Dokumenty Dvojky14. února  2016 v 22:00  

Ztracené děti? Jsou jako malí mimozemšťani. Vědí, kdo jsou? A kdo jsou jejich rodiče?

Jsou autistické děti zracené? - Foto: Sean McGee Hicks, zdroj: Flickr.com,  CC BY-NC 2.0

Jsou autistické děti zracené?Foto: Sean McGee Hicks, zdroj: Flickr.com, CC BY-NC 2.0

Okolo autistů jsem kroužila několik let. Téma mě fascinovalo, provokovalo a vzbuzovalo ve mně velkou zvědavost.

Poprvé jsem potkala autistického kluka ve školce před asi 10 lety, kdy se jeho kamarádkou stala má trpělivá a milá dcera Maruška. Donekonečna si s ním hrála jeho hry a byla mu parťákem. A já ho poočku pozorovala v šatně při komunikaci s tátou. Umřel na rakovinu, když mu bylo 12 let. 

Životní prostor mimozemšťanů 

S maminkami z českobudějovického Auticentra jsem se potkala během uplynulých 5 let několikrát při běžných rozhovorech o Světovém dni autismu, benefici pro autisty a podobně. Zásah do srdce přišel okamžitě s mou první návštěvou Auticentra. 

Příjemné a klidné prostředí s pobíhajícími milými mimozemšťany. Kartičky s obrázky a pokyny na zdech a nábytku. Maminky v tichosti popíjející kávu a čaj v kuchyňce. Teplo, vůně a klid. Po prvních rozhovorech jsem byla ohromena příběhy dětí a rodin. 

Zeď v českobudějovickém Auticentru - Foto: Ludmila Gebeltová

Zeď v českobudějovickém AuticentruFoto: Ludmila Gebeltová

Síla maminek 

Sílou matek vzdorovat osudu a vytvořit pro jejich chlapce bez velkých finančních prostředků a podpory státu a kraje dobré a inspirativní prostředí. Všechny ženy, které jsem potkala v Auticentru byly inteligentní, milé a krásné. Většina z autistů zase chlapci. 

Ženy byly bezprostřední a ochotné pro dobro věci sdělit mému mikrofonu ty nejintimnější pocity a největší trápení. Začala jsem s natáčením příběhů. Při muzikoterapii 14letého Tomáše Klesnera jsem vypozorovala tolik podobných znaků s mým synem. Chytrým, zlobivým, normálním klukem s ADD syndromem. 

Vánoční nadílka v českobudějovickém Auticentru (na snímku Tomáš Klesner s maminkou) - Foto: Ludmila Gebeltová

Vánoční nadílka v českobudějovickém Auticentru (na snímku Tomáš Klesner s maminkou)Foto: Ludmila Gebeltová

Stejné děti, rozdílné osudy 

Od maminky Jaroslavy jsem později zjistila, že jsou oba kluci stejně staří a obě jsme měly velké problémy při porodu. Díky výrazně menší poruše mého synka se naše osudy a příběhy vyvinuly úplně jinak. 

Já za pomoci manžela a dvou dcer s občas neuchopitelným a lehce porouchaným synem zdárně bojuju. Jaroslavy muž nepřízeň osudu vzdal. Odešel ze života, a ona tak zůstala na výchovu a doprovázení syna Tomáše sama. 

„Hluboce mně zasáhla autobiografická reportáž Petra Třešňáka Děti úplňku.“

Matýsek Kadlec je zase stejně starý jako moje nejmladší dcera Róza. Šikovná 7letá školačka, která mi dělá starosti, jen když se hádá se sestrou. Matýsek nemluví, má chytré oči, ale jeho mysl je o několik milionů kilometrů dál. 

Kdo komu nerozumí? 

Pochopila jsem, že autistům vůbec nerozumíme. Že si nikdo neumíme představit to zoufalství, kdy vaše vlastí dítě, na první pohled zcela normální neslyší na vlastní jméno. Ta nejistota, jestli ví, kdo je. Kdo jsou jeho rodiče. 

 

Mária Pfeiferová: Ztracené děti?

Vložit na svůj web

Okamžitě jsem věděla, že chci s autisty trávit víc času. Že se chci pokusit sdělit nesdělitelné. Že tady jsou. Že potřebují, abychom pochopili jejich jinakost a přijali ji. Že jejich mámy a tátové hrozně trpí. A přitom to neříkají nahlas. Říkají to jejich oči. 

Speciální lůžko v českobudějovickém Auticentru - Foto: Ludmila Gebeltová

Poslechněte si záznam tohoto i dalších dokumentů v Archivu pořadů. 

Pořad: Dokument  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 22:00  |  Délka pořadu: 40 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Příběhy posluchačů

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace