Chtěl bych být opicí u pana Sokolíčka

kniha Půlstoletí vyškovské zooVděčným objektem novinářů byl často jezevec lesní jménem Ťapinka, jenž účinkoval v několika televizních pořadech včetně oblíbeného Matesa. Hvězdou číslo jedna však byl nepochybně zakladatel chovného stáda fjordských koní hřebec Čaromír, který si zahrál ve známé pohádce režiséra Václava Vorlíčka Tři oříšky pro popelku z roku 1973.

fejeton Miloslava Šimka z roku 1979V tomto prostředí nás pan Sokolíček počastoval kávičkou a jakýmsi alkoholem, který jsem v životě nepil a asi pít nebudu – karpatskou hořkou. Líčil nám také, jak po něm vystřelil dikobraz osten a ten se mu zapíchl pod oko. Jindy zase do nohy. Jak ho kousl hladový had do nosu a osel mu vyrazil zuby. Pak se pan Sokolíček rozhodl, že nám nějaké hady zapůjčí, abychom si je potěžkali. Když začal šátrat rukou v teráriu, rozhodli jsme se, že změníme lokál, a doslova jsme z kanceláři vycouvali.

Radek Mikulka: Boží člověk Z. S. aneb Bez něho by to nebylo možné...k někomu mezi svatými milovníky zvířat Františkem z Assisi či Martinem de Porres a doktorem Johnem Dolittlem, u nás známým jako doktor Bolíto, jehož anglický spisovatel Hugh Walpole obdaroval schopností rozumět zvířecí řeči.

Životní příběh zakladatele Vyškovského zookoutku Zdeňka Sokolíčka je zajímavý sám o sobě. Byl respektovaným odborníkem (s kontakty například se zoo ve Dvoře Králové nad Labem), ale i svéráznou místní „celebritou“.

Samorost každým coulem

Narozen v roce 1921, vystudoval Zdeněk Sokolíček původně obor kamera, a to na filmové škole v Bratislavě. Do toho ale přišla válka, vznik samostatné Slovenské republiky, a tak následoval návrat do Vyškova. Krátkou dobu se živil jako fotograf v ateliéru Josefa Krupičky.

Později (v roce 1953) stál u založení zoo v Brně a sedm let zde pracoval. Traduje se, že převážel krajtu pod košilí běžným autobusem ČSAD, aby ji doma krmil a léčil.

Vyškovské výročí

Zoo ve Vyškově slaví 50 let. Z někdejšího zookoutku se stal zoopark s řadou nových pavilonů a expozic. V roce 2006 přibyl Dinopark a v roce 2012 se pod správu zooparku dostala hvězdárna. Bylo také založeno Centrum environmentální výchovy Hanácký statek. Co se však nezměnilo, je duch místa.

Svědčí o tom vyškovský historik Radek Mikulka i současný ředitel zooparku Josef Kachlík. Hana Vymazalová má spolu s Marcelou Kopřivovou na starosti vzdělávání, nedávno se k nim připojil Pavel Klvač. V dokumentu provázejí jeho autorku Alenu Blažejovskou místem.

Domácí zvířata

Vyškovská zoo se orientuje na domestikovaná zvířata z celého světa. Už článek z roku 1977 zachycuje fakt, že „druhá, nová část, která se tempem rozšiřuje, je na první pohled zcela obyčejná, ale pro mladého návštěvníka, zvláště z města, velmi zajímavá. Každé dítě ví, co je kůň, osel, koza, ovce, prase a domácí ptactvo, ale které městské dítě vidělo tato zvířata na vlastní oči?“

Alena Blažejovská natáčí v Zoo parku Vyškov foto Pavel Klvač|foto: Pavel Klvač

Tato tradice vznikla už při založení zookoutku v roce 1965 a byla potvrzena současným ředitelem Josefem Kachlíkem (zoo vede od roku 1991). Jeho zásluhy je třeba taky zdůraznit, protože jak píše Radek Mikulka: „Sokolíčkův odchod do důchodu (1987) nemusel být ničím tragickým, kdyby zakladatel zookoutku byl hluchý a slepý a kdyby tak nebyl svědkem krize, ve které se poté zookoutek na několik dalších let ocitl.“

Současnost zookoutku

V roce 1996 se ze zookoutku stal Zoo Park Vyškov, příspěvková organizace, a byl přijat do Unie českých a slovenských zoologických zahrad. Současně byl otevřen Dvoreček naší babičky, kde se návštěvníci mezi volně se pohybujícími domácími zvířaty mohou sami procházet.

V roce 2010 byl položen základní kámen budovy Centra environmentální výchovy Hanácký statek. Kromě rekonstruovaného objektu stodoly, novostavby repliky hanáckého statku z 19. století a hospodářských přístřešků a chléva je zde i podzemní multimediální sál s technickým zázemím, určený k výchově dětí, mládeže a veřejnosti vůbec. Před Hanáckým statkem stojí socha sv. Františka z Assisi z dílny vyškovských keramiků Karla Ševčíka a Jaromíra Kotisy.

Vítání velblouděte |foto: Alena Blažejovská