Bílý jed. Kriminální případ z doby, kdy byl kokain múzou umělců

„Kdo nešňupe dneska hlínu, ten holduje kokaínu. Šňupe ho a vidí svět, samou lásku samý květ!“ zpíval ve 30. letech Hugo Haas na melodii Járy Pospíšila. Kokain byl múzou umělců. Kvůli němu (by) i zabíjeli.

Účinkují: Klára Sedláčková-Oltová, Marcela Nohýnková, LadaJelínková Hanuš Bor, Aleš Procházka, Jan Vlasák a Tomáš Kobr
Scénář: Bronislava Janečková a Miloš Vaněček
Zvuk: Petr Šplíchal
Režie: Vít Vencl
Natočeno: 2016

Kokainový mor dorazil do Čech ve 20. letech. Rok 1924 proslul podvodem s omamnými látkami. V roce 1937 vzrušil policejní kruhy příběh Alžběty „Elzy“ Langerové. Kokainu v té době holdovali umělci typu Hugo Hasse. Slečna Elza svou krásou umělce přitahovala. Podobně jako kokain.

Alžběta Langerová měla po hudebním skladateli Johnu Gollwellovi (psal hudbu i pro Járu Pospíšila) poměr se spisovatelem Václavem Petříkem. Gollwell–Langerová–Petřík jsou hlavní postavy případu, který vyšetřovalo IV. bezpečnostní oddělení pražské policie. Šéfoval mu Josef Vaňásek, předobraz rady Vacátka.

Mrtvá neznámá

Před Borůvkovým sanatoriem byla 30. března 1937 nalezena mrtvá dívka. Podle všeho zemřela během převozu. Pitevní nález ukázal na možnou otravu narkotickým jedem. Proto kriminalisté z těla vyjmuli žaludek i s obsahem a spolu s částmi dalších orgánů ho odeslali do laboratoře.

Výsledek? V útrobách i v moči byl objevený kokain. V kabelce mrtvé dívky byly zjištěny mikroskopické krystalky kokainhydrochloridu. Kriminalisté brzy identifikovali tělo. Krásná Alžběta Langerová se totiž v té době často objevovala na reklamních fotografiích. O případu se tak hodně psalo v novinách.

Policie si v té době již vedla evidenci fotografií „obchodníka“ spolu s jeho „zbožím“, případně i způsobem, jak látku pašuje a kde ji uchovává. Vyšetřování smrti Elzy Langerové ale detektivy z pražské „Čtyřky“ přivedlo do uměleckých kruhů.

Kokainová múza

Ukázalo se, že John Gollwell, bývalý milenec Elzy, ji kdysi kokainem ochotně zásoboval. Její poslední partie, spisovatel Václav Petřík, zase psal román o životě kokainistů v Praze. Kriminalisté předpokládali, že Petřík Elzu využíval jako „pokusného králíka“ a na základě jejích stavů psal svou knihu.

Držela v ruce stříbrnou krabičku plnou sněhobílého prášku... Vdechla nosem velkou dávku. Když se Oskar vrátil domů, užasl, vida její zvrácené skleněné oči. Zuby jektaly a propouštěly nesrozumitelné zvuky. Byl rád, že nemusí již skrývati tajemství svých dobrých nálad, a ihned pochopil, že nalezl společnici na cesty do umělých rájů.
Václav Petřík: Karavana snů

Petřík byl o mnoho let starší než Elza, a navíc ženatý. Z výpovědi její matky vyplynulo, že se Elza chtěla s Petříkem rozejít, „protože byl prudké povahy“. Bála se ale, „protože je Petřík mstivý“. Petřík jakékoli podezření popřel. Nepodařilo se mu dokázat ani jakoukoli spojitost s kokainem. Až na jeho román.

Vrah, nebo „zachránce“?

Byl to sice právě Petřík, kdo tělo Langerové přinesl před sanatorium a pak utekl (v obavě před policií?), další důkazy ale chyběly. Langerová navíc měla prokazatelně mezi kokainisty spoustu kontaktů. Václav Petřík byl zproštěn obžaloby. Na Prahu se tak dál snášel sníh a hrůza kokainového moru. 

Nad Prahu se snesla bílá vánice, a zatímco se naše město stalo krásnou zimní pohádkou, a na volných prostorách se dokonce lyžaří, prožívá Praha i jiné bílé opojení. Jde o lidi propadlé touze po bílém poprašku, po kokainu. Bílý jed je velkým zlem pro Prahu, proti němuž policie bojuje usilovně. Detektivové jsou stále v činnosti, především za nocí. Na policejní ústředně mají v záznamu na 1 700 požívačů omamných prostředků a policie ročně zatkne až 50 osob, které se živí tímto prodejem, a počet těchto osob povážlivě vzrůstá. Včera policisté v Praze provedli větší honičku a zajistili několik členů „omamného sdružení“, ale jakákoliv stopa k hlavnímu hnízdu bílého jedu stále chybí.
Národní politika z 5. 1. 1938

autoři: Bronislava Janečková , rota , Miloš Vaněček
Spustit audio

Související