V mongolské stepi uprostřed léta

13. leden 2019

V rozhlehlé mongolské stepi, nedaleko hranic s Ruskem a Čínou, jsem potkal rodinu pastevce Čandrábala. Jeho stáda trpí zhoršující se kvalitou pastvin a v celé oblasti v důsledku klimatických změn ubývá srážek a zvětšuje se sucho. Mongolsko navíc stále častěji postihuje ničivý dzud. Když po vyprahlém létě přijde v zimě sníh a tuhý mráz, jde dobytku o život a pastevcům o živobytí.

Čandrábal nakládá na vlečku malého traktoru modré umělohmotné sudy a menší hliníkové barely. Společně se svými syny jede pro vodu. V horkém srpnovém odpoledni trvá cesta od jurty k pramenům zhruba 20 minut. Ve zvlněné stepi je už zdálky signalizuje zelenější a bujnější vegetace v mělké terénní prohlubni. Prameny jsou zarostlé travou a Čandrábal chvíli hledá místo, kde je hladina nejčistší. Potom vodu nabírá rendlíkem do kbelíku a postupně plní sudy a barely.

Právě voda je důvodem, proč musel pastevec Čandrábal se svou manželkou, šesti syny a tisícihlavým stádem ovcí, koz, krav a koní před několika dny opustit své tradiční letní tábořiště. Měl na něm postavené ohrady pro dobytek i malý dřevěný domek sloužící jako kuchyň, ale jezera a prameny v okolí tábořiště vyschly, a v důsledku nedostatku vody se zhoršila i kvalita přilehlých pastvin.

Voda nad zlato

Úbytek zásob vody je podle Batjargala Zamby, klimatologa a poradce ministerstva životního prostředí, jedním z největších negativních projevů globálního oteplování v Mongolsku. „Za posledních 70 let stoupla průměrná teplota vzduchu o více než dva stupně,“ říká Zamba. „Vypařuje se více vody a zároveň nezaznamenáváme vzestup objemu srážek, ale spíše naopak jeho pokles,“ dodává.

Čandrábal žije v provincii Dornod na severovýchodě Mongolska, u hranic s Ruskem a Čínou. V rámci země patří Dornod k přívětivějším oblastem, místní lidé o zdejším kraji mluví jako o changaj – vodnaté krajině, ale i tady je úbytek vody evidentní. „V posledních asi dvaceti letech je veliké horko a málo prší. Když neprší, tak neroste tráva a je gan – sucho. V letech 1995 a 96 to bylo ještě dobré, ještě pršelo, ale od té doby je horko a sucho,“ vzpomíná Čandrábal.

Cesty za vodou: Mongolsko

„V posledních asi 20 letech je veliký horko a málo prší. Když neprší, tak neroste tráva a je gan – sucho. V letech 1995–1996 to bylo ještě dobrý, ještě pršelo, ale od té doby je horko a sucho.“
pastevec Čandrábal

To, že voda v Dornodu mizí, potvrzuje také klimatolog Zamba. Upřesňuje ale, že globální klimatická změna není jediným viníkem. Za další příčiny označuje zvyšování počtu hospodářských zvířat, zemědělskou produkci a důlní činnost. V Dornodu se nachází řada dolů na zlato a další kovy. Doly vodu potřebují ke svému fungování, a navíc také snižují schopnost krajiny vláhu zadržovat.

Obyčejný stepní den

Step omamně voní pelyňkem a vzduch se chvěje horkem. Na horizontu je vidět pár osamocených borovic, v jejichž stínu hledají úkryt před sluncem pasoucí se krávy. Pastevečtí psi chlemtají vodu z nádržky na mytí rukou a kolem jurty se na koni prohání pětiletý Otgó, druhý nejmladší z Čandrábalových synů.

V jurtě zatím Čandrábal vaří typický mongolský mléčný čaj. Chvíle s čajem jsou pro něj chvílemi odpočinku. Se ženou dnes vstávali v 6 hodin ráno. Podojili krávy, ošetřili ovce napadené larvami a vyhnali zvířata na pastvu. Potom z nadojeného mléka odstředili smetanu, přivezli zásoby vody a teď se připravují na senoseč, která jim zajistí zásoby sena na zimu. S prací, podobně jako každý den, skončí až po soumraku.

Sucho se zvětšuje

„Galt-núr, Šaryn-chonchor, Chojor-núr, Ganc-núr,“ Čandrábal srká z misky čaj a vyjmenovává jezera, která v posledních letech v okolí vyschla. „Za kopečkem u našeho letního stanoviště bylo ještě jedno jezero, tomu se říkalo Chustyn-núr. Chust je mongolsky bříza. Na břehu toho jezera rostly břízy, ale už tam taky nejsou, uschly.

