Beznaděj detektiva Zahrádky. Vyšetřování loupežné vraždy v čase okupace

Vrah střílel 13. srpna 1968, týden před příjezdem spojenecké armády. Oběť, 48letá vedoucí národního podniku Klenoty v centru Prahy, zůstala na zemi na zádech. Kromě krvácející stopy na hrudi po vstřelu měla na rukou podlitiny, jak se vrahovi bránila. Nábojnice ležela asi metr od těla.

Oběť měla na noze jen jednu botu, druhá ležela u dveří. Patrně utíkala z prodejny do zadní místnosti. Vrah jí na ruce nechal prsten i hodinky. Přímo na pultě nechal ležet i peníze a složenky, dohromady přes 5000 korun. Dokonce i ve výloze a v kazetách zůstalo všechno zlato. Zmizela jen denní tržba 2000 korun.

Koho zajímá jedna vražda?

Aktuální situace v zemi byla mizerná a pro vyšetřování vraždy doslova katastrofální. Rozhlas hlásil první mrtvé po střetu s okupanty a přibývali další. Že tu někdo pár dní předtím zastřelil prodavačku, nikoho nezajímalo.

Vyšetřovatelé i přesto dál pracovali. Své vyšetřování přizpůsobili dvěma verzím:

1. verze – loupežná vražda (vraha ale někdo vyrušil, než stačil ukrást víc)
2. verze – vražda ze msty (odcizené peníze měly jen zakrýt hlavní motiv anebo je vzal až někdo, kdo přišel do prodejny po vraždě; pachatelem by pak byl člověk, kterého oběť znala).

Vražedná zbraň v žumpě

Ale ani prověření rodiny a okruhu známých zavražděné nic nepřineslo. Major Jaroslav Zahrádka, legendární detektiv Odboru vyšetřování Veřejné bezpečnosti v Praze, a jeho mladý kolega poručík Pavel Kroulík pátrali více než dva měsíce marně. Až do 31. října 1968.

Tehdy přišli na služebnu VB manželé z Buše, aby informovali o zbrani, kterou přinesl do domu jejich příbuzný a kterou ze strachu hodili do žumpy. Šlo o starou belgickou pistoli FN ze 30. let. Expertiza zbraň ztotožnila s nábojnicí nalezenou u oběti.

Na 34 let odsouzený 46letý podezřelý

Kdyby prezident Ludvík Svoboda nedal podezřelému amnestii, k vraždě by možná nedošlo|foto: Národní muzeum, eSbírky – kulturní dědictví on-line

Podezřelý příbuzný byl už 10x trestaný. Odsouzený byl celkem na 34 let, odseděl si ale jen něco přes 20. Většinou kvůli krádežím. Na svědomí měl ale i napadení a poslední trest byl za loupež, při které střílel. Z vězení byl propuštěný v květnu 1968 po amnestii prezidenta Ludvíka Svobody.

Podle píchaček byl v den činu v práci až do 16.15 (k vraždě došlo už v 15.30). Podle jednoho svědka ale už ve 14.30 ve skladu, kde měl pracovat, nikdo nebyl. Podezřelý se dále vymlouval, že vražednou zbraň mu osudného 13. srpna kolem 16. hodiny předal jeho bývalý spoluvězeň. Na jeho jméno si ale nepamatoval.

Kde vzal hodinky a peníze?

Kromě další pistole se u podezřelého našlo i pět hodinek ukradených 27. července 1968 z výkladní skříně Hodinářského družstva v Jindřišské ulici. Svědek podezřelého poznal. I tato loupež byla provedena v pracovních hodinách...

Podezřelý své výpovědi často měnil a vymýšlel si obtížné a neprověřitelné legendy. Odmítal podepsat výslechové protokoly a kriminalisty neustále urážel. Když svědkové potvrdili, že měl po vraždě (a pár dní před výplatou) u sebe 2000 korun, odvolal se na konkrétního člověka, který mu peníze měl dát. Ten to ale popřel.

Bezmoc se šíří

Od vraždy uplynul více než rok. Sovětská armáda se mezitím v Československu zabydlela a zemí se rozšířila mizerná normalizační nálada. Ve stavu převážné naštvanosti setrvával i detektiv Jaroslav Zahrádka. První návrh na žalobu totiž soud vrátil k došetření.

Kolečko výslechů a svědectví se tedy opakovalo. Tým bezvýsledně pátral po tajemném spoluvězni, který měl podezřelému předat vražednou zbraň. Podezřelý tak cíleně detektivy zaměstnával. Měl s takovým postupem za léta kriminálnického života bohatou praxi.

Soudní kolotoč se roztáčí

V květnu 1970 podal prokurátor u Městského soudu obžalobu znovu. Hlavní důkazy stále představovaly pistole s nábojem, oněch 2000 korun a fakt, že obžalovaný na čas vraždy neměl alibi (vyšetřovatelé totiž prokázali, že se mohl z práce na dobu vraždy vzdálit). A soud?

Po srpnu 1968 spousta zkušených lidí ve všech oborech odcházela a těm novým, často dosazeným normalizátory, mohlo být prostě jen podezřelé datum, kdy se vražda začala šetřit. Na resortu ministerstva spravedlnosti navíc docházelo k čistkám a soudy tak spíše řešily samy sebe.

Z letitého kriminálníka politický vězeň

Týmu kriminalistů, který paralelně pracoval třeba ještě na případu rozčtvrceného muže ve Vltavě nebo na podivné krádeži Pražského Jezulátka, vzal případ vraždy klenotnice nejen šest let času, ale na nějakou dobu i iluze o spravedlnosti. Podezřelý letitý kriminálník se později na základě tohoto vyšetřování prohlásil za politického vězně. Vyšlo mu to.