Dobrá vůle2. června  2018 v 18:30  

A říkám hrdě jejich jména... Dokument o osudech dětí, jejichž rodiče popravili za heydrichiády

Kennkarta pro třetí říši - Foto: Wikimedia Commons, Public domain

Kennkarta pro třetí říšiFoto: Wikimedia Commons, Public domain

Období heydrichiády po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha bylo pro český národ zničující. Při pátrání po výsadkářích Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi bylo pozatýkáno a popraveno několik tisíc obyvatel protektorátu. Tito lidé však měli své rodiny a malé děti. Jaroslava Mokrá, rozená Smržová a Jaroslav Ort se jako ostatní „děti heydrichiády“ museli smířit se ztrátou rodičů. Ani s odstupem času však nezapochybovaly o smyslu jejich oběti.

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydrich 27. května 1942 a jeho následná smrt 4. června 1942 způsobily šok v nejvyšších nacistických kruzích. Jeho důsledkem pak byl dosud nebývalý teror. Zastřelen s celou rodinou měl být nejen každý, kdo měl s atentátem spojitost, ale i ten, měl informaci o ilegální činnosti a nesdělil ji úřadům. 

Den s Anthropoidem - Foto:  Český rozhlas

V atmosféře zastrašování, vyhrožování a především následkem zrady došlo k zatýkání příslušníků odboje – lidí, kteří neváhali nabídnout pomoc i v době jistého ohrožení života. Na přímý příkaz Heinricha Himmlera, říšského vůdce SS a šéfa gestapa, byly pozatýkány i děti odbojářů spojených s atentátem. 

Děti heydrichiády 

Některé (ve věku 14–15 let) byly zavražděny. Pro „rasově únosné elementy“ bylo plánováno poněmčení. Takových dětí ale mnoho nebylo. V několika málo případech mohly děti zůstat u svých příbuzných. Ale většina byla internována na zámečku Jenerálka, kde žily v přísném režimu. Posléze byly převezeny do internačního tábora Svatobořice. 

Rodiče Jaroslavy Mokré, rozené Smržové - Foto: Romana Růžičková

Rodiče Jaroslavy Mokré, rozené SmržovéFoto: Romana Růžičková

„Nepamatuji se. Ani si nevzpomínám, jak vypadali. Vím jen to, co mi po válce vyprávěli příbuzní. Rodiče totiž byli zastřeleni v Mauthausenu… a já si ani nedokážu vzpomenout na jejich tvář!“ odpovídá jeno z „dětí heydrichiády na otázku, jací byli jeho rodiče. 

Celoživotní trauma 

Ztráta rodiče je pro dítě jakéhokoli věku traumatem. Ztráta obou rodičů, následné vytržení z domácího prostředí a internace v domově, respektive sběrném táboře, to je doživotní zátěž, se kterou je asi nemožné se vyrovnat, aniž by člověk neztratil část své osobnosti. 

„Rodiče museli strašně trpět, když opouštěli tak malé děti. Jistě věděli, co čeká je, a tak se hrozně strachovali o náš život. Dnes, když jsem sama matka, nevím, jestli bych byla tak statečná,“ vzpomíná Jaroslava Mokrá, na své rodiče Jarmilu a Jaroslava Smržovi. 

Jaroslava Mokrá - Foto: Romana Růžičková

„Dodneška vidím to zděšení v obličeji mojí maminky, když jsem řekla tu větu – já už vím, kde je to kolo, mami.“
Jaroslava Mokrá, rozená Smržová

Jak velký úlek a strach asi způsobila malá Jarka, když mamince bezelstně oznámila výsledek svého dětského pátrání po pánském kole, na kterém tak ráda jezdila. Zjistila, že kolo mají „ti kluci, co bydlí u tety Khodlové“. Následoval maminčin přísný zákaz. 

Vím o tom kole, mami 

Dnes už si, jako maminka, babička a dokonce prababička, dovede představit, co její maminka asi prožívala. A paní Jaroslava slib daný mamince dodržela. Poprvé se o kole zmínila až před čtyřmi lety! - Foto:  Český rozhlas

Dnes už si, jako maminka, babička a dokonce prababička, dovede představit, co její maminka asi prožívala. A paní Jaroslava slib daný mamince dodržela. Poprvé se o kole zmínila až před čtyřmi lety!Foto:  Český rozhlas

„Tohle nesmíš nikdy nikomu v životě říct!“ Že jsou její rodiče a taky teta Emanuela Khodlová i s celou rodinou zapojení do pomoci parašutistům, samozřejmě nevěděla. „Byla mi ale divná spousta věcí. Třeba dřív jsem chodila k tetě na návštěvu normálně do bytu, ale pak jsem najednou směla jen ke dveřím,“ vzpomíná. 

