Přesně před deseti lety dopadly první bomby na Srbsko. A vzhledem k tomu, že jsme tou dobou už patřili do Severoatlantické aliance, která operaci provedla, byly to i naše bomby.
Není to jednoduché výročí, protože na spoluodpovědnost za bombardování nejsme zvyklí. Zpětně si musíme položit dvě zásadní otázky: Měl svět nechat Miloševiče, aby etnicky vyčistil Kosovo? A bylo správné s Miloševičovými stoupenci bombardovat i jeho odpůrce?
Na první otázku musíme odpovědět Ne. I s odstupem je jasné, že důsledkem Kosova vyčištěného Miloševičem od kosovských Albánců by byla Evropa plná uprchlíků a frustrace z toho, že jsme bezmocně přihlíželi genocidě.
Na otázku, zda jsme měli právo postupovat proti Srbům podle principu kolektivní viny, ovšem rovněž musíme odpovědět Ne. NATO zvolilo bombardování, aby předešlo ztrátám v pozemní operaci. Důsledkem byly oběti mezi srbskými civilisty. A odbýt pozůstalé, že jsou si sami na vině, když volili Miloševiče, není fér. Zemřeli totiž i ti, kteří ho nevolili.
Čas navíc ukázal, že mezinárodní společenství nedrží slovo, když pragmaticky akceptovalo jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti. Pokud bylo bombardování zaštítěno důrazem na mírové soužití různých kultur a národností při zachování územní celistvosti Srbska, pak opuštění tohoto principu zpětně relativizuje právo Aliance být ve sporu o Kosovo arbitrem
Poučení z umravňování Srbska tedy je, že jsme spravedlnost pro vyháněné kosovské Albánce zjednali zbabělým bombardováním a pak se sami dopustili diplomatické nespravedlnosti. Tím jsme se do budoucna diskvalifikovali coby ochránci lidskosti a demokracie. To je třeba si na rovinu říct.
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
[