Vidím dál, než kam dosáhnu

„Vždycky se za mnou někdo ohlédne. Prostě to tak je. Ale důležité není ohlédnutí, ale to, co následuje," říká s úsměvem v jedné z olomouckých kaváren Martina Langerová. Je to jedno z našich setkání, kdy spolu mluvíme o životě, o krizi středního věku, manželství, práci, knížkách, a také o tom, čeho se po pětačtyřicítce bojíme. Když nás pak v jiný den veze autem z Olomouce do Otrokovic, kde má další ze svých mnoha aktivit. Vypadáme za sklem auta asi stejně jako spousta jiných osádek: tři rozesmáté ženy středního věku, které vyrazily na společnou cestu. Až při vystupování je patrný jistý rozdíl. Martina je menší než my. Je menší než většina populace.

Martina Langerová, držitelka Ceny Olgy Havlové, nejenže žije naplno svůj život, ale dokáže naplno pomáhat i jiným. O tom, co dělá, však nemluví ve vzletných frázích, nepoužívá velká slova ani silná gesta. Žije „obyčejný“ život. Miluje svého muže Milana, chodí do práce, čte knížky, schází se s přáteli. Jenže právě tou obyčejností, na kterou potřebuje mnohem víc odvahy a energie než my ostatní, se její život stává neobyčejným.

Manželé Martina a Milan Langerovi|foto: Martina a Milan Langerovi

„Mám rád, když se směje a zajiskří jí v očích. Když přijde, pohladí mě a zeptá se: Můžu ti s něčím pomoct?“ říká o své ženě Milan Langer. „Dokázala prospět mnoha lidem a inspirovat je. Já jsem tím nejzářivějším příkladem,“ vysvětluje u snídaně v olomouckém bytě usměvaný muž na invalidním vozíku. „Před 15 lety jsem žil téměř sám a těšil jsem se alespoň na pobyt v lázních. Byl jsem rád, že se dostanu do společnosti. Pak jsem potkal Martinu a můj život se úplně změnil. Ona je moje opora, ona mě přesvědčila, že mohu svůj život nejen změnit, ale že jej mohu i řídit a organizovat. Nebyl bych tam, kde jsem, kdybych neměl Martinu,“ vyznává se Milan Langer.

Pořad z cyklu Dobrá vůle připravily Radka Kvasničková a Ivana Pustějovská, dramaturgie Lenka Svobodová, režie Michal Bureš.