Cesty za vodou: Mongolsko

Čandrábala doplňuje jeho 69letá matka Badamchand: „Když jel dřív jezdec stepí na koni, tráva mu sahala až po třmeny. Teď, když stojíte, sahá vám maximálně po kolena. Podle toho vidíte, že sucho se zvětšuje.“

Sucho ale není jediným problémem, kterému musí mongolští pastevci čelit. Kritickým pro ně, podle klimatologa Batjargala Zamby, může být i další související trend, a to přesun srážek mezi letním a zimním obdobím roku. “V létě méně prší a v zimě naopak napadne více sněhu. Méně deště v letních měsících znamená úbytek trávy pro dobytek. Více napadaného sněhu zase způsobí, že se zvířata k trávě pod sněhem hůře dostávají.“

Cesty za vodou: Mongolsko

Výše popsané klimatické podmínky mohou vést k situaci, kterou Mongolové označují nepřeložitelným slovem dzud. Jak vysvětluje Zamba, „dzud není jen jevem přírodním, ale i sociálním“. Neoznačuje pouze vyprahlé léto, po kterém přichází studená zima, ale zahrnuje v sobě i zkušenost, že v suchém létě se zvířata dostatečně nevykrmí, nenahromadí dostatek tuku a následně pak nepřežijí tuhou zimu.

Čím víc se kočuje, tím se má dobytek líp

Batjargal Zamba dzud zařazuje do kontextu dalších extrémních projevů počasí – povodní, bouří, velkých such – jejichž frekvence a závažnost se v souvislosti s globálním oteplováním celosvětově zvyšuje. K dzudu dříve v Mongolsku docházelo obvykle jednou za deset let. V posledních 25 letech ale bylo dzudů popsáno 9. A např. dva velké dzudy – v roce 1999 a 2009 – dohromady zabily skoro 18 milionů hospodářských zvířat a řada pasteveckých rodin tak přišla o své živobytí.

Poslední dzud Mongolsko zasáhl v zimě a na jaře tohoto roku. Čandrábal ho naštěstí přečkal beze ztrát. Připravil si dost sena a jeho dobytek pak byl v chladných měsících silný a dobře živený. Aby přežil zimu, musel ale, jak říká, kočovat mnohem častěji než obvykle – svou jurtu a stáda stěhoval až osmkrát, devětkrát za rok. „Musíme kočovat tak, aby měl dobytek vodu. Když více kočujeme, dobytek se nevyčerpá, protože má dobrou pastvu. Čím více se kočuje, tím se má dobytek líp.“

Dnes je časté kočování pro lidi obtížné

Ne všem Čandrábalovým sousedům se ale daří svá stáda dobře vykrmit. „Těch rodin, které kočují jako já, je málo, opravdu málo. Někteří lidé mají jenom dvě tábořiště, na zimu a na léto. Podle mě je to velice špatné, protože to dost vyčerpává pastviny. Už tam toho pak moc neroste.“ Vlivem sucha a přepásání kvalitních pastvin ubývá, pořád se ale v Dornodu dají najít.

Cesty za vodou: Mongolsko

„Dobrá místa k pastvě by byla, ale je obtížné se k nim dostat,“ popisuje situaci Čandrábalova maminka Badamchand. „Lidé nahromadili takových krámů. Dnes má každý televizi, rádio, solární panel, anténu… Než to všechno přestěhují, trvá to. To my jsme neměli. Měli jsme jen svíčky, postavili jsme jurtu, pro zahřátí rozdělali oheň. Bylo to jednoduché… Ráno jsme se mohli sbalit a zase kočovat dál. Dnes je časté kočování pro lidi obtížné.“

Dobytek je naše jediný živobytí

Pomalu se stmívá a ochlazuje. Čandrábalovi starší synové – jeden na motorce, druhý na koni – přihání zpět z pastvy stáda ovcí a koz. Přes rok studují v Ulanbátaru, ale každé léto zatím tráví s rodiči a pomáhají jim. Čandrábal topí argalem – sušeným kravským trusem – v železných kamínkách a peče chleba.

Cesty za vodou: Mongolsko

V jurtě je teplo a argal příjemně voní. „Myslím, že musíme chránit vodní zdroje a prameny, dobře se o ně starat. A také, kdyby lidi více kočovali, tak si příroda vlastní silou poradí, zregeneruje se,“ odpovídá Čandrábal na mou otázku, co dělat, aby se do stepi zase vrátila voda.

„Velké rozvinuté země by měly uznat svůj negativní podíl na změně klimatu a bojovat s tím,“ reaguje ve své kanceláří v Ulanbátaru na stejnou otázku Batjargal Zamba. „Rozvojové země ke světovým emisím uhlíku tolik nepřispívají. Místní lidé v nich mají většinou skromný životní styl a skromnou spotřebu. Často se ale stávají obětmi globální klimatické změny.

Čandrábal si zapaluje cigaretu a pozoruje večerní horizont. V dálce oblohu křižují blesky a zdá se, že letní bouřka v noci přinese déšť. „Stejně jako moji rodiče i já jsem od malička pásl dobytek, staral jsem se o krávy, takže mám dobytek moc rád. Kdybych ho neměl, jsem úplně chudý a nemám žádný život. Kdybych přišel do města, že chci dělat nějakou jinou práci, tak žádnou nenajdu. Dobytek, to je naše jediné živobytí.“

Tři cesty za vodou
Cesty se uskutečnily v rámci projektu Media4Develoment, který byl podpořen z fondů Evropské unie a z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR. 

autor: Jiří Slavičínský
Spustit audio