Daniel Raus: Testament
Existují otázky, jež mají nadčasovou platnost a zaujmou lidi bez ohledu na místo, kulturu či podmínky, v jakých žijí. Vyjádřil to kdysi slavný malíř Paul Gauguin, když do jednoho ze svých tahitských obrazů vložil nápis: odkud přicházíme, kdo jsme, kam směřujeme. Dal to tam bez otazníků, a je to jeho největší obraz, a taky nejznámější. Cosi jako závěrečný testament.
Jedna z dalších – podobně univerzálních – otázek zní: co byste dneska dělali, kdybyste věděli, že zítra zemřete. Odpověď na ni obyčejně reflektuje životní hodnoty člověka, jeho pojetí smyslu věcí. Ovšem, pouze v rovině teoretické. Jak se věci začnou dít natvrdo, otázka už nepotřebuje být vyslovena.
Čtěte také
Když 10. dubna roku 1912 vyplul z anglického Southamptonu obří parník Titanic, nikdo podobné záležitosti neřešil. A není divu. Ona loď byla zázrakem techniky, okázalou ukázkou rychlosti a luxusu, příkladem lidského umu a symbolem optimistického pohledu do budoucnosti. Titanic byl nezničitelný. Kdo mohl tušit, že za necelých pět dní bude ležet jeho rozlomený vrak na dně ledového oceánu, v hloubce čtyř kilometrů.
O hladký průběh plavby a pohodlí pasažérů se prozatím staralo devět set členů posádky, včetně těch, kdo poskytovali služby kadeřnické či masérské. No a k posádce patřilo také osm hudebníků, kvůli kterým tohle celé píšu. Kapela byla složena krátce před odjezdem agenturou bratrů Blackových z Liverpoolu. Snažili se poskytnout to nejlepší, co měli právě k dispozici. Hudebníci spolu ale předtím nikdy nehráli. Seznámili se až na palubě. A ve skutečnosti šlo o dvě kapely: kvintet a trio. Hrály totiž současně na dvou místech obřího Titanicu.
Čtěte také
Nikdo z osmi hudebníků plavbu nepřežil. Díky velkofilmu Jamese Camerona vstoupilo do obecného povědomí jejich hrdinské chování v posledních fázích katastrofy. V atmosféře děsivého zmatku změnili repertoár a s nadzemským klidem hráli náboženskou píseň „Blíž k tobě, Bože můj“. Je to píseň, jež se často zpívala v církvi, do které mě kdysi vodili moji rodiče. Na palubě Titanicu to bylo ale cosi úplně jiného.
Muzikanti věděli, co je čeká. Dobový tisk o tom přinesl řadu svědectví. A nešetřil obdivem. Byli to totiž chlapci mezi dvaceti a třiatřiceti, kteří v časech lamentací nad úpadkem mladé generace předvedli přesný opak. Vědomě se obětovali, místo toho, aby se snažili hlava nehlava zachránit. Z poskytnutých svědectví vyplývá, že klíčovou úlohu sehrál kapelník Wallace Hartley, nejstarší a nejzkušenější ze všech osmi. Pocházel z britského Yorkshieru, byl vychován v metodistické církvi a na moři strávil před osudovou plavbou tři roky.
Čtěte také
Měl ohromný respekt u ostatních muzikantů a silný pocit odpovědnosti. Hudbu nechápal jenom jako zábavu pro cestující. Ve chvíli stresu a těžkostí měla být lékem na uklidnění a tišení bolesti. Taková byla ostatně i filosofie agentur, jež hudebníky najímaly. A tak se poslední skladba na Titanicu proměnila v jakousi hudební obětinu a závěrečný testament.
Hartley se stal mediální tváří kapely, jež získala posmrtně nechtěnou slávu. Jeho tělo (jako z muzikantů jediné) bylo nalezeno tři dny po tragédii. A jeho pohřeb se stal v Británii obrovskou událostí. Procesí v rodném městě se zúčastnilo na čtyřicet tisíc lidí. O týden později hrálo na počest kapely pět set muzikantů v londýnské Royal Albert Hall.
Tak silný byl jejich závěrečný testament. Natolik přesvědčivá byla odpověď na otázku, která nepotřebovala být vyslovena.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
