Svoboda je jinde. Oceněný dokument o únosu „Vlaku svobody“ v roce 1951

Osobní vlak číslo 3717 mířil 11. září 1951 odpoledne jako obvykle z Chebu do Aše. Parní lokomotivu řídil Jaroslav Konvalinka, těsně před odjezdem se k němu přidal jeho dobrý známý, výpravčí Karel Truksa, který ale měl ten den volno. Oba muži středního věku pracovali na nádraží v Chebu.

V Házlově pak přistoupil další dobrý známý obou mužů, MUDr. Jaroslav Švec z Aše, který působil také jako sportovní a vězeňský lékař. Stejně jako Konvalinka a Truksa měl i on s sebou manželku a děti. A ani to nebylo náhodou. Všichni tři muži byli totiž činní ve třetím odboji.

Útěk byl nevyhnutelný

Truksa jako železničář měl k tomu jedinečnou příležitost. Přes západní hranice u Aše jezdily pravidelně nákladní vlaky, které do válkou poničeného Německa dopravovaly uhlí a dřevo. Truksa s Konvalinkou se kvůli odbojové činnosti ocitli už jednou ve vězení a ven jim tehdy pomohl právě Švec.

V září 1951 byla odpůrcům režimu StB zase v patách. Útěk byl nevyhnutelný. Zbývalo málo času. Domluvili se, že unesou osobní vlak přes hranice u Aše do Selbu.

Unesení cestující

To odpoledne (jako každý pracovní den) seděla ve vlaku taky mladá učitelka Gerta Fröhlichová. Podobně jako stovka ostatních cestujících o plánovaném únosu netušila. O Gertiných zkušenostech ve Vlaku svobody vypráví v pořadu její pozdější manžel, ašský učitel a novinář Pavel Jetleb.

V Chebu do vlaku nastoupila taky 16letá studentka Věra se spolužáky. Dojížděli denně vlakem z Aše do chebského gymnázia. Taky Věra (nyní paní Biedroňová) podává v pořadu svědectví. Po nechtěné účasti v útěku se rozhodla pro návrat do Československa.

Americká vojenská správa v táboře Grafenwöhr, která převzala odpovědnost nad Vlakem svobody v tehdejší americké okupační zóně Německa, jí návrat bez problémů umožnila. Jinak ale dopadli kluci z gymnázia, kteří nakonec zůstali na Západě a z Bavorska odešli do USA.

Agentský kousek?

Nevrátili se organizátoři útěku a jejich rodiny, železničáři Truksa a Konvalinka a ašský lékař Švec, jakož i další odpůrci režimu zasvěcení do únosu. Osudy rodiny Jaroslava Švece jsou dobře zdokumentovány díky vzpomínkám příbuzných. V pořadu podávají svědectví dva z nich:

Z celkového počtu osob ve Vlaku svobody se nakonec vrátilo 77 do vlasti a 35 zůstalo na Západě|foto: Archiv Roberta Koutného

Jiří Liška z Aše, synovec uprchlých manželů Švecových, nyní již bohužel po smrti, a jeho dcera Vlasta Lišková. Vyprávějí také o následcích v podobě dlouholetého žaláře, které měl útěk rodiny pro jejich blízké. Orgány státní moci si totiž vyložily celou záležitost účelově podle svých mocenských zájmů. Z lékaře Jaroslava Švece, který střežil ruční brzdu ve vagonu při přejezdu hranic s nefunkční pistolí v rukou, a z dalších uprchlíků ve vlaku udělala komunistická propaganda „teroristy zásobené zbraněmi americkým agentem“.

Svobodný přístup k informacím, volný pohyb, svoboda žít, kde chceme, a utvářet si život tak, jak chceme. Každý metr, který pamětihodný vlak 11. září 1951 ujel, je prostoupený myšlenkou svobody.

Záznam tohoto i dalších dokumentů Dobré vůle najdete taky Archivu pořadů.