Šestice Braniborských koncertů patří k nejhranějším orchestrálním dílům Johanna Sebastiana Bacha. Vznikala snad v nejšťastnějším období Bachova života, které strávil v Köthenu, jako dvorní kapelník hudbymilovného knížete.
Pro potřeby dvora komponoval hlavně instrumentální hudbu - sonáty, suity, koncerty atd. Většina Bachových skladeb z tohoto období byla ještě téměř padesát let po jeho smrti oblíbenou součástí koncertních programů. Sem patří i šest tzv. Braniborských koncertů, zkomponovaných r. 1721 pro braniborského markraběte Christiana Ludwiga. Bach v nich velmi nápaditým způsobem rozvíjí tzv. koncertantní princip - v každém z koncertů volí zajímavou kombinaci nástrojům, kterým svěřuje náročnější sólistické party. Svým uměním se zde mohou blýsknout hráči na lesní roh nebo trubku, houslisté, hráči na zobcové a příčné flétny, cembalisté, violisté nebo gambisté. Druhý z koncertů je považován za jeden z nejobtížnějších trubkových koncertů, stejně jako pátý za náročný koncert cembalový.
Není tedy divu, že tyto skladby lákají stále interprety a soubory k provádění na koncertech i k natáčení na kompaktní disky. Pořídit soubornou nahrávku Braniborských koncertů se stává měřítkem prestiže nejen pro tělesa, hrající na moderní nástroje, ale také pro soubory, věnující se tzv. historicky stylové interpretaci - to znamená, že hrají na historické nástroje nebo jejich kopie, s maximálním možným využitím všech dobových informací o interpretaci. Mezi soubory staré hudby, které kompletně nahrály Braniborské koncerty, figurují zatím zahraniční ansámbly zvučných jmen - jen namátkou jmenujme např. The English Concert, Akademie für alte Musik Berlin, La Petite Bande, Academy of Ancient Music aj.
U nás donedávna existovala pouze nahrávka souboru Ars rediviva s Milanem Munclingerem, pořízená v Československém rozhlase v r. 1977 a vzápětí vydaná Supraphonem. Při vší úctě k Munclingerově muzikalitě a informovanosti je to už nahrávka v mnoha ohledech zastaralá. Dnešní interpreti hrající na historické nástroje už mají spoustu nových informací, které značně pozměňují přístup k Bachově hudbě. Do r. 1989 měla západní Evropa v tomto směru velký náskok. Ale od r. 1989, kdy se otevřely hranice, se situace u nás začala velmi rychle měnit. Začali k nám jezdit pedagogové, kteří naše dychtivé muzikanty začali učit tomuto novému pohledu na hudbu minulých věků, přiváželi kopie historických nástrojů, faksimile not i spoustu odborných knih. Celá řada mladých hudebníků dostala možnost studovat interpretaci staré hudby na specializovaných hudebních učilištích. A tak se brzy po sametové revoluci vyrojilo u nás několik souborů, které velmi rychle začaly dohánět evropskou špičku.
Asi nejrychleji se na ni dostal soubor Musica Florea, vedený Markem Štrynclem - vysoká ocenění evropské hudební kritiky si získal už svou první nahrávkou na kompaktní disk, kterou byla Zelenkova Missa sanctae Trinitatis. Výkony tohoto soubor na koncertních pódiích po celé Evropě i další nahrávky na kompaktní disky (Biber, Schmelzer) tento trend jen potvrzovaly. Současně s tím i Český rozhlas soustavně mapoval ve svých pořadech vývoj v oboru staré hudby. V nahrávacích studiích dostávali stále více příležitostí naši interpreti, stále častěji se rozhlasový mikrofon objevoval i při koncertech mnoha festivalů staré hudby. Koncem loňského roku se začalo uvažovat i o tom, že by bylo záhodno pořídit novou studiovou nahrávku Bachových Braniborských koncertů.
Tento finančně náročný projekt mohl být realizován díky grantu generálního ředitele Českého rozhlasu ing. Václava Kasíka. Volba ansámblu byla jednoznačná - bude to Musica Florea. V červnu 2006 se začalo natáčet a nyní je k dispozici ve všech směrech nová, pozoruhodná nahrávka. Zkušený dirigent Marek Štryncl se nezalekl nahrávek světových ansámblů - Bachovu hudbu pojal co se týče volby temp i některých detailů opravdu osobitě, svěžím způsobem; v některých částech je možno obdivovat naprosto strhující virtuozitu.
Se ctí se muzikanti i nahrávací technika vyrovnali s nástrahami hry na staré žesťové nástroje - jako je barokní trubka, na kterou hraje part 2.koncertu Francouz Guy Ferber, nebo přirozené lesní rohy v rukou Václava Lukse a Miroslava Rovenského. Sólového cembalového partu v 5.koncertě i continuových partů se výborně zhostil německý cembalista Sebastian Knebel. Zbývající sólové party zahráli vynikajícím způsobem kmenoví hráči souboru - houslistka Dagmar Valentová, hráčka na příčnou flétnu Jana Semerádová, hráči na zobcové flétny Marek Špelina a Julie Braná, violistky Lydie Cillerová a Michal Kuchařík a gambistky Hana Fleková a Eleonora Machová. Myslím si, že nová rozhlasová nahrávka potěší milovníky staré hudby z řad posluchačů i odbornou kritiku - dokazuje totiž, že čeští interpreti staré hudby se mohou směle zařadit po bok ansámblů zvučných jmen, ba co více, že dokážou do světového repertoáru vnést nový, osobitý přístup.
