovat v tom zvláštním vakuu, kterým často turné bývá, když se člověk pohybuje jen mezi dodávkou, kluby a hotely.
Se svou druhou kapelou Blue Hawai jsem se už hodně nakoncertovala a taky jsem často DJovala o víkendech v klubech. A moje tělo zas tak dobře nesnáší ten životní styl, kdy jste vzhůru do pěti do rána a pijete. Takže posledních pár měsíců jsem byla často nemocná a necítila jsem se dobře. Teď se snažím trochu změnit svůj životní styl a už nechci tolik ponocovat. Ale jakmile jste na turné, začíná vám koncert v jedenáct, ve dvanáct máte hotovo, do jedné ještě prodáváte merch, a pak když to jde dobře, tak se do dvou sbalíte a jste ve tři na hotelu. A pak třeba ještě nemůžete chvíli usnout, když jste si dali pivo. Vstávat musíte třeba v devět a čeká vás celodenní cesta autem. Je to celkem těžký. A nezvládám to úplně s lehkostí. Mám celkem citlivé tělo a na turné se mi vždy rozhodí imunitní systém i ze všech těch změn ovzduší a bakterií. Často jsem pak po turné nemocná. Snažím se pravidelně brát různé tinktury a cvičit jógu i svůj hlas. Také medituji a snažím se jíst zdravě. Rozhodně doporučuju, abyste na turné moc nepili a nestresujte se, protože to vám bude pak ještě hůř. Strašně ráda koncertuji, ale myslím, že jsem se to ještě nenaučila fyzicky zvládat. Kluci jsou většinou úplně v pohodě, takže mě pak někdy nechají, abych se třeba prospala v dodávce, nebo někdy sami zvládnou po koncertě sbalit a dořešit merch a já jedu rovnou do hotelu, jsou v tom ohleduplní. 

Chystáte se vydat nové singly. Kdy to bude a na co se mohou posluchači těšit?
Ještě nedokážu říct, kdy přesně vyjdou, prodělala jsem teď navíc dvakrát za sebou zápal plic, takže můj hlas na tom není ještě nejlépe. Tento týden bych už ale měla nahrávat vokály. Uvidíme. Ty písničky jsou hodně sexuální. Jedna je hlavně o těle, o tom, jak vnímáme naše těla přes selfie a skrze sociální sítě. Inspirovalo mě hodně, jak já sama interaguji se svým tělem skrze mobilní telefon. Co se týče instrumentace, je to trochu řidší, přímočařejší a srozumitelnější. Řekla bych, že se to trochu blíží k náladám Franka Oceana.
 

Autor:   Mary C

Nové články v rubrice

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas