Oberfalzer: Je k úvaze, zda nesloučit vysílací radu s ČTÚ

28. leden 2008

Tématem pátečního vydání pořadu Média v postmoderním světě na Českém rozhlase 6 byla mediální legislativa. Hostem moderátora Radka Kubička byl senátor a předseda senátní mediální komise Jiří Oberfalzer (ODS).

Nemohu na začátek nepoložit otázku týkající se přímo vaší komise. Už při zřizování Stálé komise pro sdělovací prostředky v Poslanecké sněmovně měli někteří mí kolegové podezření, že jde o cestu k novému Úřadu pro tisk a informace. Senát také zřídil svoji komisi, také to provázela určitá diskuse, nicméně mohu říci i za sebe i za kolegy, že se zatím nic takového nepotvrdilo. Proč vůbec obě komory musí mít své mediální komise, nestačilo by, aby mediální zákony byly projednávány například v kulturním výboru?

Možná, že by to stačilo. Ale přece jenom si myslím, že problematika médií je specifická a týká se nejenom otázek regulatorních a filozofických, ale také spousty technických záležitostí. Myslím, že se vyplatí, aby existovalo speciální těleso, které se systematicky dlouhodobě zabývá touto problematikou. V Senátu komise vznikla, myslím, už před třemi lety a zatím se potvrzuje, že to byl docela dobrý krok.

Kdo na to vůbec tehdy přišel? Kdybychom šli trochu do historie, byl o to nějaký zájem? Třeba že právě senátní kulturní výbor, kterému by tyto věci mohly příslušet, měl pocit, že by tato problematika měla být oddělena?

Já nevím, jestli bych uměl říct, kdo na to přišel první. Ale vyplynulo to z určité debaty a samozřejmě to souviselo s obdobím, kdy se projednávalo větší množství mediálních zákonů. Já bych jenom dokončil tu předchozí větu, že se zatím plénum Senátu docela nechá inspirovat (a řekněme i odborně poučit) ze strany komise. Její existence se potvrdila jako užitečná.

A spolupracujete také nějak se Stálou komisí pro sdělovací prostředky v Poslanecké sněmovně?

Snažíme se. Zejména, když se projednávají nějaké veliké novely, jako je třeba zákon o elektronických komunikacích. Snažíme se získat vhled do té diskuse a do té problematiky ve fázi, kdy se projednává v Poslanecké sněmovně. Vy jste se zmiňoval o tom, aby obě komory měly svou komisi. Určitě by stálo za úvahu, aby existovala jedna společná, ale to by se mohlo týkat i jiných výborů nebo komisí.

Zatím nic takového neexistuje, není to ani v jednacím řádu.

Zatím nic takového neexistuje.

Možná by to mohlo být i v ústavě, ne? Šlo by to?

Ne, ne, ne, toto ne. To ne. To jsou věci, které je možno v rámci jednacího řádu dělat operativně, rozhodnutím pléna té či oné komory, takže to by nebylo nutné. Ale zatím taková, jak se moderně říká, vůle na obou stranách není a neexistuje, myslím, žádná společná komise, ani společný výbor obou komor našeho parlamentu.

Společná volební komise bude asi při volbě prezidenta...

To je něco jiného. To je spojení volebních komisí ad hoc, kdy obě komory parlamentu zasedají společně a mají jediný úkol, volbu prezidenta.

Reagoval jste tedy někdy na výtku, že se zřizují nové Úřady pro tisk a informace, že by to snad mohlo být nějaké cenzurní oddělení, které by kádrovalo kolegy novináře?

Přiznám se, že mně zatím nikdo takovouhle výtku neřekl, takže jsem na ni dosud nereagoval.

A jak byste reagoval, kdyby to někdo vyslovil?

Já si myslím, že to není dost dobře možné. Zákonodárné instituce, ať je to sněmovna nebo Senát, mají velmi omezené možnosti, jak do mediálního světa vstupovat jinak, než prostřednictvím tvorby zákonů. Senát navíc nemá ani takové pravomoci, jako má Poslanecká sněmovna, protože se nepodílí na sestavování rad, které jsou vlastně jediné kompetentní orgány kontrolující chod médií veřejné služby - Českého rozhlasu, České televize, České tiskové kanceláře. Sestavením té rady se dá určitý duch způsobu spolupráce s tím kterým médiem vetknout, ovšem žádná přímá kontrola to není. Zejména ne nad jednotlivými novináři.

Jaká je agenda vaší komise, čím jste se třeba zabývali naposledy?

