Láska v barvách Říma. Dokument o inspiraci k opomíjenému malířskému dílu J. W. Goetha

3. prosinec 2017

Kniha Italská cesta Johanna Wolfganga Goetha je nejznámější popularizací cesty ze severní Evropy na Italský poloostrov konce 18. století. Svého autora ovlivnila „až do morku kostí“ a zanechala v jeho literárním díle hluboké stopy. Kniha vyšla v Itálii letos znovu.

Goethe vstoupil do Říma bránou Porta del Popolo 1. listopadu roku 1786 na stejnojmenné náměstí. Ubytoval se v jeho bezprostřední blízkosti, v ulici via del Corso č. 18. Dnes je tam muzeum věnované jemu a jeho přátelům z tehdejšího kulturního okruhu, jejich malířským a literárním dílům.


V dokumentu se cituje z pojednání o Smyslově-morálním účinku barev v překladu Jana Dostala a z knihy Italská cesta v překladu Věry Macháčkové – Riegerové, autora Johanna Wolfganga von Goetha.

Odtud Goethe podnikal své objevné římské procházky a výlety. Itinerář spisovatelova několikaměsíčního pobytu v metropoli je dokumentován pomocí impresionistických obrázků, vytvořených šesti základními barvami a jejich smyslovými účinky. Spisovatel a dramatik světového významu maluje svůj Řím.

Zlatý věk císařství

Na jednom ze sedmi římských pahorků, na Esquilinu severně od Kolosea, stál Neronův Zlatý dům (Domus Aurea), ohromný komplex paláců, sloupořadí a vodních nádrží včetně císařovy přes 33 m vysoké sochy. Tento megalomanský projekt nikdy nebyl dokončen a později na něm vyrostly Trajánovy lázně. Nero byl poslední potomek julsko-klaudijské dynastie, kterou započal Octavianus, adoptivní syn Julia Caesara a pozdější císař Augustus.

Detail Kolosea

Augustus dokázal proměnit chytrými politickými i legislativními tahy republikánský Řím ve faktické impérium, v němž se moc soustředila v rukou jediné rodiny, jejíž příslušníci odcházeli na věčnost s přídomkem „Božský“. Zlatý dům nemohl uniknout Goethově pozornosti, protože je symbolem nejčistší a nejkrásnější žluté barvy, barvy vítězů a triumfálních pochodů, odlesků zlata, bohatství a moci. S. P. Q. R. – Senát a lid římský.


Opravdu se nestává, aby přestala téct voda v římských fontánách a pítkách, jako se to stalo dvakrát v roce 2017. Mohou za to rozmary počasí a měnící se klima, kdy v lednu v Římě mrzlo a v srpnu bylo takové sucho, že ve městě s bohatými vodními zdroji najednou chyběl jeden ze základních předpokladů městského života.

Věčně modrá obloha, řeka a moře

Řeka Tibera i nedaleké moře, říční přístav Ripa a mořský Ostie, představovaly v minulosti zásadně důležité dopravní uzly, pomocí nichž se do Říma dostávaly potraviny, zboží, otroci a na lodích se přesunovali početní poutníci mířící do Svatého města. Podél řeky také vyrostly největší lidové čtvrti Trastevere a Testaccio.

Tam, kde dříve byla bída a žil populus, dnes v davech proudí turisti a místní podnikání se orientuje téměř všemi prostředky na pohostinství a turistický ruch. To bylo za časů Goetheho nemyslitelné. Lepší společnost se těmto čtvrtím vyhýbala. Snad jen kromě módních nedělních vycházek podél Tibery.

Archanděl Gabriel na Andělském hradu

Goethe už poznal město upravené urbanistickými plány renesančních papežů, novou ulici via della Lungara, která vede od Settimianovy brány směrem do Vatikánu. Tady na začátku 16. století v těsné blízkosti řeky vyrostla reprezentativní vila Farnesina s Raffaelovou freskou nymfy Galatey. Ke zvýšení nábřeží a úpravě koryta řeky, jak je známe dnes, došlo až na konci 19. století.

Zelené kopce Frascati

Goethe očekával od italské cesty své osobní obrození a málo se ví, že přijel do Itálie také proto, aby se naučil malovat. Ideální exteriér poskytovala městečka a Albánské kopce (Colli Albani) v okolí Říma, kde jsou zasazené do krajiny nádherné renesanční vily a zbytky antických staveb.