„Za nic na světě mě nechtěla pustit dovnitř. Jenže jednou jsem přece jen nakoukla a zahlédla ty kluky. Pamatuji si i barvu svetru, co ten jeden měl na sobě. A když zmizelo to kolo, dala jsem si všechno nějak dohromady.“ 

Sourozence rozdělili 

Po zatčení rodičů byla Jaroslava i s malým bratrem Vláďou ještě nějaký čas u babičky a dědy. Žili v jedné místnosti, ale pro ně to byl najednou celý svět. Ale ani tento malý kousek domova jim neměl zůstat nadlouho. Děti byly, i přes prosby prarodičů, odvezeny na Jenerálku. 

Jarka se snažila o malého brášku starat. Nosila ho skoro pořád na zádech, protože neustále plakal. Jenomže na zámečku je rozdělili: dívky zvlášť, kluci zvlášť. Na přísný režim si podle paní Jaroslavy dokázaly děti aspoň trochu přivyknout, ale pořád se jim moc a moc stýskalo, hlavně malé děti trpěly a stále plakaly. 

Památky na rodiče Jaroslavy Mokré - Foto: Romana Růžičková

Památky na rodiče Jaroslavy Mokré

„Měli jsme to rozdělené – starší se starali o ty menší, snažili jsme se je nějak utěšit, zabavit. Ale stesk po rodičích a domově byl obrovský,“ vzpomíná Jaroslava Mokrá. 

Rasový přezkum dětí 

Určování barvy očí pro rasové účely - Foto: bundesarchiv.de   ,  CC-BY-SA 3.0

Určování barvy očí pro rasové účelyFoto: bundesarchiv.de , CC-BY-SA 3.0

Na podzim 1943 se Heinrich Himmler rozhodl, že bude řešit otázku dětí heydrichiády. Prý z nich rostou budoucí mstitelé svých rodičů. Žádal K. H. Franka, aby provedl jejich rasový „přezkum“. „Rasově únosné elementy“ měly být umístěny do německých rodin, ty „špatné“ transportovány na východ. 

Z dochované úřední korespondence ale vyplývá obava, že by takový rasový „přezkum“ vyvolal silné zneklidnění českého obyvatelstva. Byl tedy odložen a děti byly z Jenerálky převezeny do internačního tábora Svatobořice. Konce války se pak dočkaly v Plané nad Lužnicí, kam byly narychlo odvezeny vlakem. „Tam už za námi chodili příbuzní, ke kterým jsme se po válce vrátili.“ 

Příbuzní si péči o sourozence Jaroslavu a Vláďu rozdělili. Paní Jaroslava přesně neví, proč to tak bylo. Došlo tím k odcizení, které se ale naštěstí podařilo v dospělosti napravit. „A moji rodiče? Bylo to potřeba, tak to prostě udělali. Mockrát mi v životě chyběli, ale nikdy mě nenapadlo si říct, že to neměli dělat. Jsem na ně opravdu hrdá.“ 

Štěstí v neštěstí 

Jaroslav Ort, vnuk Jana Sonnevenda, předsedy sboru starších pravoslavné církve při chrámu svatých Cyrila a Metoděje, kde se ukrývali parašutisté po atentátu - Foto: Romana Růžičková

Jaroslav Ort, vnuk Jana Sonnevenda, předsedy sboru starších pravoslavné církve při chrámu svatých Cyrila a Metoděje, kde se ukrývali parašutisté po atentátuFoto: Romana Růžičková

„Dědeček byl velmi významný člen odboje a je zvláštní náhoda, že tu dnes jsem. Tenkrát totiž měli být zlikvidováni všichni příbuzní až do druhého kolene – tedy moje matka jako jeho dcera a my s bratry jsme vlastně byli druhá generace.“ Takhle vzpomíná na svého dědečka Jana Sonnevenda jeden z jeho tří vnuků Jaroslav Ort. 

Jan Sonnevend – předseda sboru starších pravoslavné církve při chrámu svatých Cyrila a Metoděje – se do odboje zapojil již velmi brzy. A podle archiváře Vojtěcha Šustka je vysoce pravděpodobné, že v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje byli již dříve ukrýváni muži hledaní gestapem. 

Byl to taky Jan Sonnevend, kdo zprostředkoval úkryt parašutistům. Spolu s Janem Sonnevendem byly zatčeny i jeho manželka Marie a také dcera Ludmila Ryšavá, rozená Sonnevendová. „Paradoxně nám rodinná tragédie v podobě rozvodu našich rodičů zachránila život,“ vzpomíná Jaroslav Ort. 