Je to veškerá problematika, která má nějaký vztah k médiím. Takže jsou to elektronické komunikace, je to rozhlasové a televizní vysílání, ale například i otázka autorských práv, otázka reklamy, regulace reklamy a podobně. Vesměs se všechno vztahuje k nějaké legislativě.

(...)

Domníváte se, že česká mediální legislativa je na odpovídající úrovni, nebo nastal čas na její novelizaci, zjednodušení nebo něco takového? Jak se na to díváte v mediální komisi Senátu?

Pokud by šlo o nějaké zjednodušování, tak já bych viděl velký prostor, který logicky navazuje na legislativu týkající se přechodu na digitální vysílání. Podle nedávno schváleného zákona dojde v podstatě k úplné liberalizaci trhu, čili to, co fyzikální prostor dovolí, bude možné využít ve zcela volné soutěži uchazečů. Do jisté míry pomine jedna část role Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, udílení licencí. Tím, že pomine, tak této radě zůstane to hlavní, to jest posuzovat nějaké obsahové aspekty vysílání podle nezbytných zákonů na ochranu výchovy atd., toho je více. A třeba i role hlídání objektivity a vyváženosti zpravodajství, kterou plní i dnes. Domnívám se, že za takové situace je k úvaze, zda musí tato rada existovat samostatně a zda by nemohla být součástí jednoho regulátora, řekněme sloučením s Českým telekomunikačním úřadem. Je to takový model, který realizovali ve Velké Británii, kde je Ofcom, Office for Communications, který má toto všecko na starosti. To by se mohlo do budoucna zjednodušit. Jistě víte, že je stále ve vzduchu úvaha, nebo myšlenka, že bychom mohli i následovat model BBC, to znamená vytvořit z rozhlasového a televizního vysílání veřejné služby jednu instituci. I to je možné.

Byl byste příznivcem tohoto slučování? A zahrnuje se do toho i Česká tisková kancelář, nebo máte pocit, že ta by měla být privatizována?

Myslím, že to je určitý anachronismus, aby stát měl pod kontrolou - ta kontrola je samozřejmě limitovaná, ale aby vůbec měl ve svých rukou zpravodajskou agenturu.

Takže tam jste příznivcem privatizace?

Jsem příznivce privatizace.

A sloučení těch dvou médií do jedné služby.

Já nechci říct, že na to mám hotový názor. Myslím si, že to může fungovat, když to tak může fungovat jinde. Určitý smysl by to dávalo. Ale kladu si otázku, do jaké míry by vůbec veřejná služba měla v poměrech české společnosti fungovat.

To jste narazil na zajímavý problém.

Velice často se přirovnává tato problematika k Velké Británii a k úloze BBC. Pravda je, že Velká Británie se snaží komunikovat s celým Commonwealthem a zkrátka má daleko ambicióznější úkoly. V České republice jsme malý dvoreček, je nás deset milionů a pak jsou nějací naši krajané po světě, o které bychom se měli starat o něco více, než to děláme dosud. Tady si myslím, že rozsah té činnosti by měl být přiměřený.

Jaký je váš názor na duální systém (existence médií veřejné služby na jednom trhu vedle komerčních stanic, pozn. red.)?

Já jsem byl výhradním zastáncem duálního systému a teď se mi zdá, že možná dostává trošku nezdravé proporce.

Nezdravé v čem?

Já si myslím, že veřejná služba je dobrá. Myslím si ale, že se pod jejím rámcem, a tady spíš hovořím o České televizi, odehrávají věci, které tak nutně do rozsahu veřejné služby nepatří.

To, co se občas nazývá komercionalizace třeba veřejné služby?

Ano. Ano. Proto jsem byl i příznivcem toho, aby se z České televize odňala reklama a aby bylo její financování zajištěno koncesionářskými poplatky. Právě proto, aby neměla potřebu objemem diváctva atraktivizovat zadavatele reklamy. Aby tuto komerční činnost nemusela brát do svých ekonomických úvah.

Čili byste byl příznivcem zeštíhlení...

Já se začínám k tomu klonit.

...ale zachování.

Zachování, ano.

Protože někteří jedinci ve vaší straně zase hovoří o zrušení duálního vysílání.

Ono by to samozřejmě bylo velice těžké, ale umím si představit, že se dá definovat nějaký rozsah veřejné služby a dá se vyzvat komerční svět, aby ji plnil.

Jste tedy zastáncem toho, aby veřejná služba byla formou grantů nebo státních zakázek, aby to nebyly samostatné instituce? Takové názory se ve vaší straně velice často objevují.

Já neříkám, že jsem zastánce. Já jenom říkám, že to je jedna z možných variant, o kterých se dá uvažovat.

Ale ve vaší straně se, myslím, objevují tyto názory.

Ale nejsou to jediné názory, které jsou v naší straně. Ano, objevují se, protože do jisté míry to logiku má. Protože chceme-li zajistit pro veřejnost určitý druh služeb, tak je v zásadě jedno, kdo ty služby dodává, jestli to je instituce nebo jestli je to kompletně vnější dodavatel. Ale nechci říct, že to je moje výhradní představa, to určitě ne. Ale když se podívám na to, že v zákoně vznikl institut multiplexu veřejné služby, což je vlastně celá jedna digitální síť, tak si na druhou stranu říkám, jestli to zase není trošku moc. Protože, co potřebujeme zajistit pro veřejnost? Potřebujeme pro ni zajistit služby a informace, které nejsou zajímavé pro komerční subjekty a tudíž by to nikdy nedělaly, neboť si tím nevydělají na svůj provoz. Je otázka, jestli sportovní kanál je opravdu nezbytnost. A neříkám, že ne, já říkám, že je to otázka.

A co je ta nezbytnost?

Já si umím představit, že sportovní kanál má význam, když bude obstarávat nějaké menšinové sporty. Když se bude věnovat tomu, co je zájmem veřejnosti ve sportovní činnosti, akorát nikdy nebude komerčně tak zajímavý jako fotbal nebo hokej. Čili, já neříkám, že sportovní kanál ne. Myslím si, že nezbytnost je vzdělání, že je to samozřejmě péče o minority, jsou to různé duchovní oblasti.

A zpravodajství, co myslíte?

Zpravodajství myslím, že ano. Přece jenom zpravodajství má do jisté míry komerční charakter, protože určitým výběrem zpráv můžu posilovat atraktivitu zrovna toho svého pořadu. Proto si tady myslím, že to [do veřejné služby] určitě patří. Určitě publicistika, protože i to je věc, která může být komerčněji nebo méně komerčněji pojednávána. Pak si myslím, že by to měla být péče o různé generace. Čehož třeba v České televizi dnes vidím málo. Ona se celkem dobře stará o malé děti, ale myslím si, že teenageři jako by pro Českou televizi neexistovali. A senioři, ti snad skoro vůbec. A to jsou, myslím, věci, které právě médium veřejné služby má obstarávat, protože pořady pro seniory asi komerčně atraktivní nebudou. Oni už mají malé potřeby, čili těžko jim něco nabízet, prodávat v masové míře. A to, myslím, by měly dělat právě veřejnoprávní služby.

Teď se ještě vrátíme na chvíli k digitalizaci, kterou jste tady zmínil. Vy jste mluvil o tom, že dojde k liberalizaci zejména televizního trhu. Vidíte to i tak, že bude větší pluralita názorů, nebo naopak budou televize natolik ždímat komerční formáty, že dojde naopak k větší bulvarizaci? Jak se na to díváte?

V podstatě jste zase pojmenoval mantinely, v nichž se vývoj může pohybovat. Důležitá otázka je, kolik je český trh schopen uživit vysílatelů. Protože všichni noví držitelé licencí budou muset fungovat na komerční bázi, tak to je důležitá otázka. Může to vést k pluralitě, nebo k přesnému opaku. Pokud by ten prostor byl ekonomicky slabý, tak dojde k boji o co největší komerční charakter stanic. Pokud by to tak nebylo, nebo pokud by z nějakého - třeba i střednědobého - důvodu investoři, kteří budou stát za novými stanicemi, měli zájem je podržet, tak tu pluralita nastat může. Mezi těmi novými drželi licencí je jeden zpravodajsko-publicistický kanál, je tam celá jedna televize, která chce dělat jenom publicistiku a dokumentaristiku. Pokud se udrží a budou fungovat, tak to bude určitě přínos.

A ze svého hlediska pravicového politika vítáte, že bude větší pluralita?

Já to vítám.

Protože vy si občas stěžujete, že té plurality je málo.

Určitě jí není nikdy dost. Já si myslím, že to bude velice dobře, když těch názorů bude více. A myslím, že to má ještě jednu dobrou funkci. Tím, že se počet subjektů zvětší, tak případný vliv na jeden z nich nemůže hrát takovou roli, jako když jich je málo.

Nějaký dominantní hráč ale může zase skoupit ty ostatní.

To se všechno může stát, ano. Tomu se nedá zabránit.

Kráceno, redakčně upraveno. Odvysíláno v pořadu Média v postmoderním světě 25. ledna 2008.

Český rozhlas 6 - flash banner
Spustit audio