V listopadu 1786 na začátku svého římského pobytu několikrát odjel do Frascati vzdáleného 20 km od města. Této části římského venkova se od dob antiky říká Tuskulum, také pro slavné Tuskulské hovory, které tady napsal Cicero a vytvořil tím v evropské kultuře povědomí o ideálním vesnickém životě.

Starověká římská šlechta si tu stavěla letní sídla, aby unikla vlhkému a horkému počasí, kdy byl Řím skoro neobyvatelný a komáři v něm šířili malárii z nedalekých močálů. Goethe byl ve Frascati hostem pruského diplomata Reiffensteina a v jeho vile trávil dny i večery ve společnosti malířky Angeliky Kauffman, Johanna Tischbeina, Karla Moritze a dalších.

Malovali především místní vily Aldobrandini, Ludovisi a Mondragone včetně zahrad, často večer i v noci za měsíčního světla, aby jejich tužky vystihly správný poměr světla a stínů. V Goethově muzeu ve Výmaru je archivována kresba terasy v šerosvitu měsíce právě z městečka Frascati. Krajina a kopce jsou však především symbolem zelené barvy, v níž podle spisovatele nacházíme reálné uspokojení, netoužíme dál a ani nemůžeme dál.


Pohled z průsmyku sv. Gotharda. Goetheho nedokončená studie z cesty do Itálie. Jeho cesta na Apeninský poloostrov a Sicílii se uskutečnila v letech 1786–1788.

Vatikán v barvě fialové a purpurové

Znepokojující fialová barva je barvou ambicí, a ve své intenzivní formě je až purpurová. Je také znakem velkého bohatství, protože získat barvivo živočišného původu pro purpur bylo velmi nákladné. Stagnující středověké město proměnili renesanční papežové počínaje Sixtem IV. ve světovou metropoli největší možné nádhery. I přesto, že v něm do dnešních dnů zůstal jen zlomek tehdejšího bohatství, proudí do něj miliony turistů ročně.

Základem byly peníze, dostatečné finanční zdroje, jež Vatikán kumuloval i z prodeje odpustků. Toskánští bankéři se usadili hned za řekou naproti Vatikánu a přeložené názvy ulic Starých a Nových bankovních domů jasně upomínají, kdo v nich bydlil a jaké provozoval služby. Hlavním pokladníkem Julia II. byl například původní majitel vily Farnesiny, pohádkově bohatý sienský bankéř Agostino Chigi. Jeho banka sídlila v ulici Ducha svatého navazující na Andělský most.

Andělský most

Také florentská rodina Medici vděčí za svou hvězdnou bankéřskou kariéru papežům 15. a 16. století. V době italské cesty J. W. Goetha byl Řím hlavním městem křesťanstva, církevního státu a skutečnou světovou metropolí, i když jeho vyplenění v květnu roku 1527 nenávratně zničilo renesanční luxus vystavěný na oslavu Boha a pro požitkářské smysly papežů a kardinálů.

Lidové tóny červené a oranžové

Brána Porta del Popolo a stejnojmenné náměstí

Jednou z nejznámějších pasáží Goetheho cestovatelských zápisků je popis římského karnevalu v ulici via del Corso. Saturnálie i pozdější karnevalové veselice obracely sociální role a svět byl naruby. Chaos pod nadvládou Dionýsa na pár dní zavládl nad pořádkem. Chudí představovali bohaté, bohatí se nemuseli ovládat a mohli si dopřát lidovou svobodu i vulgaritu.

Město se na únorový karneval, který předcházel velikonočnímu půstu, nedočkavě připravovalo. Začátek oznámil zvon na Kapitolu a konec byl ve znamení divokého koňského dostihu bez jezdců z piazza del Popolo na piazza Venezia. Římské korzo bylo za tímto účelem ideální: 1,5 km dlouhá rovná ulice, kam se vešlo velké množství diváků.

Zahrada Benátského paláce

Energický a pragmatický římský lid si liboval v závěrečném koňském dostihu, kdy napětí dosahovalo vrcholu. Byla to však nebezpečná podívaná, velmi často při ní přišel některý člověk nebo kůň o život. Proto bylo toto adrenalinové číslo později zakázáno. Jak jinak, než připodobnit takovou zábavu k oranžovým nebo červeným tónům, barvám živým až agresivním.

autor: Michaela Krčmová
Spustit audio