Přísný zákaz mluvit o mamince 

„Rodiče byli rozvedení a my tři bratři jsme žili s tatínkem. Maminku jsme navštěvovali jednou za týden, v té době jsme se také vídali s babičkou a dědečkem Sonnevendovými. Po jejich zatčení stálo tatínka obrovské úsilí, aby nás zachránil.“ Jistě v tomto jeho úsilí sehrálo nemalou roli i to, že tatínek Jaroslava Orta byl lékař, chirurg. 

Navíc musel slíbit, že bude své tři syny vychovávat správně „po německu“. Ani doma, natož pak při procházkách venku, prý nesmělo slovo maminka vůbec zaznít. „O její smrti jsme se dozvěděli až po válce, přestože tatínek měl úmrtní listy z Mauthausenu. Nechtěl nás trápit a jistě ani ohrozit na životě, kdybychom se příliš na maminku nebo babičku s dědou vyptávali.“ 

Věci z Terezína - Foto: Romana Růžičková

Zůstaly jen fotky 

Pár rodinných fotografií a korespondenční lístky z Terezína – to zůstalo Jaroslavu Ortovi jako památka na maminku. „A po dědečkovi mám několik medailí a vyznamenání. Vlastně ještě něco – dodnes nenechám na obálce žádnou známku! Dědeček byl totiž vášnivý filatelista a nás tři kluky učil hledat zajímavé známky.“ 

A po chvilce zamyšlení přidává Jaroslav Ort ještě jedno „dědictví“ po dědečkovi – hanáckou zarputilost. Tu po něm zdědil celkem určitě. Právě tato vlastnost mu zřejmě pomáhala zdolávat těžkosti, kterých ani po válce nebyla rodina ušetřena. 

A říkám hrdě jejich jména
Autorka: Romana Růžičková
Darmaturgie a režie: Lenka Svobodová
Mistr zvuku: Radek Veselý
Natočeno v roce 2017

„Maminka s babičkou i dědečkem zmizeli z našich životů. A myslím, že nás tahle ztráta, ačkoliv jsme o ní ani později příliš nemluvili, poznamenala na celý život. Hodně se mě to dotýká zejména v poslední době. Je obtížné odmítat návštěvy Mauthausenu, ale přebývat tam je pro mne velice obtížné. Ta ztráta nás ovlivňuje, i když si to neuvědomujeme.“ 

Replika koncentračního tábora Mauthausen na Karlově náměstí v Praze - výstava organizovaná o.s. Post Bellum od 27. května do konce června 2012, připomínající 70. výročí tragických událostí následujících po atentátu na Reinharda Heydricha - Foto: Kenyh Cevarom, Wikimedia Commons,  CC BY-SA 3.0

Replika koncentračního tábora Mauthausen na Karlově náměstí v Praze postavená organizací Post Bellum (od 27. května do července 2012)

Památku statečných odbojářů každoročně připomíná zádušní mše ve svatovítské katedrále, kterou hrdě zní 294 jmen odvážných žen a mužů. 

Nové články v rubrice

  • 16. června  2018 v 18:30     FotogalerieAudio  rubrika: Dobrá vůle

    Veveřáci. Dokumentární reportáž ze záchranné stanice pro veverky

    Co všechno obnáší provoz unikátní stanice? Jak se dlouhodobě vyrovnat s nedostatkem spánku při krmení veverčích miminek a s únavou po rušné sezoně? A jak je pro Kateřinu Soukupovou těžké se se svými „chlupatými dětmi“...

     
  • 9. června  2018 v 18:30     Audio  rubrika: Dobrá vůle

    Pomoc přes kontinenty

    Kambodža je jedna z nejchudších zemí Asie. V odlehlých venkovských oblastech žije pětina lidí pod hranicí chudoby. Mezi dětmi do pěti let je dokonce 40% podvýživa. Lidé se zde potýkají se špatně dostupnou zdravotní...

     
  • 26. května  2018 v 18:30     FotogalerieAudio  rubrika: Dobrá vůle

    Jak novináři hledají cestu z mediální krize aneb Solutions Journalism

    Lidé vypínají zprávy. Kvůli těm negativním. I sami novináři bývají unaveni tím, že po zveřejnění závažných kauz se často nic nestane. Řešení problémů v dnešních médiích chybí. Mezi špičkovými americkými novináři proto...

     

Sledujte nás

Příběhy posluchačů

Nejčtenější

Erich Maria Remarque: Nebe nezná vyvolených (1/10)

Milostný příběh mladé dívky, trpící tuberkulózou, a světem protřelého závodníka. Čte Igor Bareš. Poslouchejte...

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas