Braniborské koncerty poprvé souborně nastudoval a dirigoval Milan Munclinger se souborem Ars rediviva v roce 1965 v rámci nahrávání pro Supraphon. Munclinger zajisté znal některá dobová provedení (Nikolaus Harnoncourt nahrál část souboru r. 1963, nahrávky pořídil i Herbert von Karajan aj.) a skladby nahrál a koncertně provedl s novými poznatky, očištěné od romantického zvuku a v živějších tempech.
Rovněž v obsazení smyčcového souboru (Koncert č. 3 G dur a č. 6 B dur) zvolil jednoduché obsazení, což nebylo do té doby běžné. Party zobcových fléten (č. 2 F dur a 4 G dur) byly hrány na příčné flétny, což byl tehdy obyčej. V Koncertu č. 6 ovšem hrály správně violy da gamba a violone. Sólový part trubky v č. 2 F dur hrál znamenitě Maurice André. Byly tedy použity vesměs moderní dechové nástroje a tehdejší běžné ladění (442).
Soubor Ars rediviva založil Milan Munclinger (1923 - 1986) spolu s Viktorií Švihlíkovou (cembalo) a předními členy České filharmonie Františkem Slámou (violoncello) a Stanislavem Duchoněm (hoboj), v r. 1955. V prvých koncertech se dramaturgie zaměřila na převážně na komorní díla, na skladby, které nebyly často provozovány a zajisté mezi nimi bylo jméno J. S. Bacha na čelném místě. V dalších sezónách činnost souboru narůstala co do počtu koncertů, ale také nahráváním v rozhlasových a gramofonových studiích. Bylo nutno rozšiřovat repertoár a přizvat další nástroje v komorním obsazení, ale záhy se ukázala potřeba smyčcového komorního orchestru, který se logicky doplňoval dle partitury dechovými nástroji. A zde už byla šance nastudovat Braniborské koncerty J. S. Bacha.
Zhruba po dvanácti letech (říjen 1977) se Munclinger vrátil k soubornému provedení těchto skladeb. Realizoval nahrávku pro Československý rozhlas a ve dvou koncertech cyklus provedl ve Smetanově síni Obecního domu. Chtěl tak navázat na velmi úspěšnou nahrávku z r. 1965, což byla patrně první souborná nahrávka na světě a v té době zcela jistě jedna z nejúspěšnějších. Pro nové nastudování poněkud zeštíhlel obsazení orchestru: v koncertech č. 1 F dur a č. 2 F dur pouze tutti housle zdvojil, v ostatních čtyřech koncertech byly všechny party obsazeny po jednom hráči, Munclinger sám hrál part flétny v č. 4 G dur a č. 5 D dur. Nové bylo použití violino piccolo v Koncertu č. 1 F dur (Antonín Novák si tento nástroj pořídil), dechové nástroje byly jako při prvé nahrávce moderní. Provedení doznalo jistého zeštíhlení i ve způsobu hraní, některá tempa se zrychlila.
Naposledy se Ars rediviva vrátila k provedení celého cyklu Braniborských koncertů v květnu 1982 na koncertu v Rudolfinu v rámci Pražského jara. V několika předchozích a následných sezónách jsme v rámci abonentních koncertů uvedli jednotlivé koncerty, nejčastěji č. 5. D dur, č. 6 B dur, ale také č. 4. G dur, tentokrát už s hostujícími zobcovými flétnami. Dlužno říci, že Munclinger měl pro každé nové provedení nějaké "novum" , byť by se jednalo jenom o malou změnu ve frázování, nebo v tempech. Rozhodně lze říci, že ve více než padesátileté historii souboru a orchestru Ars rediviva hrály Braniborské koncerty významnou roli.
